ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.904.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 904/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný P. B,, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 To 11/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 30 T 7/2000, uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), zpronevěry podle 248 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), vydírání podle 235 odst. 1 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
jako pachatel sám:
1. v přesně nezjištěnou dobu v průběhu měsíců června až července 1997 v O. a jinde pod nepravdivou záminkou zprostředkování bankovního úvěru ve výši asi 160 milionů Kč ve prospěch společnosti E., spol. s r. o., který měli údajně zajišťovat příslušníci Policejního prezidia Policie České republiky pplk. M. P. a pplk. JUDr. A. K., podvodně vylákal od jednatele společnosti E., spol. s r. o., Ing. M. G., souhrnnou finanční částku ve výši nejméně 600 000,- Kč, přičemž slíbený úvěr nevyřídil a peníze použil pro svou potřebu,
společně se spoluobviněným Z. S.:
2. v době od 7. 7. 1997 do 9. 7. 1997 v H. v. S., okres F. M., podvodně vylákali ke škodě soukromého podnikatele A. F., různé spotřební zboží v celkové hodnotě 228 525,50 Kč s tím, že si pronajmou jeho prodejnu a odkoupí zmíněné zásoby, což však neučinili, zboží rozprodali a peníze použili pro vlastní potřebu, čímž poškozenému A. F. způsobili škodu nejméně ve výši 205 000,- Kč.
obviněný P. B. sám:
3. v době od 28. 7. 1997 do 11. 8. 1997 jako jednatel obchodní společnosti T. Š., s. r. o., se sídlem v Š., okres F. M., neoprávněně bez přivolení a přestože usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 33 K 12/97, byl prohlášen konkurz na majetek obchodní společnosti T. Š., s. r. o., rozprodal majetek uvedené obchodní společnosti, a to dvě maringotky v hodnotě 60 000,- Kč, dieselový agregát PCD 140 v hodnotě 35 000,- Kč, sedací soupravu zn. Vanesa v hodnotě 10 900,- Kč, stolek na kolečkách v hodnotě 190,- Kč, čímž způsobil společnosti T. Š., s. r. o., v konkurzu, zastoupené správcem konkurzní podstaty JUDr. B. J., škodu ve výši nejméně 106 090,- Kč,
4. dne 16. 12. 1997 v rámci telefonického hovoru s Ing. V. O., a posléze téhož dne na schůzce v O.-V. v bytě, kde bydlel bez přihlášení, požadoval po poškozeném Ing. V. O. částku ve výši 15 000,- Kč jako úhradu vzniklých finančních nákladů v důsledku odstoupení poškozeného od smlouvy o zprostředkování úvěru, přičemž požadovanou částku mu poškozený vydal pouze v důsledku opakovaných pohrůžek vypálení domu, zapálení vozidla a fyzické újmy rodiny poškozeného,
5. dne 5. 7. 1998 v době kolem 19.00 hod. řídil v O.-P. osobní motorové vozidlo zn. Opel Calibra, ačkoli mu byl rozhodnutím Policie České republiky, Dopravního inspektorátu v O. V. ze dne 16. 4. 1998, č. j. MROV-1522/DI-Př-97, které nabylo právní moci dne 10. 5. 1998, uložen zákaz řízení motorových vozidel, a to na dobu 12 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,
6. v době od 29. 1. 1998 do 17. 8. 1998 v H.-B., okres K., a jinde v úmyslu získat finanční prostředky pro svou potřebu vystupoval jako Ing. P. B., zástupce italské společnosti W. A. I. C. O., L. t. d., a pod nepravdivou záminkou zprostředkování úvěru vylákal od poškozených – blíže individualizovaných v rozsudku soudu prvního stupně – peněžní částky podrobně specifikované v tomto rozsudku, čímž jmenovaným poškozeným způsobil škodu v celkové výši nejméně 614 000,- Kč,
7. v přesně nezjištěnou dobu počátkem roku 1998 v H.-B., okres K., vydávajíc se za Ing. P. B. vylákal od poškozené A. P., zlaté šperky v hodnotě 9 820,- Kč, dámský kožich z nutrie v hodnotě 13 900,- Kč a mobilní telefon zn. Philips Fizz v hodnotě 1 500,- Kč s tím, že po dobu pobytu poškozené v lázních bude užívat předmětný telefon, a rovněž se zavázal zaplatit hovorné, telefon nevrátil, hovorné ve výši 29 846,20 Kč neuhradil, čímž poškozené A. P. způsobil škodu v celkové výši nejméně 55 060,20 Kč,
společně se spoluobviněným J. B.:
8. na základě společenské smlouvy ze dne 10. 9. 1998 založili společnost B., s. r. o., se sídlem v O.-M. H., s předmětem podnikání zprostředkovatelská a realitní činnost, přičemž v době od 3. 9. 1998 do 9. 2. 1999 neoprávněně podnikali, když navíc uváděli ve smlouvách nepravdivé údaje, a to minimálně skutečnost, že mají živnostenské oprávnění, které však bylo vydáno teprve dne 10. 2. 1999, a pod nepravdivými záminkami zajištění bytu uzavírali v sídle uvedené společnosti jménem jednatele J. B. s klienty (jejichž přesná individualizace včetně blíže specifikovaných finančních částek je uvedena v rozsudku soudu prvního stupně) smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu bytu, inkasovali zálohy a tzv. navýšení zálohy, byty však nezajistili, s vybranými finančními prostředky naložili nezjištěným způsobem a takto vylákali peněžní částky blíže specifikované v rozsudku soudu prvního stupně, čímž způsobili škodu v celkové výši 1 073 450,- Kč,
obviněný P. B. sám:
9. dne 7. 11. 1998, v prodejně podnikatele P. G. v O.-H., v úmyslu neplnit podmínky leasingové smlouvy převzal na základě smlouvy do finančního pronájmu vysavač zn. Philips, typ HR 6835, v prodejní ceně 11 990,- Kč, dne 7. 11. 1998 uhradil jen zvýšenou a první běžnou splátku v souhrnné výši 3 716,- Kč a se svěřenou věcí naložil nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti H. C., a. s., nyní H. C. F., a. s., způsobil škodu ve výši 8 724,- Kč,
10. dne 18. 11. 1998 v O. v úmyslu neplnit podmínky leasingové smlouvy v celém rozsahu odebral na základě leasingové smlouvy ojeté osobní motorové vozidlo zn. BMW 525i, v hodnotě 212 250,- Kč, uhradil pouze zálohu ze dne 18. 11. 1998 ve výši 86 000,- Kč a první splátku po lhůtě splatnosti dne 23. 12. 1998 ve výši 7 839,- Kč, další splátky neplatil a vozidlo později odprodal, čímž leasingové společnosti I. L., a. s., nyní G. C. L., a. s., způsobil škodu ve výši 118 411,- Kč,
11. dne 12. 12. 1998 v době kolem 12.50 hod. řídil v O.-P. motorové vozidlo zn. BMW, ačkoli mu byl rozhodnutím Policie České republiky, Dopravního inspektorátu v O.-V. ze dne 16. 4. 1998, č. j. MROV-1522/DI-Př-97, které nabylo právní moci dne 10. 5. 1998, uložen zákaz řízení motorových vozidel, a to na dobu 12 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,
12. dne 27. 12. 1998 v 15.15 hod. řídil v O.-V. osobní motorové vozidlo zn. BMW, ačkoli mu byl rozhodnutím Policie České republiky, Dopravního inspektorátu v O.-V. ze dne 16. 4. 1998, č. j. MROV-1522/DI-Př-97, které nabylo právní moci dne 10. 5. 1998, uložen zákaz řízení motorových vozidel, a to na dobu 12 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,
13. dne 28. 12. 1998 po 19.00 hod. v O.-D. v domě v 5. patře na chodbě před bytem po předchozím slovním a fyzickém napadení J. M., stíhaným samostatně, D. M., na jejíž obranu vystoupil M. M., přivolaný z bytu, kterého obviněný P. B. spolu s J. M. napadli tak, že jej strhli na podlahu chodby, a opakovaně jej kopali obutými nohami do celého těla silou střední intenzity, v důsledku čehož poškozený M. M. utrpěl zhmoždění po celém těle a tržnou ránu délky 3 cm s oděrkou kůže na pravém bérci, jež si vyžádala chirurgické sešití; k závažnějším poraněním nedošlo pouze v důsledku pasivní obrany poškozeného,
14. dne 8. 2. 1999 v době kolem 02.45 hod. řídil v O.-V. motorové vozidlo zn. BMW, s nímž zastavil před domem v O.-V. kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, přičemž rozhodnutím Policie České republiky, Dopravního inspektorátu v O.-V. ze dne 16. 4. 1998, č. j. MROV-1522/DI-Př-97, které nabylo právní moci dne 10. 5. 1998, mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, a to na dobu 12 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Za spáchání shora popsaných trestných činů a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 11T 43/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 970/2000, dvojnásobný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 7 T 87/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 961/2000, byl obviněný P. B. podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému P. B. uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 7 T 87/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 961/2000, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2000, sp. zn. 11 T 43/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 970/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému P. B. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 30 T 7/2000, uloženo, aby v tomto rozsudku vyjmenovaným poškozeným uhradil škodu způsobenou jeho protiprávním jednáním. Naproti tomu byl obviněný P. B. uvedeným rozsudkem podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 5. této obžaloby a spočívající v tom, že dne 2. 7. 1998 v O.-S. v restauraci U. V. jako společník majitele restaurace A. S. si bez jeho přivolení přisvojil razítko obchodní společnosti R., s. r. o., v hodnotě 150 000,- Kč (správně mělo být uvedeno 150,- Kč), Hi-Fi minivěž Aiwa se dvěma reproduktory v hodnotě 7 500,- Kč a kalkulačku zn. Casio v hodnotě 1 300,- Kč, čímž poškozenému A. S. způsobil škodu ve výši 8 950,- Kč, přičemž v tomto skutku byl obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 4 KZv 140/99 spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 To 11/2005, vydaným z podnětu odvolání obviněného, byl za použití §261 tr. řádu částečně zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích týkajících se obviněného J. B. a ve vztahu k obviněnému P. B. ve výrocích o vině pod body 3., 6., 7., 8., 9. a 10. v rozsudku soudu prvního stupně a v té části výroku o náhradě škody, která se netýká poškozených M. G., A. F., H. z. pojišťovny a Ing. V. O. Odvolací soud rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu stran zrušené části napadeného rozsudku tak, že obviněný P. B. byl jednáním uvedeným pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustil tím, že v době od 28. 7. 1997 do 11. 8. 1997 zneužil skutečnosti, že byl dne 7. 7. 1997 s účinností ode dne 9. 7. 1997 jmenován jednatelem společnosti T. Š., s. r. o., se sídlem v Š., okres F.-M., na jejíž majetek však byl již dříve usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 33 K 12/97, prohlášen konkurz, čehož využil k přístupu do prostor této společnosti, kde se zmocnil části majetku uvedené společnosti, a to dvou maringotek v hodnotě 60 000,- Kč, dieselového agregátu PCD 140 v hodnotě 35 000,- Kč, sedací soupravy zn. Vanesa v hodnotě 10 900,- Kč a stolku na kolečkách v hodnotě 190,- Kč, který rozprodal náhodným zájemcům a peníze použil pro vlastní potřebu, čímž společnosti T. Š., s. r. o., v konkurzu, zastoupené správcem konkurzní podstaty JUDr. B. J., způsobil škodu ve výši nejméně 106 090,- Kč. Dále byl obviněný P. B. citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustil jednáním pod bodem 6. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že v době od 29. 1. 1998 do 17. 8. 1998 v H.-B., okres K., a jinde v úmyslu získat finanční prostředky pro svou potřebu vystupoval jako Ing. P. B., zástupce italské společnosti W. A. I. C. O., L. t. d., a pod nepravdivou záminkou zprostředkování úvěru vylákal od poškozených – blíže individualizovaných v rozsudku odvolacího soudu – peněžní částky podrobně specifikované v tomto rozsudku, čímž jmenovaným poškozeným způsobil škodu v celkové výši nejméně 614 000,- Kč.
Dále byl obviněný P. B. citovaným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustil
- jednáním pod bodem 7. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, tedy tím, že v přesně nezjištěnou dobu počátkem roku 1998 v H.-B. okres K., vydávajíc se za Ing. P. B. vylákal od poškozené A. P., zlaté šperky v hodnotě 9 820,- Kč, dámský kožich z nutrie v hodnotě 13 900,- Kč a mobilní telefon zn. Philips Fizz v hodnotě 1 500,- Kč s tím, že po dobu pobytu poškozené v lázních bude užívat předmětný telefon, a rovněž se zavázal zaplatit hovorné, avšak telefon nevrátil a neuhradil ani hovorné ve výši 29 846,20 Kč, čímž poškozené A. P. způsobil škodu v celkové výši nejméně 55 060,20 Kč,
- jednáním pod bodem 8. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že společně se spoluobviněným J. B. zneužili skutečnosti, že dne 10. 9. 1998 založili společenskou smlouvou společnost B., s. r. o., se sídlem O.-M. H., s předmětem podnikání zprostředkovatelská a realitní činnost, a pod nepravdivými záminkami zajištění bytu uzavírali v sídle společnosti jménem jednatele J. B. s klienty uvedenými v další části tohoto výroku smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu bytu, ve kterých uváděli, že mají živnostenské oprávnění, které však bylo vydáno teprve dne 10. 2. 1999, inkasovali zálohy a tzv. navýšení zálohy, byty však nezajistili, s vybranými finančními prostředky naložili nezjištěným způsobem, a takto od poškozených individualizovaných ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vylákali částku odpovídající škodě ve výši 1 073 450,- Kč,
- jednáním uvedeným pod bodem 9. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že dne 7. 11. 1998 v prodejně podnikatele P. G. v O.-H., v úmyslu neplnit podmínky leasingové smlouvy převzal na základě smlouvy do finančního pronájmu vysavač zn. Philips, typ HR 6835, v prodejní ceně 11 990,- Kč, dne 7. 11. 1998 uhradil jen zvýšenou a první běžnou splátku v souhrnné výši 3 716,- Kč a se svěřenou věcí naložil nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti H. C., a. s., nyní H. C. F., a. s., způsobil škodu ve výši 8 724,- Kč,
- jednáním uvedeným pod bodem 10. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že dne 18. 11. 1998 v O. v úmyslu neplnit podmínky leasingové smlouvy v celém rozsahu odebral na základě leasingové smlouvy ojeté osobní motorové vozidlo zn. BMW 525i, v hodnotě 212 250,- Kč, uhradil pouze zálohu dne 18. 11. 1998 ve výši 86 000,- Kč a první splátku po lhůtě splatnosti dne 23. 12. 1998 ve výši 7 839,- Kč, další splátky neplatil a vozidlo později odprodal, čímž leasingové společnosti I. L., a. s., nyní G. C. L., a. s., způsobil škodu ve výši 118 411,- Kč.
V ostatních výrocích stran obviněného P. B. zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Za tyto trestné činy, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) spáchaný skutky obsaženými pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaný skutkem obsaženým pod bodem 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. spáchaný skutkem uvedeným pod bodem 13. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za tři trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchané skutky uvedenými pod body 5., 11., 12. a 14. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 11T 43/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 970/2000, za dvojnásobný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 7 T 87/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 961/2000, byl obviněný P. B. podle §250 odst. 3 tr. zák. a za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 10 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému P. B. uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. odvolací soud zrušil výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 7 T 87/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 961/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému P. B. rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci uloženo, aby poškozeným vyjmenovaným v tomto rozsudku uhradil škodu způsobenou jeho trestnou činností. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. B.
Obviněný P. B. podal dne 5. 8. 2005 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 To 11/2005, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení ve skutcích uvedených pod body 3., 4., 7., 8., 9. a 10. výroku o vině napadeného rozsudku. Ke skutku uvedenému pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obviněný uvádí, že tento skutek nenaplňuje znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Ve skutkových zjištěních není podle přesvědčení obviněného uvedeno, že byl informován o konkurzu prohlášeném na obchodní společnost, jejímž byl jednatelem. Jak dále k tomu obviněný zdůraznil, chybí zde i subjektivní stránka trestného činu krádeže, neboť jako jednatel zmiňované obchodní společnosti byl oprávněn rozhodovat o jejím majetku. V případě skutku uvedeného pod bodem 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen rozsudkem odvolacího soudu, obviněný namítá, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jelikož v posuzovaném případě obviněný jednal jako legitimní věřitel. Skutek vyjádřený pod bodem 7. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje podle názoru obviněného zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť z formulace obsažené ve skutkové větě napadeného rozsudku nelze takový závěr vyvodit. Obdobně obviněný argumentuje i stran skutku popsaného pod bodem 8. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, přičemž uvádí, že založení společnosti s předmětem podnikání zprostředkovatelská a realitní činnost není trestným činem. Pokud se jedná o skutky uvedené pod body 9. a 10. výroku o vině napadeného rozsudku, je obviněný toho názoru, že ze skutkových zjištění obsažených v těchto výrocích nevyplývají skutečnosti, jež ve vztahu k obviněnému prokazují existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítá, že pokud byl v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 11 T 43/98, jde podle názoru obviněného o pokračování v postupu, který je údajně založen na nesprávném právním posouzení. Tuto svou argumentaci obviněný opírá o názor, podle něhož posledně zmíněným rozsudkem byl souzen za trestnou činnost sbíhající se s trestnou činností projednávanou v této trestní věci, a takto se postupovalo jen z toho důvodu, že již uplynula zákonná doba vazby. Závěrem svého dovolání obviněný P. B. navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 To 11/2005, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 30 T 7/2000, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. B. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Stran skutků popsaných pod body 9. a 10. výroku o vině napadeného rozsudku státní zástupkyně uvádí, že obviněný nekonkretizuje svou námitku týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu. Z tohoto důvodu odkazuje státní zástupkyně na popis skutku zachycený ve zmíněné skutkové větě, přičemž podle jejího přesvědčení je popis skutku dostatečný a lze z něj dovodit, že se obviněný P. B. dopustil jednání, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupkyně ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že námitka obviněného týkající se souběhu trestných činů postrádá právní relevanci a stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněného obviněným. Obsahem námitek obviněného nejsou podle názoru státní zástupkyně hmotně právní otázky, tedy zda mezi dvěma trestnými činy je či není vztah souběhu nebo recidivy, a ani otázky spočívající v nesprávném posouzení skutků jako dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Shora uvedená námitka obviněného, tak jak ji uplatnil ve svém dovolání, je proto podle státní zástupkyně zjevně neodůvodněná. Státní zástupkyně se v další části své argumentace podrobně zabývá podmínkami pro ukládání souhrnného trestu v projednávaném případě a v závěru této argumentace uvádí, že odvolací soud nepochybil ani při rozhodování o souhrnném trestu. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. B. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný P. B. stran skutků uvedených pod body 3., 4. ,7., 8., 9. a 10. výroku o vině obsaženého v rozsudcích soudů obou stupňů především namítá, že soudem zjištěné skutky nenaplňují znaky trestného činu.
V případě skutku popsaného pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vychází obviněný z přesvědčení, že se nemohl dopustit trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), přičemž skutková věta údajně neobsahuje okolnost, že obviněný byl seznámen s rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek společnosti T. Š., s. r. o., jejímž jednatelem byl v inkriminované době. Tím podle názoru obviněného nemohla být naplněna ani subjektivní stránka zmíněného trestného činu, protože jako jednatel společnosti mohl rozhodovat o jejím majetku. S tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje. Především je nutné zdůraznit, že účinky prohlášení konkurzu nastávají podle §13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který prohlásil konkurs. Jak je patrné z trestního spisu, k vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na majetek uvedené společnosti došlo dne 23. 5. 1997. Nadto ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž správnost Nejvyšší soud není oprávněn zpochybňovat, vyplývá, že správce konkursní podstaty JUDr. B. J. opakovaně informoval obviněného P. B. o zákazu dispozice s majetkem dotyčné obchodní společnosti z důvodu prohlášení konkursu na majetek této společnosti. Obviněného, který navíc vystupoval ve funkci jednatele obchodní společnosti T. Š., s. r. o., v konkursu, se bezprostředně týkala mimo jiné ta ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, která řeší účinky prohlášení konkursu. V tomto případě to zejména znamenalo, že v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty na správce konkursní podstaty. Obviněný tedy nesměl od okamžiku zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu nakládat s majetkem zmíněné obchodní společnosti. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný P. B. využil svého postavení jednatele k přístupu do prostor dotčené obchodní společnosti a dále jednal způsobem přiléhavě popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku. Proto se nelze ztotožnit ani s námitkou obviněného, že s ohledem na jeho jednatelská oprávnění nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Takový závěr totiž vylučují zejména skutkové okolnosti zjištěné ze svědecké výpovědi správce konkursní podstaty JUDr. B. J., jehož výslovné upozornění na zákaz dispozice s majetkem obviněný nerespektoval, takže jednal se znalostí věci a úmyslně. Navíc Nejvyšší soud připomíná, že obviněný ani jako jednatel společnosti s ručením omezeným nemohl nakládat s jejím majetkem jakkoli podle vlastního uvážení, ale jen v zájmu této společnosti (viz zejména ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. za zjevně neopodstatněnou.
Další námitka obviněného P. B. směřuje proti právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K tomu obviněný uvádí, že jeho jednání kvalifikované jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nenaplňuje znaky tohoto trestného činu, protože se jednalo o legitimní jednání věřitele. Nejvyšší soud nesouhlasí s takovou námitkou obviněného. Podle §235 odst. 1 tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž ze strany pachatele musí jít o jednání neoprávněné. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003, publikované pod č. T 571. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2003). Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Jak Nejvyšší soud zjistil z rozhodných skutkových zjištění, obviněný dne 16. 12. 1997 v rámci telefonického hovoru s poškozeným Ing. V. O. a posléze téhož dne na schůzce v O. V. v bytě, kde bydlel bez přihlášení, požadoval po poškozeném Ing. V. O. peněžní částku ve výši 15 000,- Kč jako úhradu vzniklých finančních nákladů v důsledku odstoupení poškozeného od smlouvy o zprostředkování úvěru, přičemž poškozený vydal obviněnému požadovanou částku pouze v důsledku opakovaných pohrůžek spočívajících ve vypálení domu, zapálení vozidla a fyzické újmy rodiny poškozeného. S uvedenými skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud a Nejvyšší soud připomíná, že není oprávněn jakkoli zpochybňovat jejich správnost. Ze shora popsaného jednání pak jednoznačně vyplývá, že obviněný spáchal trestný čin vydírání, protože pod pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy nutil poškozeného Ing. V. O. k vydání dlužné částky. Ve vztahu k objektivní stránce je přitom rozhodné, že obviněný uvedeným protiprávním jednáním směřoval k naplnění jím sledovaného cíle, jímž bylo v projednávaném případě vydání peněz ze strany poškozeného. Přitom k dokonání násilného jednání naplňujícího zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se nevyžaduje, aby pachatel skutečně dosáhl svého cíle. Pachatel musí svůj požadavek adresovat poškozenému a poškozený ho musí vnímat. To se v posuzované věci stalo, takže uplatněná námitka obviněného je nedůvodná, neboť vymáhání nároku způsobem, jak to učinil obviněný P. B., rozhodně nelze označit za jednání v souladu s právem. Pokud se jedná o materiální stránku trestného činu, považuje Nejvyšší soud jednání obviněného za dostatečně společensky nebezpečné, přičemž tento závěr se opírá především o charakter výhrůžek směřujících proti tělesné integritě poškozeného a proti bezpečnosti jeho rodiny. Z výše uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného za neopodstatněnou.
Obviněný P. B. rovněž nesouhlasí s popisem skutku uvedeného pod bodem 7. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a domnívá se, že z něj nelze vyvodit úmysl obviněného spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obdobně obviněný argumentuje stran skutku uvedeného pod bodem 8. výroku o vině napadeného rozsudku.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů dostály své povinnosti podle §120 odst. 3 tr. řádu. Pokud se jedná o popis skutků v uvedených výrocích o vině, Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné pochybení. Příslušné skutkové věty obsahují úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodní rozsudků soudů obou stupňů, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž tyto skutkové okolnosti vyplývají. Ostatně obviněný ve svém dovolání kromě zmíněného obecného konstatování neuvádí žádné konkrétní argumenty, které by zpochybňovaly správnost použité právní kvalifikace. Navíc námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková vada nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podobný závěr platí, pokud obviněný P. B. vytýká odvolacímu soudu nedostatečná skutková zjištění stran skutků popsaných pod body 9. a 10. výroku o vině v napadeném rozsudku tohoto soudu, z nichž podle názoru obviněného nelze učinit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje, že ani tuto námitku obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod jím uplatněný a dovolací soud k ní nemohl přihlížet.
Dále se Nejvyšší soud zaměřil na tu část dovolání obviněného P. B., v níž napadá správnost postupu při ukládání souhrnného trestu. Podle názoru obviněného uložil odvolací soud souhrnný trest nesprávně ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 11 T 43/98, a tím údajně „pokračoval v postupu založeném na nesprávném právním posouzení“. Ani s tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Základní kritéria pro ukládání souhrnného trestu jsou zakotvena v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že souhrnný trest přichází v úvahu pouze tehdy, jedná-li se o vícečinný souběh trestných činů téhož pachatele. Rozhodující otázkou pro ukládání souhrnného trestu je posouzení vzájemného vztahu dvou nebo více trestných činů, o kterých se rozhoduje v samostatných řízeních. Uložení souhrnného trestu přichází v úvahu za předpokladu, jestliže pachatel byl již odsouzen za část sbíhající se trestné činnosti a toto odsouzení vyústilo v pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Takovým odsuzujícím rozsudkem byl v projednávané trestní věci rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, sp. 11 T 43/98, jímž byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. V rámci úvah o ukládání souhrnného trestu je rovněž podstatné, že mezi spácháním časově prvního trestného činu, kterým byl v posuzované věci trestný čin padělání a pozměňování veřejné litiny podle §176 odst. 1 tr. zák., a časově posledního trestného činu, za který byl v nyní projednávané trestní věci obviněný P. B. odsouzen, nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Jak zjistil Nejvyšší soud ze spisových podkladů, odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného P. B. byl vyhlášen Okresním soudem v Ostravě dne 15. 11. 1999 pod sp. zn. 13 T 37/96, tedy až po spáchání trestných činů projednávaných v této trestní věci. Další podmínkou pro uložení souhrnného trestu je skutečnost, že obviněný nebyl v mezidobí postižen soudem prvního stupně za žádný skutek, pro který byla v této věci podána obžaloba. Z těchto závěrů vyplývá, že soud druhého stupně správně posoudil podmínky pro ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., když považoval jednání obviněného v projednávané trestní věci jako sbíhající se s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., za který byl obviněný P. B. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, sp. 11 T 43/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 970/2000, a s trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za které byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 7 T 87/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 3 To 961/2000. Obviněnému tedy byl správně uložen souhrnný trest i za uvedené trestné činy a spekulace obviněného o tom, že se tak stalo jen z důvodu uplynutí vazební lhůty, nejsou namístě a v podstatě ani nezpochybňují správnost posouzení souběhu trestných činů, za něž byl ukládán souhrnný trest, jako podmínku jiného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud považuje i poslední dovolací námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný P. B. se posuzovanými skutky dopustil trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., jak správně rozhodl Krajský soud v Ostravě, jehož rozsudek v souladu se zákonem korigoval Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání obviněného. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo z větší části opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y