ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.637.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 637/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 168/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 169/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 29 T 169/2004, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od listopadu 2002 do 20. 4. 2004 v místech bydliště v P., nepřiměřeně fyzicky trestal svoji nezletilou dceru L. P., tím způsobem, že ji nadměrně bil páskem přes hýždě, vařečkou přes dlaně tak, že nezletilá volala o pomoc a z bytu se ozývaly výkřiky „tati, ne“, dále v dubnu 2003 ji nutil opakovaně dělat 50 dřepů, v důsledku čehož měla druhý den svalovou ztuhlost končetin, přičemž fyzické trestání vyvrcholilo dne 20. 4. 2004, kdy ji v době od 22.45 hod. do 23.50 hod. opakovaně nejméně ve dvaceti případech udeřil koženým páskem přes hýždě, protož mu nechtěla sdělit, kde je plechovka s benzínem, v důsledku čehož měla nezletilá na hýždích, stehnech a zádech opakovaně rozsáhlé hematomy.“ Za to byl odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to koženého pásku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Usnesením ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 168/2005, toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 5. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze („ve spojitosti s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2004, č. j. 29 T 169/2004“) podal obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především zdůraznil, že skutková zjištění, která tvoří podklad pro právní posouzení trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jsou rozporná a nejednoznačná. Uvedl přitom, že nelze bez pochybností dovodit, zda se v souvislosti s výše zmíněnými okolnostmi popsanými ve výroku o vině (rozsudku nalézacího soudu) dopustil uvedeného trestného činu, a pokud ano, v jakém rozsahu se tak mělo stát, aby použitá právní kvalifikace byla přiléhavá na jeho jednání. Podle jeho slov vzniká otázka, zda se dopustil po stránce objektivní a subjektivní daného trestného činu. V návaznosti na to konstatoval, že v tomto případě byl proveden důkaz výslechem nezletilé L. P., která s ohledem na svůj věk a intelektovou úroveň je schopna posoudit pojem týrání a jeho důsledek v tom směru, jaká újma jí vznikla. Jmenovaná svědkyně jednoznačně uvedla, že jí jednáním dovolatele nebyla způsobena újma, kterou mají na mysli příslušná ustanovení trestního zákona, a naopak za kruté, bezcitné a bezohledné považovala jednání, jemuž se musela podrobit v souvislosti s vyšetřováním posuzované věci. Soud se podle dovolatele snažil oslabit tuto výpověď výsledky znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Toto znalecké dokazování označil dovolatel za nepřesvědčivé a nejednoznačné. O nesprávnosti závěrů znalkyně Doc. PhDr. K. svědčí podle něho skutečnost, že u nezletilé L. P. se neprojevily žádné vedlejší vlivy, které by svědčily o psychickém příkoří a újmě, jež jí měly být způsobeny. „Z provedených skutkových zjištění tedy nelze dovodit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby, že by se obžalovaný týrání dopustil, když poškozený objekt jednání pachatele jako týrání nepovažoval.“ Dále dovolatel vyslovil pochybnost, zda naplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu i ve smyslu odst. 2 písm. b) ustanovení §215 tr. zák., tzn. zda se dopustil takového jednání po delší dobu. V souvislosti s tím poznamenal, že soud učinil určitá skutková zjištění, vyslechl řadu svědků, kteří však neučinili jednoznačné výpovědi. Někteří svědci potvrdili verzi obžaloby, někteří však tuto verzi zpochybňují, příp. vyvracejí. K tomu dovolatel dodal, že navrhl provedení celé řady důkazů, které však soudy obou stupňů zamítly. Za daného stavu proto rozhodnutí vychází z takových skutkových zjištění, která si vzájemně odporují.
V další části dovolání dovolatel shrnul, že napadená rozhodnutí postrádají náležitý skutkový základ pro jednoznačný závěr o možné právní kvalifikaci, a to zejména jakého jednání se dopustil a zda byla naplněna skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby, příp. zda jeho jednání lze podřadit i pod přísnější ustanovení podle druhého odstavce ustanovení §215 tr. zák. Z provedeného dokazování lze podle něho vysledovat rozpor, zda se případně nemohl dopustit dvou „skutků“ týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Připustil přitom dvě jednání, mezi nimiž uplynula doba jednoho roku a která byla posléze objektivizována lékařskými zprávami. V tomto případě by se stěží jednalo o trestný čin podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Podle opětovně vyjádřeného přesvědčení dovolatele rozhodná skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nejsou jednoznačná, existuje rozpor mezi provedenými důkazy, které ve svém důsledku vedou k pochybnostem, zda rozhodnutí spočívá na správném posouzení skutku.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 168/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 29 T 169/2004, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné, je však třeba plně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, zejména pak soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného uplatněnou v rámci řádného opravného prostředku – odvolání. Především s ohledem na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zpracované na poškozenou a s ohledem na výpovědi svědků Ř., J., K., K. a P. je patrno, že obviněný naplnil svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Státní zástupkyně pak uzavřela, že s ohledem na dostupný spisový materiál skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za této situace navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný R. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku soudům primárně vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů (zvláště výpovědi nezletilé L. P. a znaleckých posudků) a zejména vadnost relevantních skutkových zjištění (viz např. jeho názor, že rozhodná skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou se zřetelem k rozporům mezi provedenými důkazy a k neúplnosti důkazního řízení rozporná a nejednoznačná), přičemž prosazuje vlastní náhled na hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového děje (zejména klade důraz na výpověď jmenované nezletilé, pokud jde o popis charakteru, intenzity a důsledků jeho počínání, a připouští dvě jednání vůči ní, mezi nimiž uplynula doba jednoho roku a která byla posléze objektivizována lékařskými zprávami). Teprve sekundárně - z uvedených výhrad procesního (skutkového) charakteru a s důrazem na vlastní závěry o skutkovém stavu věci – činí závěr, že nelze dovodit naplnění základního znaku skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., a to týrání, a ani znaku kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. b) §215 tr. zák., tedy páchání takového činu (týrání) po delší dobu.
Obiter dictum lze poznamenat, že soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, hodnotící úvahy řádně rozvedly v napadených rozhodnutích, přičemž odvolací soud také podrobně vyložil, z jakých důvodů neakceptoval důkazní návrhy obhajoby. Mezi skutkovými zjištěními, která soudy učinily, a jejich právním posouzením přitom není nesoulad. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý