ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.422.2006.1
sp. zn. 32 Odo 422/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce MUDr. A. O. , zastoupeného advokátem, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , zastoupené advokátem, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 135 014,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 120/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná se vzájemným návrhem ze dne 21. 5. 2003 domáhá vůči žalobci vrácení plnění ve výši 166 157,65 Kč (jistina 67 157,65 Kč, 67 857 Kč na úroku z prodlení a náklady řízení ve výši 25 493 Kč a 5 650 Kč) v rámci bezdůvodného obohacení, které žalobce získal tím, že mu plnila na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. listopadu 1998, č.j. 10 C 354/96-93, jenž byl poté na základě právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 22. listopadu 2001, č.j. 33 Odo 470/2001-165, Krajským soudem v Hradci Králové usnesení ze dne 10. července 2002, č.j. 23 Co 7/2002 –171, zrušen.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 30. června 2004, č.j. 10 C 120/2002-270, uložil žalované zaplatit žalobci částku 166 157,65 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 23. 11. 2001 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud nejprve na základě závazného právního závěru jako předběžnou otázku zkoumal platnost smlouvy č. 103/1993 uzavřené mezi účastníky dne 29. 10. 1993 podle §262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a ve smyslu §13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, podle níž se žalobce zavázal poskytovat pojištěncům žalované potřebnou zdravotnickou péči podle §2 zákona č. 550/1991 Sb. a žalovaná se zavázala zaplatit žalobci úhradu zdravotních výkonů poskytnutých v rozsahu daném Zdravotním řádem a smlouvou. Nejprve konstatoval, že v rozhodném období roku 1993 měla žalovaná zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, danou kontraktační povinnost s každým nestátním zdravotnickým zařízením, které o uzavření smlouvy o úhradě nákladů potřebné zdravotní péče žalovanou požádalo. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že není možné ve smlouvě dohodnout jinou úpravu úhrady nákladů potřebné zdravotní péče, než která je dána Seznamem zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (vyhláška č. 258/1992 Sb.), čímž je limitována smluvní volnost účastníků, proto dovodil, že smluvní ujednání, které bylo v rozporu se zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, činilo předmětnou smlouvu absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Dále aplikoval §457 a násl. obč. zák., podle něhož by si účastníci měly vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostaly, přičemž uzavřel, že povinnost k úhradě bezdůvodného obohacení na úkor žalované stíhá jen žalobce, který je povinen jej vydat, jestliže rozsudek stanovující povinnost plnění žalované vůči žalobci byl zrušen, tudíž na straně žalované došlo k plnění vůči žalobci z právního důvodu, který posléze odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Nedovodil však, že by žalovaná měla nějaké výhody z předmětné smlouvy, když příslušný ekvivalent nesporně provedených úkonů žalobcem nelze přičítat žalované. Ta pouze hradila úhradu provedených zdravotních úkonů žalobcem v rámci ošetřovacích dnů Psychiatrické léčebny v H. B.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, rozsudek soudu prvního stupně v té části, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 31 143 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení potvrdil a žalobu zamítl v části, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 135 014,65 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% ze 166 157,65 Kč za dobu od 23. 11. 2001 do 11. 6. 2003 a z 135 014,65 Kč za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení a ve výši 5,5% z 31 143 Kč za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi účastníky v roce 1993 je neplatná a že si strany mají vrátit vše, co podle ní obdržely ve smyslu §457 obč. zák., protože obchodní zákoník speciální úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje, ač jinak se na právní vztah mezi účastníky vztahuje obchodní zákoník ve smyslu jeho §262 odst. 1 podle jejich výslovné dohody, když neplatnost předmětné smlouvy se samotné dohody o volbě práva netýká (§267 odst. 3 obch. zák.). Neztotožnil se však se soudem prvního stupně, že povinnost k úhradě bezdůvodného obohacení na úkor žalované stíhá jen žalobce a že na straně žalované došlo k plnění vůči žalobci z právního důvodu, který posléze odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud dovodil, že právním důvodem pro vrácení plnění není zrušení rozsudků obou soudu, ale plnění poskytnuté podle smlouvy; rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věci, žádný nárok žalobce nezaložily, nešlo o rozsudky konstitutivní, jednalo se pouze o nalezení právního stavu. Pokud tedy žalobce přikročil k plnění na základě smlouvy uzavřené s žalovanou, byla jeho smluvním partnerem žalovaná, a proto odvolací soud učinil závěr, že subjektem bezdůvodného obohacení je i žalovaná, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a je nerozhodné, zda kýžený hospodářský prospěch z poskytnutého plnění měla žalovaná či jiný subjekt (psychiatrická léčebna či pacienti), protože je směrodatné, že žalovaná si provedení úkonů u žalobce objednala a ten jí úkony na základě smlouvy, byť neplatné, poskytl. Žalobcem odvedenou práci a jí odpovídající obohacení žalované odvolací soud ohodnotil cenou výkonů a spotřebovaného materiálu, tak jak ji stanovil soud prvního stupně a krajský soud jeho závěr v tomto směru deklaroval již ve svém rozsudku ze dne 14. října 1999, č.j. 23 Co 35/99-119, ve výši 67 157,65 Kč. Protože žalobce žalovanou k zaplacení této částky ve smyslu §563 obč. zák. vyzval v lednu 1994, dostala se žalovaná do prodlení a vznikla jí ze zákona (§365 a 369 odst. 1 obch. zák.) a na základě tehdy pravomocného rozsudku povinnost zaplatit i úrok z prodlení v rozsahu 67 857 Kč, proto vzájemnou žalobu žalované v rozsahu celkem 135 014,65 Kč neshledal odvolací soud důvodnou a zamítl ji. Naopak co se týká nákladů řízení, které žalovaná žalobci podle pravomocného rozsudku zaplatila, pak právním důvodem k jejich poskytnutí byly skutečně posléze zrušené rozsudky obou stupňů, a protože nákladové výroky jsou na rozdíl od rozhodnutí ve věci samé rozhodnutími konstitutivními, jednalo se na straně žalobce v tomto směru (co do jejich výše 31 143 Kč) o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že právní důvod plnění posléze odpadl. Odvolací soud v této části tedy shledal vzájemnou žalobu za důvodnou, a protože vrácení nějakého protiplnění žalovanou nepřichází v úvahu, rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil. Vznesenou námitku promlčení neshledal za oprávněnou s ohledem na skutečnost, že tyto náklady jsou příslušenstvím obchodněprávní pohledávky, jež byla uplatněna ve čtyřleté promlčecí lhůtě (§365 a 369 odst. 1 obch. zák.). Pokud žalovaná žádala úrok z prodlení z náhrad nákladů ve větším rozsahu a za delší dobu, odvolací soud v této části žalobu zamítl s ohledem na datum výzvy k vrácení nákladů řízení, jíž bylo doručení vzájemné žaloby dne 10. 6. 2003, proto dovodil, že žalobce se dostal do prodlení s vrácením přijatého plnění spočívající v přijatých nákladech řízení dne 12. 6. 2003. Výši úroků stanovil s ohledem na tehdy platnou diskontní sazbu a určil zákonný úrok z prodlení podle §369 obch. zák. a §1 nař. vl. 142/1994 Sb., ve znění v rozhodné době.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je v rozporu s hmotným právem a zároveň namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na dosavadní judikaturu, podle níž vzniká bezdůvodné obohacení, jestliže plněním jednoho se tato skutečnost projeví v majetku druhého buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv, že majetek obohaceného se rozmnoží. Má za to, že v případě žalované ale k bezdůvodnému obohacení nedošlo, neboť zdravotní péče poskytovaná žalobcem nebyla poskytována žalované, ale jejím pojištěncům. Poukazuje, že žalovaná pouze provádí na základě zákonných pravidel úhrady zdravotní péče poskytované jejím pojištěncům, a to z prostředků veřejného pojištění. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil se závěrem žalované, namítá, že odvolací soud pochybil i ve stanovení výše bezdůvodného obohacení. Za bezdůvodné obohacení by bylo možno podle jejího názoru považovat jen obohacení spočívající v poskytnuté péči, ale nikoliv úroky z prodlení, neboť ty se váží ke splatnosti určité pohledávky smluvních subjektů, přičemž v daném případě není možno uvažovat o smluvním plnění, jestliže je smlouva neplatná. Pokud tedy neexistují smluvní ujednání, neexistuje ani ujednání o splatnosti pohledávek, tudíž se žalovaná do prodlení vůbec nemohla dostat. Poukazuje na negativní důsledky rozhodnutí odvolacího soudu, které mohou nastat, protože v zásadě každé zdravotnické zařízení, které by nemělo uzavřenu smlouvu o poskytování zdravotní péče, by mohlo bez jakéhokoliv omezení poskytovat pojištěncům žalované zdravotní péči a poté požadovat z titulu bezdůvodného obohacení po zdravotní pojišťovně úhradu poskytnuté péče. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalovaná bezdůvodně na úkor žalobce neobohatila, jestliže léčebné úkony provedené žalobcem pacientům, hospitalizovaných v psychiatrické léčebně, byly poskytnuty ve skutečnosti pojištěncům žalované. Takový závěr by vedl k situaci, že žalovaná by mohla kdykoliv odmítnout uhradit zdravotnickým zařízením zdravotní péči s tím, že služby nebyly poskytnuty jí, ale jejím pojištěncům.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možných dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Nejvyšší soud České republiky se tedy dále zabýval námitkou dovolatelky poukazující, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jiné vady řízení (než uvedené v §237 o. s. ř.) jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s §120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který měl posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy, jíž se procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení §132 o. s. ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry. Takové vady dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky ale žádnou takovou jinou vadu řízení, ve smyslu výše uvedeného, v řízení v dané věci neshledal, a žalovaná ve svém dovolání ani výslovně neuvedla, v čemž namítanou jinou vadu řízení spatřuje.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž bylo dovolatelkou namítáno, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyl tedy uplatněn důvodně.
Poté se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelky směřující do nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Předmětem právního posouzení v dané věci je vznik vzájemného bezdůvodného obohacení účastníků. Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy (jako v daném případě), jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. §1 odst. 2 obch. zák.).
Podle §451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na úkor druhého obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil (srov. Soudní rozhledy seš. 7/2001).
Podle §457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
V případě závazku, v němž jsou práva a povinnosti vzájemně podmíněny (závazku synallagmatického), nelze žalobě o plnění jednoho z jeho subjektů vyhovět, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje, aby vzájemnou vázanost nároků mohl soud vyjádřit ve výroku rozhodnutí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za synallagmatický lze považovat vztah z neplatné smlouvy, jen tehdy, došlo-li na jejím základě k (vzájemnému) plnění obou smluvních stran, a naopak, o takový vztah nepůjde, jestliže jedna ze smluvních stran vůči druhé smluvní straně žádné plnění neposkytla.
V tomto směru je třeba přisvědčit dovolatelce, že v případě žalované na její straně k bezdůvodnému obohacení nedošlo, neboť zdravotní péče poskytovaná žalobcem nebyla poskytována žalované, ale jejím pojištěncům.
K vydání bezdůvodného obohacení není totiž žalovaná pasivně věcně legitimovaná, neboť ze skutečnosti, že žalobce poskytl třetím osobám (pojištěncům žalované) nějaké plnění (zdravotní péči), nelze dovodit, že plnil žalované nebo za žalovanou. Příjemcem žalobcem poskytnuté zdravotní péče byli výhradně pojištěnci žalované, nikoliv sama žalovaná. Žalované mohl žalobce poskytnutím zdravotní péče jejím pojištěncům plnit pouze v případě důvodu založeného platnou smlouvou účastníků nebo právním předpisem; při existenci takového právního důvodu plnění by se ovšem nejednalo o plnění bezdůvodné a nemohlo by dojít k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 547/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.BECK, seš. 31/2005, pod označením RNS C 3126/2005). Je třeba uzavřít, že podstatou úhrad péče z veřejného zdravotního pojištění je úhrada na základě zákona, nikoliv úhrada bezesmluvní. Připuštění bezesmluvního plnění veřejného zdravotního pojištění by odporovalo smyslu zamýšleného zákonodárcem - stanovit regulaci plateb z veřejného zdravotního pojištění kogentní úpravou.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud pochybil při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl-li k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy uplatněn důvodně.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení bezdůvodného obohacení žalované správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. května 2006
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu