ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1580.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1580/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného MUDr. P. F. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 To 652/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 3 T 117/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 117/2004, byl obviněný MUDr. P. F. uznán vinným, že
„kolem 03:00 hodin dne 14. 2. 2003 v budově polikliniky v ulici T. G. M. v Č. K., kde vykonával lékařskou stomatologickou praxi, nezjištěným způsobem, avšak bez užití násilí, vnikl do místnosti stomatologické ordinace a příručního skladu MUDr. T. D., odkud odcizil osobní počítač PC s procesorem Intel IV 1,66 MHz, Fax modem 56k – PCI, 56 MB grafická karta Get Force s TV – out, HD 40 GB, HD 60 GB, 512 MB RAM, optická myš, repro Samsung, DVD mechanika Toshiba, 19” barevný monitor Samsung Samtron v ceně 37.000,- Kč, dále pak zařízení zajišťující digitalizaci rentgenových snímků zn. DIXI 2, v. č. SN 74450 v ceně 50.000,- Kč, faxtelefon typ KX – F1015CE v ceně 4.000,- Kč, mikrovlnnou troubu zn. ACG o obsahu 17 l v ceně 1.200,- Kč a kovovou příruční pokladnu v ceně 500,- Kč s finanční hotovostí ve výši 20.000,- Kč, čímž způsobil škodu MUDr. D. v celkové výši 112.700,- Kč”.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil jej podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost zaplatit poškozenému MUDr. T. D., škodu ve výši 112.700,- Kč; se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud nejprve citoval všechny provedené důkazy, které na straně 6 a 7 zhodnotil. Závěr o vině obviněného učinil na základě sice jen nepřímých důkazů, vyjádřil však přesvědčení, že vytvářejí ucelený řetězec. Za stěžejní důkaz v tomto řetězci považoval pachovou stopu zanechanou obviněným na místě činu, když současně označil jako vysoce nepravděpodobnou verzi obviněného, že ordinaci a příruční sklad obviněného několik dnů před činem navštívil. Další důležitý moment spatřoval okresní soud v blíže neidentifikovaném počítači viděném hlídkou policie, vyslanou na místo činu, v autě obviněného, přičemž obviněný hlídce nesdělil, že si odváží domů svůj počítač. V této souvislosti soud prvního stupně zmínil i zjištění o zneklidnění obviněného nočním kontaktem s policejní hlídkou a jeho nestandardní chování delší dobu před inkriminovaným činem. Své hodnotící úvahy uzavřel tím, že volba a výběr věcí byly vysoce sofistikované.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež projednal Krajský soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2005, a rozsudkem sp. zn. 3 To 652/2005 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a za použití §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora uvedený skutek, neboť měl za to, že nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný. Poškozeného MUDr. T. D. odkázal podle §229 odst. 3 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud na straně 3 svého stručného rozhodnutí na jedné straně přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že vysvětlení obviněného ohledně původu jeho pachových stop není příliš věrohodné, zvláště když takové tvrzení uplatnil až dodatečně (původně popřel dřívější návštěvu v prostorách užívaných poškozeným), na druhé straně však uvedl, že vedle toho se z provedených důkazů podává řada skutečností, které zpochybňují pachatelství obviněného. Zejména nebyl spolehlivě zjištěn motiv obviněného ke spáchání činu a odcizené věci nebyly u něho nalezeny (z provedených důkazů se ani nepodává, že by byla provedena prohlídka budovy ke zjištění, zda pachatel dočasně neuložil odcizené věci v jiných prostorách). Za pochybné krajský soud označil jednak to, že by obviněný při znalosti budovy a provozu v ní zvolil ke krádeži noc před pracovním dnem, kdy bylo možno předpokládat bezprostřední zjištění krádeže, jednak to, že by obviněný při nekalém jednání parkoval vlastní motorové vozidlo bezprostředně před budovou a vystavil se tak jednoduché identifikaci. Odvolací soud dále poukázal na to, že prakticky nikdo neměl přehled o tom, kolik vyhotovení klíčů od jednotlivých dveří vlastně existuje a kdo je má v držení či k nim má přístup (navíc z některých důkazů se podává, že uklízečky nezřídka ponechávaly některé z dveří neuzamčené).
Především však krajský soud zdůraznil, že soudu prvního stupně nelze přisvědčit, že by nepřímé důkazy o vině obviněného tvořily uzavřený řetězec; pachové stopy mohou sloužit jako usvědčující důkaz jen vedle dalších důkazů. Provedené důkazy však nemohou být bez důvodných pochybností dostatečným a spolehlivým podkladem pro vyslovení viny obviněného, byť podezření, že on je pachatelem činu, nadále trvá.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním. Učinila tak z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vyslovila přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci celého dosavadního trestního řízení nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že se závěrem soudu druhého stupně, týkajícím se zproštění obviněného viny, nelze souhlasit. Dovozovala, že se v posuzované věci jedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, v jehož důsledku je možno připustit zásah do vykonaných skutkových zjištění. Třebaže nalézací soud opřel závěr o vině obviněného toliko o nepřímé důkazy, velmi pečlivě posuzoval a hodnotil skutečnost, že žádný z vyslechnutých svědků jednoznačně neuvedl, že pachatelem předmětné trestné činnosti je právě obviněný, a tuto okolnost soud překlenul úvahami, kterým nelze z hlediska zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. ničeho vytknout. Dovolatelka kladla důraz zejména na obsah svědecké výpovědi L. D., z níž má být zřejmé, že tento svědek v předmětné době “… pachatele posuzované trestné činnosti sledoval, přičemž v té chvíli se v budově polikliniky zdržoval pouze obviněný, jehož policejní hlídka krátce poté zastihla u osobního automobilu, v němž měl na zadním sedadle uložen osobní počítač ...”. Měla za to, že pokud prvoinstanční soud za této důkazní situace (zejména je podle ní třeba přihlédnout k důkazu získanému metodou pachové identifikace) učinil závěr o vině obviněného, jde o závěr učiněný v souladu se zásadami správného a logického myšlení.
Se závěrem odvolacího soudu o zproštění obviněného obžaloby dovolatelka nesouhlasila rovněž proto, že se domnívala, že odvolací soud v rozporu s podmínkami uvedenými v §259 odst. 3 tr. ř. nevycházel důsledně ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně; jeho závěr se naopak váže ke skutkovým zjištěním, ke kterým dospěl sám v odvolacím řízení, aniž ve veřejném zasedání znovu provedl některé pro skutková zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, jimiž soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí o vině. S poukazem na rozhodnutí publikovaná pod č. 53/1992 a 20/1997 Sb. rozh. tr. nejvyšší státní zástupkyně namítla, že odvolací soud výše popsaným postupem nepřípustně zasáhl do sféry volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Právě důsledný postup odvolacího soudu podle zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. měl podle ní vyústit v závěr, že je to právě obviněný, kdo se předmětné trestné činnosti dopustil.
Na základě shora uvedených skutečností s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud:
1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 To 652/2005,
2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a
3) v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání nejvyšší státní zástupkyně se obviněný písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. D. Zaujal názor, že obsah dovolacích námitek, o které dovolatelka existenci deklarovaného dovolacího důvodu opřela, neodpovídá zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka podle něj namítá pouze nesprávné skutkové závěry krajského soudu, čímž není uplatněný důvod dovolání materiálně naplněn. Měl za to, že odvolací soud postupoval zcela správně a v intencích ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Byl to naopak soud prvního stupně, jenž nerespektoval zásady platné pro hodnocení důkazů stanovené v §2 odst. 6 tr. ř. Na rozdíl od nejvyšší státní zástupkyně měl obviněný za to, že nalézací soud některé důkazy zcela pominul, chybně hodnotil (zejména prý přecenil význam výpovědi svědka Ladislava Dudy) a “překroutil”, přičemž důkazy, jež nesvědčily pro závěr o vině obviněného, ve svém hodnocení fakticky vynechal (příkladmo obviněný zmínil výpovědi svědků V. D. a R. Ř. V nespolední řadě obviněný poukázal na údajné průtahy v přípravném trestním řízení a tvrdil, že samotné trestní řízení v této délce, kdy je trestně stíhán již od počátku roku 2003, negativně působilo zejména na jeho klientelu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je uvedeno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., trval na své účasti při rozhodování dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn. Obdobně shledal, že nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], že dovolání podala v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (resp. v tomto případě pro který byl obviněný obžaloby zproštěn). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě dovolatelka v převážné části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným (resp. v tomto případě pro který byl obžaloby zproštěn), ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatelka uplatnila především výhrady, v rámci nichž sama hodnotila provedené důkazy a úměrně tomu činila vlastní skutkové závěry. Tak tomu bylo především v té části její dovolací argumentace, pokud po zevrubném rozboru obsahu vybraných důkazů (které jsou podle ní vzájemně propojené a tvoří ve svém souhrnu logickou a uzavřenou soustavu) trvala na tom, že kdyby odvolací soud důsledně postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., dospěl by – stejně jako soud prvního stupně – k závěru o vině obviněného. Takové námitky ovšem rozhodně nelze označit za námitky právní, resp. námitky, jež by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný nejprve uznán vinným a pro nějž byl posléze obžaloby zproštěn). Obdobným způsobem je přitom třeba posuzovat také ty argumenty dovolatelky, hodnotila-li jako správný postup soudu prvního stupně, jímž se vyrovnal s absencí přímých důkazů svědčících o vině obviněného, pokud zmínila význam zajištěných pachových stop obviněného či pokud zdůrazňovala shora citovanou pasáž ze svědecké výpovědi L. D. Ze strany nejvyšší státní zástupkyně jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přihlížet nebylo možné ani k té části dovolacích výhrad nejvyšší státní zástupkyně, jejichž prostřednictvím označila postup odvolacího soudu za odporující podmínkám uvedeným v §259 odst. 3 tr. ř., tedy že nevycházel důsledně ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, a že jeho závěr se naopak váže ke skutkovým zjištěním, ke kterým dospěl sám v odvolacím řízení, aniž ve veřejném zasedání znovu provedl některé pro skutková zjištění podstatné důkazy. Jakkoliv by takové argumentaci bylo možné přisvědčit (krajský soud skutečně žádné důkazy sám neprovedl), jde o tvrzení ryze procesního charakteru, které pod shora uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
Lze tak shrnout, že ačkoli dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku podaném v neprospěch obviněného formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak k němu přistoupil odvolací soud, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v neprospěch obviněného; namítané nedostatky dovoláním napadeného rozsudku tak podmiňovala prezentací vlastních skutkových závěrů, k nimž dospěla na základě odlišného hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud dovodil, že nejvyšší státní zástupkyní vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Ačkoli dovolatelka uvedenou soudní praxi nikterak nezpochybnila, výslovně ve svém podání poukázala na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn také tehdy, pokud je jeho prostřednictvím namítána existence tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním hodnocením na straně druhé. Na takový příkrý nesoulad přitom usuzovala právě z toho, že pokud odvolací soud obviněného zprostil podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby, učinil tak v důsledku chybně zhodnocených důkazů a v rozporu se zásadami správného a logického uvažování.
V této souvislosti je třeba dovolatelce přisvědčit v tom, že výše zdůrazňovaná zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí platit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Jinak řečeno, dovolací soud se může zabývat hodnocením důkazů soudem pouze tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 200/05).
Přitom současně platí, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Ústavní soud v řadě svých nálezů či rozhodnutí vymezil zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod (ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu). Do jedné skupiny lze zařadit případy tzv. opomenutých důkazů (může jít buď o důkazy vůbec neprovedené, ať už záměrně nebo opomenutím, anebo o důkazy sice řádně provedené, ale nehodnocené při ustálení skutkového stavu věci – srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), do druhé skupiny případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy (takové důkazy musí být soudem vyloučeny – srov. např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, II. ÚS 291/2000, III. ÚS 190/01 a další) a do třetí skupiny případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Současně však Ústavní soud zdůraznil, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud takto formulované postuláty ve svých rozhodnutích respektuje a v žádném případě je nezpochybňuje. Přesto musí akcentovat, že rovina přezkumu vymezená úpravou dovolání jako jednoho z mimořádných opravných prostředků a rovina ústavněprávní nejsou a nemohou být již ze samotné podstaty věci rovinami zcela shodnými. Tím spíš musí platit i pro dovolací soud shora zmíněná premisa o možnosti korigovat jen ty nejextrémnější excesy; jinak by se dovolací soud ocitl mimo zákonem mu vymezené pravomoci.
Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud žádná pochybení ve vztahu k namítanému tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů odvolací soud učinil, a právním závěrem tohoto soudu neshledal. Nemůže být sporu o tom, že ze shora uvedených tří skupin případů by na danou věc mohla dopadat až skupina třetí (svévolné hodnocení důkazů provedené bez akceptovatelného racionálního logického základu). Dovolací soud však nedospěl k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí svědčilo o možné libovůli v rozhodování soudu druhého stupně.
Přes namítané procesní pochybení, že odvolací soud žádné důkazy sám neprovedl, které je však procesního charakteru a tudíž – jak již bylo výše rozvedeno – pod žádný z dovolacích důvodů nepodřaditelné, soud druhého stupně postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (hodnotil je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech) a učinil skutkové závěry, které lze akceptovat. Nelze mu totiž vytýkat, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval okruh jen nepřímých důkazů za natolik pevně uzavřený, aby to současně vylučovalo závěr, že pachatelem stíhaného skutku mohla být osoba odlišná od obviněného. V této souvislosti důvodně poukázal na to, že okresní soud postavil závěr o vině obviněného především na důkazu pachovou zkouškou, přestože takový důkaz má povahu pouze nepřímého a podpůrného důkazu (k tomu lze srovnat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97). Přestože odvolací soud v rámci použité argumentace nezmínil například ani to, že jediný přímý svědek L. D. při výslechu před soudem uvedl, že v obviněném nepoznává pachatele činu, jehož na místě přes prosklené dveře pozoroval, lze mít za to, že zprošťující rozsudek sice stručně, ale přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodnil (srov. §125 odst. 1 tr. ř.).
I když dovolatelka vyslovila s hodnocením důkazů odvolacím soudem nesouhlas, nelze připustit, aby jí tvrzený tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu na straně jedné a jeho navazujícími právními závěry na straně druhé byl založen pouze na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. I podle výkladu Ústavního soudu by muselo jít o případ svévolného hodnocení provedených důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu; o takovou situaci v posuzovaném případě nešlo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a