ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.477.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 477/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 4 To 257/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 17 T 843/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 17 T 843/2004, byl obviněný Ing. J. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „od 8. 4. 1999 do 21. 7. 1999 jako jednatel a společník s. r. o. M.-P. se sídlem K., D. č., IČ: postupně objednal a odebral zboží od S. V., nar., bytem L. č., Z., osoby soukromě výdělečně činné s předmětem podnikání strojní výroby, a to:
- dne 8. 4. 1999 zboží v hodnotě 76.353,70 Kč na fakturu č. ze dne 13. 4. 1999 splatnou dne 27. 4. 1999,
- dne 17. 5. 1999 zboží v hodnotě 229.116,- Kč na fakturu č. ze dne 21. 5. 1999 splatnou dne 4. 6. 1999,
- dne 20. 5. 1999 zboží v hodnotě 25.199,10 Kč na fakturu č. ze dne 26. 5. 1999 splatnou dne 9. 6. 1999,
- dne 1. 7. 1999 zboží v hodnotě 229.116,- Kč na fakturu č. ze dne 7. 7. 1999 splatnou dne 21. 7. 1999,
- dne 21. 7. 1999 zboží v hodnotě 26.547,20 Kč na fakturu č. ze dne 23. 7. 1999 splatnou dne 6. 8. 1999,
již s úmyslem je neuhradit, s ohledem na ekonomickou situaci své firmy, což S. V. zatajil, přičemž na shora uvedené závazky uhradil pouze částku 100.000,- Kč a dále částku 47.241,55 Kč, svým jednáním tak způsobil S. V. škodu ve výši 439.090,45 Kč.
Za to byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému S. V. na náhradě škody částku 439.090,45 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený S. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Usnesením ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 4 To 257/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o náhradě škody.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně) podal obviněný Ing. J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Dovolatel v prvé řadě namítl, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci a na základě takto zjištěného skutkového stavu věci vyvodil nesprávné právní závěry. Dále namítl, že soud prvního stupně řádně nehodnotil všechny skutečnosti a důkazy, které svědčí v jeho prospěch a způsobují pochybnost o tom, zda skutek, který je předmětem obžaloby, se vůbec stal a zda jeho jednání je trestné. V návaznosti na to soudu prvního stupně vytknul, že nebral v úvahu, že (dovolatel) nikdy jako fyzická osoba s poškozeným neobchodoval, a tedy nikdy nemohlo k výše uvedenému skutku dojít, ale s poškozeným měla dlouhodobé obchodní vztahy společnost s ručením omezeným, kdy po dobu těchto vztahů bylo ve společnosti více jednatelů i společníků. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně nevzal v úvahu obchodně právní vztahy a normy práva, přičemž z rozsudku tohoto soudu je patrno, že v jednání dovolatele spatřuje prvky trestného činu zpronevěry, neboť společnost s ručením omezeným má oddělenou majetkovou podstatu od svého majitele a k obohacení jejího majitele či jednatele nemůže dojít jinak, než tím, že by dotyčný zpronevěřil svěřený majetek společnosti. Pochybení obžaloby a následně soudu tedy podle dovolatele spočívá v tom, že jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin podvodu, avšak jeho jednání popsané v rozsudku by, „pokud by bylo i pravda, co je zde uvedeno“, mohlo nést znaky pouze trestného činu zpronevěry. V další části dovolání dovolatel uvedl, že tvrzení nalézacího soudu o tom, že pasiva vysoce překračovala aktiva společnosti, jsou lživá, neboť aktiva společnosti byla vždy rovna pasivům. Za nepravdivá označil tvrzení soudu prvního stupně o těžkém předlužení společnosti M-P. s. r. o. Nesouhlas vyjádřil rovněž s názorem nalézacího soudu, že jako jednatel ve zmíněné společnosti nesplnil svou povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti, s tím, že v rozhodné době takovou povinnost neměl. Konstatoval pak, že nalézací soud neprokázal, že by společnost P. s. s. r. o. měla v rozhodné době více věřitelů a zároveň jim nebyla schopna plnit své splatné závazky a že splatné závazky jsou vyšší než majetek této společnosti. V návaznosti na to dovolatel podrobně rozvedl argumentaci proti závěru nalézacího soudu, že měl dobrý důvod k tomu, aby se jmenované společnosti zbavil. Opětovně přitom zpochybnil závěr o předluženosti této společnosti. Zpochybnil také způsob hodnocení svědka V. a jeho výpovědi. Další výhrady vyjádřil vůči výrokům soudu prvého stupně o tom, že úkolem nově založené společnosti s názvem P. c. spol. s. r. o., nezatížené závazky z minula, bylo převzít podnikatelskou štafetu a že nově založená společnost pochopitelně zakládala bankovní účty a to obdobným tempem, jakým stará společnost své účty rušila. V souvislosti s tím poznamenal, že skutečnost, že založil další společnost, není trestným činem a výrok o předávání štafet je zcela mylný. Podstatné také není zda nová společnost zakládala nové účty neobvyklým či obvyklým tempem, ale zda soud prokázal, že tato společnost hospodařila s peněžními prostředky, jež měly nějakou souvislost ze společností nejlépe M-p. spol. s. r. o., resp. s její činností. Nepřezkoumatelným je podle dovolatele tvrzení soudu prvního stupně, podle něhož lze uzavřít, že zboží objednané a převzaté obviněným bylo ze strany obviněného hluboce po splatnosti zaplaceno pouze 147.241,55 Kč. Tím, kdo zboží objednal a převzal, nebyl dovolatel sám, ale společnost P. s. s. r. o. nebo M-p. s. r. o. zastoupená některým ze zaměstnanců. K tomu dovolatel dodal, že pokud společnost M-p. s. r. o. odebrala zboží od S. V., pak je pravděpodobné, že toto zboží prodala svému odběrateli za adekvátní hodnotu, a nebylo prokázáno, že by hodnota tohoto zboží ve společnosti zmizela, navíc v nějaké příčinné souvislosti s dovolatelem. Nalézací soud zřejmě opomněl, že zboží bylo dodáno společnosti s ručením omezeným, a pokud by se měl dovolatel na úkor této společnosti obohatit, pak by se nejednalo o trestný čin podvodu, ale trestný čin zpronevěry. Tento úmysl nebyl dovolateli podle jeho slov v průběhu řízení prokázán. Úmysl se odvozuje pouze z fikce, že společnost M-p. s. r. o. neměla na účtu dostatek finančních prostředků, když soud nezkoumal stav pokladny, a peněžní prostředky na cestě v době, kdy zaměstnanci uvedené společnosti objednávali zboží. Odvolací soud pak podle dovolatele zcela opomenul skutečnost, že dovolatel žádné zboží neobjednal a výpis z účtu není důkazem o insolvenci dovolatele, neboť ten mohl mít v rozhodné době peníze na pokladně či na cestě, a k insolvenci společnosti, v níž byl dovolatel jednatelem, mohlo dojít později, pokud k ní vůbec došlo. Neprokázání insolvence ze strany soudů obou stupňů má za následek nemožnost prokázání počátečního úmyslu dovolatele naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pokud odvolací soud shledal, že poškozený postoupil svoji pohledávku společnosti A. –C. a. s., a proto nemohl být v postavení poškozeného, pak z toho vyplývá, že jednáním dovolatele nevznikla žádná škoda, nebo alespoň nebyl zjištěn žádný poškozený. V závěru odůvodnění dovolání dovolatel konstatoval, že pochybení soudů obou stupňů spočívá kromě shora uvedených skutečností v tom, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V souvislosti s tím odkázal na rozsudek Vrchního soud v Praze sp. zn. 5 To 65/02, podle něhož jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu a nikoliv době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. a nikoliv trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť šlo o jednání mající podvodný charakter. Dodal ještě, že podle samotného konstatování odvolacího soudu nebyl zjištěn poškozený, nebyla tedy zjištěna škoda a ani obohacení dovolatele či jiné osoby a nemohlo tak dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby „dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí ve všech výrokových částech a uložil Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný Ing. J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda vznesené dovolací námitky (konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) naplňují dovolatelem uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolatel však v dovolání neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možno pod tento dovolací důvod podřadit.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o naznačené argumenty, nezbylo by Nejvyššímu soudu, než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu podvodu, mohlo by se jednat pouze o trestný čin zpronevěry. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že dovolatel jako jednatel a společník obchodní společnosti M-P. s. r. o. postupně objednal a odebral od S. V. zboží v celkové hodnotě 586.332,- Kč již s úmyslem je neuhradit s ohledem na ekonomickou situaci své firmy, což S. V. zatajil.
Je zřejmé, že dovolatel S. V. zamlčel podstatné skutečnosti (zamlčení podstatných skutečností je specifickým případem uvedení v omyl) právě tím, že tomuto obchodnímu partnerovi nesdělil, že vzhledem k ekonomické situaci své firmy nebude schopen provést řádnou úhradu objednaného a posléze odebraného zboží. Soudy rovněž učinily správný závěr o úmyslném zavinění dovolatele. V této souvislosti nalézací soud mimo jiné zdůraznil, že „pokud obžalovaný … odebíral jménem krachující společnosti zboží, pak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že k jeho zaplacení nedojde, a jednal tak úmyslně přinejmenším ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.“ Ze skutkových zjištění je tedy zjevné, že dovolatel jednal po subjektivní stránce přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť věděl, že může způsobit poruchu zájmu chráněného trestním zákonem (újmu na majetku poškozeného), a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.
Jestliže obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy, pak je ze skutkových zjištění učiněných soudy zřejmé, že v posuzovaném případě došlo podvodným jednáním v konečném důsledku k obohacení dovolatele. Není ovšem od věci připomenout, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Popsaným jednáním způsobil dovolatel na cizím majetku škodu, a to škodu z hlediska výslovného vyjádření v citovaném popisu skutku nikoli malou (podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč). Ve skutečnosti ovšem způsobil, jak na to správně poukázal odvolací soud (a jak připustil z formálního hlediska nalézací soud) škodu značnou (ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč). Poškozenému S. V. totiž způsobil škodu ve výši 586.332,- Kč (dodatečná úhrada částky 147.241,55 Kč byla již náhradou škody). Přicházelo tudíž v úvahu posuzovaný skutek kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Pokud za této situace nalézací soud předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jde o rozhodnutí ve prospěch dovolatele, jež zásadně – z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. – lze a (se zřetelem k zákazu reformationis in peius též nutno) akceptovat.
Formálně relevantní argumentaci dovolatele proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Na okraj je možné poznamenat, že neobstojí tvrzení dovolatele, podle něhož z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda, nebo alespoň nebyl zjištěn žádný poškozený ani obohacení dovolatele či jiné osoby. Nutno zdůraznit, že odvolací soud pouze zjistil (a tato zjištění promítl do výroku svého rozhodnutí), že poškozený S. V. postoupil svoje pohledávky vůči dlužníkovi M-P. s. r. o. společnosti A. C. a. s., a za této situace nemůže v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody. Tím však v žádném případě nebylo řečeno, že by jednáním dovolatele nevznikla škoda nebo nebyl zjištěn poškozený a nedošlo k obohacení dovolatele, příp. jiného subjektu. Zmíněné zjištění pouze z procesního hlediska vedlo odvolací soud k závěru, že existující pohledávky založené způsobením škody, jako důsledku jednání dovolatele (v příčinné souvislosti s ním), přešly z poškozeného S. V. na jiný subjekt, což v konečném důsledku znamenalo, že poškozený S. V. sice v rámci trestního řízení mohl vykonávat procesní oprávnění poškozeného, ovšem s výjimkou práva uplatnit nárok na náhradu škody.
Lze tak konstatovat, že právní závěry soudů nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný Ing. J. M., odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý