ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.156.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 156/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2006 o dovolání podaném obviněným P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 36 T 2/2005, byl obviněný P. D. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. a §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za který mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. D. uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. a §219 odst. 1, 2 písm. d) zák., kterého se dopustil tím, že „dne 9. 10. 2004 kolem 17.00 hod v bytě svého bratra v O., část B., okres Š., v podnapilém stavu po předchozí rozepři v úmyslu usmrtit fyzicky napadl svou s ním těhotnou družku J. H., nacházející se ve 32. týdnu těhotenství, a to tak, že ji zezadu kuchyňským nožem s délkou čepele 11,3 cm velkou razancí zasadil bodnou ránu do břicha, čímž jí způsobil bodný kanál procházející kůží, podkožními tkáněmi, svalovinou stěny břišní, podbřišnicí do dutiny břišní, velkou předstěrou a přes horní část děložní stěny do těhotné dělohy a přes plodové obaly, která způsobila masivní krvácení do dutiny břišní, následkem čehož došlo u poškozené ke vzniku krvácivého šoku, který může způsobit smrt, avšak v důsledku včasné lékařské pomoci k jeho rozvinutí nedošlo, a současně porušením děložní stěny a plodových blan mohlo dojít u poškozené k průniku plodové vody do krevního oběhu za následného rozvoje smrtící poruchy krevní srážlivosti, a současně tímto kuchyňským nožem zasáhl lidský plod v těle této poškozené, kterému způsobil bodnořeznou ránu umístěnou na hranici pravé spánkové a týlní krajiny lebky, která procházela kůží hlavy, kostí klenby lební, tvrdou plenou mozkovou do dutiny lební, měkkými plenami mozku do pravého týlního laloku mozku, do pravého spánkového laloku až na jeho spodinu a opět přes měkké pleny mozkové, tvrdou plenu mozkovou a kostru spodiny lební do pravé oční jamky s porušením žilního splavu a se vznikem nitrolebních hematomů, kdy v důsledku poranění poškozené a jejího plodu muselo být přistoupeno k operačnímu vybavení (porodu) plodu tzv. císařským řezem a takto narozenému nezralému dítěti mužského pohlaví D. H. bylo nutno poskytnout intenzivní lékařskou péči, neboť bylo ohroženo následky nedonošenosti, a poté s ohledem na vzniklá zranění bylo dítě podrobeno neurochirurgické operaci mozku, přičemž toto dítě bylo jak v důsledku poranění mozku a krvácení, tak i hrozby udušením z nedostatečného přívodu okysličené krve vzhledem ke snižování krevního tlaku v důsledku zranění poškozené J. H., jakož i následkem řady dalších komplikací bezprostředně ohroženo na životě, avšak k usmrcení poškozené J. H. a jejího dítěte nedošlo pouze vzhledem k včas poskytnuté vysoce specializované lékařské pomoci.“ Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný P. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů porušily zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“, neboť naprostá většina zjištěných skutečností svědčí o nevině obviněného. Současně došlo k porušení §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný dále poukázal na rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a poškozené. Výpověď svědka K. D. je zcela účelová a výpověď poškozené byla třikrát měněna. Na noži, kterým se měl útok odehrát, byla nalezena přítomnost lidské krve krevní skupinové vlastnosti B a výsledky sérologických testů se ke krevní skupinové vlastnosti nevyjadřovaly zcela jednoznačně. Podle dalších námitek byli obviněný, poškozená i svědek K. D. v silně podnapilém stavu. Těžká opilost měla rozhodující vliv na jednání obviněného, když jeho ovládací a rozpoznávací schopnost byla výrazně snížena. Znalec z oboru zdravotnictví k míře snížení těchto schopností nezaujal jednoznačné stanovisko. Ze strany znalce ani nebylo jednoznačně zjištěno, do jaké míry byla poškozená ovlivněna při výslechu dne 9. 10. 2004 látkami aplikovanými při předcházejícím operačním zákroku. Obviněný si na nic nepamatuje, a proto měl být skutek posouzen jako trestný čin podle §201a tr. zák. Nebyla také jednoznačně prokázána subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy v podobě úmyslného zavinění, neboť soud nemůže vycházet z nevěrohodné výpovědi poškozené, a měl proto kvalifikovat skutek podle §222 tr. zák. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedla, že dovolání z velké části směřuje do zpochybnění hodnocení důkazů soudy obou stupňů, zatímco námitka stran ovlivnění výpovědí poškozené aplikovanými látkami je neopodstatněná. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitkami obsahově odpovídajícími citovanému důvodu se pak bylo možno zabývat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05, ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/04, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Nejvyšší soud posoudil námitky podaného dovolání a zjistil, že mnohé z nich z hlediska jejich obsahu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Především není možno s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení o dovolání zkoumat namítané porušení zásady trestního řízení „in dubio pro reo“, porušení §2 odst. 6 tr. ř. a rozpory ve výpovědích svědků a jejich hodnověrnost. Svědek K. D. měl podle těchto námitek být v inkriminované době v podnapilém stavu a poškozená měla být při své výpovědi prováděné v průběhu její hospitalizace ovlivněna alkoholem resp. utišujícími léky. Obdobně se dovolací soud nemohl zabývat hodnocením důkazů - stop lidské krve a výsledky sérologických testů. Výše uvedenými námitkami totiž obviněný prosazoval takový skutkový stav věci, ze kterého by vyplývalo, že se posuzovaného jednání nedopustil způsobem, který zjistily soudy nižších stupňů. Z takové změny ve skutkových zjištěních však dovolací soud nemůže vycházet, neboť je zásadně povinen právně posuzovat skutkový stav věci vyplývající z napadeného rozhodnutí. Proto je pro Nejvyšší soud závazným zjištění, že obviněný „…v úmyslu usmrtit fyzicky napadl svou s ním těhotnou družku … tak, že ji zezadu kuchyňským nožem s délkou čepele 11,3 cm velkou razancí zasadil bodnou ránu do břicha…“ Pokud obviněný s poukazem na nevěrohodnost či ovlivnění svědeckých výpovědí a nepřesvědčivost ostatních důkazů usiluje o akceptaci skutkového stavu odlišného, je třeba tyto námitky odmítnout s odkazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Tentýž závěr lze vztáhnout i k tvrzení, podle nichž nebyla jednoznačně prokázána subjektivní stránka trestného činu a tento měl být kvalifikován podle §222 tr. zák., neboť důvodem k tomuto závěru měla (opět) být nevěrohodnost výpovědí poškozené, ze které soudy vycházely. Přezkum hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení provést, neboť to neumožňuje žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Nad rámec přezkumu prováděným dovolacím soudem lze však uvést, že znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, bylo podle závěru odvolacího soudu (str. 19 rozsudku) jednoznačně potvrzeno, že poškozená nebyla při výslechu dne 10. 10. 2004 ovlivněna látkami aplikovanými při předchozím operačním výkonu.
Dovolatel rovněž uplatnil námitku, podle které měla jeho těžká opilost rozhodující vliv na spáchání činu, a proto měl být skutek posouzen jako trestný čin podle §201a tr. zák. Touto jedinou námitkou se obviněný domáhá odlišné právní kvalifikace skutku a z obsahového hlediska jí naplnil citovaný dovolací důvod. Proto Nejvyšší soud posoudil, zda skutkový stav věci umožňuje nepochybný závěr o příčetnosti obviněného v době spáchání činu a shledal, že v této části je dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu. Nezbytným předpokladem právní kvalifikace podle výše citovaného ustanovení je tedy existence stavu nepříčetnosti obviněného předpokládající vymizení jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. Závěr o příčetnosti obviněného je závěrem právním, který soud činí na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, zejména odborných závěrů znalců, k nimž dospěly v rámci znaleckého zkoumání. Znalecký důkaz je jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními z tohoto hlediska relevantními skutečnostmi. Takové hodnocení důkazů není Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání oprávněn hodnotit, musí však posoudit, zda skutkové závěry vzešlé z tohoto hodnocení vylučují nepříčetnost obviněného.
Předně je třeba uvést, že z popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu nevyplývají okolnosti nasvědčující nepříčetnosti obviněného, tedy vymizení rozpoznávací či ovládací schopnosti. Samotná skutečnost, že se obviněný činu dopustil „v podnapilém stavu“ tento závěr neumožňuje.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7) je zřejmé, že ve věci byl vypracován znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. L. H. Podle něj obviněný v době spáchání trestného činu trpěl alkoholovým opojením těžkého stupně a projevovaly se u něj známky anomální osobnosti, které však na schopnost rozpoznávací a ovládací v době spáchání činu neměly téměř žádný vliv. Alkoholové opojení způsobilo, že jeho schopnost rozpoznávat společenskou nebezpečnost svého jednání byla snížena, jednalo se o snížení značné, ale nedosáhlo hranice snížení podstatného. Schopnost ovládat své jednání byla snížena mírou blížící se hranici snížení podstatného, ale nedosáhla této hranice.
Také soud odvolací se zabýval psychickým stavem obviněného v době spáchání činu a v tomto směru doplnil dokazování výslechem znalce MUDr. L. H. Ten mimo jiné zcela vyloučil patickou či komplikovanou opilost obviněného a konstatoval, že se jednalo toliko o opojení prosté. Vrchní soud po provedeném doplnění dokazování potvrdil právní závěr soudu I. stupně, že obviněný byl v době činu příčetný a byl za své chování plně trestně odpovědný.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému shledal, že otázka psychického stavu obviněného v době činu byla dostatečně objasněna znaleckým posudkem a výslechem znalce k této otázce. Skutková zjištění učiněná z těchto důkazů soudy nižší instance pak poskytují dostatečný podklad pro právní závěr o příčetnosti obviněného, resp. vylučují právní závěr opačný, tj. že by obviněný jednal v nepříčetnosti. Obviněný se v době spáchání činu nacházel ve stavu prosté opilosti a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly sice sníženy, avšak nikoli měrou podstatnou. V žádném případě nelze hovořit o vymizení byť jen jediné z těchto schopností, dokonce ani o jejich podstatném snížení. Obviněný byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat jej, byl proto příčetný a plně trestně odpovědný za spáchaný čin. Protože se jednání nedopustil ve stavu nepříčetnosti, nebyl naplněn znak trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. a soudy nepochybily, když podle tohoto ustanovení skutek nekvalifikovaly. Napadené rozhodnutí proto netrpí vytýkanou vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného většinou svých námitek nebylo podáno z důvodů předvídaných zákonem pro tento mimořádný opravný prostředek. Námitka nesprávného hmotně právního posouzení pak byla zjevně neopodstatněná, neboť soudy nižšího stupně v právním posouzení skutku nepochybily. Nejvyšší soud proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr.Blanka Roušalová