ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.922.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 922/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný Z. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 10 To 5/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 9/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 51 T 9/2003, byl obviněný Z. S. uznán vinným, že
„1. přesně nezjištěného večera v době pobytu manželky na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice s Poliklinikou v M. 1. 2. – 4. 2. 1994, 26. 4. – 30. 4. 1994, na gauči při sledování televize ve svém trvalém bydlišti vsunoval ztopořený penis dceři M. S., zezadu mezi nohy a do zadku,
- přesně nezjištěného dne před vánocemi 1994 nebo 1995 při cestě do SRN v kabině nákladního automobilu osahával dceru M. S., na prsou a na přirození,
2. přesně nezjištěného dne v podzimních měsících roku 1995 v době, kdy manželka navštívila v P. v nemocnici na B. vážně nemocnou matku, ve svém trvalém bydlišti, za použití násilí při obraně poškozené dcery M. S., nejméně zakrýváním úst při křiku, na ní vykonal soulož,
- přesně nezjištěného dne v období let 1996 až červen 1998 tamtéž vykonal na dceři M. S., přes její odmítání soulož, po které nejméně po dobu šesti otce nenavštěvovala,
3. dne 4. 1. 2002 ve podvečerních hodinách ve svém trvalém bydlišti, po odchodu své družky Š. S. s dcerou, v obývacím pokoji povalil dceru M. S., na gauč, přes její slovní odpor a odstrkávání ji svlékl oblečení a vykonal soulož.“
Skutek popsaný v bodě 1. byl kvalifikován jako trestným čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 253/1997 Sb., skutek popsaný v bodě 2. jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. a trestný čin soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a skutek v bodě 3. jako trestný čin soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. S. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 10 To 5/2006, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu státní zástupkyně částečně zrušil, a to v bodě 3. výroku o vině a v celém výroku o trestu. Za použití §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. S. uznal vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. proto, že „dne 4. 1. 2002 v podvečerních hodinách ve svém trvalém bydlišti, po odchodu své družky Š. S. s dcerou, v obývacím pokoji povalil dceru M. S., na gauč, přes její slovní odpor a odstrkávání ji svlékl oblečení a vykonal soulož“. Za tyto trestné činy a za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, jej odsoudil podle §241 odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 253/1997 Sb. za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněného Z. S. odvolací soud jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Z. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl neúplnost dokazování, jelikož nebyly provedeny jím navrhované důkazy k věrohodnosti poškozené. Poukázal na chování poškozené při hlavním líčení, která během výslechu bez dovolení opustila jednací síň, a výslech pokračoval až poté, co byla přivedena justiční stráží zpět do soudní síně. Ke způsobu výslechu poškozené dovolatel uvedl, že jak státní zástupce tak předsedkyně senátu jí pokládali kapciózní a návodné otázky. Poškozená podle jeho slov skutky, jichž se měl dopustit, nepopsala svými slovy, místo odpovědí většinou mlčela. Ve svých výpovědích byla nekonkrétní a neurčitá, jen obtížně popisovala, co se mezi ní a dovolatelem mělo odehrávat. V souvislosti s tím dovolatel rovněž upozornil na skutečnost, že během výslechu poškozená psala textové zprávy, z čehož vyvodil podezření, že se mohla o průběhu výslechu s někým radit. Na základě uvedeného učinil závěr, že výpověď poškozené není možno považovat za natolik věrohodnou, aby mohla sama o sobě vést k závěru o jeho vině. Jiné důkazy, byť nepřímé, které by podporovaly verzi poškozené, nebyly předloženy.
V další části dovolání se dovolatel vyjádřil k některým svědeckým výpovědím. Poukázal na to, že z výpovědi matky poškozené vyplynulo, že si ničeho podezřelého na chování dcery nevšimla. Z výpovědí svědkyň H. a G. nevyplynuly žádné skutečnosti významné pro obžalobu a svědkyně S. vypovídala v jeho prospěch. Svědek G. mohl podat výpověď pouze k tomu, co slyšel od poškozené, přičemž jeho výpověď se od výpovědi poškozené liší.
Dále dovolatel upozornil na znalecké posudky týkající se poškozené i jeho osoby. Zdůraznil přitom, že z psychologického posudku vyplynul jednoznačný závěr o nevěrohodnosti poškozené z důvodů, které následně rozvedl. Naopak ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie vypracovaného na něho vyplynulo, že netrpí žádnou duševní poruchou a není postižen poruchou sexuální preference. Znalecký posudek psychologický pak svědčí o tom, že ve vztahu k ženám je spíše pasivní a podřízený, nebyla u něho zjištěna pedofílie ani takové rysy osobnosti, se kterými se znalci setkávají většinou u pachatelů incestních skutků.
Podle názoru dovolatele tak měl soud prvního stupně pečlivěji vážit výpověď poškozené, zvláště za situace, kdy tato výpověď stojí osamocena a spolu s ostatními provedenými důkazy netvoří ucelený logický řetězec vedoucí k jediné verzi o jeho vině. Zmíněný soud tedy nepostupoval důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Navíc měl být v postavení znalce vyslechnut pediatr, případně znalec z oboru soudního lékařství, který by se vyjádřil k samotné fyzické možnosti análního styku dospělého muže s osmiletým dítětem a případným zdravotním následkům s tímto aktem spojeným.
Odvolací soud podle dovolatele nepostupoval správně, pokud jeho odvolání zamítl, neboť řízení před soudem prvního stupně vykazuje namítané vady a také proto, že při respektování základních zásad uvedených v trestním řádu nemohlo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin, jelikož se skutek nestal.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel namítl, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost v jednací síni (při hlavním líčení), neboť o jeho nepřítomnosti při výslechu poškozené bylo rozhodnuto z důvodů uvedených v §208 tr. ř., které však v daném případě nebyly dány (důvody týkající se odděleného výslechu obžalovaných). K tomu rozvedl, že i kdyby o jeho nepřítomnosti soud rozhodl podle správného ustanovení trestního řádu, nehrozila obava, že by poškozená v jeho (dovolatelově) přítomnosti nevypověděla pravdu, jak má na mysli §209 tr. ř. Byl zde pouze nekonkrétní pocit poškozené, že by se jí bez jeho přítomnosti vypovídalo lépe. V souvislosti s tím připomněl, že poškozená je dospělou osobou, které v době výslechu před soudem bylo 21 let.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 10 To 5/2006, včetně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 51 T 9/2003, a znovu rozhodl tak, že se podle §226 písm. a) tr. ř. dovolatel zprošťuje obžaloby, případně zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mj. připomněl, že tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn. Dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, způsobu jejich provádění apod. Přípustné jsou jen právní námitky, nikoliv skutkové. Dovolatel však v rozporu s hmotně právní povahou zmíněného dovolacího důvodu napadá způsob hodnocení svědecké výpovědi poškozené M. S. a v souvislosti se svou tezí o nedostatečné vypovídající hodnotě této výpovědi poukazuje na výpovědi dalších svědků a závěry znaleckých posudků. Fakticky namítá porušení zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., což jsou výhrady, které nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z dovolacích důvodů, zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Námitky dovolatele by mohly mít z hlediska uvedeného dovolacího důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možno učinit závěr o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by dovolatel takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Navíc ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu nedospělo, protože soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatelem uplatněné námitky sice odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, jsou však zjevně neopodstatněné. Skutečnost, že dovolatel byl vykázán z hlavního líčení s nesprávným poukazem na ustanovení §208 tr. ř., je pochybením formálního charakteru, neboť nalézací soud fakticky hodnotil existenci podmínek zakotvených v ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. Zejména je ovšem nutno vzít v úvahu, že dovolatel se dopustil na poškozené mnoha sexuálně motivovaných trestných činů, a proto zde byla důvodně soudem prvního stupně shledána obava, že poškozená v přítomnosti dovolatele nevypoví pravdu nebo nebude schopna vypovídat vůbec. V souvislosti s tím státní zástupce zdůraznil, že k postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. postačuje toliko obava z následků ve formě nevypovědění pravdy svědkem či hrozby jeho újmy na zdraví. Procesní práva dovolatele byla zachována přítomností jeho obhájce u hlavního líčení a tím, že po svém návratu do jednací síně byl dovolatel řádně seznámen s obsahem výpovědi poškozené a bylo mu umožněno, aby se k této výpovědi vyjádřil.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný Z. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k uvedenému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká procesně vadné a neúplné dokazování (viz námitku, že státní zástupce a předsedkyně senátu kladli poškozené kapciózní a návodné otázky, a námitku, že měl být v postavení znalce vyslechnut pediatr, případně znalec z oboru soudního lékařství), nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahují se k provedeným důkazům (viz zejména argumentaci týkající se věrohodnosti poškozené atd.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (namítá, že nespáchal shora popsané skutky). Nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Bez konkrétní hmotně právní argumentace, pouze z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum lze konstatovat, že právní závěry soudů (z hlediska rozhodnutí soudu odvolacího) nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily a odůvodnily. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž namítl, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost v jednací síni (při hlavním líčení), pokud byl výslech poškozené veden (z podstatné části) v jeho nepřítomnosti, neboť nebyly dány důvody uvedené v ustanovení §208 tr. ř., podle něhož bylo rozhodnuto o jeho nepřítomnosti, ani důvody uvedené v ustanovení §209 tr. ř. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna a zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
V daném případě soud prvního stupně sice nesprávně citoval v souvislosti s opatřením, podle něhož byl výslech poškozené M. S. nadále (zpočátku byl tomuto výslechu dovolatel přítomen) veden v nepřítomnosti dovolatele, ustanovení §208 tr. ř., šlo však pouze o ryze formální nedostatek protokolace, který neměl vliv na správnost prováděného úkonu, neboť ve skutečnosti uvedený soud postupoval v souladu s ustanovením §209 odst. 1 tr. ř.
Ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. (ve znění nálezu Ústavního soudu č. 214/1994 Sb. a novely trestního řádu č. 152/1995 Sb.) upravuje postup soudu při provádění důkazu výslechem (výpovědí) svědka v hlavním líčení (v návaznosti na obecná ustanovení §97 až 104 tr. ř.) takto: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědí svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“
Citované ustanovení se týká zejména svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, svědka, jehož totožnost má být utajena, a svědka, kterému nebo osobě jemu blízké hrozí v důsledku podané výpovědi vážné nebezpečí. Druhá věta ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. se uplatní tehdy, jestliže by mohlo nastat nežádoucí ovlivnění výpovědi svědka (a její důkazní hodnoty) především osobou obviněného.
K námitce dovolatele, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §209 tr. ř. je na místě uvést, že otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit z hlediska okolností charakterizujících posuzovaný případ, zejména s přihlédnutím k povaze trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004).
V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba (shodně se státním zástupcem) zejména zdůraznit, že dovolatel byl stíhán (a odsouzen) pro řadu velmi závažných sexuálně motivovaných trestných činů spáchaných na poškozené M. S., jejichž objektem bylo její právo na svobodné rozhodování, přičemž zde byl vztah mezi otcem a dcerou. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze soudu prvního stupně vytýkat, jestliže dospěl k závěru o existenci důvodné obavy, že jmenovaná poškozená v přítomnosti dovolatele nevypoví pravdu nebo nebude schopna vůbec vypovídat, a v návaznosti na to rozhodl, že její výslech bude nadále veden v nepřítomnosti dovolatele.
K uvedeným skutečnostem je nutno ještě připomenout, že ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. zajišťuje rovněž právo obviněného, jenž byl po dobu výslechu svědka vykázán z jednací síně, na obhajobu. To je zaručeno tím, že po návratu do jednací síně musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka vyslýchaného v jeho nepřítomnosti, má právo se k výpovědi svědka vyjádřit a může takovému svědku klást otázky. Dovolatel byl v daném případě s výpovědí poškozené M. S. seznámen, mohl se k ní vyjádřit a bylo mu umožněno položit poškozené otázky. Navíc během výslechu této poškozené byl v jednací síni přítomen jeho obhájce, který jí rovněž mohl klást otázky.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud nemohl přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. S. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý