ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1703.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1703/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně H. – c. spol. s r. o., proti žalované L. J., o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 215//2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005, č. j. 54 Co 556/2004-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaná se smlouvou o smlouvě budoucí zavázala uzavřít ve lhůtě 30 dnů od provedení záznamu o přechodu vlastnického práva k nemovitostem kupní smlouvu, kterou prodá žalobkyni ve smlouvě označené nemovitosti za kupní cenu 1,450.000,- Kč. Pro případ porušení této povinnosti se zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč. Přestože vlastnické právo k nemovitostem přešlo na žalovanou dne 30. 1. 2004, svůj závazek uzavřít kupní smlouvu dobrovolně nesplnila.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro uznání ze dne 30. července 2004, č. j. 55 C 215/2004-13, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 100.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 3. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci nejprve rozhodl platebním rozkazem ze dne 16. dubna 2004, č. j. 61 Ro 878/2004-5, proti kterému žalovaná podala odpor. Spolu s platebním rozkazem bylo žalované zasláno usnesení obsahující výzvu podle §114b o. s. ř., aby se v případě podání odporu ve lhůtě 30 dnů počítané ode dne podání odporu k věci vyjádřila, jinak bude mít soud za to, že žalobou uplatněný nárok uznává a na tomto základě bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Protože se žalovaná po podání odporu k věci nevyjádřila, rozhodl soud prvního stupně v souladu s §153a o. s. ř. rozsudkem pro uznání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2005, č. j. 54 Co 556/2004-29, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neshledal opodstatněnou námitku, že žalovaná nebyla soudem řádně poučena, neboť ve výroku usnesení ze dne 16. 4. 2004 nebylo výslovně uvedeno, že vyjádření má být podáno ve smyslu ustanovení §114b o. s. ř. a nebyly tudíž splněny podmínky, s nimiž zákon spojuje vznik fikce uznání. Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny byly, neboť ve výroku usnesení ze dne 16. 4. 2004 jsou uvedeny všechny náležitosti, které takové usnesení musí obsahovat - výzva k písemnému vyjádření, poučení o tom, k čemu má směřovat vylíčení rozhodných skutečností, povinnosti označit důkazy, poučení o postupu v případě, že žalovaná výzvě soudu nebude moci ve stanovené lhůtě vyhovět. Rovněž je v něm obsaženo poučení, jaké důsledky nastanou, nebude-li výzvě buď vůbec nebo včas vyhověno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a namítá, že „řízení trpí vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž že přes nesprávné poučení soudem prvního stupně byl vydán rozsudek pro uznání, přestože žalovaná včas podala odpor proti platebnímu rozkazu“. Nedostatek v poučení spatřuje žalovaná v tom, že ve výroku usnesení nebylo výslovně zmíněno, že povinnost vyjádřit se je jí ukládána podle §114b o. s. ř. Nebyly tudíž dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Podáním odporu pak žalovaná jednoznačně popřela nárok uplatněný žalobou. V dalším žalovaná zdůvodňuje, proč nárok uplatněný žalobou neuznává a polemizuje o smysluplnosti ustanovení §114b o. s. ř. a jeho dopadech v občanském soudním řízení. Je totiž přesvědčena, že „ustanovení §114b o. s. ř. je v rozporu s ustanovením §174 odst. 2 o. s. ř.“, neboť „výzva po podání odporu porušuje zásadu rovnosti stran v řízení, nutí stranu žalovanou po byť i neúplně a nesprávně podané žalobě označit a splnit svoji povinnost tvrzení a zároveň unést důkazní břemeno“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je. Jeho kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (kromě zde uvedených výjimek v případě přípustného dovolání), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Dovolatelka závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojuje s otázkou, zda v posuzovaném případě byly splněny předpoklady, za nichž nastane fikce uznání nároku, který je proti žalovanému uplatněn žalobou, ve smyslu §114b o. s. ř., neboť tvrdí, že postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. bránila v této věci jednak okolnost, že v usnesení, jímž byla vyzvána k vyjádření, nebylo výslovně uvedeno, že jde o výzvu podle §114b o. s. ř. a dále okolnost, že již z podaného odporu žalované proti platebnímu rozkazu bylo zřejmé, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty neuznává.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen. Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.
Závěr o zásadním právním významu rozhodnutí je v dovolání spojován v prvé řadě s posouzením, zda vzniku fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nebránila skutečnost, že v usnesení, jímž byla žalovaná soudem vyzvána, aby se ve věci písemně vyjádřila, a jímž jí bylo uloženo splnění procesních povinností uvedených v §114b odst. 1 o. s. ř. v soudem určené lhůtě, nebylo výslovně uvedeno, že tato výzva je činěna podle §114b o. s. ř. Výrok rozhodnutí musí být přesný, určitý a srozumitelný. Posouzení, zda je z hlediska závaznosti a právních účinků podstatný přesný, určitý a srozumitelný obsah výroku soudního rozhodnutí, je natolik flagrantní, že nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Není pochyb o tom, že výzvou ve smyslu ustanovení §114b o. s. ř. je taková výzva, která - přes absenci paragrafového zařazení - obsahuje všechny náležitosti v tomto ustanovení uvedené.
Ani druhá z právních otázek nastolených k dovolacímu přezkumu nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Dovolací soud již opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitu č. 27, č. C 2233, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 14/2003 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004) řešil otázku, zda lze usnesení s výzvou k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. vtělit do rozhodnutí, které má formu platebního rozkazu, resp. posuzoval vznik fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. za situace, kdy byl podán odpor proti platebnímu rozkazu. Dovodil, že vzniku fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nebrání skutečnost, že žalovaný podal proti platebnímu včas odpor, který nikterak neodůvodnil (jak tomu bylo i v posuzovaném případě). Vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu, a případně i označení důkazů (či připojení listin); neobsahuje-li totiž včas podané písemné vyjádření uvedené údaje týkající se věci samé, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako kdyby se ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod, který mu v tom brání. I v takovém případě (tedy nejen pokud se žalovaný včas nevyjádří) se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Z uvedeného vyplývá, že neodůvodněný odpor podaný proti platebnímu rozkazu, byť je z něj zřejmé, že žalovaný nárok neuznává, nemůže splňovat náležitosti kvalifikovaného vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., jež představuje překážku vzniku fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. Nejedná se tedy o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a tak ani z tohoto pohledu nelze napadenému rozsudku odvolacího soudu přiznat zásadní právní význam.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) právní otázky předestřené k dovolacímu přezkumu posoudil v souladu s příslušnou procesněprávní úpravou a s tím, jak je ustálenou soudní judikaturou vykládána. Lze tak uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měla jinak proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. ledna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu