ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.846.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 846/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2006 o dovolání obviněného T. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 711/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 116/2002, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se ohledně obviněného T. K. částečně zrušují rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 T 116/2002, ve výroku o vině pod bodem 1) a), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a pod bodem 1) b), kterým byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž byla poškozená Z., a. s., P. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 711/2005, v částech na tyto výroky navazující.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Tachově přikazuje , aby věc obviněného T. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 T 116/2002, byl obviněný T. K. uznán vinným pod bodem 1) a) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem 1) b) trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
1)
a)dne 8. 4. 1998 podepsal smlouvu o postoupení pohledávky za účelem plnění dluhu se Z. e., a. s., P., kdy podle této smlouvy Z. e. jako svému věřiteli postoupil svoje pohledávky u společnosti P. K. V. za pronájem objektu jatek v obci B., okr. T., tuto smlouvu však nedodržel a postoupení pohledávky dlužníkovi neoznámil a veškeré finanční prostředky za nájem od společnosti P. vybíral osobně nebo je vybíral rodinný příslušník, za období od května do srpna 1998 tato částka činila nejméně 320.000,- Kč, kterou užil pro vlastní potřebu, a Z. e., a. s., dluh ve výši 327.481,- Kč neuhradil,
b)v Ch. P., okr. T. dne 6. 5. 1997 převedl na společnost M., spol. s r. o., formou nepeněžitého vkladu nemovitosti, které zakoupil v rámci privatizace majetku bývalého státního statku od P. f. Č. na základě smlouvy ze dne 30. 7. 1996 a dodatku k této smlouvě ze dne 31. 1. 1997, cena těchto nemovitostí byla stanovena na částku 11.606.485,- Kč, z této uhradil pouze první splátku ve výši 602.550,- Kč, další splátky již neprovedl a tento nemovitý majetek převedl bezúplatně na společnost M., spol. s r. o., v rozporu s ustanovením článku VIII kupní smlouvy a podle bodu VIII článek 5 kupní smlouvy za nemovitosti nezaplatil P. f. Č. do 30 dnů od převodu nemovitosti částku rovnající se účetní hodnotě předmětné nemovitosti a vzhledem ke své finanční situaci si musel být vědom, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu této částky ve lhůtě smlouvou stanovené ani do budoucnosti, tím zmařil uspokojení svého věřitele, že odstranil část svého majetku a způsobil tak škodu 11.003.935,- Kč P. f. Č.
Za tento trestný čin byl obviněný T. K. odsouzen podle §256 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Dále byl obviněný T. K. v bodě 3) výroku o vině podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, podané Okresním státním zastupitelstvím v Tachově dne 30. 9. 2002, sp. zn. Zt 322/2002, pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že jako plátce za firmu T. K., ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost a v období od 1. 1. 1994 do 14. 8. 1997 neodváděl vůbec nebo pouze zčásti platby sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění a takto za své zaměstnance neodvedl Okresní správě sociálního zabezpečení v T. celkem částku 503.418,- Kč, v období od 1. 1. 1993 do 1. 8. 1997 odváděl pouze zčásti platby zdravotního pojištění za své zaměstnance V. zdravotní pojišťovně, okresní pobočce T., a v tomto období za své zaměstnance neodvedl částku 132.490,- Kč, Finančním úřadu v T. neodvedl za své zaměstnance daň ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 42.279,- Kč, celkem tedy neodvedl na povinných platbách částku 678.187,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Z., a. s., P., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný T. K. odvoláním, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 711/2005, tak, že podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 711/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 T 116/2002, podal obviněný T. K. prostřednictvím obhájkyně Mgr. L. L. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy obou stupňů učinily nesprávné právní posouzení obou stíhaných skutků, které mu jsou kladeny za vinu. Ke skutku pod bodem 1) a) výroku o vině dovolatel uvedl, že má za to, že z jeho jednání rozhodně nevyplynul podvodný úmysl, poněvadž uzavřenou dohodu fakticky plnil, byť jen částečně, když částky uhrazené ve prospěch věřitele Z. e., a. s., v daném období nebyly zanedbatelné, neboť úhrady obviněného dosáhly celkem 263.758,- Kč, což jeho podvodný úmysl, jakož i zjištění soudu prvního stupně od počátku nic neplnit vylučuje. V době uzavření smlouvy fakticky nepodnikal, pobíral jen invalidní důchod ve výši 8.375,- Kč, z čehož je zřejmé, že k platbám ve prospěch Z. e., a. s., muselo docházet právě z nájemného od společnosti P., s. r. o. Zde mohl soud vycházet též z nepřímých důkazů provedených v trestním řízení, neboť pohledávka uplatněná Z. e., a. s., v konkursním řízení je podstatně nižší přesto, že došlo k jejímu následnému navýšení o vypočtené penále. Z výše uvedeného tedy podle dovolatele vyplynulo, že závěr soudu o tom, že obviněný od samého začátku neměl v úmyslu vůbec dohodu plnit a neposlal žádné peníze, čímž obohatil sebe tím, že uvedl jiného v omyl, neodpovídá skutečnosti a nemá ani oporu v provedených důkazech. Nelze se tedy ztotožnit s naplněním subjektivní stránky daného trestného činu. V této souvislosti je nutno poukázat i na to, že soud druhého stupně, přestože převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, již nekonstatoval, že odsouzený naplnil subjektivní stránku trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že by neměl vůbec v úmyslu dohodu plnit, a že na účet Z. e., a. s., neposílal nic, ale došel k závěru, že jeho jednání směřující k částečné úhradě finančních prostředků za elektrickou energii lze charakterizovat jako pouhý pokus o náhradu škody, čímž se vypořádal se zjištěním, že ve skutečnosti přestože porušil smlouvu o postoupení pohledávky, platil úhradu za dodávky elektrické energie.
Ohledně skutku popsaného pod bodem 1) b) výroku o vině dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku, neboť má za to, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Soudy obou stupňů se v tomto směru náležitě nevypořádaly s výpověďmi svědků P. Š. a J. K. (pracovníků Pozemkového fondu České republiky v T.), kteří shodně vypověděli o skutečnostech, prokazujících pravdivost jeho tvrzení o tom, že chtěl skončit s podnikáním, některé nemovitosti chtěl Pozemkovému fondu vrátit a některé převést na jiný privatizační projekt a subjekt, a že o těchto záměrech obviněného Pozemkový fond věděl. Tito svědci neměli a nemohli mít žádný zájem na zkreslování údajů, když vypověděli spontánně o skutečnostech jim známým. Bohužel se nezachovaly zápisy z pracovních porad Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), kterými by obviněný mohl prokázat svá tvrzení lépe. Skutečnost, že tyto zápisy byly skartovány, nelze přičítat obviněnému k tíži, neboť nastala nezávisle na jeho vůli. Dále k tomu obviněný vypočetl jím splacenou část kupní ceny předmětné nemovitosti, když vedle uhrazení první splátky ve výši 602.550,- Kč byla uhrazena i další splátka dne 12. 1. 1998, a to provedením zápočtu ve výši 55.020,- Kč, když se jednalo o splátku za rok 1997, přičemž poukázal na to, že tedy byl dán předpoklad, že obviněný dostojí svému závazku postupným splácením splátek privatizačního projektu, ale to vše za situace, kdyby nebyl třetí osobou úmyslně vyvolán konkurs na jeho osobu. Obviněný v této souvislosti nepopřel, že jeho jednáním došlo k porušení několika článků předmětné kupní smlouvy, avšak dělo se tak pod sankcí vyplývající z článku VIII odst. 5 kupní smlouvy, ze které by neměly být vyvozovány trestní následky, navíc obviněný tak činil v situaci, kdy na základě svého zdravotního stavu měl důvodné obavy o svůj život a v situaci, kdy Pozemkový fond byl v podstatě s jeho zamýšlenými kroky přinejmenším srozuměn. V samotném porušení čl. VIII. odst. 1, tedy že nemovitosti nelze převést do doby než bude uhrazena jejich cena ve vztahu k Pozemkovému fondu, a v nesplnění sankce uvedené v článku VIII odst. 5 kupní smlouvy, nelze spatřovat úmysl poškodit či mařit uspokojení svého věřitele tím, že by obviněný zcizil část svého majetku a takovým činem způsobil škodu velkého rozsahu. Dovolatel k tomuto zdůrazňuje, že v předmětné době byl kromě předmětných nemovitostí podílovým spoluvlastníkem zhruba 900 ha pozemků a dalších staveb. V souvislosti s jeho návrhem na ukončení podnikatelské činnosti byl právě pracovníky Pozemkového fondu přesvědčován, že východiskem je vytvoření následnické organizace a možný převod privatizačního projektu na tuto firmu.
V závěru dovolání obviněný T. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 711/2005, a ve smyslu §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že se zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného T. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedla, že z odůvodnění dovolání obviněného je zřejmé, že jen část dovolatelovy argumentace, vztahující se k bodu 1) výroku o vině, je způsobilá k věcnému projednání, nicméně svou právní relevancí není schopna zvrátit zcela správný závěr soudů obou stupňů o dovolatelově odpovědnosti v přisouzeném smyslu. Státní zástupkyně se dále ztotožnila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a se správností právních závěrů na tato zjištění navazujících, neboť dovolatel se rozhodl řešit otázku své vysoké zadluženosti vůči a. s. Z. e. P. postoupením své pohledávky vůči s. r. o. P. K. V. na prve označeného věřitele. Jestliže si pak oproti účelu uzavřené cessní smlouvy platby svého dlužníka vyzvedával, aniž by je ukládal na účet věřitele, je třeba dospět k závěru, že jednal vůči věřiteli a. s. Z. e. P. v podvodném záměru. K námitkám dovolatele ohledně výroku o vině pod bodem 1) b) státní zástupkyně rozvedla, že dovolatel jen zpochybňuje takové přijaté skutkové závěry, které vyvracejí jím uváděnou obhajobu. K tomu státní zástupkyně pak ještě dodala, že pokud dovolatel bez odpovídajícího respektu ke smluvním povinnostem a dohodnutým omezením, při vědomí vysokého finančního závazku vůči prodávajícímu Pozemkovému fondu, převedl dosud neuhrazené nemovitosti ve formě bezúplatného vkladu do společnosti vedené jeho manželkou, která se stejně jako on v postavení podnikatele – fyzické osoby, nacházela před vyhlášením konkurzu, pak nelze jediné jeho kvalifikované námitce o beztrestnosti jeho jednání přisvědčit. Vzhledem k výše uvedenému tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněného, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněným T. K. uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
První zásadní námitka obviněného se týkala nesprávného právního posouzení přítomnosti subjektivní stránky v jeho jednání popsaného pod bodem 1) a) výroku o vině, neboť uzavřenou dohodu fakticky plnil, byť jen částečně, když částky uhrazené ve prospěch věřitele Z. e., a. s., v daném období nebyly zanedbatelné, když úhrady obviněného dosáhly celkové výše 263.758,- Kč, což jeho podvodný úmysl, jakož i zjištění soudu prvního stupně od počátku nic neplnit vylučuje. V době uzavření smlouvy fakticky nepodnikal, pobíral jen invalidní důchod ve výši 8.375,- Kč, z čehož je zřejmé, že k platbám ve prospěch Z. e., a. s., muselo docházet právě z nájemného od společnosti P., s. r. o.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 2 §250 tr. zák. pak pachatel naplní, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou. Z toho vyplývá, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 TrZ, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou tak být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby. Má-li být trestný čin spáchán s využitím omylu (nebo neznalostí všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.
S přihlédnutím k těmto obecným úvahám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že jednání obviněného T. K. pod bodem 1) a) bylo v obžalobě okresní státní zástupkyně v Tachově ze dne 27. září 2002, sp. zn. Zt 322/2002, popsáno v zásadě stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla pouze upřesněna výše vybrané částky na 320.000,- Kč a zúženo období jejího vybírání na dobu od května do srpna 1998, a bylo kvalifikováno jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Soud prvního stupně pak takto jen s uvedenými dílčími upřesněními popsaný skutek kvalifikoval ve svém rozsudku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., aniž by upozornil obviněného na použití přísnější právní kvalifikace ve smyslu §225 odst. 2 tr. ř. a zvláště aniž by upřesnil popis skutku z hlediska znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. V důsledku toho není v popisu skutku vůbec uvedeno v čem mělo spočívat uvedení v omyl společnosti Z. e., a. s., P., a to zejména z hlediska obviněným v dovolání namítnuté subjektivní stránky, a v jaké částce měla být jednáním obviněného způsobena škoda této společnosti a jaké bylo obohacení obviněného na základě soudem prvního stupně tvrzeného jeho podvodného jednání. Zatímco k první otázce uvedení v omyl se soud prvního stupně vyjádřil alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že „… obviněný si byl vědom toho, že dlužil Z., a. s., úhradu za odebranou elektrickou energii …“, přičemž „… se obával, že při přerušení dodávek elektrické energie by mohlo dojít k ohrožení živočišné výroby … a pod tlakem těchto okolností se rozhodl uzavřít se Z. smlouvu o postoupení pohledávky tak, aby získal čas, … avšak od samého začátku vůbec neměl v úmyslu tuto dohodu plnit, což vyplynulo jednak z toho, že svému dlužníkovi P., s. r. o., vůbec neoznámil, že podobnou dohodu se Z., a. s., uzavřel, jak mu tato povinnost vyplývala z ustanovení §526 odst. 1 obč. zák., a naopak po dotazu zástupce P., s. r. o., zda má peníze za nájem zaslat na účet Z., a. s., peníze sám nebo prostřednictvím svých rodinných příslušníků vyzvedával a na účet Z. neposlal vůbec nic“ (str. 7 rozsudku). Odvolací soud ve svém usnesení k tomu pak uvedl, že obviněný se „… ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Další pozdější jednání obviněného směřují alespoň k částečné úhradě finančních prostředků za elektrickou energii lze charakterizovat jako pokus o náhradu škody …“ (str. 4 až 5 usnesení). Odvolací soud tedy aniž tomu dal jakýkoli výraz ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že není pravdivý závěr soudu prvního stupně, že obviněný T. K. na účet Z. e., a. s., P., neposlal vůbec nic, ale hodnotil určité úhrady jen jako náhradu škody, aniž by však jejich výši jakýmkoli způsobem specifikoval a aniž by zdůvodnil, z jakého důvodu jde jen o náhradu škody a proč není důvodná obhajoba obviněného, že část vybraných peněz od společnosti P., s. r. o., použil na úhradu dluhu u Z. e., a. s., P. V tomto směru je usnesení odvolacího soudu zcela nepřezkoumatelné. Obě napadená rozhodnutí se pak náležitě nevypořádala ani s dalšími již shora naznačenými otázkami, a to opakovaně obviněným namítnuté subjektivní stránky – podvodného úmyslu obviněného, a dále výší částky znamenající škodu způsobenou této společnosti jednáním obviněného a také obohacením obviněného na základě soudem prvního stupně tvrzeného jeho podvodného jednání. Vůbec se pak oba soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s příčinnou souvislostí mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinnou souvislostí mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. V důsledku toho nejsou v popisu skutku vyjádřeny všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a je tedy pokud jde o bod 1) a) naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ohledně skutku popsaného pod bodem 1) b) výroku o vině, kvalifikovaného jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., obviněný T. K. namítl, že v samotném porušení čl. VIII. bod 1, tedy že nemovitosti nelze převést do doby než bude uhrazena jejich cena ve vztahu k Pozemkovému fondu, a v nesplnění sankce uvedené v článku VIII. bod 5 kupní smlouvy nelze spatřovat úmysl poškodit či mařit uspokojení svého věřitele tím, že by obviněný zcizil část svého majetku a takovým činem způsobil škodu velkého rozsahu. Dovolatel k tomuto zdůrazňuje, že v předmětné době byl kromě předmětných nemovitostí podílovým spoluvlastníkem zhruba 900 ha pozemků a dalších staveb. V souvislosti s jeho návrhem na ukončení podnikatelské činnosti byl právě pracovníky Pozemkového fondu přesvědčován, že východiskem z této situace je vytvoření následnické organizace a možný převod privatizačního projektu na tuto firmu. Navíc obviněný tak činil v době, kdy na základě svého zdravotního stavu měl důvodné obavy o svůj život a v situaci, kdy Pozemkový fond byl v podstatě s jeho zamýšlenými kroky přinejmenším srozuměn.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Podle odstavce 4 téhož ustanovení bude jednání pachatele posouzeno, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
Především je třeba k tomuto skutku uvést, že obviněný T. K. skutečně porušil svým jednáním, kterým vložil do společnosti M., spol s r. o., Ch. P., předmětné nemovitosti ve formě nepeněžitého vkladu článek VIII. bod 1. smlouvy ze dne 30. 7. 1996, mezi Pozemkovým fondem (prodávajícím) a obviněným T. K. (kupujícím) o prodeji podniku – Státního statku P. u M. L., farma Ch. P., kterým se zavázal, že nepřevede žádnou z nemovitostí převáděných touto smlouvou na třetí osobu s výjimkou prodávajícího, do okamžiku než bude uhrazena kupní cena, dále článek VIII. bod 3., o předkupním právu prodávajícího, a článek VIII. bod 5, který stanovil pro případ, že prodávající nevyužije svého předkupního práva, že je kupující povinen do 30 dnů ode dne platnosti smlouvy o převodu nemovitosti na třetí osobu, uhradit na účet prodávajícího částku rovnající se účetní hodnotě předmětné nemovitosti ke dni účinnosti této smlouvy (cena nemovitosti ve znění dodatku č. 1, jímž byla ke dni 31. 7. 1996 stanovena kupní cena ve výši 11.606.485,- Kč). V tomto směru jsou závěry jak soudu prvního stupně, tak i soudu druhého stupně zcela správné, a to z důvodů, které jsou rozvedeny zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7 až 8) a doplněny v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 5), přičemž jsou i v souladu s publikovanou judikaturou, podle níž jednání dlužníka spočívající ve zcizení vlastního majetku může mít podobu převedení nemovitostí z majetku dlužníka podnikajícího jako fyzická osoba na společnost s ručením omezeným [např. ve formě nepeněžitého vkladu takových věcí do základního kapitálu (dříve „jmění“) společnosti podle §59 obch. zák.], vůči níž za normálního stavu věcí věřitelé své nesplacené pohledávky uplatnit nemohou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000 pod č. 90/2000-1.).
Samotná tato skutečnost však ještě nedokládá, že tak obviněný T. K. učinil v úmyslu zmařit, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele, když právě tuto subjektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. v návaznosti na vyhodnocení a rozsah provedeného dokazování ve svém dovolání napadá. V tomto směru je třeba vycházet též z platné judikatury, podle které předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podle §256 odst. 1 tr. zák. je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud např. jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. O úmyslu pachatele vyhnout se placení dluhů může svědčit rovněž i to, že se vkladem majetku použitelného k uspokojení věřitelů podílel na založení společnosti s ručením omezeným s vědomím, že vůči této společnosti nebudou moci věřitelé své pohledávky uplatnit, protože na ni své dluhy vůči nim nepřevedl, a že jiný majetek k uspokojení věřitelů dlužníkovi nezbyl (srov. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000 pod č. 90/2000-2.). Tak tomu však v posuzované věci zcela nebylo, když podle Společenské smlouvy společnosti M., spol. s r. o., ze dne 21. dubna 1997, vložil obviněný T. K. při jejím založení jako nepeněžitý vklad předmětné nemovitosti s tím, že na nich vázne dluh ve výši 11.003.935,- Kč, což je výše nesplacené kupní ceny, která je splatná v ročních splátkách ve výši 550.197,- Kč, přičemž do doby zaplacení celé kupní ceny vázne na nemovitostech předkupní právo Pozemkového fondu. Výslovně pak zde bylo uvedeno, že společnost spolu s nemovitostmi, které jsou předmětem vkladu přebírá i veškeré závazky vztahující se k těmto nemovitostem (viz č. l. 67 a násl. spisu). Touto skutečností se soud prvního stupně náležitě nezabýval a ani odvolací soud k ní nezaujal žádné stanovisko. Navíc jak odvolací soud sám konstatoval v odůvodnění svého usnesení obviněný již ve svém odvolání uváděl, že není pravda, že krom prvé splátky ve výši 602.550,- Kč nic neuhradil, neboť v době po převedení nemovitostí na firmu M., spol. s r. o., byla uhrazena další splátka dne 12. 1. 1998, a to provedeným zápočtem na privatizační projekt ve výši 55.020,- Kč, s čímž se však dále v odůvodnění tohoto usnesení vůbec nevypořádal, ač by to mohlo mít zásadní význam nejen z hlediska posouzení úmyslu obviněného ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., ale i z hlediska výše způsobené škody, neboť v případě pravdivosti částečné úhrady druhé splátky, bylo by přinejmenším třeba o ni snížit výši způsobené škody.
Z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, pak dále vyplývá, že jestliže probíhá vedle trestního stíhání dlužníka pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. též konkursní řízení týkající se majetku téhož dlužníka, je třeba z hlediska trestní odpovědnosti zjistit výsledky konkursního řízení v tom smyslu, zda majetek dotčený uvedeným trestným činem byl zahrnut (vrácen) do konkursní podstaty a určen k uspokojení věřitelů (např. podle §16 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění), tj. v jakém rozsahu zůstali věřitelé neuspokojeni a byli tedy jednáním dlužníka skutečně zkráceni. To může mít význam zejména z hlediska posouzení rozsahu, v jakém byl trestný čin dokonán a v jakém případně zůstal ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (viz Soudní rozhledy č. 8/2000 rozhodnutí pod č. 90/2000-3.).
Vzhledem k tomu, že takto v posuzované věci soudy v dosud proběhlém trestním řízení nepostupovaly a tím nerespektovaly uvedené právní názory, Nejvyšší soud také v bodě 1) b) výroku o vině shledal naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení obou skutků, které jsou i nadále předmětem trestního stíhání obviněného T. K., a proto k důvodně podanému dovolání byly podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. ohledně něj částečně zrušeny rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 T 116/2002, ve výroku o vině pod bodem 1) a), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a pod bodem 1) b), kterým byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž byla poškozená Z., a. s., P. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 711/2005, v částech na tyto výroky navazující. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Tachově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), a proto je třeba, aby se náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi a okolnostmi, na které Nejvyšší soud shora upozornil, přičemž v návaznosti na ně zváží, zda a v jakých směrech je třeba případně doplnit dokazování, zejména z hlediska posouzení subjektivní stránky jak u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [bod 1) a) výroku o vině], tak u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. [bod 1) b) výroku o vině]. Přitom bude třeba věnovat pozornost i dalším námitkám obviněného obsaženým v dovolání, které jsou v převážné části již skutkové povahy, nicméně mohou být pro posouzení shora naznačených právních otázek podstatné.
Pokud jde o bod 1) a) výroku o vině vycházel soud prvního stupně při posuzování subjektivní stránky, jak již bylo shora v podrobnostech uvedeno, především ze skutečnosti, že obviněný T. K. od samého začátku vůbec neměl v úmyslu tuto dohodu plnit, což vyplynulo jednak z toho, že svému dlužníkovi společnosti P., s. r. o., vůbec neoznámil, že tuto dohodu se společností Z. e., a. s., uzavřel, jak mu tato povinnost vyplývala z ustanovení §526 odst. 1 obč. zák., a naopak po dotazu zástupce P., s. r. o., zda má peníze za nájem zaslat na účet Z. e., a. s., peníze sám nebo prostřednictvím svých rodinných příslušníků vyzvedával a na účet Z. e., a. s., neposlal vůbec nic“ (str. 7 rozsudku). Odvolací soud ve svém usnesení k tomu pak uvedl, že obviněný se „… ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Další pozdější jednání obviněného směřující alespoň k částečné úhradě finančních prostředků za elektrickou energii lze charakterizovat“ podle jeho názoru jen „jako pokus o náhradu škody …“ (str. 4 až 5 usnesení). Toto hodnocení skutečností, které mohou svědčit proti obviněnému, však je třeba porovnat i s dalšími provedeným dokazováním zjištěnými skutečnostmi, a to že s obviněným se o zaplacení elektrické energie stále jednalo a že měl vždy snahu zaplatit (viz svědecká výpověď T. W. na č. l. 690 spisu), že z provedeného dokazování vyplynulo, že také platil určité faktury za elektrickou energii, byť s určitým zpožděním, a to i ze získaného nájemného od společnosti P., s. r. o., jak potvrzuje svědek Ing. L. Š., který výslovně uvedl, že při jednáních v D. na Z. zaplatil pan K. 100.000,- Kč jako dluh na provoz B., a to bylo z částky 200.000,- Kč, kterou mu vyplatily jako zálohu na nájem (č. l. 664 spisu), jakož i zjištěním, že v době postoupení pohledávky činil dluh 446.485,- Kč (č. l. 402 a 403 spisu), avšak podle výroku pod bodem 1) a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neuhradil dluh ve výši 327.481,- Kč (č. l. 788 spisu). Již těmito skutečnostmi je velmi zpochybněn závěr soudu prvního stupně, že „na účet Z. neposlal vůbec nic“ (č. l. 794 spisu). Tyto podstatné zjištěné skutečnosti je třeba náležitě ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. zhodnotit z hlediska, zda i přes tyto poznatky je možno učinit jednoznačný závěr, že „od samého začátku vůbec neměl v úmyslu tuto dohodu plnit“. V každém případě je však nelze bez dalšího pominout s tím, že „… jednání obviněného směřující alespoň k částečné úhradě finančních prostředků za elektrickou energii lze charakterizovat jako pokus o náhradu škody …“, jak učinil bez bližšího vyhodnocení provedených důkazů odvolací soud.
Vůbec se pak oba soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s příčinnou souvislostí mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinnou souvislostí mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. K tomu je třeba uvést, že oba soudy vycházely, pokud jde o způsobení škody údajně podvodným jednáním obviněného, zřejmě z toho, že škodou je to, co měla společnost Z. e., a. s., P., obdržet na základě smlouvy o postoupení pohledávky za účelem splnění dluhu ze dne 8. 4. 1998, kterou uzavřela s obviněným T. K. jako postupitelem (č. l. 403 spisu). I když obecně ve smyslu platné judikatury není vyloučeno, aby škodou byl vedle úbytku na majetku i očekávaný přírůstek na majetku, ke kterému v důsledku jednání pachatele nedošlo, je třeba se v tomto případě zabývat také tím, že k dluhu, který měl být na základě uvedené smlouvy uhrazen, došlo již před uzavřením této smlouvy a uvedená smlouva byla uzavřena výslovně za účelem splnění tohoto dluhu, dále i tím, že jak plyne z provedených důkazů, na které bylo již shora poukázáno, obviněný T. K., resp. i společnost M., spol. s r. o., tento dluh uhrazovaly, a to zřejmě nejméně zčásti i z uvedeného nájemného, přičemž tyto subjekty byly povinny platit i další dluhy, a to s ohledem na jejich počet a výši zřejmě poměrně, což také činily, jak o tom svědčí závěry obou soudů, že získané prostředky použil obviněný také na úhradu dalších dluhů vůči státu při placení sociálního či zdravotního pojištění za své zaměstnance, popř. daně ze závislé činnosti a funkčních požitků, což podle názoru Nejvyššího soudu nelze přičítat k tíži obviněného, jak v zásadě učinily oba soudy (viz č. l. 794, 796 a 824 spisu). Dále je třeba se z hlediska podvodného jednání vypořádat i s příčinnou souvislostí mezi omylem určité osoby (resp. její neznalosti všech podstatných skutečností), když zde přichází v úvahu zřejmě společnost Z. e., a. s., P., a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí), kterou však mohla učinit pouze společnost P., s. r. o., která však prostřednictvím svého statutárního orgánu – jednatele Ing. L. Š. jak vyplývá z důkazů obsažených ve spisu nejednala v omylu, neboť byla o existenci smlouvy o postoupení pohledávky za účelem splnění dluhu ze dne 8. 4. 1998 informována (č. l. 404 a 405 spisu), ale přesto plnila obviněnému T. K. (srov. i §526 odst. 1, 2 obč. zák.).
Podrobně se bude třeba také v dalším řízení zabývat výší částky znamenající škodu způsobenou společnosti Z. e., a. s., P., jednáním obviněného a v návaznosti na to také obohacením obviněného na základě soudem prvního stupně tvrzeného jeho podvodného jednání. Nehledí-li se k shora uvedeným výtkám z hlediska formulace skutku pod bodem 1) a) výroku o vině a hodnocení provedených důkazů, jakož i uvedeným právním námitkám, pak pokud by soud prvního stupně dospěl ke skutečně odůvodněnému závěru, že obviněný T. K. jednal v podvodném úmyslu, když „od samého začátku vůbec neměl v úmyslu tuto dohodu plnit“ a „na účet Z. neposlal vůbec nic“, pak by škodou, ke které směřoval podvod musela být částka 446.485,- Kč, kterou uznal v uvedené smlouvě o postoupení pohledávky za účelem splnění dluhu, a nikoli některá z částek 320.000, Kč či 327.481,- Kč uvedená v bodě 1) a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byť žádná z nich není jako škoda označena (trestný čin, pokud by byly splněny i jeho další znaky, by byl zřejmě v části 320.000,- Kč dokonán a ve zbývající části by šlo o pokus podle §8 odst. 1 tr. zák.). Podobně je tomu i se zákonným znakem obohacení, který ve výroku o vině pod bodem 1) a) rozsudku soudu prvního stupně, ale ani v odůvodnění tohoto rozsudku, resp. v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, není vůbec specifikován, byť by za něj mohla být považována částka 320.000,- Kč, kterou podle výroku o vině obviněný „užil pro vlastní potřebu“.
Teprve po novém zvážení všech těchto okolností bude možno odpovědně posoudit, zda jednání obviněného T. K. popsané v bodě 1) a) naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nebo trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak bylo jeho jednání kvalifikováno v obžalobě, popř. jiného trestného činu, anebo zda se jedná jen o občanskoprávní vztah založený smlouvou o postoupení pohledávky za účelem splnění dluhu ze dne 8. 4. 1998, která nebyla plněna v důsledku jednání obviněného T. K., ale i statutárního orgánu společnosti P., s. r. o., – jednatele Ing. L. Š., které bylo zřejmě v rozporu s ustanovením §526 odst. 1, 2 obč. zák., neboť v dopise ze dne 8. 6. 1998 adresovaném společnosti Z. e., a. s., P., uvádí, že „obdržel … smlouvu o postoupení pohledávky od pana K.“, tedy od postupitele, v důsledku čehož měl podle zákona plnit postupníkovi společnosti Z. e., a. s., P.
Také v bodě 1) b) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., se bude soud prvního stupně v novém řízení povinen zabývat především posouzením subjektivní stránky, tedy úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, a to ve shora naznačených směrech. Bude tedy nutno se především zabývat tím, že podle Společenské smlouvy společnosti M., spol. s r. o., ze dne 21. dubna 1997, vložil obviněný T. K. při jejím založení jako nepeněžitý vklad do základního jmění – nyní základního kapitálu – společnosti předmětné nemovitosti s tím, že na nich vázne dluh ve výši 11.003.935,- Kč, přičemž zde bylo výslovně uvedeno, že společnost spolu s nemovitostmi, které jsou předmětem vkladu přebírá i veškeré závazky vztahující se k těmto nemovitostem (viz č. l. 67 a násl. spisu). Z hlediska hodnocení úmyslu obviněného nebude možno pominout náležité zhodnocení proti sobě stojících důkazů, a to na jedné straně svědecké výpovědi Ing. J. H. (č. l. 710 až 712, 719 a 728 až 730 spisu), z jejíž výpovědi vycházely jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, a na druhé straně svědeckých výpovědí J. K. a P. Š., kteří do značné míry obhajobu obviněného potvrzují (srov. č. l. 690 až 691 a 728 až 730 spisu). Pro posouzení subjektivní stránky má také význam zdravotní stav obviněného T. K. v době založení společnosti M., spol. s r. o., který je třeba se pokusit zjistit z hlediska uplatněné obhajoby, že „k porušení smlouvy“ ho „přinutily“ zdravotní důvody, kdy jednal v obavě o svůj život (viz i č. l. 670 a 677, které se však týkají pozdější doby). Dále bude třeba dalším dokazováním ověřit, zda v době po převedení nemovitostí na firmu M., spol. s r. o., byla uhrazena další splátka dne 12. 1. 1998, a to provedeným zápočtem na privatizační projekt ve výši 55.020,- Kč, jak opakovaně tvrdil obviněný T. K. K tomuto bude třeba vyžádat doklady jednak od Pozemkového fondu a také od samotného obviněného, případně správce konkursní podstaty a zjištěné skutečnosti opětovně zhodnotit jak z hlediska subjektivní stránky, tak i z hlediska výše případně způsobené škody Pozemkovému fondu.
V neposlední řadě se jeví nutným vyžádat konkursní spisy o prohlášení konkursu na majetek dlužníka obviněného T. K. (sp. zn. 20 K 35/97) a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka společnosti M., spol s r. o., Ch. P., (zřejmě sp. zn. 26 K 21/99), od Krajského soudu v Plzni (srov. č. l. 97 a násl., 522 až 524, 717, nežurnalizovaná příloha k přípisu na č. l. 764 až 765 atd.), příp. i další potřebné doklady týkající se těchto konkursů od příslušných správců konkursní podstaty (č. l. 757 a 758), aby byly náležitě zjištěny výsledky konkursního řízení v tom smyslu, zda majetek dotčený uvedeným trestným činem byl zahrnut (vrácen) do konkursní podstaty a určen k uspokojení věřitelů (např. podle §16 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění), tj. v jakém rozsahu zůstali věřitelé neuspokojeni a byli tedy jednáním dlužníka skutečně zkráceni, což pak může mít význam zejména z hlediska posouzení rozsahu, v jakém byl trestný čin dokonán a v jakém případně zůstal ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V případě, že nebude dosud konkursní řízení skončeno, je třeba, aby byly tyto otázky vyřešeny v rámci předběžných otázek podle §9 odst. 1 tr. ř.
Po zvážení těchto jen naznačených okolností bude třeba se u obou skutku pod body 1) a) a b) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně znovu zabývat všemi v úvahu přicházejícími právními kvalifikacemi, a to nejen z hlediska naplnění formálních znaků v úvahu přicházejících trestných činů, ale s přihlédnutím k obhajobě obviněného bude nutno se vypořádat i s materiálními znaky uvedenými v §3 odst. 1, 2, 4 a v §88 odst. 1 tr. zák. Dále bude třeba přihlédnout i k principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“, kdy nemůže být ignorována občanskoprávní, resp. obchodněprávní stránka věci. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.).
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného T. K., nemůže v novém řízení podle §265s odst. 2 tr. řádu dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, což je třeba respektovat nejen při právní kvalifikaci skutku a výroku o trestu či o náhradě škody, ale také pokud bude soud prvního stupně či odvolací soud s ohledem na shora Nejvyšším soudem vytknuté vady a nařízené doplnění dokazování nově formulovat některá skutková zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině.
Dále považuje Nejvyšší soud za nutné také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí napadená dovoláním obviněného nevyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.