ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.906.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 906/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání, které podala obviněná Z. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 13 To 37/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 195/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 3 T 195/2005, byla obviněná Z. L. uznána vinnou trestnými činy neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „v době přesně nezjištěné nejpozději do 14. 02. 2005 v M. B., v bytě Z. Č., bez použití násilí odcizila úvěrovou kartu AURA společnosti C. na jméno Z. Č., přičemž za použití uvedené platební karty dne 14. 02. 2005 ve 13:06 hodin v M. B., z bankomatu Č. s. a.s. neoprávněně vybrala částku 7.600,- Kč a dne 18. 02. 2005 ve 14:47 hodin, 14:48 hodin a 14:50 hodin v M. H. z bankomatu Č. s. a.s. 3x po částce 10.000,- Kč, čímž Z. Č. způsobila škodu ve výši 37.600,- Kč“. Za to byla odsouzena podle §247 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jí byl dále uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozenému Z. Č. částku 37.600,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná Z. L., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Usnesením ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 13 To 37/2006, toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 2. 2006 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi) podala obviněná Z. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že soudy obou stupňů odmítly prověřit její obhajobu, když opomněly realizovat jí navržené důkazy, a tyto následně rozvedla.
V prvé řadě namítla, že důkaz měl být proveden originálem kamerového záznamu ze dne 18. 2. 2005 pořízeným v pobočce Č. s. a.s. v M. H., z kterého by bylo možno zjistit okamžiky jejího příchodu i odchodu od bankomatu. V souvislosti s tím uplatnila tvrzení, že v trestním řízení byla jako důkaz použita pouze kopie záznamu, kterou považuje za zmanipulovanou a nevěrohodnou. Soudy obou stupňů podle jejích slov její obranu ignorovaly, logickými argumenty nezdůvodnily odmítnutí tohoto návrhu, problém, zda byl důkaz proveden originálem či pouze kopií záznamu, ponechaly bez povšimnutí a nezabývaly se ani potřebou rozlišovat originál od kopie a jejich odlišné důkazní hodnoty, přičemž soud prvního stupně bez dalšího tuto kopii záznamu označil za nejpádnější důkaz o její vině. K tomu dodala, že soud argumentuje zcela smyšleně o tom, že bankomat v M. B. nebyl vybaven kamerovým systémem. Dále poukázala na skutečnost, že pokud by chtěla dne 14. 2. 2005 z automatu peníze vybrat, nešla by do bankomatu vzdáleného od jejího pracoviště (areálu Š. a. a. s.) cca 1 km, když bankomaty se nacházejí přímo na branách zmíněné firmy.
V další části dovolání dovolatelka namítla, že jako svědci měli být vyslechnuty všechny osoby, které před inkriminovanými dny pobývaly v bytě poškozeného. Měly totiž stejnou možnost jako ona se předmětné karty zmocnit. Podle jejího názoru výběry provedl buď poškozený sám nebo v součinnosti s některou z těchto osob, příp. některá z nich samostatně. Soudy podle dovolatelky také ignorovaly její obhajobu v tom, že v inkriminovaném čase dne 14. 2. 2005 ve 13:06 hod. byla v práci na ranní směně, odkud nemohla nepozorovaně odejít před ukončením směny, tj. před 14:00 hod. Zmíněnou skutečnost si měly soudy zjistit kontrolou evidencí docházky a výslechem jejího nadřízeného, což ovšem neučinily a bez dostatečných podkladů tuto obhajobu bagatelizovaly.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka konstatovala, že nalézací soud postupoval v hrubém rozporu s procesními předpisy a odvolací soud měl toto pochybení napravit postupem podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., tj. rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. „Vzhledem k tomu, že soud 1. stupně svévolně zamezil možnost provést obhajobou navržené důkazy, nezjistil řádně a beze zbytku skutkový stav, z něhož by jinak musel vyvodit jiné závěry zejména o vině.“
V závěru dovolání proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obě shora uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265 odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení, způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak státní zástupce upozornil, že tento je spatřován toliko ve skutečnosti, že odvolání obviněné bylo zamítnuto, aniž by bylo dokazování doplněno podle jejich návrhů. Citovaný dovolací důvod uplatněný podle druhé alternativy by mohl být relevantní pouze v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky dovolatelky ve vztahu k předchozímu řízení však žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. neodpovídají a tento závěr lze tedy vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněná Z. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejichž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká neúplné dokazování (viz její námitky, že nebyl proveden důkaz originálem záznamu ze dne 18. 2. 2005 pořízeným v pobočce Č. s. a.s. v M. H., přičemž v trestním řízení byla jako důkaz použita pouze kopie záznamu, že nebyli vyslechnuti svědci, kteří se zdržovali v inkriminované době u poškozeného apod.), nesprávné hodnocení provedených důkazů potažmo nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k důkaznímu řízení a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se nedopustila jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatelka tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vyložily způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §234 odst. 2 tr. ř. z jakých důvodů považovaly dokazování za úplné a tudíž odmítly návrhy obhajoby na jeho doplnění a na základě jakých hodnotících úvah učinily shora popsaná skutková zjištění. Přitom je možno dovodit, že použitá právní kvalifikace není s těmito skutkovými zjištěními v nesouladu. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz shora rozvedené skutečnosti a závěry).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý