ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.623.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 623/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 8/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 91/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 4 T 91/2005, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 1. 6. 2005 kolem 15.15 hod v K. – R., na poli mezi ulicemi V. a S¨., nejprve volal na procházejícího poškozeného L. Š., aby na něho počkal a sedl si na zem, když poškozený nereagoval, doběhl ho a strhl zezadu na zem, a poté ho začal prohledávat a přes obranu poškozeného mu vzal z kapsy kalhot mobilní telefon zn. NOKIA 7250i v hodnotě 3.000,- Kč, přitom osahával poškozeného přes kalhoty na přirození, poté si klekl na nohy poškozeného, jednou rukou ho držel na prsou a druhou rukou mu rozepínal poklopec u kalhot, poškozenému se v tento okamžik podařilo obžalovaného odkopnout a z místa utéci, přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. a 27. 9. 1996, sp. zn. 2 T 127/96 odsouzen za trestné činy loupeže dle §234/ 1, 2 a) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238/1, 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, z výkonu tohoto trestu byl na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 9. 2003 sp. zn. PP 453/2003 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 3 roků se současným vyslovením dohledu nad jeho osobou, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 9. 2003.“ Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 8/2006, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného L. K. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., protože „dne 1. 6. 2005 kolem 15.15 hodin v K. – R., na poli mezi ulicemi V. a S., nejprve volal na procházejícího poškozeného L. Š., aby na něho počkal a sedl si na zem, když poškozený nereagoval, doběhl ho a strhl zezadu na zem a poté ho začal prohledávat a přes obranu poškozeného mu vzal z kapsy kalhot mobilní telefon zn. NOKIA 7250i v hodnotě 3.000,- Kč, přitom osahával poškozeného přes kalhoty na přirození, poté si klekl na nohy poškozeného, jednou rukou ho držel na prsou a druhou rukou mu rozepínal poklopec u kalhot, poškozenému se v tento okamžik podařilo obžalovaného odkopnout a z místa utéci.“ Za to jej odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný L. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především zdůraznil, že se trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, nedopustil. Odsouzen byl pouze na základě nepřímých důkazů, jejichž hodnocení soudem prvního stupně odvolací soud zcela převzal, aniž se řádně vypořádal s námitkami obhajoby týkajícími se rozporů v tvrzeních poškozeného ohledně vizáže a chování pachatele a aniž by zdůvodnil, z jakých důvodů neprovedl důkazy navržené již při prvním hlavním líčení u soudu prvního stupně, konkrétně výslech svědků C. a K., kteří měli potvrdit, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestné činnosti, se dovolatel nacházel na jiném místě. Vedle toho dovolatel vyslovil přesvědčení, že vyšetřování vůči němu bylo vedeno tendenčně a zaujatě. Dále dovolatel uvedl, že i pokud by došlo ke spáchání trestné činnosti ve vztahu k poškozenému, dosavadní výsledky trestního stíhání nejsou natolik průkazné, aby odůvodňovaly závěry soudů obou stupňů, že byly spáchány trestné činy loupeže a pohlavního zneužívání. V návaznosti na to poznamenal, že závěr o právní kvalifikaci soudy založily zejména na výpovědi poškozeného, učiněné před zahájením jeho (dovolatelova) trestního stíhání. Obsah této výpovědi se však podle jeho názoru podstatně lišil od toho, co poškozený vypověděl před soudem. Při hodnocení této výpovědi soudy naznačené odlišnosti bagatelizovaly. Poškozený přitom, jak dovolatel zdůraznil, nebyl schopen se jednoznačně vyjádřit ke vzhledu pachatele, ke způsobu provedení trestné činnosti, ani k intenzitě svého napadení a vypověděl, že se nijak nebránil v době, kdy jej měl pachatel prohledávat a vyjmout mu z kapsy mobilní telefon, a bránit se začal teprve poté, co jej začal pachatel osahávat na přirození. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného měl podle slov dovolatele soud zohlednit, že lze důvodně předpokládat, že poškozený musel být s ohledem na stupeň své citové a intelektuální zralosti i životních zkušeností značně rozrušen a jednání pachatele mohl subjektivně vnímat ve srovnání s realitou mnohem intenzivněji, a to zejména ve vztahu k údajnému osahávání na přirození, které ve skutečnosti mohlo být pouhým prohledáváním kapes. Podle názoru dovolatele skutkový stav, tak jak byl zjištěn zejména a především z výpovědi poškozeného, neodpovídá hmotně právnímu posouzení skutků, za něž byl dovolatel odsouzen, neboť pokud by k trestné činnosti došlo tak, jak popsal poškozený, nenaplňovala by intenzita útoků skutkovou podstatu trestných činů, za něž byl dovolatel odsouzen, a jestliže by byla shledána trestnost jednání pachatele útoků, mohlo by se jednat nejvýše o trestné činy méně závažné, resp. méně společensky nebezpečné, např. o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., příp. trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace skutků zvolená soudem prvního stupně a převzatá soudem odvolacím proto nemůže stejně jako výrok o trestu obstát. K tomu dovolatel ještě dodal, že se ohrazuje proti obvinění a odsouzení za hrubé násilí vůči dítěti a za pohlavní zneužívání dítěte, přičemž odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž nebyl shledán osobou s deviantními nebo pedofilními sklony a podle něhož jednání pachatele popsané poškozeným není klasickým postupem pedofila.
Na základě těchto skutečností a s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. ÚS 216/04 dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel pak ještě sám (nikoli prostřednictvím obhájkyně) vyhotovil a podal přípisy, v nichž rozvedl výhrady vůči dosavadnímu řízení s důrazem na tvrzení, že je nevinný. Tyto přípisy však Nejvyšší soud nemohl považovat vzhledem k ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. za součást dovolání a vzhledem k tomu se jimi nemohl věcně zabývat.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodní části zejména vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž konstatoval, že v jeho rámci může dovolání směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. Dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou jen právní námitky, ale nejsou přípustné námitky skutkové. Zmíněný dovolací důvod nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. Obviněný však v dovolání převážně pouze polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudem druhého stupně a v uvedeném rozsahu nedovozuje předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání z jiného právního posouzení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině, nýbrž se domáhá zjištění odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování v úvahu. Takové výhrady nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Tyto námitky by mohly mít z hlediska v dovolání uplatněného dovolacího důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítal, navíc Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v předmětné trestní věci nedospělo k závěru o existenci takového extrémního nesouladu. Pokud by obviněný podal dovolání výlučně ze shora uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dále však státní zástupce uvedl, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považuje dovolání za právně relevantní v části, v níž obviněný poukázal na to, že pokud by k trestné činnosti došlo tak, jak popsal poškozený, nenaplňovala by intenzita útoků skutkovou podstatu trestných činů, za něž byl dovolatel odsouzen, a jestliže by byla shledána trestnost jednání pachatele útoků, mohlo by se jednat nejvýše o trestné činy méně závažné, resp. méně společensky nebezpečné, např. o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., příp. trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na to státní zástupce podrobně vyložil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a poté konstatoval, že skutečnosti uvedené ve skutkové větě pravomocného výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně umožňují učinit závěr, že obviněný užil vůči poškozenému násilí, přičemž z kontextu zjištěných okolností současně vyplývá, že toto násilné jednání bylo motivováno snahou zmocnit se věcí z majetku, který měl poškozený při sobě. K tomu státní zástupce dodal, že ani výjimečně malá intenzita použitého násilí není důvodem pro právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Malá intenzita násilí také neznamená že by stupeň nebezpečnosti posuzovaného skutku pro společnost byl pouze nepatrný a že by tento skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin. Státní zástupce k tomu ještě dodal, že za stavu, kdy ze skutkových okolností vyplývá, že obviněný užil násilí v úmyslu zmocnit se věci z majetku poškozeného bezprostředně po jeho realizaci, je vyloučeno, aby jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (o tento trestný čin by se mohlo jednat pouze za situace, jestliže pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti).
Státní zástupce poté vyložil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil přitom, že za situace, kdy obviněný překonával odpor poškozeného, se nejednalo o letmé doteky, nýbrž o intenzivnější způsob zásahu do pohlavní integrity poškozeného, přičemž obviněný tím, že rozepínal poklopec kalhot poškozeného, projevil zcela evidentní snahu své počínání stupňovat. Z těchto důvodů se ztotožnil s názorem soudu druhého stupně, že jednání obviněného lze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Podle názoru státního zástupce mohl být v daném případě tento trestný čin posouzen v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byť tyto úvahy nemohou vzhledem k zákazu reformationis in peius (odvolání i dovolání podal pouze obviněný) vést ke změně právní kvalifikace, mají zásadní význam pro posuzování závažnosti znaku „jiného způsobu pohlavního zneužití“ z hlediska naplnění formálních i materiálních znaků skutkové podstaty podle §242 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce ještě poznamenal, že v daném případě bylo omezování osobní svobody počátečním stádiem, resp. prostředkem jiné, závažnější trestné činnosti, tj. nejen loupeže, ale i vydírání a potažmo pohlavního zneužívání. Proto shora popsané jednání obviněného bylo trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve vícečinném souběhu s jednočinným souběhem trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na shora uvedenou argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně dodal, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než který je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného) a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Současně prosazuje vlastní skutkovou verzi (zejména de facto namítá, že se popsaných skutků nedopustil). Z podstatné části teprve sekundárně – v návaznosti na tyto procesní (skutkové) výhrady – uplatňuje námitky vůči právním závěrům soudů.
Obiter dictum lze konstatovat, že soudy obou stupňů věnovaly otázce úplnosti dokazování dostatečnou pozornost, což platí též ve vztahu k hodnocení provedených důkazů. Po zhodnocení provedených důkazů učinily skutková zjištění, která nejsou s obsahem těchto důkazů v rozporu, přičemž hodnotící úvahy a závěry vyjádřily ve svých rozhodnutích způsobem odpovídajícím §125 odst. 1 tr. ř. , resp. §134 odst. 2 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (to platí též ve vztahu k námitce dovolatele, že vyšetřování vůči němu bylo vedeno tendenčně a zaujatě). V tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o naznačené argumenty, nezbylo by Nejvyššímu soudu, než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn zejména a především z výpovědi poškozeného, neodpovídá hmotně právnímu posouzení skutků, za něž byl dovolatel odsouzen, neboť pokud by k trestné činnosti došlo tak, jak popsal poškozený, nenaplňovala by intenzita útoků skutkovou podstatu trestných činů, za něž byl dovolatel odsouzen, a jestliže by byla shledána trestnost jednání pachatele útoků, mohlo by se jednat nejvýše o trestné činy méně závažné, resp. méně společensky nebezpečné, např. o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., příp. trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Tyto argumenty lze označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak majetek. Základním znakem jeho objektivní stránky je použití násilí (fyzické síly) nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něj, jakož i z dalších okolností, dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného (není však podmínkou, aby napadený kladl odpor). Musí přitom jít o jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Není přitom rozhodné, zda jednání pachatele směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle soudy zjištěných skutkových okolností obviněný „… nejprve volal na procházejícího poškozeného L. Š., aby na něho počkal a sedl si na zem, když poškozený nereagoval, doběhl ho a strhl zezadu na zem a poté ho začal prohledávat a přes obranu poškozeného mu vzal z kapsy kalhot mobilní telefon zn. NOKIA 7250i v hodnotě 3.000,- Kč…“ .
Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že dovolatel užil vůči poškozenému násilí (zejména stržení na zem), přičemž toto násilné jednání bylo vedeno snahou zmocnit se věci poškozeného.
K námitce dovolatele stran intenzity útoku je třeba zdůraznit, že ani výjimečně malá intenzita použitého násilí (v posuzované věci ovšem nelze hovořit o výjimečně malé intenzitě použitého násilí) nemůže být důvodem pro jinou kvalifikaci činu (např. jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák.), je pouze okolností spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu jeho snížení (viz rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr. a č. 55/1980 Sb.rozh. tr.).
Současně je ovšem nutné uvést, jak na to výstižně poukázal státní zástupce, že minimální intenzita násilí také neznamená, že by stupeň nebezpečnosti posuzovaného skutku byl pouze nepatrný a že by tak tento skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání odvolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tytéž skutečnosti platí i ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
K uvedeným skutečnostem je třeba dodat, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. v poměru speciality. Jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., je třeba ho posoudit jako tento trestný čin. V žádném případě není možné prostřednictvím hodnocení materiálního znaku trestného činu zaměňovat jeho formální znaky za znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, např. trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Stejně tak je na místě uvést, že omezování osobní svobody vykonané násilným útokem obviněného vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci zakládá znaky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. a nikoli trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 44/1986 Sb. rozh. tr.).
Nemůže proto obstát námitka dovolatele, že by intenzita útoku nenaplňovala skutkovou podstatu trestného činu loupeže.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí, chráněna je jejich pohlavní nedotknutelnost před jakýmikoli útoky. Nevyžaduje se přitom, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity. Za jiný způsob pohlavního zneužití (alternativní znak objektivní stránky vedle soulože) se – z hlediska intenzity - považují intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených (např. ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, orální pohlavní styk), nikoli však jednorázové letmé dotyky přes oděv.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu vycházejících ze zjištění nalézacího soudu dovolatel poškozeného doběhl a strhl zezadu na zem a poté ho začal prohledávat a přes obranu poškozeného mu vzal z kapsy kalhot mobilní telefon zn. NOKIA 72501 v hodnotě 3.000,- Kč, „přitom osahával poškozeného přes kalhoty na přirození, poté si klekl na nohy poškozeného, jednou rukou ho držel na prsou a druhou rukou mu rozepínal poklopec u kalhot, poškozenému se v tento okamžik podařilo obžalovaného odkopnout a z místa utéci.“
Nalézací soud k tomu mj. zdůraznil, že „toto jednání mělo již vysloveně sexuální charakter“ a dodal, že „sám poškozený (jeho výpověď soudy považovaly, jak z jejich rozhodnutí plyne, za věrohodnou a za základní usvědčující důkaz) jednoznačně vyloučil, že by šlo pouze o prohledávání oděvu (je zcela evidentní, že poškozený byl osaháván přímo v rozkroku na přirození, o úmyslu pachatele svědčí i ta skutečnost, že se tento snažil nezletilému rozepnout poklopec …)“.
Odvolací soud rovněž zjistil a zdůraznil, že „jednání obžalovaného (při použitém násilí) jednak směřovalo nejen k odnětí mobilního telefonu, ale také vůči osobě poškozeného, kterému v té době bylo čtrnáct let a jehož nejprve přes oděv osahával a následně se mu dokonce snažil rozepnout zip u kalhot. Prokázané jednání obžalovaného tak bylo zjevně cíleně vedeno snahou znevýhodněného a v podstatě „zpacifikovaného“ poškozeného sexuálně zneužít, když pokud jde o povědomí obžalovaného o věku poškozeného, musel být obžalovaný s otázkou jeho věku za dané situace nejméně srozuměn.“ a dále opakoval, že „poškozený byl obžalovaným evidentně osaháván na přirození a i další jeho jednání směřovalo k obnažování poškozeného, čemuž zabránil až sám nezletilý včasným útěkem.“
Z těchto zjištění zřetelně vyplývá, že se v daném případě nejednalo o jednorázový letmý dotek. Naopak, šlo o intenzivnější jednání dovolatele vůči nezletilému poškozenému zasahující do jeho pohlavní sféry, které z hlediska závažnosti mělo zjevně stupňující se tendenci a bylo ukončeno teprve útěkem poškozeného. Takové jednání proto naplnilo zákonný znak jiného způsobu pohlavního zneužití. Navíc bylo provázeno násilím dovolatele vůči poškozenému – dovolatel v kritické době klečel poškozenému na nohou a rukou jej držel na prsou (není proto nepřiléhavý názor státního zástupce, že toto jednání by mohlo být, pokud by zde nebyla překážka v podobě zákazu reformationis in peius, posouzeno nejen jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ale rovněž jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.). Vzhledem k těmto a výše uvedeným skutečnostem (stran materiální stránky) nelze dovolateli přisvědčit, že by intenzita jeho jednání nenaplňovala ani skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantním námitkám dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. K. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý