ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.12.2006.1
sp. zn. 4 Tz 12/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci obviněného vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 13/2001, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §160 odst. 1 a §176 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněného P. L.
II. Napadený rozsudek se zrušuje ohledně obviněného P. L. ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
V části týkající se obviněného P. L. se zrušuje též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Obviněný P. L.
j e v i n e n,
že poté, co si v době nejméně od 20. března do 27. dubna 1999 objednal odcizení přesně nezjištěného množství motorových vozidel s podmínkou dodání vozů včetně originálu klíče od zapalování za úplatu u obviněných S. a T., kterým k provedení trestné činnosti poskytl plynovou pistoli a radu, aby si vytipovali vozidlo převážně tov. zn. Škoda Octavia, v němž bude pouze řidič, toto vozidlo sledovali až na místo zaparkování, aby poté donutili řidiče pod pohrůžkou použití pistole k vydání klíčů od vozu, přičemž obviněný L. následně takto získané vozy převzal za účelem jejich dalšího prodeje
1.společně s obviněnými M. S., D. T. a J. Č.
dne 21. března 1999 kolem 21.30 hod. v P., ul. D., před domem pod pohrůžkou použití plynové pistole donutili poškozenou H. K., k vydání klíčů od vozidla tov. zn. Škoda Octavia GLX TDi v hodnotě 384 000,- Kč, které odcizili spolu s kompresorem v hodnotě 400,- Kč, sněhovými řetězy v hodnotě 2 000 Kč, párem pracovních bot v hodnotě 200,- Kč, helmou v hodnotě 100,- Kč, montérkami v hodnotě 250,- Kč, brýlemi a rukavicemi v hodnotě 60,- Kč, zimní bundou v hodnotě 500,- Kč, měřícím pásmem v hodnotě 200,- Kč, výstražnou vestou v hodnotě 200,- Kč a autosedačkou v hodnotě 2 000,- Kč, tj. odcizili věci v celkové hodnotě 389 910,- Kč,
2.společně s obviněnými M. S., D. T.
dne 14. dubna 1999 kolem 23.20 hod. v P. ul. Z. před domem pod pohrůžkou použití pistole a poté i úderem pistolí do hlavy a kopnutím do rozkroku donutili poškozeného K. Z., k vydání klíčů od vozidla tov. zn. Renault Laguna 2.0 RZ, v hodnotě 297 000,- Kč a společně s vozem odcizili tyč na uzamčení volantu v hodnotě 150,- Kč, 15 ks mgf v hodnotě 750,- Kč, křížový klíč v hodnotě 30,- Kč, tašku s nářadím v hodnotě 150,- Kč, tj. věci v hodnotě 1 080,- Kč, celkově tedy způsobili škodu ve výši 298 080,- Kč,
tedy: společným jednáním více osob proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobil takovým činem značnou škodu,
čímž s p á c h a l
trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
a o d s u z u j e se
za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným pod body II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, které zůstaly nedotčeny, jakož i za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000, podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 3 (tří) měsíců.
Podle §39a odst. 3 tr. zák. se obviněný k výkonu tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §49 odst. 1 tr. zák se obviněnému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) let.
Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. L. povinen nahradit společně a nerozdílně:
Ad 1) s odsouzenými M. S., D. T. a J. Č. poškozené A. p., a. s. se sídlem P., F., škodu ve výši 384 000,- Kč včetně 11% úroku od data 25. 6. 1999 do zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody se poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ad 2) s odsouzenými M. S. a D. T. poškozené A. p., a. s. se sídlem P., F., škodu ve výši 297 000,- Kč včetně 12% úroku od data 27. 8. 1999 do zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody se poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
IV. Městskému státnímu zástupci v Praze se přikazuje , aby ve zbývající části věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. L. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. (pod body I. / 1. – 5. výroku o vině), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. (pod bodem II. výroku o vině) a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (pod bodem IV. výroku o vině). Těchto trestných činů se obviněný L. dopustil následovně:
I.obviněný P. L. společně s obviněným J. K.
v době nejméně od 20. března do 27. dubna 1999 si objednali odcizení přesně nezjištěného množství motorových vozidel s podmínkou dodání vozů včetně originálu klíče od zapalování a později nejméně 7 těchto vozů převzali za účelem jejich dalšího prodeje, a to tím způsobem, že obviněný K. vozidla objednal a nejméně 5 jich převzal od obviněného L., kterému za každé vozidlo dal částku cca 18 000,- Kč a obviněný L. pak odcizení vozidel objednal u obviněných S. a T., kterým k provedení trestné činnosti poskytl plynovou pistoli a radu, aby si vytipovali vozidlo převážně tov. zn. Škoda Octavia, v němž bude pouze řidič, toto vozidlo sledovali až na místo zaparkování a poté řidiče donutili pod pohrůžkou použití pistole k vydání klíčů od vozu a celkem takto obviněný L. převzal minimálně 7 vozidel, které obvinění odcizili následujícím způsobem:
1.obviněný M. S., D. T. a L. O. společně
dne 21. března 1999 kolem 10. 20 hod. v P. na ul. K. před domem pod pohrůžkou použití plynové pistole donutili poškozenou Ing. V. B., k vydání klíčů od vozidla tov. zn. Škoda Octavia SLX v hodnotě 360 000 Kč majitele Š., s. r. o. se sídlem P. P., které odcizili včetně tažného lana a lékárničky v hodnotě 400,- Kč, sněhových řetězů v hodnotě 2 000,- Kč, směsi do ostřikovače v hodnotě 129,- Kč a deštníku v hodnotě 250,- Kč, tj. věcí v hodnotě 2 779,- Kč ke škodě firmy T. E. P. se sídlem K. n. V., U D., čímž celkově způsobili škodu ve výši 362 779,- Kč,
2.obvinění M. S., D. T., P. L. a J. Č. společně
téhož dne kolem 21. 30 hod. v P., ul. D., před domem pod pohrůžkou použití plynové pistole donutili poškozenou H. K., k vydání klíčů od vozidla tov. zn. Škoda Octavia GLX TDi v hodnotě 384 000,- Kč, které odcizili spolu s kompresorem v hodnotě 400,- Kč, sněhovými řetězy v hodnotě 2 000 Kč, párem pracovních bot v hodnotě 200,- Kč, helmou v hodnotě 100,- Kč, montérkami v hodnotě 250,- Kč, brýlemi a rukavicemi v hodnotě 60,- Kč, zimní bundou v hodnotě 500,- Kč, měřícím pásmem v hodnotě 200,- Kč, výstražnou vestou v hodnotě 200,- Kč a autosedačkou v hodnotě 2 000,- Kč, tj. odcizili věci v celkové hodnotě 389 910,- Kč,
3.obvinění M. S., D. T. a J. H. společně
dne 19. dubna 1999 kolem 22.00 hodin v P. v ul. Š. před domem pod pohrůžkou použití plynové pistole a poté i ranami pěstí a kopanci donutili poškozeného A. K. v k vydání klíčů od vozu tov. zn. Škoda Octavia LX SDi v hodnotě 318 000,- Kč, které odcizili s věcmi uvnitř, a to šroubovákem zn. Narex v hodnotě 2 500,- Kč, elektrickou vrtačkou zn. Narex v hodnotě 3 800,- Kč, elekr. diářem zn. Casio v hodnotě 1 500,- Kč, nabíječkou mobilního telefonu v hodnotě 600,- Kč a mobilním telefonem v hodnotě 1 500,- Kč, svítilnou v hodnotě 400,- Kč, sadou nářadí zn. GOLA v hodnotě 500,- Kč, sadou šroubováků zn. Irazola v hodnotě 800,- Kč a dipl. kufříkem v hodnotě 2 500,- Kč obsahujícím částku 265 000,- Kč na hotovosti, celkem tak odcizili věci a peníze v hodnotě 597 100,- Kč,
4.obvinění M. S., D. T. společně
a)dne 22. dubna 1999 kolem 22. 30 hodin v P., ul. O. před domem pod pohrůžkou použití plynové pistole a poté i škrcením donutili poškozenou J. V., k vydání klíčů od vozidla tov. zn. Škoda Octavia SLX 20 v hodnotě 470 000,- Kč, které odcizili s věcmi uvnitř, a to kabátem v hodnotě 2 000,- Kč, koženou taškou v hodnotě 1 000,- Kč, pouzdrem na fotoaparát v hodnotě 700,- Kč, sportovními dámskými botami v hodnotě 500,- Kč, dvěma dioptrickými brýlemi v hodnotě 4 000,- Kč a 500,- Kč, slunečními brýlemi zn. Polaroid v hodnotě 1 000,- Kč, deštníkem v hodnotě 400,- Kč, koženou peněženkou v hodnotě 300,- Kč, filmem do fotoaparátu v hodnotě 150,- Kč, slunečními brýlemi v hodnotě 650,- Kč, 60 ks stravenek v hodnotě 3 600,- Kč, baterkou v hodnotě 150,- Kč, klíči od bytu v hodnotě 30,- Kč, 3 ks magnetofonových kazet v hodnotě 300,- Kč a 1 500 Kč na hotovosti, tedy odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 486 780,- Kč,
b)dne 26. dubna 1999 kolem 23. 50 hod. v P. na parkovišti mezi ulicemi G. a J. pod pohrůžkou použití nože vytrhli poškozené O. V., klíče od vozidla tov. zn. Škoda Octavia GLX 1,6, v hodnotě 366 000,- Kč, které odcizili s věcmi uvnitř, a to s montážní sadou v hodnotě 4 000,- Kč, mobilním telefonem zn. Nokia v hodnotě 4 500,- Kč, kalkulačkou v hodnotě 150,- Kč, kufříkem v hodnotě 1 500,- Kč, autoatlasem v hodnotě 350,- Kč, 3 mgf kazetami v hodnotě 300,- Kč, slunečními brýlemi v hodnotě 100,- Kč, anglickým slovníkem a učebnicí v hodnotě 400,- Kč, sportovní taškou hodnotě 400,- Kč, koženou peněženkou v hodnotě 350,- Kč, psací soupravou zn. Tombo v hodnotě 1 500,- Kč, deštníkem v hodnotě 200,- Kč, koženými deskami v hodnotě 600,- Kč, dámským parfémem v hodnotě 300,- Kč, deskami na vizitky v hodnotě 100,- Kč, různými klíči v hodnotě 50,- Kč, tj. věcmi v celkové hodnotě 14 800,- Kč, tedy celkem odcizili věci v hodnotě 380 800,- Kč,
c)dne 27. dubna 1999 kolem 23. 25 hod. v P. v ul. N. Z. před domem nejprve pěstí a kopanci a poté i bodnutím nožem do pravého stehna donutili poškozeného B. H. H., občana S., k vydání klíčů od vozidla tov. zn. Škoda Octavia v hodnotě 540 000,- Kč, které odcizili s věcmi uvnitř, a to osobním počítačem v hodnotě 45 000,- Kč, CD přehrávačem zn. Philips v hodnotě 4 500,- Kč, reproduktorem a sluchátky zn. AIWA v hodnotě 500,- Kč, taškou na tenisové rakety v hodnotě 1 000,- Kč, 4 tenisovými raketami v hodnotě 9 000,- Kč, 24 ks tenisových míčků v hodnotě 1 200,- Kč, 2 ks tréninkových obleků zn. Nike v hodnotě 4 000,- Kč, 2 ks aktovek v hodnotě 6 000,- Kč, 3 košile, 2 kravaty a 3 páry polobotek v hodnotě 17 500,- Kč, černou koženou taškou v hodnotě 3 500,- Kč, taškou přes rameno v hodnotě 1 500,- Kč, 20 ks CD v hodnotě 4 000,- Kč, osobními věcmi v hodnotě 3 000,- Kč, mapami a knihami v hodnotě 2 500,- Kč, slunečními brýlemi v hodnotě 10 000,- Kč náramkovými hodinkami v hodnotě 30 000,- Kč, páskem ke kalhotám v hodnotě 2 000,- Kč, fotoaparátem zn. Minolta v hodnotě 6 000,- Kč, propisovací tužkou zn. Stahl v hodnotě 500,- Kč, pánskými botami v hodnotě 1 500,- Kč, hotovost ve výši 20 000,- Kč, 400 DEM v hodnotě 7 720,- Kč a 1 500 ATS v hodnotě 4 114,50 Kč, tj. celkem odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 725 084, 90 Kč,
5.obvinění M. S., D. T. a P. L. společně
dne 14. dubna 1999 kolem 23. 20 hod. v P. ul. Z. před domem pod pohrůžkou použití pistole a poté i úderem pistolí do hlavy a kopnutím do rozkroku donutili poškozeného K. Z., k vydání klíčů od vozidla tov. zn. Renault Laguna 2. 0 RZ, v hodnotě 297 000,- Kč a společně s vozem odcizili tyč na uzamčení volantu v hodnotě 150,- Kč, 15 ks mgf v hodnotě 750,- Kč, křížový klíč v hodnotě 30,- Kč tašku s nářadím v hodnotě 150,- Kč , tj. věci v hodnotě 1 080,- Kč, celkově tedy způsobili škodu ve výši 298 080,- Kč.
II.obviněný P. L. sám
dne 9. dubna 1999 kolem 14. 00 hod. v P. na křižovatce ulic K. a S. vyháčkováním levých předních dveří vnikl do vozidla tov. zn. Škoda Pick – up, kde ke škodě K. F., odcizil autorádio zn. Blaupunkt v hodnotě 1 500,- Kč,
IV.obviněný P. L. sám
dne 18. června 1999 v P. v ul. A. a J. a jinde řídil motorové vozidlo zn. Škoda Felicie, ačkoli trestním příkazem samosoudce Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 1998 pod sp. zn. 2 T 68/98 byl mimo jiné odsouzen i k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 let.
Za to byl obviněný P. L. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému P. L. uloženo, aby s obviněnými K., S., T., Č. a O. uhradil společně a nerozdílně škodu následujícím poškozeným takto: ad I. / 1 obviněný K., L., S., T., O. společně a nerozdílně
a)Č. p., a.s. se sídlem P., S., škodu ve výši 360 000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody se tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních
b)P+O T. E., s. r. o. se sídlem U D., K. n. V. škodu ve výši 2 779,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody se tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních
Poškozený Š., s. r. o. se sídlem P., P., byl s nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ad I. /2 obviněný K., L., S., T. a Č. společně a nerozdílně
poškozené A. p., a. s. se sídlem P., F., škodu ve výši 384 000,- Kč včetně 11% úroku od data 25. 6. 1999 do zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ad I./ 3 obviněný K., L., S., T. a H. společně a nerozdílně
poškozené Č. p., a. s. se sídlem P., S., škodu ve výši celkem 318 000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ad I. / 4. a)
obviněný K., L., S., T. společně a nerozdílně
poškozené A. p., a. s. se sídlem P., F., škodu ve výši 330 211,- Kč včetně 11% úroku od data 1. 10. 1999 do zaplacení
Ad I. / 4. b)
obviněný K., L., S., T. společně a nerozdílně
poškozené K. p., a. s., agentuře zvláštních služeb se sídlem P., S., škodu ve výši 305 820,- Kč.
Ad I. / 4. c)
obviněný K., L., S., T. společně a nerozdílně
1.poškozenému B. H. H., bytem S. N. ul. R. škodu ve výši celkem 185 085,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních
2.poškozené A. p., a. s. se sídlem P., F., škodu ve výši celkem 483 030,- Kč včetně 12% úroku z prodlení od data 1. 9. 1999 do zaplacení
Ad I. /5
obviněný L., S., T. společně a nerozdílně
poškozené A. p., a. s. se sídlem P., F., škodu ve výši 297 000,- Kč včetně 12% úroku od data 27. 8. 1999 do zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze si podal obviněný P. L. odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze, a to rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl odvolacím soudem napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině pod bodem I., mimo jiné ohledně obviněného P. L. stejně jako ve výroku o jemu uloženém trestu a ve výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. L. byl na stejném skutkovém základě uznán vinným pod body I. 1. – 5. trestným činem loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za shora uvedený trestný čin a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl obviněný L. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let. Poté bylo ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto o náhradě škody. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak zřejmé, že vrchní soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a ke změně právní kvalifikace jednání obviněných, tedy i obviněného L., přistoupil pouze vzhledem k novele trestního zákona uskutečněné zákonem č. 265/2001 Sb. Tato změna právní kvalifikace se pak promítla i do nového výroku o trestech.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02, si podal obviněný P. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 131/2003, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze zjistit, že v dovolání obviněného byly obsaženy výhradně takové námitky skutkové a procesní povahy, které dovolací soud není oprávněn přezkoumávat.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. pak proti stejnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02, podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného P. L. stížnost pro porušení zákona. Uvedený mimořádný opravný prostředek směřuje výhradně do té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl ohledně obviněného P. L. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, v bodech I. / 1., 3. a 4. a), b), c) a pokud jím bylo ve vztahu k tomuto obviněnému a k těmto bodům podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci vrchním soudem rozhodnuto. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch obviněného P. L., a to v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §160 odst. 1, §176 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nedostál své přezkumné povinnosti, když nezjistil zásadní pochybení v rozsudku soudu Městského soudu v Praze a omezil se pouze na změnu právní kvalifikace. Zásadní pochybení ve výroku o vině však zůstalo odvolacím soudem nepovšimnuto a výrok o vině odvolacího soudu je tak zatížen stejnou procesní vadou jako výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu. Je tomu tak podle stěžovatele proto, že obviněnému L. nebylo ve vztahu k jeho jednáním popsaným pod bodem I. / 1., 3., 4. a), b), c) výroku o vině řádně a včas sděleno obvinění ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Obviněnému bylo sděleno obvinění v souladu se zákonem pouze pokud jde o útoky trestného činu loupeže popsané pod body I./2. a 5. rozsudku. Na podporu svého tvrzení ministr spravedlnosti zdůraznil, že v záznamu o sdělení obvinění musel být skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zejména muselo být popsáno místo a čas jeho spáchání, způsob jeho provedení, charakterizující jednání pachatele, zavinění a následek, popř. další okolnosti jej určující.
V konkrétním projednávaném případě však bylo obviněnému L. obvinění sdělováno postupně celkem čtyřmi opatřeními vyšetřovatele. Opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 11. 8. 1999 a 14. 12. 1999, týkající se trestné činnosti obviněného L. kvalifikované podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jsou zcela zákonná. Tentýž závěr pak platí i pokud jde o opatření o sdělení obvinění ze dne 3. 8. 2000 převzaté obviněným P. L. dne 12. 8. 2000, které se týká útoku trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. následně popsaného v rozsudcích pod bodem I. / 5., a zčásti i pokud jde o opatření o sdělení obvinění obviněnému P. L. ze dne 31. 7. 2000, jež obviněný převzal dne 12. 8. 2000, pokud se týká útoku popsaného následně v rozsudcích pod bodem I. /2.
Za zákonnou však již nelze označit druhou část posledně citovaného záznamu o sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000 ( viz čl. 13 spisu ), v níž vyšetřovatel sděluje P. L., že jej stíhá jako obviněného z návodu k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák. Jednání mající naplňovat skutkovou podstatu návodu k trestnému činu je v cit. záznamu popsáno tak, že obviněný P. L. sám „uzavřel dohodu s ostatními společníky, že odebere od nich každé vozidlo, které výše popsaným způsobem získají. Současně se dohodli, kam budou vozidla převážena a kde si je on po předchozím telefonickém vyrozumění převezme. Ve všech sedmi případech, kdy bylo loupeží získáno vozidlo, toto převedl na sebe a za jeho opatření vyplácel svým společníkům částky okolo 20 000,- Kč, ač věděl, že všechna jím odebraná vozidla pocházejí z trestné činnosti, které se v některých případech sám účastnil“. Takto znějícím opatřením o sdělení obvinění nebylo zjevně konkretizováno, kdy, kde, jak a s kým se obviněný L. trestného jednání dopouštěl, o jaká vozidla a v jaké hodnotě šlo, atd.
Ke zjednání nápravy již následně nedošlo. Svědčí o tom i upozornění obviněného P. L. vyšetřovatelem ze dne 25. 6. 2001, jež bylo obviněnému doručeno v období po jeho seznámení se s výsledky vyšetřování dne 29. 6. 2001. Obsahem zmíněného upozornění bylo to, že jednání obviněného L. kvalifikované ve sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000, jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák. bude nadále posuzováno jako trestný čin loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §234 odst. 1, 3 tr. zák. a skutek posuzovaný v tomto sdělení obvinění, jako trestný čin loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 tr. zák. (poškozená H. K.) bude nadále posuzován jako trestný čin loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák.
Pokud tedy jde o jednání obviněného P. L. kvalifikované jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. tak, jak je popsáno pod body I. / 1., 3. a 4. a), b), c) rozsudku odvolacího soudu, podle názoru stěžovatele byl jmenovaný obviněný uznán vinným trestným činem, pro který mu nebylo sděleno obvinění v souladu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Tato vada se následně přenesla i do obžaloby a v konečné podobě i do odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Je tudíž zjevné, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, byl vydán na základě řízení trpícího závažnou procesní vadou, jež nebyla v dalším jeho průběhu odstraněna a to ani odvolacím soudem, který tak nedostál své přezkumné povinnosti, když toto pochybení neodhalil.
Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/2002, pokud jím byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, ohledně obviněného P. L. v bodech I./ 1., 3. a 4. a), b), c) a pokud jím bylo ve vztahu k tomuto obviněnému podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanoveních §160 odst. 1, §176 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. v neprospěch obviněného P. L. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v části týkající se obviněného P. L. zrušil a aby ohledně tohoto obviněného zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Následně stěžovatel navrhl, aby bylo dále postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř. a aby bylo podle §275 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o vazbě obviněného P. L.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Z výroku rozsudku Městského soudu v Praze je patrné, že tento soud narozdíl od obžaloby kvalifikoval celou trestnou činnost obviněného P. L. označenou pod bodem I., jako spolupachatelství na provedených loupežích. V odůvodnění pak uvedl, že pokud obvinění K. a L. objednali u dalších osob krádeže vozů a oba alespoň rámcově věděli, jakým způsobem budou vozy odcizeny, když bylo nutno získat od budoucích poškozených i klíče od vozu, a jestliže obviněný L. i K. též věděli, že odcizené vozy budou od přímých pachatelů loupeží přebírat, pak nelze dospět k závěru, že u obviněných L. a K. jde o pouhý návod k trestné činnosti. Naopak tito obvinění byli vedoucími osobnostmi celé trestné činnosti, neboť ji vymysleli. Najali k ní další osoby, kterým před spácháním trestné činnosti slíbili finanční odměnu, a požadovali, aby odcizené vozy byly předány do jejich rukou. Obviněný L. také vybavil spoluobviněné zbraní a uloupené vozy skutečně od spoluobviněných na smluveném místě za finanční odměnu s obviněným K. převzal a předal je dalším osobám za účelem jejich prodeje. V bodě I. /5 pak obviněný L. uloupené vozidlo prodal sám. V případě obviněného L. podle městského soudu nebylo možno souhlasit s právní kvalifikací jednání tohoto obviněného uvedenou v obžalobě, neboť tentýž pachatel se na jedné a té samé trestné činnosti nemůže podílet jako přímý pachatel a současně i jako návodce.
Podíl obviněného P. L. na celé sérii loupeží byl podle soudu prvního stupně nade vší pochybnost prokázán výpovědí obviněného S. a obviněného K. Navíc sám obviněný L. doznal, že na smluveném místě převzal vozidlo zn. Renault Laguna, které sám prodal. Celkově pak obviněný L. doznal podíl na převzetí tří vozů pocházejících z trestné činnosti. Pokud pak obviněný L. doznal, že tato vozidla byla pro něj odcizována na objednávku, pak je zcela nepodstatné, zda se osobně realizace loupežných přepadení účastnil, neboť v každém případě nepochybně zůstal jedním z hlavních pachatelů této organizované trestné činnosti.
Jednání obviněného L. a K. kvalifikoval soud prvního stupně, jako jednání organizátorů trestné činnosti, kteří ale nejenom navedli další obviněné k páchání trestné činnosti a předem je instruovali o tom, jakým způsobem je nutno trestnou činnost provést, aby od poškozených řidičů dostali klíče, tedy že je nutno užít násilí. Obviněný L. je navíc vybavil plynovou pistolí. Nebylo tudíž možné souhlasit, že by obviněný L. byl pouhým návodcem ostatních obviněných. On ve skutečnosti tuto trestnou činnost společně s obviněným K. organizoval, jiné ke spáchání trestného činu navedl a předem je utvrdil, že od nich odcizené vozy za finanční odměnu převezme, což také učinil. Obviněný L. se tak dopustil všech forem účastenství na trestném činu, a proto na něho bylo třeba pohlížet, jako na přímého pachatele trestného činu, nehledě na to, že ve dvou případech sám figuroval, jako spolupachatel jednotlivých konkrétních útoků. Navíc pak společně s obviněných K. odcizená vozidla prodávali, a tudíž měli z trestné činnosti nejvyšší zisk. Nelze proto hovořit o pouhém návodu k trestné činnosti jiných pachatelů (viz str. 45 rozsudku).
Podle městského soudu bylo proto možné uzavřít, že obviněný L. byl nejenom jedním z organizátorů trestné činnosti, ale v bodech I./2., 5. vystupoval rovněž jako řidič vozu, který pronásledoval vytipované vozidlo. Proto tento soud dospěl k rozhodnutí, že se obviněný L. dopustil pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., když se podílel na způsobení škody ve výši 3 240 533, 90 Kč.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se zcela ztotožnil s hodnocením důkazů i s právními závěry soudu prvního stupně a ve svém rozhodnutí pouze aplikoval příslušnou novelu trestního zákona, která se týkala ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., jež stanoví, co se rozumí jednotlivými hranicemi škod. Vrchní soud proto odpovídajícím způsobem překvalifikoval jednání obviněných L., S., T., O. a Č. Změna právní kvalifikace jednání jmenovaných obviněných se pak odrazila i do nově vysloveného výroku o trestech uložených jednotlivým obviněným včetně obviněného L. Odvolací soud se též zabýval procesní stránkou věci, a shledal, že z procesního hlediska předchozí řízení netrpí žádnou podstatnou vadou, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost závěrů učiněných soudem prvního stupně, neboť přípravné řízení i řízení před soudem proběhlo v plném souladu s ustanoveními trestního řádu, přičemž všechna procesní práva obviněných (tedy i obviněného L.) byla dodržena.
Pro úplnost je nutno zmínit, že obviněný L. v odůvodnění svého odvolání mj. uvedl, že byl uznán vinným i skutky, pro které mu nebylo řádně sděleno obvinění. O této námitce obviněného L. se sice odvolací soud v reprodukční části odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje, ale v jeho nalézací části se touto konkrétní námitkou již jednotlivě nezabývá a pouze paušálně konstatuje již shora zmiňovanou procesní bezvadnost předchozího řízení.
Nejvyšší soud v první řadě pokládá za nutné zdůraznit, že ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona napadá ve výroku odsuzujícího rozsudku výhradně ta jednání obviněného L., která jsou uvedena pod body I./ 1., 3., 4. a), b) c) výroku o vině, když tvrdí, že pro ně obviněnému nebylo řádně sděleno obvinění, a proto nemohl být ani těmito útoky uznán vinným. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný L. byl pod bodem I. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle závěrů soudů obou stupňů dopustil ve všech případech ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z rozsudků nalézacího a poté i odvolacího soudu však rovněž vyplývá, že obviněný L. se osobně podílel na provedení loupežných přepadení pouze v případech dvou útoků uvedených pod body I./ 2. a 5. výroku o vině, když své spolupachatele na místo činu vlastním automobilem dopravil poté, co společně vyhlédnutou oběť sledovali. V této části ministr spravedlnosti rozsudek soudu druhého stupně stížností pro porušení zákona nenapadl, a to po skutkové ani procesní stránce, proto se Nejvyšší soud touto částí trestné činnosti obviněného L. zabýval, vzhledem k zákonné dikci ustanovení §267 odst. 3 tř. ř., pouze do té míry, pro níž to bylo nezbytné k přezkoumání zbývajících útoků, které stěžovatelem napadeny byly.
Pokud tedy jde o tu část rozsudku soudu druhého stupně, která byla stížností pro porušení zákona výslovně napadena, bylo možné z obsahu trestního spisu i rozsudků soudů obou stupňů zjistit, že obviněný L. se těchto zbývajících útoků trestného činu loupeže dopustil tím, že prostřednictvím objednávky od obviněného K. najal k provedení samotných loupeží další spoluobviněné, zejména obviněného S. a obviněného T., kterým vnuknul myšlenku spáchat shora uvedené útoky, poradil jim, jak si vytipovat vozidlo vyšší střední třídy, ve kterém se nacházel pouze jeho řidič, nad kterým by mohli získat snadno fyzickou převahu. Dále jim obviněný L. poradil, že mají toto vozidlo sledovat až na místo jeho zaparkování, a pak ho násilím získat včetně originálu klíče od vozidla. K zastrašení obětí jim pak obviněný L. poskytl plynovou pistoli. Dále jim přislíbil, že následně po činu od nich za finanční odměnu lupem získaná vozidla odebere k dalšímu prodeji, což také učinil. Tato jednání obviněného byla soudy kvalifikována, jako útoky pokračujícího trestného činu loupeže spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tuto právní kvalifikaci uvedených útoků obviněného zdůvodnil nalézací soud tím, že pokud obviněný L. trestnou činnost ostatních obviněných zosnoval a řídil, věci získané trestným jednáním od nich odebíral, ke spáchání trestných jednání jim poskytl rady, jak je mají efektivně provést, a aby jim trestná jednání co nejvíce usnadnil, poskytl jim plynovou pistoli, dopustil se všech forem účastenství ve smyslu ustanovení §10 tr. zák. Proto podle jeho názoru není možné pohlížet na něj pouze jako na účastníka na trestném činu hlavních pachatelů, neboť se jedná o přímého pachatele pokračujícího trestného činu loupeže (viz str. 45 rozsudku soudu prvního stupn ). Nutno podotknout, že odvolací soud se s touto právní kvalifikací jednání obviněného L. bez výhrad ztotožnil.
Jestliže by názory v uvedeném smyslu vyslovené oběma soudy byly správné, nezbylo by než s poukazem na rozhodnutí č. 24 z roku 1993 Sb. rozh. tr. výhrady vznesené ministrem spravedlnosti zamítnout včetně jím podaného mimořádného prostředku. Stalo by se tak proto, že předmětné útoky obviněný L. spáchal v roce 1999, trestní stíhání proti němu bylo zahájeno v průběhu roku 2000, tedy ještě před 1. 1. 2002, odkdy vstoupila v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., která do něho zakotvila ustanovení §12 odst. 12, podle nějž skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. To jinými slovy znamená, že do 30. 12. 2001 dílčí útok pokračujícího trestného činu nebyl z procesního hlediska považován za samostatný skutek, ale pouze za součást jediného skutku, kterým byl spáchán konkrétní pokračující trestný čin či souběh trestných činů. Potom by podle výše citovaného judikátu Nejvyššího soudu platilo, že není v rozporu s ustanovením §176 odst. 2 tr. ř., pokud žalobní návrh zahrnuje i další útok, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání ani vzneseno obvinění, jestliže tvoří s ostatními žalovanými útoky, ohledně nichž byly provedeny tyto procesní úkony, jeden skutek.
Nejvyšší soud však názor obou soudů ohledně přímého pachatelství obviněného L. na útocích uvedených pod body I. / 1., 3., 4. a), b), c) výroků o vině sdílet nemohl, a to z níže uvedených důvodů.
Spolupachatelem trestného činu je ten, kdo spáchá trestný čin společným jednáním v úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání pak jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním (srov. rozhodnutí č. 36 z roku 1973 Sb. rozh. tr.).
Organizátorem trestného činu je naopak ten, kdo trestný čin zosnuje nebo řídí, pokud byl trestný čin dokonán nebo se o něj pachatel alespoň pokusil, ale organizátor se na provedení trestného činu samotného přímo nepodílí. Pokud se pak osoba, která trestný čin zosnovala a řídila, na provedení trestného činu podílela, její jednání by bylo třeba kvalifikovat jako spolupachatelství a nikoliv jako organizátorství, které by se v neprospěch pachatele uplatnilo pouze jako některá z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby anebo pouze jako obecná přitěžující okolnost. Zosnováním trestného činu se pak rozumí činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti či zabezpečování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti, apod. Řízením trestné činnosti se rozumí usměrňování všech osob, které se na trestné činnosti podílejí, vydávání pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění. (srov. Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon, Komentář, 4 vydání, Praha: C. H. B., 2001 str. 96 – 97)
Z výše uvedeného je zřejmé, že pachatelství a spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 tr. zák. má přednost před formami účastenství na trestném činu podle ustanovení §10 tr. zák., přičemž organizování trestného činu má přednost před ostatními formami účastenství, z nichž návod má přednost před pomocí. To znamená, že organizátor, který se činu přímo účastní jako spolupachatel, je posuzován pouze jako spolupachatel, a organizátor, který opatří k činu prostředky a jiného ke spáchání trestného činu navede, bude posuzován jen jako organizátor (srov. rozhodnutí publikované v č. 7 Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, trestní části, z roku 1973 pod č. judikátu 42.). Lze tedy uzavřít, že účastník na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. nemůže být součastně spolupachatelem téhož trestného činu ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí publikované v č. 7 Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, trestní části, z roku 1972 pod č. judikátu 69.)
Ze skutkových závěrů soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný L. jednáním pod body I. / 1., 3., 4. a), b), c) další spoluobviněné k provedení samotných loupeží pouze najal (šlo o obviněné S. a T.), přičemž jim vnuknul myšlenku spáchat shora uvedené útoky, poradil jim, jak si vytipovat vozidlo vyšší střední třídy, ve kterém se nacházel pouze jeho řidič, nad kterým by mohli získat snadno fyzickou převahu. Dále jim poradil, že mají toto vozidlo sledovat až na místo jeho zaparkování a pak ho násilím získat včetně originálů klíčů od vozidla. K zastrašení obětí trestného jednání jim pak obviněný L. poskytl plynovou pistoli. Rovněž jim přislíbil, že následně po činu od nich za finanční odměnu takto získaná vozidla odebere k dalšímu prodeji. Obviněný L. se tedy těchto loupežných přepadení sám neúčastnil, na místě činu se v žádném okamžiku osobně nenacházel. Lze proto konstatovat, že se na těchto útocích s ostatními obviněnými přímo osobně nepodílel. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud zcela ztotožnil, přičemž k nim žádných výhrad nemá ani Nejvyšší soud, bylo na místě posoudit podle shora uvedených zásad jednání obviněného L. pod body I. / 1., 3., 4. a), b), c) rozsudků soudů obou stupňů, jako samostatný skutek a kvalifikovat jej, jako účastenství ve formě organizátorství ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. na trestném činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ostatních obviněných.
Zde Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit, že pokračování v trestném činu je vyloučeno, jestliže některé útoky jsou spáchány ve formě pachatelství a jiné ve formě účastenství, protože u účastenství jde o jinou skutkovou podstatu. Škody způsobené těmito různými formami trestné činnosti nelze sčítat. (srov. N., O., D., A., J., J., V., M. Trestní právo hmotné I. Obecná část, 3. přepracované vydání, C., Praha, květen 1996, str. 64)
Shora uvedený právní závěr ohledně bodu I. rozsudku odvolacího soudu ve svých důsledcích znamená, že obviněný L. se jednáním pod body I. / 1., 3., 4. a), b), c) mohl dopustit samostatného pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to jako účastník ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a jednáním pod body I. / 2. a 5. citovaného rozsudku pak pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tentokrát jako spolupachatel ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Vzhledem k závěru Nejvyššího soudu, že jednání obviněného L. označené pod body I. / 1., 3., 4. a), b), c) rozsudku odvolacího soudu, mělo být kvalifikováno, jako účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. na trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jiných pachatelů, a nikoli jako další dílčí útoky pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se obviněný L. dopustil jako spolupachatel jednáním pod body I./ 2. a 5. rozsudku odvolacího soudu, bylo třeba se zabývat i námitkou ministra spravedlnosti, že ohledně těchto jednání obviněného L., tvořících samostatný skutek, nebylo vůči obviněnému L. řádně zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění.
V obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §159 odst. 2 a 3 nebo §159a odst. 1. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci a obhájci.
Z citované procesní úpravy je zřejmé, že trestní řád stanovil nezbytné obsahové náležitosti opatření o sdělení obvinění, o němž vyšetřovatel učinil do spisu záznam. Tento záznam musel mimo osobních údajů charakterizujících obviněného obsahovat především popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Skutek, jenž není možno zaměnit s jiným, je určen především místem a časem jeho spáchání, způsobem jeho provedení daným jednáním pachatele a jeho zaviněním, popř. pohnutkou, způsobeným následkem či dalšími okolnostmi charakterizujícími následek. K tomu přiměřeně srov. ustanovení §177 písm. c) tr. ř.
Z obsahu spisového materiálu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 13/2001 Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému P. L. bylo ve vztahu k jeho jednání, za něž byl odsouzen pod bodem I. rozsudků soudů obou stupňů, sdělováno obvinění následovně.
Záznamem o sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000 na čl. 13 spisu bylo sděleno obvinění D. T. a P. L. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. pod bodem I. a pod bodem II. pro návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák.
Skutku pod bodem I. se měli dopustit oba jmenovaní tím, že dne 21. 3. 1999 v době kolem 21. 30 hod. v P., ul. D. před domem společným jednáním s obviněným M. S., a s dosud neztotožněným H. – feťákem přepadli poškozenou H. K., která zde zaparkovala osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia GLX TDi, bílé barvy, toto uzamkla a poté jí přiložili k boku jejího těla pistoli a pod pohrůžkou použití této zbraně ji donutili k vydání klíčů od vozidla. Poté, co vydala klíče, nasedli do vozidla a i s věcmi (pracovní boty, montérky, přilba, zimní bundy, dětská sedačka, výstražná vesta fy Esso) v něm uloženými ujeli. Jejich společným jednáním vznikla majiteli vozidla leasingové společnosti Š. P., P., škoda ve výši cca 450 000,- Kč a škoda pošk. K. (správně: K. – pozn. Nejvyššího soudu) ve výši cca 305 000,- Kč (spis původně veden na OÚV Praha 6, ČVS: OVV – 339/99).
Pod bodem II. sdělení obvinění měl obviněný P. L. sám uzavřít dohodu s ostatními společníky, že odebere od nich každé vozidlo, které výše popsaným způsobem získají. Současně se dohodli, kam budou vozidla převážena a kde si je on po předchozím telefonickém vyrozumění převezme. Ve všech sedmi případech, kdy bylo loupeží získáno vozidlo, toto převedl na sebe a za jeho opatření vyplácel svým společníkům částky okolo 20 000,- Kč, ač věděl, že všechna jím odebraná vozidla pochází z trestné činnosti, které se v některých případech také sám aktivně účastnil.
Záznamem o sdělení obvinění ze dne 3. 8. 2000 na čl. 15 spisu bylo obviněným M. S., D. T. a P. L. sděleno obvinění pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se tito obvinění dopustili dne 14. 4. 1999 kolem 23. 20 hod. v P., ul. Z. na parkovišti proti domu, kde M. S. společně s D. T. fyzicky napadli a pod pohrůžkou použití zbraně donutili poškozeného K. Z., trvale bytem P., Z., vydat os. motorové vozidlo zn. Renault Laguna 2, 0 RT, barva zelená metalíza, čímž poškozenému odcizili výše uvedené vozidlo a způsobili mu tak škodu ve výši cca 400 000,- Kč. P. L. si provedení loupeže předem objednal a určil i typ vozidla, který požaduje, a jednak vozidlo poškozeného sledoval svým vozidlem po P. až na místo zaparkování, čímž oběma spolupachatelům poskytoval účinnou pomoc k dokonání skutku, a jednak poté, co se S. s T. zmocnili vozidla, toto od nich převzal, jak bylo již dříve dohodnuto, a současně jim za ně vyplatil částku 15 000,- Kč (spis původně veden na OÚV v Praze 4 pod ČVS: OVV – 1023/99).
Pro úplnost nutno podotknout, že obviněný L. byl v rámci přípravného řízení (viz čl. 853A spisu) upozorněn na změnu právní kvalifikace svého jednání posuzovaného ve sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000, jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák., když vyšetřovatel je překvalifikoval na trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák. s tím, že skutek posuzovaný ve shora citovaném sdělení obvinění jako trestný čin loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (poškozená H. K.) bude nadále posuzován jako trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák.
Žádný jiný záznam o sdělení obvinění P. L. mimo těch, na které Nejvyšší soud výše poukázal, se ve spise nenachází. Ani v rámci výslechů obviněného L. v rámci přípravného řízení nebyly podle protokolů o těchto výsleších tomuto obviněnému blíže (tj. časově, místně, způsobeným následkem, atd. ve smyslu ustanovení §160 tehdy účinného tr. ř.) specifikovány okolnosti jeho jednání, za které byl později odsouzen rozsudky soudů obou stupňů pod bodem I. / 1., 3., 4. a), b), c) tak, aby bylo možno konstatovat, že skutek, za který bylo obviněnému sděleno obvinění, byl obviněnému všemi ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001 podstatnými okolnostmi konkretizován alespoň před zahájením výslechu v přípravném řízení natolik, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Na základě těchto shora citovaných sdělení obvinění a následného přípravného řízení pak podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze na obviněného P. L. u Městského soudu v Praze obžalobu ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. KZv 2185/99.
Tento postup orgánů přípravného řízení považuje Nejvyšší soud za zcela nedostačující, neboť popis skutku pod bodem II. záznamu o sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000 pouze velmi obecně popisuje, čeho se měl obviněný dopustit, aniž je v něm konkrétně uvedeno, kde, kdy, jak a s kým se měl obviněný svého jednání dopustit, zda tak učinil úmyslně či z nedbalosti, jaký následek měl způsobit a s jakou alespoň přibližnou výší škody, atd. Z tohoto důvodu bylo možné zaměnit skutek, resp. jednání obviněného, které bylo později orgány činnými v trestním řízení podřazeno pod tento bod sdělení obvinění, s jiným. Z těchto důvodů bod II. záznamu o sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000 nesplňuje podstatné náležitosti, které vyžadovalo ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001. Lze tudíž uzavřít, že pokud byl obviněný později odsouzen za jednání, jež byla nejprve v rozsudku soudu prvního stupně a poté v rozsudku odvolacího soudu uvedena pod body I/1., 3, 4. a), b), c) výroku o vině, nebylo mu pro tato jednání řádně sděleno obvinění, které je jedním ze základních předpokladů pro možnost státního zástupce podat na obviněného za tato jednání u soudu obžalobu (viz §176 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001). Uvedené pochybení nemohl nalézací ani odvolací soud nikterak napravit v samotném řízení před soudem, neboť tato vada byla zhojitelná výhradně v rámci řízení přípravného. Ohledně této části obžaloby tak byly splněny procesní podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Nalézací soud tak neměl pro uvedený závažný procesní nedostatek zákonný podklad k tomu, aby obžalobu podanou na obviněného P. L. v části pod body I/1., 3, 4. a), b), c) projednával a rozhodoval o jeho vině. Též odvolací soud pochybil, když předmětnou procesní vadu nezjistil a svým vlastním postupem a rozhodnutím ji nenapravil.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/2002, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §160 odst. 1 a §176 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněného P. L. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/2002, v části týkající se obviněného L. ve výroku o vině v bodu I., dále zrušil v uvedeném rozsudku celý výrok o trestu týkající se tohoto obviněného a výrok o náhradě škody pak zrušil ohledně tohoto obviněného v části, v níž byl obviněný solidárně zavázán k povinnosti nahradit škodu poškozeným z bodu I. výroku o vině. Ve stejném rozsahu pak Nejvyšší soud zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, a to včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušené shora citované části rozsudků obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože stížnost pro porušení zákona nesměřovala a ani jinak nezpochybňovala správnost a zákonnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/2002, týkající se obviněného P. L. ohledně výroku o vině pod body I./2. a 5., rozhodl se Nejvyšší soud pokud jde o tuto část trestné činnosti obviněného postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že obviněného P. L. uznal vinným jednáním, za které byl původně odsouzen citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze pod body I./2. a 5., přičemž toto jednání obviněného posoudil jako pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pokud jde o odůvodnění tohoto výroku, lze plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění předcházejícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/2002, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001. Obviněnému L. pak byl uložen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. v trvání šesti roků a tří měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný L. zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let. Současně byl pak zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000, včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Pokud se týká odůvodnění výroku o trestu, lze poukázat na skutečnost, že obviněnému L. výrazně přitěžuje, že jako pachatel shora uvedených útoků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tyto útoky též vymyslel a naplánoval, najal k jejich provedení za úplatu obviněné S. a T. a loupežnými přepadeními získané automobily pak prodával, což je třeba hodnotit jako přitěžující okolnosti ve smyslu ustanovení §34 písm. g), h) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Nelze též přehlédnout, že se obviněný posuzovaného protiprávního jednání dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení a ani skutečnost, že je mu ukládán trest za více trestných činů (přitěžující okolnost podle ustanovení §34 písm. i) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), a to za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (viz body II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001 sp. zn. 48 T 13/2001 ), ale i též za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000, ke kterému bylo nutno podle §35 odst. 2 tr. zák. uložit souhrnný trest. Vzhledem k tomu, že obviněný L. již vykonal podstatnou část trestu, který mu byl uložen zrušeným výrokem o trestu z rozsudku vrchního soudu, vyžádal si Nejvyšší soud zprávu o jeho chování v rámci dosavadního výkonu trestu z Věznice Rýnovice k posouzení stupně jeho převýchovy. Z této zprávy vypracované dne 24. 7. 2006 vyplynulo, že obviněný P. L. si své povinnosti ve výkonu trestu odnětí svobody řádně a odpovědně plní, o čemž svědčí celkem 33 udělených odměn, přičemž kázeňsky potrestán není. V podmínkách výkonu trestu úspěšně absolvoval učební obor obráběč kovů a získal výuční list. Vzhledem k dlouhodobému plnění programu zacházení je zařazen do I. skupiny vnitřní diferenciace. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným zjištěním, jakož i k účelu trestu charakterizovanému v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. a k ostatním hlediskům významným pro ukládání trestu vyjmenovaným v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody ještě při dolní hranicí zákonné trestní sazby uvedené v ustanovení §234 odst. 2 tr. zák., která je v rozmezí od 5 do 10 let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, neboť v tomto typu věznice je jeho náprava dostatečně zajištěna. S ohledem na speciální recidivu, kdy obviněný opakovaně řídil motorové vozidlo, i když mu to bylo zakázáno soudním rozhodnutím, mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to ve stejné výměře, jako to učinil vrchní soud v napadeném rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto o zrušení výroku o trestu, který byl obviněnému L. uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000, za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Pokud jde o výrok o náhradě škody, Nejvyšší soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, v rozsahu, ve kterém byl obviněný tímto rozsudkem Nejvyššího soudu uznán vinným.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému státnímu zástupci v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že se státní zástupce bude zabývat tím jednáním obviněného, pro které nebylo obviněnému L. podle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu řádně sděleno obvinění, a jež tvoří samostatný skutek. Při dalším postupu bude třeba mít na paměti, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto podle §273 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je státní zástupce vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c