ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1200.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1200/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2006 o dovolání, které podal obviněný R. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 162/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 159/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 52 T 159/2005, byl obviněný R. G. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 24. 11. 1999 v P., jako vlastník domu pod záminkou rekonstrukce bytu si zajistil přístup do bytu v přízemí vlevo tohoto domu v nájmu poškozeného J. O., a následně k jeho pokynu bylo vystěhováno veškeré zařízení bytu s tím, aby byt mohl užívat P. P., s nímž dne 21. 11. 1999 uzavřel nájemní smlouvu na tento byt, a byt následně znemožnil J. O., užívat, a to až do nejméně 14. 6. 2005, přestože na J. O., ke dni 30. 3. 1991, tedy ke dni úmrtí jeho dědečka L. O. s nímž žil v den jeho smrti ve společné domácnosti ze zákona přešlo užívací právo k tomuto bytu, přičemž na tuto skutečnost byl obžalovaný písemně upozorněn.“
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. G., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 162/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný R. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů nevěnovaly náležitou pozornost tomu, jaký byl právní vztah užívání či později nájmu předmětného bytu. Vycházely totiž ze skutečnosti, že na poškozeného J. O. (dále jen „poškozený“) po smrti jeho dědy L. O. užívací právo přešlo, aniž by se však zabývaly otázkou, zda k přechodu tohoto práva skutečně došlo a zda se poškozený choval způsobem, který takovémuto stavu odpovídá a zda tedy dovolatel měl důvod domnívat se, že poškozený je skutečně uživatelem, resp. později nájemcem předmětného bytu. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že soudy si zjevně neuvědomily, že tyto otázky jsou významné jak pro posouzení, zda v daném případě byla naplněna objektivní stránka trestného činu, tak i pro posouzení zavinění. V této souvislosti upozornil, že ke smrti L. O. došlo ještě v době, kdy nebyl majitelem předmětného domu. V době, kdy se začal těmito otázkami zabývat, nasvědčovaly všechny skutečnosti (nulová spotřeba plynu po smrti L. O., rozsah spotřeby elektrické energie, prohlášení nájemníků) tomu, že předmětný byt je neobydlený a že tudíž k žádnému přechodu užívacího, resp. nájemního práva nedošlo.
V další části odůvodnění dovolání dovolatel poukázal na skutečnost, že sám poškozený připouštěl, že nepodnikl žádné adekvátní kroky směřující k tomu, aby byl uznán přechod užívacího práva k bytu. Poškozený neoznámil tuto skutečnost právnímu předchůdci dovolatele, ani jemu samotnému, resp. firmě, která prováděla správu domu, a zejména po dobu sedmi let neplatil nájemné. Dále dovolatel poznamenal, že také od RK M., která v minulosti dům spravovala, obdržel informaci o tom, že předmětný byt je neobydlen. V návaznosti na to konstatoval, že pokud poškozený v roce 1999 začal projevovat určité aktivity, tak jej vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nemohl považovat za řádného nájemce bytu. Navíc bylo zřejmé, že poškozený se snažil předstírat, že má právo nájmu k bytu, a jeho chování bylo zaměřeno k tomu, aby od něho (dovolatele) získal finanční prostředky. Dovolatel pak zdůraznil, že byl přesvědčen o tom, že poškozený žádná práva k bytu nemá a případný soudní spor tak vyzní v jeho prospěch. Z těchto důvodů taktéž uzavřel novou nájemní smlouvu s jinou osobou.
Podle názoru dovolatele měly soudy přihlédnout k tomu, že v daném případě se jedná minimálně o nevyjasněný právní vztah a že poškozený se měl, jak je zcela běžné, domoci jednoznačného určení, že právě on je nájemcem předmětného bytu. Dovolatel k tomu dodal, že žádný takový doklad ke dni 24. 11. 1999 neexistoval a ani existovat nemohl - poškozený žádnou žalobu do té doby u příslušného soudu ani nepodal a majiteli domu přechod nájemního či uživatelského práva neoznámil. Upozornil ještě na to, že i v případě, že by skutečně došlo k přechodu práva užívání bytu či práva nájmu k předmětnému bytu na poškozeného, byl dán důvod k výpovědi z práva nájmu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. tj., že poškozený dlouhou dobu tento byt neužíval.
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, že se trestného činu dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. K tomu uvedl, že pouze chtěl, aby byt sloužil svému účelu, tj. k bydlení, a v žádném případě nehodlal vystěhovat nájemníka, který by měl právo na bydlení v předmětném bytě, a zkrátit ho tak na jeho právech. Připomněl, že zavinění je vždy otázkou právní, s tím, že podle jeho názoru odvolací soud i z těchto důvodů rozhodl nesprávně, když považoval rozsudek nalézacího soudu v otázce posouzení zavinění za správný.
Za zřejmou označil dovolatel skutečnost, že mezi ním jako majitelem domu a poškozeným jako údajným nájemcem nebyl právní vztah žádným rozhodnutím (orgánem státní správy či soudem) vyřešen. Nároky poškozeného považoval za zcela neopodstatněné, byt posuzoval jako opuštěný, neobývaný a z toho důvodu přistoupil k výkonu svých vlastnických práv. V této souvislosti vyjádřil domněnku, že v daném případě nebylo na místě přistupovat ke kriminalizaci jeho jednání a k trestněprávnímu postihu. Konstatoval, že při trestněprávním posuzování jednání, které má z civilněprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva, je třeba na věc primárně nahlížet z pohledu práva občanského a pečlivě zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku, jakým je trestní právo. Aplikace trestněprávních norem přichází v úvahu pouze tehdy, když je jasně a přesvědčivě vyloučeno, že jednání, které je předmětem trestního řízení a je považováno za protiprávní svémoc, by nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva. V této souvislosti odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR, který opakovaně upozornil na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku ultima ratio. Žádný soud tedy nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva a svobody, a tudíž jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že takové omezení bude možné ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž je spor ohledně splnění podmínek užívacího či nájemního práva, mají podle dovolatele dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje zdrženlivé uplatňování prostředků trestního práva a trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo neúčinné či nevhodné. Dovolatel pak uvedl, že celou záležitost nebylo na místě řešit trestněprávně represivními prostředky, když se poškozený mohl dožadovat určení, že je nájemcem předmětného bytu. Ten však k žádným takovým krokům po značně dlouhou dobu, která uběhla od úmrtí jeho dědy, vůbec nepřistoupil.
Z těchto důvodů dovolatel konstatoval, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní, ani subjektivní stránka trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a právní závěry soudu obou stupňů proto považuje za nesprávné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 162/2006 zrušil a jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vychází však ze zcela odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil soud nalézací. V této souvislosti připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry shledány nebyly. V tomto rozsahu bylo tedy dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
V další části vyjádření státní zástupce konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že skutek není trestným činem, neboť věc bylo možno řešit prostředky občanského práva a aplikace trestního práva je možná pouze tehdy, pokud jiné právní prostředky selžou nebo jsou neefektivní. Tuto námitku však označil za zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že názoru dovolatele lze přisvědčit potud, že role trestního práva je ve vztahu k roli občanského práva pouze podpůrná. To však neznamená, že by jednání, které naplňuje všechny znaky některého trestného činu a současně v sobě obsahuje prvky práva občanského, mělo zůstat nepostižitelné až do vyčerpání všech možností, daných právem občanským. Trestní právo je právem veřejným a jeho role nastupuje tehdy, pokud dojde k porušení práva způsobem v trestním zákoně předpokládaným.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný R. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká de facto zejména nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Z podstatné části teprve sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku z hlediska nenaplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž a zejména v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek v podstatě nevykazuje znaky trestného činu, kdy měla být předmětná věc řešena prostředky práva občanského a nikoli trestního, které lze použít toliko tehdy, pokud jiné právní prostředky jsou vyčerpány nebo neúčinné či jsou nevhodné. Uvedenou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Objektem skutkové podstaty tohoto trestného činu je zájem na ochraně užívacího práva oprávněné osoby k určité nemovitosti. Oprávněnou osobou, které svědčí užívací právo, může být také nájemce domu, bytu nebo nebytového prostoru. Nájemce je oprávněn věc užívat způsobem stanoveným ve smlouvě, nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určené věci. Za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba považovat jakékoliv neoprávněné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, jež spočívá nejen ve znemožnění přístupu do těchto objektů, ale i v takových zásazích do užívacího práva, které jeho výkon znemožňují nebo podstatným způsobem narušují. Pro zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) je nezbytné, aby vůle pachatele (ve formě chtění nebo srozumění) směřovala k zákonem předpokládanému následku (účinku).
V daném případě bylo v rámci trestního řízení nutné vyřešit tzv. předběžnou otázku ve smyslu §9 tr. ř., tj. zda na poškozeného po smrti jeho dědy L. O. ke dni 30. 3. 1991 skutečně přešlo užívací právo (nájem) k bytu ve smyslu §179 odst. 1 obč. zák. platného a účinného ke dni úmrtí L. O.
V této souvislosti je třeba uvést, že předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem trestního řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Podle §9 odst. 1 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v trestním řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.
V ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. platného a účinného ke dni 30. 3. 1991 se uvádí: „Jestliže uživatel zemře a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Uživateli se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého uživatele nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a nemají vlastní byt.“
Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně se ve výše uvedeném smyslu předmětnou předběžnou otázkou důsledně zabýval, což velmi podrobně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (srov. zvláště str. 8 - 10). Zde mj. dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že „L. O., dědeček poškozeného …, byl v den svého úmrtí 30. 3. 1991 výlučným nájemcem (v terminologii občanského zákoníku v účinnosti do 1. 1. 1992 uživatelem)“, že „poškozený žil se zemřelým L. O. ke dni jeho smrti ve společné domácnosti … poškozený předmětný byt … obýval nejen v době smrti L. O., ale též i po jeho smrti“ a že „poškozený neměl v době smrti L. O. žádný vlastní byt“. V návaznosti na to nalézací soud nezávadně dovodil, že poškozený se stal ke dni 30. 3. 1991 nájemcem předmětného bytu. Stejně tak nezávadně na základě uvedených skutečností shledal, že pokud dovolatel vystěhoval poškozeného z tohoto bytu a tento mu následně znemožnil užívat, neoprávněně mu v užívání bytu bránil. Je tedy zřejmé, že objektivní stránka trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. byla skutkem dovolatele naplněna.
Soud prvního stupně se správně vypořádal i s otázkou subjektivní stránky (zavinění) předmětného trestného činu (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku), když podrobně rozvedl skutečnosti, ze kterých při svém rozhodování vycházel. Úmyslnou formu zavinění dovodil z provedených důkazů, kdy mj. uvedl, že „z korespondence vedené mezi poškozeným (jeho právní zástupce) a obžalovaným (resp. jeho právním zástupcem) jednoznačně vyplývá, že obžalovaný věděl o nároku poškozeného na přechod nájmu k předmětnému bytu, a to nejméně od roku 1998.“ Tato skutečnost byla potvrzena i dalším jednáním dovolatele, který „sám v roce 1999 převzal platbu 28.464,- Kč jako úhradu nájemného a následně každý měsíc přijímal nájemné ve výši 894,- Kč“. K tomu ještě týž soud dodal : „O tom, že se jedná o platbu nájemného musel (obviněný) vědět – viz jeho prohlášení o tom, že zná dopis na čl. 45 vysvětlující účel platby 28.464,- Kč. Pokud by obžalovaný neznal stanovisko poškozeného, bylo by pouze logické, aby takovou platbu vrátil. Nic takového učiněno nebylo. Naopak další jednání obžalovaného svědčí o promyšlenosti jeho záměru docílit nelegálního vystěhování poškozeného z předmětného bytu – přepsání elektřiny a plynu na svoji osobu od listopadu 1999, podepsání nájemní smlouvy dne 21. 11. 1999 s p. P. …“. Lze tedy dospět k závěru, že dovolatel věděl, že poškozený je oprávněným nájemcem (uživatelem) předmětného bytu, což ve svém odůvodnění jednoznačně vyjádřil i odvolací soud konstatováním, že „obžalovaný si byl plně vědom přechodu práva k nájmu, resp. užívacího práva na poškozeného“. Pokud za tohoto stavu dovolatel jednal vůči poškozenému shora popsaným způsobem, nelze soudům vytýkat závěr o jeho (dovolatelově) úmyslném zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
K námitce dovolatele, že v daném případě měl být celý spor vyřešen prostředky práva občanského a nikoli trestního, Nejvyšší soud uvádí následující:
Účelem trestněprávní úpravy je regulace určitých společenských vztahů v podobě vztahů trestněprávních, přičemž je sledována jejich stabilizace (právní jistota). V ustanovení §1 tr. zák. se uvádí: „Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob“. Tím se garantuje ochrana zájmů společnosti před činy fyzických osob, jimiž tuto společnost ohrožují nebo ji způsobují poruchy v intenzitě, která vyžaduje právě a jen trestněprávní (soudní, či mimosoudní) reakci státu. Ochrana mimotrestní, tzn. normami jiných právních odvětví, by byla v takovýchto případech nedostačující. Ochranná funkce trestního práva dává tomuto právnímu odvětví „stigma“ krajního a v tomto smyslu podpůrného (nikoli však podřadného) prostředku ochrany jednotlivce a společnosti. Krajního proto, že jde o právní ochranu před společensky nejvíce nebezpečnými útoky fyzických osob na chráněné objekty. Doplňuje tak právní ochranu danou normami jiných odvětví práva. Jinak řečeno trestněprávní ochrana má působit tam, kde primární ochrana mimotrestní nedostačuje, tedy jako ochrana „poslední instance“ (ultima ratio). Subsidiární povaha ochranné funkce trestního práva směřuje k poškozenému trestným činem, neboť na něj dopadá primární ochrana mimotrestními odvětvími práva. Je třeba ovšem zdůraznit, že uvažujeme-li o ochranné funkci trestního práva ve vztahu k pachateli trestného činu, potom je tato ochrana primární povahy, resp. povahy zcela výlučné, neboť právní úprava podmínek trestní odpovědnosti fyzických osob, jakožto subjektů trestněprávních vztahů, je výsadní záležitostí jen tohoto právního odvětví (k této problematice srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné – obecná část. 3 vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně 2003)
Základem trestní odpovědnosti je trestný čin. Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin (tzv. materiální stránka), jehož znaky jsou uvedeny trestním zákoně (formální stránka).
Jednotlivé znaky trestných činů i souhrny těchto znaků jsou odrazem skutečnosti, že se vyskytují určitá typická, pro společnost zvlášť nebezpečná jednání, proti nimž je třeba společnost chránit pohrůžkou trestu, ukládáním a výkonem trestů a ochrannými opatřeními. Základem vytvoření znaků trestného činu je tedy výskyt určitých jednání, jež jsou zpravidla pro společnost nebezpečná a tvoří tzv. skutkovou podstatu. Výskyt jednání typicky nebezpečných pro společnost signalizuje potřebu kriminalizace takového jednání.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v rozhodnutích soudů obou stupňů vyplývá, že dovolatel „dne 24. 11. 1999 … jako vlastník domu … pod záminkou rekonstrukce bytu si zajistil přístup do bytu … tohoto domu v nájmu poškozeného J. O. … a následně k jeho pokynu bylo vystěhováno veškeré zařízení bytu s tím, aby byt mohl užívat P. P., s nímž dne 21. 11. 1999 uzavřel nájemní smlouvu na tento byt, a byt následně znemožnil J. O. … užívat, a to až do nejméně 14. 6. 2005, přestože na J. O. … ke dni 30. 3. 1991, tedy ke dni úmrtí jeho dědečka L. O. … ze zákona přešlo užívací právo k tomuto bytu, přičemž na tuto skutečnost byl obžalovaný písemně upozorněn.“ Odvolací soud ve svém odůvodnění rozhodnutí jednání obviněného popsal tak, že „obžalovaný pod záminkou rekonstrukce bytu si zajistil přístup do bytu, svévolně, protiprávně, zařízení bytu vyklidil, do bytu nastěhoval jinou osobu, čímž oprávněnému nájemníkovi, J. O., znemožnil, a to dlouhodobě, užívání předmětného bytu“. Uvedeným jednáním, byla (jak již shora vysvětleno) naplněna formální stránka trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o materiální stránku trestného činu, lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán.
Vedle rozvedených skutečností je třeba konstatovat, že s výše konkretizovanou námitkou dovolatele se vypořádal již odvolací soud, když mj. konstatoval, „že v daném případě došlo k tak hrubému porušení práva nájemníka bytu, na kterého užívací právo, nyní právo k nájmu, zcela jednoznačně přešlo, že v dané věci je zcela na místě toto jednání obžalovaného jako trestný čin posoudit“ a dále, že „i doba, na kterou obžalovaný znemožnil poškozenému realizaci jeho nájemního práva, odůvodňuje použití trestněprávních prostředků k řešení tohoto sporu“. Společenskou nebezpečnost jednání obviněného vůči poškozenému navíc podtrhuje i velmi hrubý způsob, jakým obviněný poškozeného z bytu prakticky „vyhodil“, kdy jak poznamenal nalézací soud „dne 24. 11. 1999 byl vystěhován plně zařízený byt (ve skříních se např. nacházelo oblečení), přičemž na místě se nacházel i obžalovaný. Věci byly volně složeny na ulici (rozsah ztracených věcí pak byl vyčíslen poškozeným na částku 402.757,- Kč)“.
Na okraj přitom lze poznamenat, že uvedené jednání hraničilo také s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, „kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného …“.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze soudům obou stupňů vytýkat, jestliže dovolatele uznali vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. G. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý