Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 08.02.2006, sp. zn. 8 Tdo 106/2006 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.106.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.106.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 106/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 421/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 264/2004, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 1 T 264/2004, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §238 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že za účelem vynesení nábytku, který dříve ponechal k užívání nájemcům, dne 18. 11. 2004 v 19.50 hodin vstoupil do bytu v prvním poschodí domu na ul. P. K. v P., bez souhlasu jeho uživatelky M. P. vysadil vstupní dveře a počal stěhovat nábytek a přes její výzvy k okamžitému opuštění bytu v něm neoprávněně setrval do 20.15 hodin do příjezdu hlídky Policie ČR. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 421/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítl, že hlavní líčení dne 18. 7. 2005 bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ač mělo být odročeno, poněvadž se omluvil, a že napadené usnesení spočívá též na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že svoji neúčast v hlavním líčení nařízeném na den 18. 7. 2005 omluvil z důvodu čerpání dovolené, avšak soud prvního stupně ve věci jednal v jeho nepřítomnosti a dokazování doplňoval, místo aby je odročil. Jestliže soudy tento nedostatek odůvodnily tím, že součástí jeho podání nebyla konkrétní žádost o odročení hlavního líčení, postupovaly podle něj formalisticky, poněvadž z obsahu jeho žádosti jednoznačně vyplynulo, že má zájem se hlavního líčení zúčastnit. Nesouhlasil ani s právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy. Poznamenal, že vyslechl-li soud prvního stupně v doplněném dokazování toliko svědkyni M. P., nesplnil důsledně pokyny odvolacího soudu, aby provedl důkazy potřebné ke zjištění náležitého stavu věci. Podle jeho názoru však nelze dovodit, že skutkem naplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zdůraznil, že při hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nutno poukázat na motivaci jeho jednání, jíž byl zájem uchránit svůj majetek, neboť nájemkyně neplnila závazky vyplývající z nájemní smlouvy. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že je shledává zjevně neopodstatněným ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům. Jde-li o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. připomněl, že obviněnému bylo předvolání k hlavnímu líčení stanovenému na den 18. 7. 2005 doručeno dne 6. 7. 2005 a obviněný na ně reagoval sdělením, že se ho z důvodu čerpání dovolené nezúčastní. O odročení nepožádal a s ohledem na nevelký rozsah doplněného dokazování soud prvního stupně podle něj nepochybil, pokud hlavní líčení provedl v nepřítomnosti obviněného, který dal přednost své dovolené, aniž by relevantním způsobem požádal o konání hlavního líčení v jiném termínu. Stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že je relevantně uplatněn jen co do námitky, že soudem zjištěný skutek nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu. Ze skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně podle něj vyplývá, že do bytu jiného vnikl neoprávněně a všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. tak naplnil. Dodal, že ani pohnutka obviněného společenskou nebezpečnost skutku nesnižuje pod hranici vyplývající z §3 odst. 2 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl ve svém důsledku obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listiny“). Z toho vyplývá, že námitka zpochybňující splnění podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je námitkou, již lze pod takto vyložený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřadit. Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 18. 7. 2005 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný v dovolání vytkl, že hlavní líčení bylo dne 18. 7. 2005 konáno v jeho nepřítomnosti, ač svoji neúčast omluvil a z obsahu jeho sdělení jednoznačně vyplynulo, že má zájem se hlavního líčení účastnit. Námitky obviněného nemohou obstát. Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř. Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl k hlavnímu líčení stanovenému na den 18. 7. 2005 předvolán vz. č. 5a tr. ř. dne 4. 7. 2005 (viz dodejka č. l. 63). Z těchto zjištění se tedy podává, že k hlavnímu líčení byl obviněný předvolán včas a řádně. Byl-li obviněný k hlavnímu líčení předvolán vz. č. 5a tr. ř., dostalo se mu mimo jiné i poučení, že hlavní líčení se může konat v jeho nepřítomnosti, jestliže se bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostaví. Podáním ze dne 8. 7. 2005 obviněný soudu prvního stupně sdělil: „Termín 18. 7. 2005 v 13.30 hod. mi nevyhovuje, jsem na dovolené mimo ČR“ (č. l. 64). Aniž by si posléze ověřil, jak na toto jeho sdělení soud reagoval, k hlavnímu líčení se dne 18. 7. 2005 nedostavil. Soud prvního stupně usnesením rozhodl tak, že podle §202 odst. 2 tr. ř. bude hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného a v hlavním líčení opakovaně vyslechl v procesním postavení svědkyně M. P., jiné důkazy relevantní pro rozhodnutí o vině obviněného prováděny nebyly (a ani obviněný, ač v předvolání k hlavnímu líčení poučen, provedení žádných důkazů nenavrhoval). Ve veřejném zasedání odvolacího soudu byla obviněnému dána možnost se k věci znovu vyjádřit, ten ale využil svého práva nevypovídat (strana 80 p. v.). S ohledem na konkrétní okolnosti případu lze postup soudu prvního stupně a závěry, jež v této souvislosti učinil odvolací soud, akceptovat. Odvolací soud uvedl, že oznámení obviněného adresované soudu prvního stupně, že mu termín hlavního líčení nevyhovuje z důvodu čerpání dovolené, nelze považovat za řádnou omluvu ani za žádost, aby se hlavní líčení konalo v jiném termínu. Proto soud prvního stupně podle něj nepochybil, pokud hlavní líčení konal v nepřítomnosti obviněného, neboť podmínky §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny. Nejvyšší soud názor odvolacího soudu sdílí. Soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti obviněného poté, co ho předvolal vz. č. 5a tr. ř. a poučil ho o tom, že jestliže se nedostaví bez řádné a důvodné omluvy, může hlavní líčení provést v jeho nepřítomnosti za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. Obviněný se k hlavnímu líčení, k němuž byl včas a řádně předvolán, nedostavil, aniž by o jeho odročení požádal či dal jasně najevo, že chce být osobně přítomen, tj. nedostavil se bez řádné omluvy. Splněny byly i předpoklady, že obviněný byl již o skutku, který byl předmětem obžaloby, vyslechnut, byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost učinit návrhy na doplnění dokazování. Nezanedbatelné též je, že s ohledem na konkrétní situaci soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Výhrada obviněného, že hlavní líčení nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti, protože z obsahu jeho sdělení vyplynulo, že jde o žádost o odročení hlavního líčení, neboť se chce hlavního líčení zúčastnit, nemá v obsahu jeho sdělení ze dne 8. 7. 2005 žádnou oporu. Tímto podáním obviněný soud informoval, že mu stanovený termín „nevyhovuje“, že je na dovolené mimo ČR. Takové podání, aniž by bylo možné soudům při jeho výkladu podsouvat „postup ryze formalistický“, jak udává obviněný, nelze bez dalšího pokládat za řádnou a důvodnou omluvu, natož pak za žádost o odročení hlavního líčení, a není ani jasným signálem toho, že se obviněný chce hlavního líčení osobně účastnit (zvláště s přihlédnutím k tomu, že byl poučen o tom, že hlavní líčení lze konat i bez jeho přítomnosti). Soud prvního stupně, konal-li hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, postupoval ve formální shodě s podmínkami uvedenými v ustanovení §202 tr. ř. (k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, publikovaný ve Sb. n. u. ÚS Svazek č. 30 Nález č. 46 str. 3). I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 18. 7. 2005 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.). S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněný, který byl upozorněn, že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, o odročení hlavního líčení nepožádal a ani nenaznačil, že chce být hlavnímu líčení osobně přítomen. Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Dovolací soud již zmínil, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Obviněný ani v dovolání nezpochybnil správnost skutkových zjištění soudů, jeho námitky zásadně směřovaly proti hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Dovolání obviněného v té části, v níž bylo podáno s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitku, která směřovala proti rozsahu provedeného dokazování. Vytkl, že soud prvního stupně v řízení po zrušení rozsudku jen stručně vyslechl svědkyni M. P. a neprovedl další důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, aniž by je jakkoliv konkretizoval. Taková námitka má výlučně skutkovou povahu a v tomto rozsahu dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a proto k nim dovolací soud nepřihlížel. Nad rámec řečeného a pro úplnost je třeba dodat, že v intencích usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 5 To 268/2005, soud prvního stupně zaměřil svoji pozornost na objasnění zákonného znaku „ užití násilí“ vymezeného v odst. 2 §238 tr. zák., existenci této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ale posléze neshledal. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že jeho čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, a není proto trestným činem. Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je domovní svoboda; označená skutková podstata chrání nedotknutelnost obydlí zaručenou čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má své soukromí a svou domácnost. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel, a to proti komukoliv; uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn i proti vlastníku nemovitosti (k tomu č. 16/1995 Sb. rozh. tr. aj.). Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný neoprávněně vnikl do bytu jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku okresního soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že bez souhlasu uživatelky bytu M. P. vysadil vstupní dveře do jí užívaného bytu a stěhoval z něj nábytek, který dříve přenechal k užívání nájemcům bytu. Obviněný relevantní námitku proti naplnění formálních znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ani neuplatnil. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je zřetelně vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při posouzení skutku obviněného jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se soud zabýval jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě rozvedl (strany 3, 4 rozsudku). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé. Neopomněl vzít v úvahu ty faktory, na něž obviněný konkrétně odkazuje, tj. okolnosti, za kterých byl čin spáchán, míru jeho zavinění i jeho pohnutky. Nepřehlédl, že obviněný se činu dopustil v atmosféře kontroverzního vztahu s uživatelkami bytu, v obavě o svůj majetek, že intenzita, s jakou byl porušen zájem na ochraně domovní svobody, nebyla nikterak zásadní a v jeho prospěch hodnotil i okolnost, že do spáchání trestného činu vedl řádný život. Existence okolností snižujících stupeň nebezpečnosti činu obviněného však ještě neznamená, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněného byl pouze nepatrný. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde. Čin obviněného, třebaže jeho pohnutku lze pochopit, není možné tolerovat a jeho nebezpečnost bagatelizovat. Obviněný se činu dopustil veden údajnou snahou chránit svůj majetek, neboť se obával, že nábytek, který přenechal nájemcům k užívání, bude z bytu odvezen, jakmile ukončí jeho nájem. Ani ochrana tohoto zájmu, jehož bezprostřední ohrožení nebylo ani prokázáno, jej neopravňovala ke vstupu do bytu užívaného jinou osobou bez jejího souhlasu, navíc po vysazení vstupních dveří; ve prospěch obviněného nesvědčí ani to, že svého jednání zanechal až po příjezdu hlídky Policie ČR. Jde proto o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je evidentně vyšší než nepatrný. To, že však není nikterak vysoký, bylo přiléhavě vzato na zřetel při stanovení druhu a výměry trestu. Trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. byl tedy jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. února 2006 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1d
Datum rozhodnutí:02/08/2006
Spisová značka:8 Tdo 106/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.106.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21