Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.05.2006, sp. zn. 5 Tdo 515/2006 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.515.2006.1

sp. zn. 5 Tdo 515/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2006 o dovolání obviněného Ing. P. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 6 To 213/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 T 388/2003, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 6 To 213/2004, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 388/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje , aby věc obviněného Ing. P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 388/2003, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že nejméně v období od počátku roku 1998 do 25. 2. 1999, v B., okr. U. H., a na dalších místech, jako likvidátor společnosti D., s. r. o., v likvidaci, v průběhu likvidace této společnosti, prováděl úkony, jimiž připravil tuto společnost o majetek v hodnotě nejméně 629.000,- Kč, kdy z tohoto majetku by se jinak mohly uspokojit alespoň částečně oprávněné pohledávky věřitelů společnosti D., s. r. o., v likvidaci, přičemž následně smluvně dohodl převedení závazků společnosti D., s. r. o., v likvidaci, na společnost G., s. r. o., U. H., která však nebyla schopna platit řádně veškeré své splatné závazky a v majetku této společnosti nebyl prostor pro hrazení vlastních závazků ani převzatých závazků, následkem čehož bývalí věřitelé společnosti D., s. r. o., nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek, a takto obviněný Ing. P. K. jednal tím, že - nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti D., s. r. o., v likvidaci, přestože nejméně od 31. 12. 1996 nebyla společnost D., s. r. o., schopna řádně platit své splatné závazky a majetek společnosti nepokrýval evidované závazky, - návrhem ze dne 24. 8. 1998 doručeným Katrálnímu úřadu ve Z. dne 2. 9. 1998, umožnil, aby ve prospěch společnosti E., s. r. o., U. H., bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k nemovitostem, které původně byly ve vlastnictví společnosti D., s. r. o., v likvidaci, a to stavby – zemědělská hospodářská budova postavená na stavební parcele, pozemku a stavby, a to na stavebních parcelách, pozemku, a to parcel přičemž takto jednal přesto, že společnost E., s. r. o., neuhradila společnosti D., s. r. o., v likvidaci, část z dohodnuté kupní ceny ve výši 699.267,60 Kč, kdy celková kupní cena byla dohodnuta ve výši odpovídající znaleckému ohodnocení předmětu koupě, přičemž neodstoupil za D., s. r. o., v likvidaci od dohodnutého prodeje těchto nemovitostí, přestože společnost E., s. r. o., si neplnila smluvní povinnosti, - nerealizoval prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí zástavu smluvně sjednanou dohodou ze dne 24. 8. 1998 o zřízení zástavního práva k souboru movitých věcí mezi společností D., s. r. o., v likvidaci, jako zástavním věřitelem a společností E., s. r. o., jako zástavním dlužníkem, - smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 9. 1998 s dohodnutým dodatkem ze dne 25. 2. 1999, dohodl postoupení pohledávky společnosti D., s. r. o., v likvidaci vůči společnosti E., s. r. o., ve výši 699.267,60 Kč za 10 % její hodnoty společnosti H., s. r. o., B. - dne 10. 9. 1998 dohodl na základě smlouvy o prodeji podniku za částku 1.000, Kč převod závazků ze společnosti D., s. r. o., v likvidaci, na společnost G., s. r. o., přestože společnost G., s. r. o., nejméně od 31. 12. 1997 nebyla schopna platit veškeré své splatné závazky, pracovala se ztrátou, kdy v majetku této společnosti nebyl prostor pro hrazení ani vlastních závazků, natož závazků převzatých ze smlouvy o prodeji podniku, přičemž společnost G., s. r. o., neuhradila ani zčásti žádný z převzatých závazků vůči bývalým věřitelům D., s. r. o., v likvidaci, a s těmito skutečnostmi musel být obviněný Ing. P. K. srozuměn již při sjednávání smlouvy o prodeji podniku, kdy jednatelem společností E., s. r. o., i G., s. r. o., jež byly ve špatné ekonomické situaci a neplnily své smluvní závazky, byl Ing. K. T., který byl v dlouhodobé platební neschopnosti, neboť již počínaje rokem 1995 byla vůči jeho osobě vedena ve více případech Okresním soudem v Uherském Hradišti řízení o výkonu rozhodnutí z důvodu nesplácení závazků a vůči společnosti G., s. r. o., byla Okresním soudem v Uherském Hradišti vedena řízení o výkonu rozhodnutí počínaje rokem 1998 rovněž z důvodu nesplácení závazků, přičemž obviněný Ing. P. K. smluvně převedl na společnost G., s. r. o., ze společnosti D., s. r. o., v likvidaci, závazky z dodavatelsko-odběratelských vztahů v celkové nominální výši 8.187.119,93 Kč, a to přesto, že společnosti G., s. r. o., prakticky nevyvíjela činnost, tedy obviněný Ing. P. K. musel být srozuměn s tím, že tyto závazky nebudou nikdy v budoucnu bývalým věřitelům D., s. r. o., v likvidaci, ze strany společnosti G., s. r. o., uhrazeny, kdy obviněný Ing. P. K. v rozporu s čl. II smlouvy o prodeji podniku neoznámil bývalým věřitelům D., s. r. o., v likvidaci, přechod jejich závazků na společnost G., s. r.o., čímž svým jednáním obviněný Ing. P. K. v průběhu likvidace poškodil věřitele společnosti D., s. r. o., o nejméně 629.000,- Kč, ke škodě nejméně následujících věřitelů, kteří tak neměli možnost dosáhnout uspokojení svých pohledávek, neboť své pohledávky nemohli uplatňovat po společnosti E., s. r. o., která sice získala nemovitý a další majetek, avšak tyto předmětné závazky nepřevzala a uplatňování těchto pohledávek po společnosti D., s. r. o., je bezpředmětné, neboť společnost D., s. r. o., nemá majetek, z něhož by se mohli věřitelé uspokojit, - K I., v. o. s., s pohledávkou ve výši celkem 9.483,50 Kč, - Z.-o. d. S. P., s pohledávkou ve výši celkem 8.188,- Kč, která byla t. č. vložena do Z. P., a. s., - A., s. r. o., O., s pohledávkou ve výši 98,- Kč, - E. P., s. r. o., s pohledávkou ve výši nejméně 15.504,30 Kč, - T., spol. s r. o., P., s pohledávkou ve výši nejméně 72.303,70 Kč, - P. H., dříve B., Z., nyní B., K. 797, s pohledávkou ve výši 824,- Kč, - M., spol. s r. o., P., s pohledávkou ve výši 76.860,- Kč, - M. M. – S., P., O., s pohledávkou ve výši 1.009,- Kč, - C. Č. s. p. p. k., a. s., P., s pohledávkou ve výši nejméně 16.985,99 Kč, - obec S. L. s pohledávkou ve výši 1.270,- Kč, - E. T. s pohledávkou ve výši 341,- Kč, - R. Š. za sdružení S. J., Z., s pohledávkou ve výši 6.705,- Kč, - D. h. J. S., R., s pohledávkou ve výši 285.683,- Kč, - L. Č. r., státní podnik, H. K., s pohledávkou ve výši 6.425.351,- Kč, - Č. p., a. s., P., s pohledávkou ve výši 8.165,- Kč, - S. s. Z., Z., s pohledávkou ve výši nejméně 473.178,- Kč, - S. U. H., a. s., S. M., s pohledávkou ve výši 10.503,- Kč - L. s., J. l., B., s pohledávkou ve výši 65.042,- Kč, - D., s. r. o., U. B., s pohledávkou ve výši 10.939,- Kč, - A., s. r. o., s pohledávkou ve výši 58.250,- Kč, - L. H., bytem B., S., s pohledávkou ve výši 22.916,60 Kč, - Ž., a. s., B., s pohledávkou ve výši nejméně 6.473,- Kč, - E., s. r. o., v likvidaci, B., s pohledávkou ve výši 9.128, Kč, - A. H., s. r. o., S.-H., s pohledávkou ve výši 7.820,30 Kč, - T. s., příspěvková organizace, L., s pohledávkou ve výši 1.692, Kč, - A. P. E. J., Z., N. K., s pohledávkou ve výši 18.596,- Kč, - J. e., a. s., B., s pohledávkou ve výši nejméně 41.764, Kč, - X., a. s., s pohledávkou ve výši 850.000,- Kč, - K., sdružení s. h. r., Ing. J. K., J. S., V. O., s pohledávkou ve výši 34.643,- Kč, - J. P. s pohledávkou ve výši 5.281,38 Kč, - R. U., s. r. o., U. B., s pohledávkou ve výši 341,30 Kč, pohledávka náleží t. č. Městu U. B., - CH., s. r. o., S. M., s pohledávkou ve výši 2.596,60 Kč, - M., s. r. o., v konkursu, V., M., s pohledávkou ve výši 15.000,- Kč, - Z.-P., a. s., U. H., s pohledávkou ve výši 36.007,- Kč, - Z. V., V., L., s pohledávkou ve výši 5.900,- Kč, - P. O., nyní S. a d. z., a. s., Z., s pohledávkou ve výši 2.067,90 Kč. Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. K. odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále byl obviněný Ing. P. K. uznán podle §228 odst. 1 tr. ř. povinným zaplatit na náhradu škody: - poškozené společnosti E. P., s. r. o., se sídlem v P., částku 16.270,50 Kč, - poškozené společnosti M., s. r. o., se sídlem v P., T., částku 18.700,- Kč, - poškozeným T. s., příspěvková organizace, se sídlem v L., U., částku 1.692,- Kč, - poškozené společnosti Z.-P., a. s., se sídlem v U. H., N., částku 36.007,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost M., s. r. o., se sídlem v P., T., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak byly poškozené společnosti S. U. H., a. s., se sídlem ve S. M., L., a A. H., s. r. o., se sídlem ve S.-H., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek napadli obviněný Ing. P. K. a poškozená S. s. Z. odvoláními, o nichž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 6 To 213/2004, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 388/2003, podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. A. B. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, a v souvislosti s tím konstatoval, že má za to, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, když ve skutečnosti nevykazuje znaky žádného trestného činu. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i v jeho odůvodnění jsou uvedeny údaje, které odporují provedeným důkazům a objektivní skutečnosti, anebo by nemohly být konstatovány, pokud by soud vycházel z dalších důkazů, respektive ze znění §72 obchodního zákoníku, avšak odvolací soud se tímto vůbec nezabýval. V napadených rozhodnutích je nesprávně konstatováno, že obviněný v rozporu s článkem II smlouvy o prodeji podniku neoznámil bývalým věřitelům společnosti D., s. r. o., v likvidaci, přechod jejich závazků na právního nástupce. V citované smlouvě žádný takový text není a ani ze znění zákona taková či jiná podobná povinnost prodávajícímu nevyplývá. Ve smlouvě je pouze uvedeno, že prodávající oznámí přechod pohledávek na kupujícího dlužníkům. Ohledně subjektivní stránky obviněný namítl, že její naplnění je založeno pouze na hypotetické domněnce nalézacího soudu, že musel být při prodeji podniku srozuměn s ekonomickou situací kupující obchodní společnosti, což soud žádným způsobem důkazně nepodložil. Obviněný uvedl, že zjistil, že kupující společnost nebyla v době uzavření předmětné smlouvy ani v konkursu ani v likvidaci a na konkurs nebyl podán ani návrh. Z výslechu svědka Ing. K. T. v přípravném řízení taktéž vyplynula skutečnost, že dovolatel o úpadkovém stavu kupující společnosti nevěděl a ani vědět nemohl. Tuto skutečnost uvedl i policejní rada ve svém usnesení ze dne 27. 7. 2002 a od té doby nedošlo k žádnému dalšímu výslechu dotyčného svědka a tedy k jakékoli možnosti odchýlení se od obsahu jeho předchozích výpovědí. K poškození věřitele nemohlo dojít též z toho důvodu, že pohledávky věřitelů mohly být v plném rozsahu uplatňovány na společnosti G., s. r. o. Pokud by věřitelé s tímto prodejem nesouhlasili, mohli podle §478 obchodního zákoníku tento právní úkon odporovat a přechod závazku na kupujícího by tak byl neúčinným. Takto se ale nestalo a likvidátor učinil veškeré kroky v souladu s příslušnými právními předpisy. Pokud dále kladl soud obviněnému za vinu to, že postoupil pohledávku společnosti D., s. r. o., vůči společnosti E., s. r. o., třetí osobě za 10% její nominální hodnoty, pak dovolatel s odkazem na vyjádření soudního znalce z oboru provozní ekonomika při hlavním líčení namítá, že obecně tento postup není neobvyklým. Pokud měl dovolatel porušit povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na společnost D., s. r. o., pak k tomuto opět s odkazem na znalecký posudek Ing. J. Ch. uvádí, že vypovídací schopnost účetního ocenění je značně omezená, dochází k celkovému zkreslování bilance a z toho je zřejmé, že nelze jednoznačně stanovit pouze na základě účetních cen termín povinného podání návrhu na konkurs a je nutno vycházet z tržního ocenění, což obviněný učinil, a proto závěr soudu považuje v tomto směru za nesprávný. Ohledně smlouvy o prodeji výše specifikovaných nemovitostí ve V. O. obviněný namítl, že závěr soudu ohledně výhodnosti či nevýhodnosti této smlouvy pro prodávajícího a z toho plynoucí nutnosti odstoupení od smlouvy, což měl obviněný podle soudu jako likvidátor učinit, avšak neučinil, je též nesprávný, neboť se nezakládá na objektivním posouzení skutečného stavu. Dovolatel připustil, že nemá příslušné vzdělání ohledně oceňování technologického zařízení, avšak ke zjištění jeho skutečné tržně realizovatelné ceny, dané nabídkou a poptávkou, toto nebylo potřeba, neboť cena nemovitostí, za kterou byly tyto v konečném výsledku prodány, byla po řadě jednání s potenciálními kupci nejvyšší možná, což prakticky potvrdil i další prodej těchto nemovitostí v rámci exekuce, když tyto byly v roce 2004 převedeny do vlastnictví třetí osoby z majetku společnosti E., s. r. o., za cenu 616.166,- Kč. V závěru odůvodnění dovolání obviněný poukázal na to, že v návaznosti na dnes již ustálenou judikaturu je třeba přihlédnout i k tomu, že k jednání jako takovému došlo v roce 1998, což je již velmi dlouhá doba před vyhlášením usnesení soudu druhého stupně. Rozhodnutí obou stupňů má dnes pro obviněného negativní následky v tom, že se na něj již nehledí jako na osobu bezúhonnou podle živnostenského zákona. V závěru svého dovolání obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek a přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. P. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že při dovolatelem uvedené dovolací argumentaci je zřejmé, že její převážná část, zejména týkající se postupu obviněného jako likvidátora podle §72 odst. 1 obchodního zákoníku a splnění povinnosti podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, popřípadě zda a od jaké doby mu bylo známo, že u jím likvidované společnosti nastal stav úpadku, s kvalifikovaným způsobem naplnění použité námitky nesprávného právního posouzení skutku být spojována nemůže. K posledně zmíněnému však státní zástupkyně podotkla, že pokud bylo obviněnému v popisu skutku přičítáno, že i přes objektivně existující stav úpadku jím likvidované společnosti nepodal návrh na její konkurz, pak takové jednání nemůže odpovídat kvalifikovanému způsobu nakládání s majetkem předmětné společnosti. Na straně druhé však nelze přehlédnout, že právě toto jednání mu umožnilo nakládat s majetkem způsobem, který už je postižitelný podle ustanovení §256 odst. 1 tr. zák. Kromě tohoto je však třeba konstatovat, že popis přisouzeného skutku je s použitou právní kvalifikací dovolatelova jednání plně kompatibilní, přičemž v tomto směru státní zástupkyně poukázala na opatřená skutková zjištění. K dovolatelem namítanému nedostatku subjektivní stránky a materiálního znaku daného jednání státní zástupkyně shrnula, že v daném případě i případná změna nepřiléhavého popisu skutkové věty v její první části, jakož i otázka eventuálního vypuštění její nadbytečné části, týkající se právních úkonů se společností G., s. r. o., v době po způsobení škodlivého následku, by postavení dovolatele nemohly nikterak ovlivnit. Navíc, takto zjištěná nepřiléhavost skutkové věty ani nebyla dovolatelem namítána a je nad rámec jím uplatněné dovolací argumentace výlučně výsledkem zjištění státní zástupkyně. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházejícího, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Obviněný Ing. P. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněného. První právně relevantní námitkou obviněného Ing. P. K. je skutečnost, že v napadených rozhodnutích je nesprávně konstatováno, že obviněný v rozporu s článkem II smlouvy o prodeji podniku neoznámil bývalým věřitelům společnosti D., s. r. o., v likvidaci, přechod jejich závazků na právního nástupce. V citované smlouvě žádný takový text není a ani ze znění zákona taková či jiná podobná povinnost prodávajícímu nevyplývá. Ve smlouvě je pouze uvedeno, že prodávající oznámí přechod pohledávek na kupujícího dlužníkům. Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 388/2003, skutečně vyplývá, že obviněnému je mimo jiné kladeno za vinu, že „obviněný Ing. P. K. v rozporu s čl. II smlouvy o prodeji podniku neoznámil bývalým věřitelům D., s. r. o., v likvidaci, přechod jejich závazků na společnost G., s. r. o.“ (č.l. 677 p. v. spisu). Podle zjištění Nejvyššího soudu z obsahu spisu v tomto článku smlouvy skutečně není tato povinnost obviněnému Ing. P. K. stanovena, neboť je mu v tomto článku stanovena povinnost oznámit přechod pohledávek na kupujícího pouze dlužníkům a nikoli věřitelům, což je naopak podle čl. III uvedené smlouvy povinností kupujícího. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že toto konstatování je tedy nejenom v rozporu s obsahem smlouvy, ale je i v rozporu se zákonem, a to konkrétně s ustanovením §477 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinný k datu uzavření smlouvy o prodeji podniku – dne 10. 9. 1998; dále jen „obch. zák.“), z kterého vyplývá, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej podniku vztahuje, přičemž k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Kupující je pak povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího (srov. §477 odst. 4 obch. zák.). Z toho vyplývá, že povinnost oznámit věřitelům společnosti D., s. r. o., převzetí závazků měl kupující a nikoli obviněný Ing. P. K. za společnost D., s. r. o., v likvidaci, jako prodávajícího. Z tohoto hlediska je třeba tuto svou povahou právní námitku obviněného považovat za důvodnou, a proto je třeba tuto část skutkové věty výroku o vině upravit, popř. ji vypustit. Jen pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí k této skutečnosti nevyjádřil a předmětné skutkové zjištění obsažené ve skutkové větě výroku o vině vůbec neodůvodnil. Odvolací soud se pak k totožné námitce obsažené v odůvodnění odvolání obviněného (č. l. 742 p. v. spisu) ve svém usnesení, kterým zamítl jeho odvolání, také vůbec nevyjádřil (č. l. 816 až 817 spisu). Další právně relevantní námitka dovolatele směřovala k nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, neboť v ní poukazoval na to, že hypotéza nalézacího a potažmo i odvolacího soudu, který zjištěné závěry soudu prvního stupně potvrdil, vycházela pouze z domněnky těchto soudů, že obviněný Ing. P. K. při prodeji podniku společnosti G., s. r. o., musel být srozuměn s její špatnou hospodářskou situací, což mělo zapříčinit nemožnost uspokojení věřitelů ve vztahu k prodávanému podniku. Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 680 až 681 spisu, vycházel tento ze zjištění, že prodej podniku byl realizován v dohodě s Ing. K. T., který již dříve obviněnému sdělil, že nemá finanční prostředky na zaplacení kupní ceny za pozemky. Právě osobou Ing. K. T. byly společnosti E., s. r. o., a G., s. r. o., personálně a vlastnicky propojeny a obviněného měla tato situace vést k pečlivosti při výběru vhodného zájemce o koupi podniku. Obviněný prodej podniku přesto provedl, a to bez jeho předchozího ocenění a zjištění jeho skutečné hodnoty, a v konečném důsledku tak měl tímto právním úkonem způsobit stav, kdy věřitelé nemohli ani částečně se domoci uspokojení svých pohledávek, protože společnost G., s. r. o., byla sama na konci roku 1997 již ve stavu úpadku. Nalézací soud tedy dovodil, že obviněný, ač byl dobře seznámen s ekonomickou situací předmětné kupující společnosti a vzhledem k jednání Ing. K. T. musel mít pochybnosti o solventnosti jeho podnikatelských aktivit, a proto musel být srozuměn i s tím, že společnost G., s. r. o., vzhledem k personálnímu propojení se společností E., s. r. o., nebude schopna uspokojit ani zčásti oprávněné nároky věřitelů. Soud druhého stupně ve svém velmi stručném odůvodnění pouze odkázal na povinnosti obviněného jako likvidátora podle ustanovení obchodního zákoníku a ztotožnil se ve všem se závěry soudu prvního stupně. Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Podle odstavce 3 bude jeho jednání posouzeno v případě, že způsobí takovým činem značnou škodu. Na popsané jednání obviněného spočívajícího v prodeji podniku by mělo být podle právního závěru soudu prvního stupně aplikováno „zcizení majetku“ ve smyslu citovaného ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., které představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. I když zákon zde předpokládá mimo jiné zcizení jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele. Z tohoto hlediska by obecně mohl prodej podniku naplnit znak „zcizení majetku“ ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., pokud by tím došlo k alespoň částečnému zmaření uspokojení věřitelů společnosti D., s. r. o. [ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je však zdůrazněn především „převod závazků“, ač pro naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je rozhodné „zcizení … majetku“]. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, jsou stanoveny taxativně, ale nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle §256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti je uhradit apod. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, se kterým se ztotožnil soud odvolací, dále vyplývá, že soud skutečně založil svůj závěr o úmyslu obviněného poškodit věřitele jen na skutečnosti, že obviněný již dříve, v době před uzavřením smlouvy o prodeji podniku byl ve styku s Ing. K. T., jednatelem společnosti G., s. r. o., a zároveň i společnosti E., s. r. o. Z tohoto titulu a ze skutečnosti, že se společností E., s. r. o., jednatelé společnosti D., s. r. o., I. Š. a. M. dne 20. 12. 1997 uzavřeli smlouvu o prodeji nemovitostí ve V. O., patřícím doposud společnosti D., s. r. o. (č. l. 113 až 116 spisu), soud tedy vyvodil závěr, že obviněný byl obeznámen s hospodářskou situací obou těchto společností, která byla velmi špatná. K tomu je však třeba uvést, že právní závěr o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ze strany obviněného Ing. P. K. jako likvidátora uvedený v rozsudku soudu první instance, s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil i soud odvolací, je přinejmenším předčasný. Není totiž možno opomenout, že šlo v případě E., s. r. o., a G., s. r. o., o dvě rozdílné společnosti, a proto je třeba se z hlediska subjektivní stránky obviněného zabývat majetkovou situací každé z těchto společností samostatně. Jinými slovy nelze jen na základě zjištění, že jedna z uvedených společností má určité potíže se splácením kupní ceny nemovitostí, o čemž obviněný jako likvidátor věděl, automaticky dovozovat, že obviněný musel vědět, že obdobné potíže má i druhá společnost, a to s přihlédnutím k tomu, že v obou společnostech působil Ing. K. T. jako statutární orgán (jednatel). Navíc nelze opomenout, že soud prvního stupně se sice snažil doručit předvolání k výslechu svědkovi Ing. K. T., ale když se mu to opakovaně nepodařilo (č. l. 627 až 639 a 652 spisu), od jeho výslechu bez bližšího zdůvodnění upustil, ač tento svědek se mohl nejlépe vyjádřit k tomu, zda obviněný mohl znát majetkovou situaci společnosti G., s. r. o. (viz i č. l. 27 spisu). Z těchto důvodů je nutno shledat námitku obviněného důvodnou, když podle výsledků dokazování a na to navazujících právních závěrů soudu prvního stupně, s kterými se pak ztotožnil i odvolací soud, je učiněný závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k částečnému zmaření uspokojení věřitelů společnosti D., s. r. o., přinejmenším předčasný. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že oba soudy se dostatečně nevypořádaly ani se skutečností, že obviněný nebyl osobou, která jménem společnosti D., s. r. o., uzavřela smlouvu o prodeji nemovitostí a technologie na výrobu palivových briket ze dne 20. 12. 1997 se společností E., s. r. o., jednající prostřednictvím jednatele Ing. K. T., ale byl až po uzavření této smlouvy jmenován likvidátorem společnosti D., s. r. o., a to v době, kdy z kupní ceny nebylo zaplaceno vůbec nic (v tomto směru závěry státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného, pokud v něm uvádí, že obviněný uskutečnil jemu přisouzené právní úkony spočívající „… v prodeji veškerého nemovitého majetku zcela insolventnímu obchodnímu partnerovi – E., s. r. o., který mu za něj neuhradil ani část dohodnuté kupní ceny …“ neodpovídají obsahu spisu, ale ani napadeným rozhodnutím). Teprve až za jeho působení ve společnosti D., s. r. o., v likvidaci, byla nejprve dne 24. 8. 1998 zaplacena část kupní ceny ve výši 250.000,-Kč (viz doklad na č. l. 151 spisu), sepsána dohoda o zřízení zástavního práva k souboru movitých věcí podle §299 obch. zák. ze dne 24. 8. 1998 (č. l. 150 spisu) a v té souvislosti téhož dne byl sepsán i návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí (podepsaný za D., s. r. o., v likvidaci, obviněným Ing. P. K. a za E., s. r. o., Ing. K. T. – viz č. l. 161 spisu), který pak nepodal na Katastrální úřad ve Z. obviněný Ing. P. K., jak se uvádí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně („návrhem ze dne 24. 8. 1998 doručeným Katastrálnímu úřadu ve Z. 2. 9. 1998, umožnil …“), ale zřejmě Ing. K. T., jak sám uvedl ve své svědecké výpovědi v přípravném řízení, přičemž dodal, že tento návrh byl podán proto, že Ing. P. K. po něm chtěl peníze na úhradu ceny nemovitostí a technologie z uvedené kupní smlouvy, a navíc byl učiněn až poté, co došlo k úhradě 250.000,- Kč a zápočtu (viz jeho svědecká výpověď na čl. 166 spisu). V návaznosti na to je nutno z hlediska subjektivní stránky obviněného hodnotit i další uzavřenou dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 1. 9. 1998 (č. l. 152 spisu) a zejména již shora zmíněnou dohodu o zřízení zástavního práva k souboru movitých věcí podle §299 obch. zák. ze dne 24. 8. 1998 (č. l. 150 spisu), která nesvědčí o úmyslu zcizit majetek ke škodě uvedených věřitelů. Z žádných důkazů provedených před soudem prvního stupně dále ani nevyplynulo, že by obviněný byl seznámen s finanční situací společnosti E., s. r. o., která navíc v době uzavření předmětných smluv existovala poměrně krátce a z provedeného dokazování je zřejmé, že tato společnost vznikla pouze za účelem koupě nemovitostí ve V. O. a v nich umístěné výrobní linky na výrobu dřevěných briket, jakož i následného pokračování v jejich výrobě (č. l. 25 p.v. spisu). Nepochybné je, že obviněný po svém jmenování do funkce likvidátora jednal s Ing. K. T. - jednatelem společností E., s. r. o., ohledně splacení kupní ceny, přičemž jak nalézací soud konstatoval ve svém rozsudku byla tato zčásti uhrazena v hotovosti v částce 250.000,- Kč (č. l. 151 ve spise) a v části splacena započtením pohledávek (č. l. 152 ve spise). Část kupní ceny, uhrazená kupujícím společností E., s. r. o., tedy tvořila podle závěrů obou soudů více než 50%. Dále je třeba vzít v úvahu i tu skutečnost, že v době, kdy byla zaplacena v hotovosti částka 250.000,- Kč, se Ing. K. T. se svými společníky ve společnosti E., s. r. o., zřejmě snažil o uskutečnění výroby dřevěných briket, což vyplývalo i ze snahy opatřit úvěr, který by sloužil mimo zajištění jejich výroby i k úhradě kupní ceny nemovitostí a technologického zařízení sloužících k výrobě těchto briket (srovnej č. l. 148 a 149 spisu). Všechny tyto skutečnosti je třeba ověřit výslechem svědka Ing. K. T. a případně i dalších osob jak podílejících se v této společnosti na uvedeném záměru, tak i příp. ze společností, se kterými bylo o poskytnutí úvěru jednáno. Uvedené rozhodné skutečnosti z hlediska posouzení subjektivní stránky jednání obviněného Ing. P. K. je třeba konfrontovat s jeho obhajobou, v rámci níž tvrdil, že nevěděl o finančních problémech obou společností, v nichž byl jednatelem Ing. K. T., neboť společnost E., s. r. o., uhradila uvedeným způsobem podstatnou část kupní ceny, přičemž se jako likvidátor snažil přivést do likvidované společnosti maximální částku jako plnění ze smluv, které navíc on sám neuzavíral a jejich uzavření ani nemohl ovlivnit. V tomto směru je třeba také znovu zvážit, zda mu lze klást k tíži, že od předmětných smluv neodstoupil, protože kupující společnost kupní cenu uhradila podle zjištění obou soudů v části převyšující její polovinu, což není zanedbatelná částka, přičemž je třeba také zvážit, zda obviněný jako likvidátor tak neměl důvod se domnívat, že později bude uhrazena její zbývající část, když navíc kupující společnost skutečně vyvíjela snahu o získání deklarovaného úvěru (srovnej č. l. 148 a 149 spisu). Tyto skutečnosti mají pak podstatný význam i pro další okolnost, která je obviněnému v napadených rozhodnutích kladena za vinu, a to, že umožnil tím, že připojil svůj podpis na návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem ve V. O. ve prospěch kupující společnosti E., s. r. o. (srovnej č. l. 161 ve spise), aby ve prospěch společnosti E., s. r. o., V., U. H., bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k nemovitostem, které původně byly ve vlastnictví společnosti D., s. r. o., v likvidaci, a to stavby – zemědělská hospodářská budova postavená na stavební parcele, pozemku a stavby, a to na stavebních parcelách, pozemku, a to parcel, přičemž takto jednal přesto, že společnost E., s. r. o., neuhradila společnosti D., s. r. o., v likvidaci, část z dohodnuté kupní ceny ve výši 699.267,60 Kč, přičemž neodstoupil za společnost D., s. r. o., v likvidaci, od dohodnutého prodeje těchto nemovitostí, přestože společnost E., s. r. o., si neplnila v tomto rozsahu své smluvní povinnosti. Nejvyšší soud k tomu také zdůrazňuje, že i v případě, pokud by obviněný svůj podpis k návrhu na vklad nepřipojil, tak již z uzavřené kupní smlouvy, kterou navíc obviněný ani neuzavřel, plynulo pro kupující společnost E., s. r. o., oprávnění podat předmětný návrh na zapsání do katastru nemovitostí, aniž by pro vznik účinků vkladu musela tento návrh podepsat i druhá zúčastněná smluvní strana (srov. §4 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů účinném ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy i k podání návrhu na vklad). Následně obviněný Ing. P. K. v odůvodnění svého dovolání zpochybnil závěr soudu, že měl poškodit věřitele společnosti D., s. r. o., též tím, že jako její likvidátor postoupil společnosti H., s. r. o., E.-I. B., pohledávku za společností E., s. r. o., ve výši 699.267,60 Kč za 10% její nominální hodnoty. Z přiloženého spisového materiálu vyplynulo, že nalézací soud se k této části výroku o vině v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nevyjádřil, zejména se nevypořádal s tím, že i soudní znalec Ing. J. Ch. v průběhu hlavního líčení k dotazu obhájce obviněného uvedl, že z obecného hlediska to není neobvyklé, avšak cena by při takovém prodeji měla vycházet nějakého tržního ocenění, smluvních podmínek a situace na trhu (č. l. 665 spisu). K tíži obviněného lze zatím přičíst jen to, že takové ocenění, až byl osobou bez příslušného vzdělání ohledně oceňování pohledávek jako jiných majetkových hodnot, nezajistil a sám určil tržní cenu postupované pohledávky v částce odpovídající 10% z nominální hodnoty dané pohledávky, tedy 69.927,- Kč (č. l. 159 spisu). Tento postup však sám o sobě, zejména pokud nebylo ani v průběhu celého trestního řízení provedeno znalecké ocenění tržní hodnoty pohledávky ve výši 699.267,60 Kč za společností E., s. r. o., bez dalšího neznamená, že došlo též k poškození věřitelů dané obchodní společnosti o rozdíl mezi její nominální hodnotou a obviněným stanovenou 10 % hodnotou této pohledávky. Pokud soud prvního stupně podle výroku o vině i v této skutečnosti spatřoval naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (viz čtvrtá odrážka skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), pak bylo třeba znaleckým posudkem z oboru ekonomiky (se specializací na oceňování pohledávek a jiných majetkových hodnot) zjistit skutečnou cenu postoupené pohledávky, která pak bude rozhodujícím podkladem pro závěr o rozsahu částečného zmaření uspokojení věřitelů společnosti D., s. r. o., a tím rozsahu jejich poškození a naplnění znaku značné škody z hlediska odstavce 3 §256 tr. zák. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného Ing. P. K., a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 6 To 213/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 388/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání. V novém řízení si Okresní soud v Uherském Hradišti především ujasní, jakým konkrétním jednáním je možno naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve vztahu k zcizení části majetku společnosti D., s. r. o. Z tohoto hlediska se zejména zaměří na nepodání návrhu na prohlášení konkursu na majetek této společnosti (první odrážka výroku o vině), které nemohlo naplnit znaky tohoto trestného činu, neboť tímto jednáním nemohlo dojít ke zcizení majetku uvedené společnosti, přičemž toto jednání nemůže naplnit ani žádnou jinou z taxativně uvedených forem jednání, kterou je možno ve smyslu §256 odst. 1 tr. zák. spáchat trestný čin poškozování věřitele. Podobně vzbuzuje pochybnosti také uvedení ve výroku o vině jeho jednání spočívajícího v nerealizování zástavy smluvně sjednané dohodou ze dne 24. 8. 1998 o zřízení zástavního práva k souboru movitých věcí mezi společností D., s. r. o., v likvidaci, jako zástavním věřitelem a společností E., s. r. o., jako zástavním dlužníkem, když ani tímto jednáním nepochybně nedošlo ke zcizení majetku společnosti D., s. r. o., v likvidaci. Naproti tomu pokud jde o ostatní ve výroku o vině popsaná jednání, mohla by znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. naplnit, a to ve formě „zcizení části majetku“ společnosti D., s. r. o., v likvidaci. Soud prvního stupně se však bude muset při zvážení všech shora uvedených skutečností pečlivě vypořádat s tím, zda u obviněného je možno shledat alespoň eventuální úmysl poškodit tím shora uvedené věřitele, tedy zda byl alespoň srozuměn s tím, že takovým jednáním, byť i jen částečně, zmaří jejich uspokojení. Pokud pak i přes shora uvedené námitky soud prvního stupně dovodí, že obviněný svým jednáním naplnil všechny formální znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), příp. i odst. 3 tr. zák., bude třeba, aby se s přihlédnutím k obhajobě obviněného vypořádal i s materiálními znaky uvedenými v §3 odst. 1, 2, 4 a v §88 odst. 1 tr. zák., a to i s přihlédnutím principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“, kdy nemůže být ignorována občanskoprávní, resp. obchodněprávní stránka věci. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a proto především zváží, zda a v jakých směrech je třeba doplnit dokazování, zejména z hlediska toho, v jaké části skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně skutečně přichází v úvahu posouzení jednání obviněného Ing. P. K. jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. V tomto směru soud prvního stupně také provede výslech svědka Ing. K. T. a případně i dalších shora naznačených osob zejména ke skutečnostem důležitým pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného Ing. P. K., konkrétně, zda obviněný věděl či vůbec mohl vědět o úpadkovém stavu společnosti G., s. r. o., a o finanční situaci společnosti E., s. r. o., a zda se případně účastnil jednání statutárních zástupců společnosti D., s. r. o., s jednatelem společnosti E., s. r. o., Ing. K. T., a to v době ještě před ustanovením do funkce likvidátora, jakož i k dalším shora naznačeným rozhodným okolnostem. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být také patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí napadená dovoláním obviněného nevyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. května 2006 Předseda senátu: Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.