ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.85.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 85/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. února 2006 o dovolání, které podal obviněný O. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 5 To 314/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 180/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný O. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 2 T 180/2004, uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že dne 20. 9. 2004 kolem 12.00 hodin v R. za použití násilí hodil R. M. do osobního vozidla zn. Fiat Punto, vozil ji přesně nezjištěnou dobu a propustil ji v obci Š.
Obviněný O. H. byl týmž rozsudkem uznán vinným i trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. jeho výroku o vině, tedy tím, že dne 11. 12. 2003 v R., okres D., převzal na základě leasingové smlouvy od společnosti G. C. L., a. s., osobní vozidlo zn. Fiat Punto, složil akontaci ve výši 10 682,- Kč a současně se zavázal po dobu 60 měsíců platit měsíční splátky ve výši 2 917,- Kč, přičemž v měsíci červenci 2004 přestal platit uvedené splátky a dne 18. 10. 2004 předal tento osobní automobil další osobě jako zástavu oproti půjčce, a zmíněné společnosti tak způsobil škodu nejméně ve výši 61 899,- Kč.
Za to byl obviněnému O. H. uložen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Týmž rozsudkem bylo současně rozhodnuto i o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu ve vztahu k dalšímu žalovanému skutku, který byl v obžalobě posouzen jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Děčíně napadl obviněný O. H. odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 5 To 314/2005, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému O. H. doručen dne 4. 8. 2005, jeho obhájci dne 5. 8. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 8. 2005.
Dne 23. 8. 2005 napadl obviněný O. H. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výše uvedenému jednání popsanému pod bodem 1. výroku o vině obviněný namítl, že je nelze kvalifikovat jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by poškozené předtím ubližoval, a ona také nikdy nevyhledala lékařské ošetření, ale pouze její vztah k němu osciloval od lásky až k nezájmu o další společné intimní soužití, což však nelze vyložit jako zmíněný trestný čin. Rovněž stupeň nebezpečnosti svého jednání, jestliže by měly být naplněny po formální stránce všechny znaky skutkové podstaty, považuje obviněný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. za nepatrný.
Pokud jde o jednání popsané pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný O. H. se domnívá, že jím automobil nezpronevěřil, byl si vědom toho, že leasingové splátky musí uhradit a také zaplatit dluh ve vztahu ke společnosti G. C. L., a. s., přičemž v uvedené době nebyl vyzván k vrácení vozidla.
Obviněný O. H. dále poukazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, a to zejména na nález ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 372/03, z nějž dovozuje, že uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“, podle kterého ochrana majetkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a porušení svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Podle názoru obviněného jeho jednání pospané pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemělo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, kterým údajně měla být podrobena kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), resp. jeho výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jako příliš restriktivní. Ústavní soud měl podle obviněného vyslovit, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, neboť tyto dvě kategorie jsou neoddělitelné. Tento nález Ústavního soudu, jak dále uvádí obviněný, opět vykládá ve výše naznačeném smyslu pojetí trestní represe jako „ultima ratio“ a doplňuje, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
Obviněný O. H. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby. Rovněž navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného O. H. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je zřejmé, že odůvodnění dovolání se zcela míjí s účelem dovolacího řízení a rovněž i s výkladem námitky nesprávného právního posouzení skutku. Státní zástupkyně se domnívá, že na tomto závěru nemohou nic změnit ani odkazy obviněného na jinak naprosto správné pojímání předmětné právní problematiky ze strany Ústavního soudu, které však na jeho případ nedopadá. Podle státní zástupkyně obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky dotčených skutkových podstat trestných činů, namířených jednak proti osobní svobodě jeho bývalé družky R. M. a jednak proti majetku společnosti G. C. L., a. s. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný O. H. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný O. H. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých námitek však obviněný O. H. především popírá některé skutkové závěry soudů nižších stupňů, protože podle jeho tvrzení v případě skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nijak neubližoval poškozené, resp. v případě skutku popsaného pod bodem 2. téhož výroku nebyl vyzván k vrácení vozidla. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy obou stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se změny jejich právního posouzení s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný O. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný O. H. namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného O. H. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněný dne 20. 9. 2004 za použití násilí vhodil poškozenou R. M. do osobního automobilu, když si ji přehodil přes rameno, ač se bránila, poté ji přes její nesouhlas vozil ve vozidle přesně nezjištěnou dobu po různých místech a propustil ji na jiném místě (skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Dále obviněný poté, co převzal na podkladě tzv. leasingové smlouvy osobní automobil, v měsíci červenci 2004 přestal hradit leasingové společnosti G. C. l., a. s., smluvené leasingové splátky na tento automobil, který dne 18. 10. 2004 předal další osobě jako zástavu oproti půjčce, ačkoli byl informován o ukončení leasingové smlouvy a vyzván k vrácení vozidla (skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají existence nebo správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Tvrzení obviněného O. H., podle něhož si byl vědom své povinnosti hradit leasingové splátky, je pak v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními a zcela odpovídá i použité právní kvalifikaci včetně subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Proto nemohlo vést k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný O. H. dále odkazuje na dva nálezy Ústavního soudu, z jejichž závěrů dovozuje důvodnost svého dovolání. Na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 372/03, by podle obviněného jeho jednání popsané pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemělo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný považuje za uznávaný princip právního státu chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“, podle něhož ochrana majetkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a porušení svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat zmíněné závěry Ústavního soudu, které ovšem v posuzované věci nebrání trestnímu postihu obviněného O. H. Navíc nelze odhlédnout od konkrétních okolností, za nichž Ústavní soud formuloval uvedená pravidla. Ve věci, v níž byl vydán citovaný nález, se projednávala ústavní stížnosti obviněného, který byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. za situace, když poškozenému nevrátil počítač, který měl od něj zapůjčený na dobu, během níž poškozený opravoval počítač, který vlastnil obviněný. Podle Ústavního soudu se přitom soudy činné dříve ve věci nevypořádaly s verzí, zda jednání obviněného nebylo projevem zadržovacího práva podle §175 a násl. občanského zákoníku, a tedy jestli je takové jednání vůbec trestným činem, a nikoli jen občanskoprávním vztahem. V trestní věci obviněného O. H. však jde o zcela odlišnou skutkovou i právní situaci. Tento obviněný měl na základě smlouvy o tzv. leasingu u sebe svěřenou cizí věc (osobní automobil), a to za podmínek stanovených touto smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami (č. l. 121 a násl. trestního spisu). V rozporu s nimi pak přestal platit sjednané leasingové splátky, nevrátil svěřenou věc leasingové společnosti, ač k tomu byl vyzván, a navíc s ní naložil jako s věcí vlastní, čímž si ji přisvojil, protože poskytnutý osobní automobil předal třetí osobě jako zástavu na půjčku získanou od ní. Za takových okolností se jednání obviněného jednoznačně dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva a současně i mimo dosah obecných závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu, neboť obviněný naložil se svěřenou věcí zcela v rozporu s účelem, k němuž mu věc byla dána do dispozice (srov. v této souvislosti zejména rozhodnutí publikované pod č. 5/1997 Sb. rozh. tr.).
Podstatné tedy je, že obviněný O. H. – pokud jde o skutek obsažený pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně – jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona. Navíc, pokud obviněný zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jeho výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Obviněný rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, kterým měla být podrobena kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. jeho údajně příliš restriktivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ústavní soud zde měl podle obviněného vyslovit, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, neboť tyto dvě kategorie jsou neoddělitelné. Citovaný nález Ústavního soudu, jak dále uvádí obviněný, opět ve výše naznačeném smyslu vykládá pojetí trestní represe jako „ultima ratio“ a doplňuje, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
Pokud jde o první část uvedené argumentace, Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu, např. v jeho usneseních ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, nebo ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03. V nich se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. zde uvedeného dovolacího důvodu, takže není důvod odchylovat se od takového výkladu. Navíc je v tomto směru tvrzení obviněného v jeho dovolání poněkud rozporné, protože sice Nejvyššímu soudu vytýká údajný restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale zároveň tvrdí, že v dovolání uplatňuje jen právní námitky. Pokud jde o zbývající část argumentace obviněného opírající se o výše citovaný nález Ústavního soudu, jejím předmětem je pojetí trestní represe jako „ultima ratio“ a k tomu lze odkázat na již shora uvedené závěry Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný O. H. se svým jednáním dopustil trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně rozhodl Okresní soud v Děčíně, s jehož právním posouzením se ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný O. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného O. H. Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zdůraznit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem rozhodnutí, jehož přerušení se domáhá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y