ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.210.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 210/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2006 o dovolání, které podal obviněný M. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 9 To 384/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 78/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 1 T 78/2004, byl obviněný M. O. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 12. 7. 2004 ve večerních hodinách v P. u tramvajové stanice H. prohledal igelitové tašky, které na zem odložil J. S. a vzal z nich jeho občanský průkaz, průkaz zdravotní pojišťovny a španělský nůž v hodnotě nejméně 400,-- Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 2002, spisová značka 19 T 187/2001 s právní mocí 11. 4. 2002 odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) trestního zákona k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, z něhož byl 17. 12. 2002 podmíněně propuštěn [bod 1) výroku rozsudku]. Dále byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „od večerních hodin dne 12. 7. 2004 do 11.00 hodin dne 14. 7. 2004 v K. a v P. vyhrožoval J. S. tím, že ho zabije, ohrožoval ho při tom nožem, který mu předtím odcizil a kterým obžalovaný bodl poškozeného do levého stehna a poškrábal na obličeji. Obžalovaný bránil poškozenému odchodu a požadoval po něm, aby z odboru sociální péče M. m. K., S., K., vybral dávku sociální péče a následně mu ji odevzdal, k čemuž však nedošlo, neboť dne 13. 7. 2004 nebyl úřední den a dne 14. 7. 2004 byl obžalovaný zadržen strážníky M. p. v K. pro své jednání.“ [bod 2) výroku rozsudku]. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný M. O. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 9 To 384/2005, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v bodě 2) výroku o vině a výroku o trestu, a při nedotčeném výroku o vině v bodě 1) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. za použití §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. O. uznal vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. proto, že jmenovaný „2) od večerních hodin dne 12. 7. 2004 do 11:00 hodin dne 14. 7. 2004 v K. a v P. vyhrožoval J. S. tím, že ho zabije, ohrožoval ho při tom nožem, který mu předtím odcizil a kterým ho bodl do levého stehna a poškrábal na obličeji, dále mu bránil v odchodu a požadoval po něm, aby z odboru sociální péče M. m. K., S. ulice čp. v K. vybral dávku sociální péče a následně mu ji odevzdal, k čemuž však nedošlo, neboť dne 13. 7. 2004 nebyl úřední den a dne 14. 7. 2004 byl zadržen strážníky M. p. v K., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 2002 zn. sp. 19 T 187/2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002 zn. sp. 61 To 139/2002 mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, z jehož výkonu byl dne 17. 12. 2002 podmíněně propuštěn.“ Za to obviněného M. O. odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. O. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný M. O. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze dospěly ke zcela rozdílnému právnímu posouzení toho, zda spáchal trestný čin vydírání jako zvlášť nebezpečný recidivista či nikoli, přičemž změna právní kvalifikace se projevila uložením přísnějšího trestu. Zdůraznil, že z opatrnosti, pokud by se nepodařilo prokázat jeho nevinu, se v otázce posouzení zvlášť nebezpečné recidivy zcela ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož formální znaky pro uznání obviněného zvlášť nebezpečným recidivistou sice byly splněny, avšak nebyla současně splněna i podmínka materiální, neboť jeho jednání nedosáhlo potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Společenskou nebezpečnost jeho jednání snižuje skutečnost, že poškozený S. se v jeho společnosti pohyboval nejméně dvě noci a dva dny nejen na odlehlých místech, ale i na rušných místech P., K. a v hromadných dopravních prostředcích. Poškozený tedy měl řadu možností obrátit se na spoluobčany a vymanit se z jeho vlivu, těchto možností však nevyužil. Odvolací soud tyto závěry nalézacího soudu neakceptoval, když uvedl, že způsob reakce poškozeného na jednání obviněného nelze považovat za okolnost, která by výraznějším způsobem snižovala stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, a naproti tomu jako okolnost zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti hodnotil předchozí odsouzení obviněného. K tomu dovolatel dodal, že zatímco odvolání státního zástupce shledal odvolací soud důvodným, jeho odvolání zamítl. V této souvislosti připomněl, že v podaném odvolání namítal, že soud prvního stupně při hlavním líčení nevyslechl poškozeného S., přičemž ke čtení jeho výpovědi z přípravného řízení nebyly splněny zákonné podmínky. Tímto způsobem mu bylo odňato právo náležitě se hájit, klást poškozenému otázky a být s ním konfrontován. Dále poukazoval na nedůvěryhodnost výpovědi poškozeného z přípravného řízení, neboť poškozený je osobou silně závislou na alkoholu, a hájil se rovněž tím, že ani jedna ze slyšených svědkyň, úřednic M. m. K., jej neidentifikovala.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 9 To 384/2005 a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný M. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud uplatněné dovolací námitky, které vytýkají soudům procesně vadné (a neúplné) dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, potažmo nesprávné zjištění skutkového stavu věci (tedy porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §211 tr. ř. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), měly naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je nutno se zřetelem ke shora rozvedeným skutečnostem konstatovat, že tyto námitky vzhledem jejich k procesnímu (nikoli hmotně právnímu) charakteru pod citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatel však také namítl, že ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. byl vzhledem k absenci materiální podmínky nesprávně posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění těchto podmínek (jež dovolatel ani nezpochybňuje) vyplývá ze zjištění popsaného v rozsudku odvolacího soudu, podle něhož obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. „přesto, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 2002 zn. sp. 19 T 187/2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002 zn. sp. 61 To 139/2002 mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, z jehož výkonu byl dne 17. 12. 2002 podmíněně propuštěn.“
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (srov. rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (srov. rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy nutné hodnotit i okolnosti další, a to okolnosti charakterizující stupeň společenské nebezpečnosti jak souzeného činu, tak činu, pro který byl obviněný v minulosti odsouzen. Nelze také ponechat stranou hodnocení osoby obviněného a dosavadního způsobu jeho života.
Z těchto hledisek je třeba připomenout závěry odvolacího soudu, podle nichž obviněný spáchal uvedený trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. v krátké době od částečného výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin, během níž byl ještě ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců za další (majetkovou) trestnou činnost, který vykonal dne 23. 3. 2004. Především je však třeba zdůraznit, že podle zjištění odvolacího soudu spáchal obviněný předmětný trestný čin ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 1. 2000, sp. zn. 3 T 221/99. Dopustil se jej však též ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, který mu byl za další trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen shora citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 19 T 187/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 61 To 139/2002. Tento (druhý) trestný čin loupeže přitom spáchal užitím násilí vůči jinému, tedy v nejzávažnější formě loupežného jednání. Zohlednit je třeba i konkrétní skutečnosti nyní posuzovaného případu, zejména dobu, po kterou čin trval, a skutečnost, že obviněný při vynucování svého požadavku poškozeného opakovaně fyzicky napadal a nožem mu nejen hrozil, ale přímo jej touto zbraní napadl a způsobil mu zranění. Podle zjištění odvolacího soudu navíc obviněný takto jednal ve společnosti a za součinnosti svého kamaráda a ve vztahu k poškozenému tak byli nejen ve fyzické, ale i v početní převaze. K tomu pak je třeba dodat, že způsob reakce poškozeného na jednání obviněného nelze považovat i s ohledem na skutečnosti rozvedené v napadeném rozsudku odvolacího soudu za okolnost, která by snižovala stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Tyto okolnosti charakterizující rovněž dosavadní způsob života obviněného a jeho osobu - dokládají totiž jeho sklony k soustavnému porušování společenských norem, včetně páchání velmi závažného protiprávního jednání - nutně vedou k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti trestného činu popsaného v rozhodnutí odvolacího soudu. Bylo tak odůvodněno naplnění také materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Odvolací soud proto nepochybil, když dospěl k závěru, že obviněný předmětný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím lze poznamenat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Praze, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným konstatovat, že konkrétní námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil, zčásti nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. O. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý