ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.133.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 133/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2006 o dovolání obviněného L. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 11 To 235/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 22/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 2 T 22/2004, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v R. n. J. ve dnech 2. 5. až 5. 5. 2003 jako jednatel společnosti V. – A., spol. s r. o., V. n. J., nájemce benzínové čerpací stanice v R. n. J., neoprávněně ponechal pro potřebu uvedené společnosti, jejímž je společníkem, části tržeb ve výši Kč 30.677,70, 1.758,80, 997,10 a 7.988,90 za prodané pohonné hmoty, kdy tyto měl na základě smlouvy denně odvést, přičemž tímto jednáním způsobil pronajímateli čerpací stanice a současně majiteli pohonných hmot společnosti Č., a. s., P., celkovou škodu ve výši Kč 41.402,50“. Podle §248 odst. 2 tr. zák. byl za tetno trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 11 To 235/2005, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Úvodem poznamenal, že v průběhu všech fází trestního řízení poukazoval na to, že projednávaná věc nepatří na pořad trestního práva, neboť se jedná o vztah obchodně právní. V této souvislosti odkázal na jeden z principů právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, podle něhož ochrana majetkových vztahů má být uplatňována v prvé řadě prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde tato ochrana je neúčinná a porušení občanských vztahů svojí intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, může nastoupit trestní odpovědnost. Na podporu svého tvrzení argumentoval judikaturou Ústavního soudu, jmenovitě nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/02, I. ÚS 4/04 a II. ÚS 372/03. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřoval především v tom, že se v jeho případě nejedná o trestný čin zpronevěry, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, nýbrž o spor plynoucí z obchodně závazkového vztahu. Pro tento závěr svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že obchodní společnost V. – A., spol. s r. o., se v obchodním sporu vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 18/2004 dohodla s firmou Č., a. s., P. na smírném vyřešení všech sporných otázek včetně těch, které byly řešeny trestně právními prostředky. Soudy založily svá rozhodnutí o vině a trestu na nesprávném posouzení skutku, neboť nedůvodně odhlédly od toho, s jakým výsledkem poškozený uspokojil svá práva v civilním řízení, a nepřihlédly v potřebné míře k tomu, že tam, kde k ochraně práv stran postačí občanskoprávní řízení, nemůže jít o trestný čin. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že odvolací soud se důsledně nevypořádal s tím, že příčinou všech nastalých finančních problémů obviněného byla krádež tržeb na čerpací stanici zaměstnancem společnosti V. – A., spol. s r. o., P. H.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby jej sám podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Dovolání obviněného bylo dne 24. 1. 2006 doručeno v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření, které však ke dni rozhodnutí o dovolání neměl Nejvyšší soud k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle citovaného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný této povinnosti formálně i materiálně dostál, neboť vznesl výhrady zejména proti nesprávnému posouzení, protože svými argumenty zpochybňuje, že jednáním kladeným mu za vinu naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., s odkazem na nutnost vzniklé majetkové vztahy posuzovat primárně podle občanskoprávních, resp. obchodně právních předpisů a nikoli na základě norem trestního práva.
S ohledem na uplatněné námitky je třeba předně uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle skutkových zjištění, jak jsou vyjádřena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se obviněný předmětného trestného činu dopustil tím, že ve dnech 2. 5. až 5. 5. 2003 jako jednatel společnosti V. – A., spol. s r. o., V. n. J. a nájemce benzínové čerpací stanice v R. n. J., neoprávněně ponechal pro potřebu uvedené společnosti části tržeb ve výši 30.677,70 Kč, 1.758,80 Kč, 997,10 Kč a 7.988,90 Kč za prodané pohonné hmoty, které měl na základě smlouvy denně odvést a způsobil tak pronajímateli čerpací stanice a současně majiteli pohonných hmot společnosti Č., a. s., P., celkovou škodu ve výši 41.402,50 Kč.
Soud prvního stupně v takto popsaném skutku shledal naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odvolací soud se s touto právní kvalifikací rovněž ztotožnil, přičemž na str. 4 svého usnesení vysvětlil důvody, proč obviněný nebyl jako jednatel společnosti, která měla v nájmu čerpací stanici pohonných hmot, oprávněn k zadržení tržeb, a pokud tak učinil, což bylo jednoznačně prokázáno, dopustil se jak po objektivní tak subjektivní stránce trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který pro své rozhodnutí vyšel jednak ze svědeckých výpovědí, ale především z listinných důkazů, a to zejména z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 37 Cm 18/2004, a smlouvy o pronájmu a provozu čerpací stanice pohonných hmot R. n. J. uzavřené mezi společností Č., a. s., a V. – A., spol. s r. o., zastoupenou jejími jednateli L. V. a J. V. dne 5. 4. 2002 založené na č. l. 43 a násl. spisu. Odvolací soud též poukázal na obsah citované smlouvy, podle níž se obviněný jako jednatel jedné ze smluvních stran zavázal mimo jiné k odpovědnosti za majetek pronajímatele a k ochraně tržeb (čl. X, bod 5. – 10. smlouvy). Smlouva stanovila též způsob výpočtu výše provize z prodeje (čl. XII., bod 11. a 12. smlouvy) tak, že tržby z prodaných pohonných hmot je nájemce povinen denně odvést na účet pronajímatele, a to výhradně prostřednictvím banky, přičemž denním odvodem tržeb se rozumí, že nájemce je povinen odvést celou tržbu za příslušný den nejpozději následující pracovní den. Nájemce pak vypočte výši provize za předcházející měsíc podle skutečného prodeje pohonných hmot, za nějž byly řádně odvedeny tržby v litrech, uvedeného v měsíčním vyúčtování čerpací stanice, odsouhlaseném pronajímatelem. Pro odpovědnost nájemce za inventarizační rozdíly je rozhodující ujednání obsažené v čl. XIV, bodě 6 předmětné smlouvy, podle něhož nájemce uhradí pronajímateli veškeré inventarizační rozdíly (manka). Náhrada se vypočte a provede podle vnitřních předpisů pronajímatele v prodejní ceně platné na čerpací stanici k datu zjištění inventarizačního rozdílu. Pronajímatel náhradu může započítat na nejbližší vyúčtování provize.
Na základě těchto zjištění rozvedených v dovoláním napadených rozhodnutích Nejvyšší soud shledal, že bylo správně posouzeno, že vztah mezi obviněným a poškozenou společností Č., a. s., byl sice založen obchodní smlouvou, avšak obviněný porušil povinnosti, k nimž se na jejím podkladě zavázal. Tím, že jednal v rozporu s předmětnými smluvními ujednáními, se dopustil navíc i trestného jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to jak z hlediska jeho formálních, tak i materiálních znaků, jak oba soudy nižší instance ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily.
Poukázal-li obviněný ve svém dovolání, že důvodem, proč tržby poškozenému ve stanovených termínech neuhradil, byla skutečnost, že mu zaměstnanec firmy V. – A., spol. s r. o., P. H. odcizil v předchozích měsících část tržby odpovídající způsobené škodě ve výši 41.402,50 Kč, což vedlo k tomu, že tržbu při nedostatku finančních prostředků řádně neodvedl a že mu poškozená společnost Č., a. s., nevyplatila provizi, kterou si trestním jednáním chtěl nahradit, nemůže se tímto tvrzením zbavit vlastní odpovědnosti za vzniklou škodu. Je nutné jednak zdůraznit, že P. H. byl v době, kdy tržby společnosti V. – A., spol. s r. o., odcizil, zaměstnancem této společnosti, a jednak odkázat na existenci shora citovaných smluvních ujednání, podle nichž za manko způsobené tímto zaměstnancem odpovídal právě nájemce, jíž byla společnost V. – A., spol. s r.o., a ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák. jejím jménem vystupující jednatel, tedy obviněný. V případě osoby P. H. a odcizení tržby ve výši 41.402,50 Kč se jednalo o pracovněprávní vztah ke společnosti obviněného a z něj vyvozenou odpovědnost za způsobenou škodu, avšak nikoli ve vztahu k poškozené Č., a. s., nýbrž výhradně ve vztahu k jeho zaměstnavateli, tj. společnosti V. – A., spol. s r. o., jehož se proto obviněný nemůže v posuzované věci úspěšně dovolávat. Argumentace, že se ze strany obviněného šlo pouze o zápočet oproti provizi zadržované poškozenou společností Č., a. s., ze všech těchto důvodů nemůže obstát.
Na základě všech těchto skutečností bylo tudíž zcela správně zjištěno, že obviněný neodvedl včas a řádně tržby za dny 2. - 5. 5. 2003, neoprávněně si tyto prostředky přisvojil (tím, že je přenechal své vlastní firmě, jejímž byl jednatelem), neboť věděl, že tak činí v rozporu se shora uvedenými smluvními podmínkami, k nimž se zavázal, neboť též na základě předmětné smlouvy bylo stanoveno, že jde o prostředky patřící poškozené společnosti Č., a. s., která mu je na základě smluvních ujednání svěřila. Jestliže obviněný tyto prostředky v rozporu se smluvními podmínkami převedl na svou společnost a neodevzdal je, jak byl povinen, naplnil tím znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně rozhodly oba soudy.
Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání považuje za vhodné v této souvislosti uvést, že uvedený trestný čin je naplněn nejen po formální stránce, ale ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. i po stránce materiální, neboť s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, je nesporné, že jde o čin, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. Nelze pominout ani opodstatněnost použití kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle odst. 2 §248 tr. zák., a to s ohledem na výši způsobené škody, která překračuje hranici škody malé (§89 odst. 11 tr. zák.) téměř o dvojnásobek. Je však vhodné poznamenat, že je nutné pohnutku obviněného, v důsledku níž byl čin spáchán, považovat za výrazně polehčující okolnost, jak také správně vyjádřil soud prvního stupně tím, že obviněnému uložil trest na samé spodní hranici touto trestní sazbou stanovené. Obviněnému totiž v této souvislosti polehčovalo to, že tržby neodvedl ve snaze zmírnit nepříznivý finanční stav své společnosti, do níž se dostal v důsledku trestné činnosti svého zaměstnance P. H.
Pokud obviněný v rámci svého dovolání odmítal trestní odpovědnost za takto prokázané jednání s odkazem na primární požadavek principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Nejvyšší soud k tomu dodává a potud se ztotožňuje s dovolatelem, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Ze zmiňovaného principu tedy vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Právě o takový případ se v projednávané trestní věci jedná, neboť jak bylo shora vyjádřeno, obviněný ve všech směrech naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Odkazoval-li obviněný v této souvislosti též na to, že způsobenou škodu uhradil a zdůraznil, že mezi Č., a. s., a společností V. – A., spol. s r. o., byl Krajským soudem v Hradci Králové schválen smír dne 6. 4. 2005 pod sp. zn. 37 Cm 18/2004, nelze ani v tomto ohledu přisvědčit jeho námitce. Občanskoprávní řízení, jehož výsledku se obviněný dovolává, s ohledem na dobu, kdy k uzavření zmíněného smíru mezi účastníky došlo (dva roky poté, co byl čin spáchán), je nutné chápat toliko jako realizaci náhrady škody.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 11 To 235/2005, je zcela správné a odpovídající zákonu, neboť oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněnými všechny obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soud druhého stupně posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tímto v podrobnostech odkazuje.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. V. je zjevně neopodstatněné, a proto je jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová