ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.258.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 258/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. května 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného MUDr. M. B., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 409/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 12/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 2 T 12/2005, byl obviněný MUDr. M. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozhodnutí dopustil tím, že „jako lékař rentgenolog zaměstnaný na radiodiagnostické klinice ve Fakultní nemocnici K. V., vystavil v letech 1998 až 2002 recepty na jména“ v rozsudku blíže specifikovaných osob „a těmto celkem 56 pacientům nemocnice pojištěným u Z. p. M. v. Č. recepty na léky v celkové hodnotě 70.996,- Kč nepředal a bez jejich vědomí tyto předal širšímu okruhu blíže neztotožněných osob, z nichž žádná nebyla v téže době pacienty uvedené nemocnice, přičemž tyto osoby předepsané léky na podkladě receptů v různých lékárnách vyzvedly a léky byly lékárnám Z. p. m. v. Č. proplaceny a tímto svým jednáním způsobil Z. p. M. v. Č. škodu ve výši celkem 70.996,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 30 (třiceti) měsíců. Rozsudkem bylo dále podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem, a bylo ohledně obviněného rozhodnuto též zprošťujícím výrokem. O uplatněném nároku poškozené Z. p. M. v. Č. soud prvního stupně rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody ve výši 70.996,- Kč a podle §229 odst. 2, 3 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 409/2005, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení skutku podle obviněného spočívá v tom, že soudy nižších stupňů vycházely z toho, že již samotné vypsání receptu na léčivý přípravek na jméno jiného pojištěnce téže zdravotní pojišťovny lze považovat za škodu způsobenou příslušné zdravotní pojišťovně. Taktéž závěr odvolacího soudu, že již jednáním spočívajícím v porušení ustanovení §4 vyhlášky č. 343/97 Sb., které stanoví náležitosti receptu, a tedy chybném vyplnění receptu byla zdravotní pojišťovně, která léčivý přípravek předepsaný tímto receptem proplatila, způsobena škoda, nemůže být správný, neboť pojem „škoda“ nelze vnímat jako určité porušení práv, ale jako konkrétní zmenšení majetku příslušné zdravotní pojišťovny (tj. musí být vyčíslitelná v penězích) způsobené tím, že obviněný uvedl někoho v omyl a na základě toho sebe nebo jiného obohatil. Podle obviněného ovšem nebylo prokázáno, že na úkor Z. p. M. v. Č. (dále jen „Z.“) obohatil sebe či jakýkoli jiný subjekt či že tato zdravotní pojišťovna proplácela léčivý přípravek předepsaný pojištěnci jiné zdravotní pojišťovny. Obviněný poukázal na to, že z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění nevyplývá, kdo se měl na úkor Z. obohatit, a uvedl, že by tímto subjektem mohla být pouze jiná zdravotní pojišťovna, jejímuž pojištěnci by obviněný vystavil recept napsaný na jméno pojištěnce Z., kterou by byl proplacen, ač měl být proplacen jinou zdravotní pojišťovnou; to však ani v jediném případě nebylo prokázáno. V této souvislosti obviněný poznamenal, že konzumentem léčivého přípravku, který napsal na jméno pojištěnce Z., byl vždy pojištěnec této zdravotní pojišťovny. Obviněný se domnívá, že pouhé porušení zásad při vystavování receptů samo o sobě nepředstavuje škodu ve smyslu trestního zákona a nemůže zakládat skutkovou podstatu trestného činu a že bylo chybou revizních lékařů Z., že neplnili své povinnosti a řádně nekontrolovali předepisování léčivých přípravků obviněným. Podle obviněného tedy zcela absentuje škoda ve smyslu zmenšení majetku Z.
Obviněný rovněž poukázal na to, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dal za pravdu tvrzení nalézacího soudu, že je zjevně nevěrohodné, že by rentgenolog značnému množství pacientů v průběhu obvyklého rentgenologického vyšetření, jenž podle obecných zkušeností trvá jen několik málo okamžiků a pacient je při něm s lékařem v minimálním kontaktu, předepisoval léky na obvyklé klinické potíže. Podle obviněného tato skutečnost nevyplývá ani z výslechu soudního znalce, ani ze znaleckých posudků a není tedy pravdou, že rentgenolog je s pacientem v průběhu radiologického vyšetření v minimálním kontaktu. V této souvislosti obviněný poukázal na vyhlášku č. 101/2002 Sb. určující dobu, po kterou je radiolog v kontaktu s pacientem při jednotlivých typech radiologického vyšetření.
Obviněný dále poznamenal, že v průběhu vyšetřování navrhoval zajištění jím vedené zdravotnické dokumentace, což se však nestalo, a že v době, kdy o tuto dokumentaci projevil zájem soud prvního stupně, byla již skartována, což by nemělo být hodnoceno v jeho neprospěch.
V závěrečném shrnutí svých dovolacích námitek obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů vycházely z toho, že není třeba definovat, kdo se ke škodě cizího majetku obohatil, a že odvolací soud vyšel z předpokladu, že škoda je na cizím majetku způsobena již tím, že není náležitě vyplněn tiskopis receptu na léčivý přípravek; tato skutečnost ovšem nemůže sama o sobě vést ke vzniku škody, pakliže není vyvrácena obhajoba, že léčivý přípravek byl pro pacienta potřebný a že šlo a pacienta příslušné zdravotní pojišťovny.
Z důvodů uvedených v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího a podle §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. s tím, že skutek není trestným činem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání konstatovala, že obviněný své dovolání opřel o námitku absence škodlivého následku, jakož i nedostatku naplnění znaku „obohacení jiného“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Pokud jde o názor obviněného o nezbytnosti zásahu do skutkového stavu věci a jeho poukaz na extrémní rozpor s provedeným dokazováním, státní zástupkyně uvedla, že požadavek obviněného na přehodnocení skutkového stavu věci nebyl spojen s výtkou extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, který by svědčil o vadné aplikaci norem hmotného práva a který by se odrážel v nesprávném právním posouzení skutku; proto není pochyb o tom, že není dán kvalifikovaný důvod výjimečného zásahu do skutkového stavu věci.
Státní zástupkyně dále uvedla, že jednání dovolatele rozhodně nelze označit za pouhé porušení zásad při vyplňování receptů, jak dovolatel mylně namítá. Ze zjištěného stavu věci je totiž zřejmé, že Z. byla uváděna v omyl o tom, zda byly při poskytování léčivých přípravků ve smyslu §13 odst. 2 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dodrženy smluvní podmínky pro poskytování zdravotní péče podle §17 téhož zákona, a to v tom směru, komu z jejích pojištěnců a na podkladě jaké lékařské anamnézy byla poskytována úhrada předepsaných léčiv. Pokud na základě postupu obviněného došlo k poskytnutí smluvního plnění jiným, než formálně avizovaným pojištěncům Z., pak došlo k jejich obohacení o neoprávněnou úhradu léčiv, které jim nebyly předepsány na podkladě jim diagnostikovaných zdravotních potíží. Za daných okolností tak faktičtí konzumenti léčiv nesplňovali nárok na jejich úhradu, a proto se jejich obohacení na straně jedné odráželo ve způsobeném škodlivém následku na straně poškozené Z.
S ohledem na shora uvedené je podle státní zástupkyně zřejmé, že správnost právní kvalifikace dovolatelova jednání ve smyslu §250 odst. 1, 2 tr. zák. nemohla být uplatněnými námitkami zpochybněna, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami, že nebylo prokázáno, že obviněný na úkor Z. obohatil sebe či jakýkoli jiný subjekt a že Z. proplatila léčivý přípravek předepsaný pojištěnci jiné zdravotní pojišťovny, resp. námitkami, že konzumentem léčivého přípravku byl vždy pojištěnec Z. a že léčivé přípravky byly pro pacienty potřebné, a taktéž ani námitkou vytýkající orgánům činným v přípravném řízení, že nezajistily obviněným vedenou zdravotnickou dokumentaci, přestože jim to obviněný navrhoval. Těmito námitkami totiž obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Jak již bylo uvedeno, takovéto námitky skutkové povahy směřující proti tvrzenému porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé založit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.
K tvrzení obviněného, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dal za pravdu tvrzení nalézacího soudu, že je zjevně nevěrohodné, že by rentgenolog značnému množství pacientů v průběhu obvyklého rentgenologického vyšetření, jenž podle obecných zkušeností trvá jen několik málo okamžiků a pacient je při něm s lékařem v minimálním kontaktu, předepisoval léky na obvyklé klinické potíže, dovolací soud uvádí následující.
Jak již bylo konstatováno, v rámci dovolacího řízení nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným toliko k nápravě procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně vyjmenované v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05).
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, když obviněný nenamítá extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry o naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným, ale napadá vztah mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním. Obviněný navíc jím tvrzený extrémní rozpor spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že podle obecných zkušeností rentgenologické vyšetření trvá jen několik málo okamžiků a že při tomto vyšetření je pacient s lékařem v minimálním kontaktu, přestože z vyhlášky č. 101/2002 Sb., kterou je určena doba trvání jednotlivých radiologických vyšetření a tedy i doba, po kterou je pacient s lékařem-radiologem v kontaktu, vyplývá něco jiného. Již z odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že doba trvání radiologického vyšetření není pro posouzení toho, zda bylo předmětné jednání obviněného v souladu s platným právní řádem, či nikoli, a tedy i pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. podstatná, a proto ani nebyla předmětem dokazování. Námitka obviněného směřující proti „extrémnímu rozporu“ proto de facto směřuje toliko proti tomu, jakým způsobem soudy nižších stupňů odůvodnily své rozhodnutí. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že námitky směřující toliko proti důvodům rozhodnutí (tedy jeho odůvodnění) nelze v dovolání uplatňovat (§265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolací soud jako hmotně právní námitky odpovídající důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil tvrzení obviněného, že v posuzovaném případě zcela absentuje škoda ve smyslu zmenšení majetku Z. a že z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění nevyplývá, kdo se měl na úkor Z. obohatit. Dovolací soud se těmito námitkami, kterými obviněný zpochybnil správnost právního závěru soudů nižších stupňů o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívajících v „obohacení sebe nebo jiného“ a ve „způsobení škody na cizím majetku“ zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
„Obohacením“ se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy, přičemž zákonný znak spočívající v „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že podle nalézacího soudu byl naplněn zákonný znak trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívající v „obohacení jiného“, tzn. nikoli v „obohacení sebe“, tedy obviněného jako pachatele trestného činu. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu potom nepochybně vyplývá, že tím, kdo se v důsledku posuzovaného jednání obviněného obohatil, je širší okruh blíže neztotožněných osob, a to těch, kterým obviněný předal recepty na tzv. humánní léčivé prostředky (dále jen „léky“) v celkové hodnotě 70.996,- Kč vystavené na jména celkem 56 pacientů Fakultní nemocnice K. V. (dále jen „F.“) pojištěných u Z., a to bez vědomí těchto pacientů, a které si na podkladě receptů vystavených obviněným léky následně proplacené Z. vyzvedly. Nelze pochybovat o tom, že jednáním obviněného došlo k obohacení právě těchto osob, neboť tyto bezplatně či za částku nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění obdržely léky, které jim obviněný z důvodů blíže rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyl oprávněn předepsat a které jim tedy na základě receptu vystaveného obviněným neměly být ze zdravotního pojištění, a to konkrétně Z., uhrazeny. Protože blíže neztotožněné osoby obviněným neoprávněně předepsané léky nehradily, přestože na jejich úhradu ze zdravotního pojištění neměly v daném případě nárok, došlo tak k jejich obohacení v podobě ušetření nákladů za léčebné prostředky, které na jejich získání na základě obviněným vystaveného receptu měly správně vynaložit.
Protože již z toho, jak byl posuzovaný skutek obviněného popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soud prvního stupně, je zřejmé naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu spočívajícího v „obohacení sebe nebo jiného“, byla námitka obviněného poukazující na absenci tohoto zákonného znaku dovolacím soudem shledána zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnil hmotně právní námitku zpochybňující naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívajícího ve „způsobení škody na cizím majetku“. V této souvislosti soudům dříve činným v jeho trestní věci opakovaně vytkl, že vyšly z předpokladu, že škoda je na cizím majetku způsobena již tím, že není náležitě vyplněn tiskopis receptu na léčivý přípravek, přičemž uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nemůže vést ke vzniku škody.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný vystavil na jméno a ostatní osobní údaje celkem 56 pacientů F. pojištěných u Z. recepty na léky a tyto recepty předal osobám, které nebyly pacienty F. a kterým nebyl oprávněn léky předepsat, přičemž tyto neoprávněně předepsané léky byly poté vyzvednuty a Z. příslušným lékárnám proplaceny. S ohledem na tato skutková zjištění a obviněným nezpochybňovaný právní závěr soudů nižších stupňů o neoprávněnosti vystavení předmětných receptů ze strany obviněného lze souhlasit se závěrem, že jednáním obviněného byla Z. uvedena v omyl, neboť jednala „v domnění, že hradí léčbu svých konkrétních pojištěnců pacientů F., ovšem ve skutečnosti hradila léčbu osobám zcela odlišným nikoliv pacientům F., a byla tak zbavena možnosti kontroly oprávněnosti a odůvodněnosti preskripce, což je zjevně zásadní okolnost, o níž Z. nebyla záměrně informována, a pokud by znala skutečný stav věci, tak by ... léky neproplatila“ (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že by Z. při znalosti skutečného stavu věci léky neproplatila, přitom vyplývá nejen z toho, že podala na obviněného trestní oznámení, jak uvedl soud prvního stupně, ale zejména z ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., z něhož je zřejmé, že pokud je prokázána neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování zdravotní péče (a tedy i poskytování léků), zdravotní pojišťovna takovou péči neuhradí. Je tedy nepochybné, že pokud Z. uhradila zdravotní péči, kterou podle uvedeného ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. uhradit neměla, vznikla tak na jejím majetku škoda ve výši částky, kterou proplatila lékárnám za léky vydané na základě předmětných receptů vydaných obviněným, tzn. škoda ve výši 70.996,- Kč, která téměř třikrát převyšuje zákonnou hranici škody nikoli malé (§89 odst. 11 tr. zák. - nejméně 25.000,- Kč). Lze tedy uzavřít, že pokud obviněný vyplnil recepty na léky tak, jak bylo shora uvedeno, a tyto recepty předal neoprávněným osobám za účelem vyzvednutí předepsaných léků, což tyto osoby učinily, jeho jednáním byla Z. uvedena v omyl a byla na jejím majetku způsobena škoda ve shora uvedené výši, když obviněný svým jednáním zajistil výdej léčivých přípravků bez přímé úhrady hrazených ze zdravotního pojištění osobám, které na to neměly právo, protože i pojištěnec má podle §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 48/1997 Sb. právo na výdej léčivých prostředků bez přímé úhrady, jde-li o léčivé přípravky hrazené ze zdravotního pojištění, jen tehdy, byly-li předepsané v souladu s tímto zákonem. Z tohoto důvodu byla předmětná námitka obviněného shledána zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dříve činné v posuzované trestní věci dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spočívajících v „obohacení jiného“ a ve „způsobení škody na cizím majetku“, dovolací soud dovolání obviněného MUDr. M. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho hmotně právní námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš