ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.467.2006.2
sp. zn. 8 Tdo 467/2006-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2006 ve věci dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 61 To 483/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 70/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 61 To 483/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T 70/2005. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T 70/2005, byl obviněný M. B. uznán vinným jednáním přesně popsaným v dalším textu tohoto usnesení, jež soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let; pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch taktéž státní zástupce odvolání, která projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2005, a usnesením sp. zn. 61 To 483/2005 je jako nedůvodná ve smyslu §256 tr. ř. zamítl.
Dne 10. 2. 2006 obviněný učinil prostřednictvím své obhájkyně Mgr. L. H. na poště podání, jež obsahovalo tzv. blanketní dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a uvedl, že jej odůvodní dodatečně (č. l. 268).
Protože takto podané dovolání nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., postupoval předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 podle §265h odst. 1 tr. ř. a přípisem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 24 T 70/2005, vyzval obviněného a jeho obhájkyni, aby odstranili vady podaného dovolání ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanovil (č. l. 270). V návaznosti na tuto výzvu obviněný prostřednictvím obhájkyně uvedené dovolání doplnil dne 27. 3. 2006 (č. l. 271 až 274).
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyjádřil názor, že skutek, jímž byl uznán vinným, spolehlivě nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to zejména pokud jde o podmínku použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Namítl, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Za vadné především pokládal, že soud opřel závěr o jeho vině výhradně o úřední záznam Policie ČR ze dne 24. 12. 2004, fotorekognici (kterou označil za zavádějící) a výpověď poškozeného J. B., zatímco důkazy potvrzující jeho obhajobu, že se uvedeného činu nedopustil a že na místě činu v předmětnou dobu vůbec nebyl, bez náležitého odůvodnění zcela pominul s tím, že jsou nevěrohodné (jmenovitě výpovědi svědků P. R., I. V., K. Š. a R. B., Š. T., J. K., M. P. a B. N.). Trval na tom, že výpověď poškozeného J. B. je vnitřně rozporná (zejména pokud jde o časové zařazení příchodu obviněného do bytu poškozeného, délky jeho pobytu a místa, kde mělo dojít ke konfliktu), obsahuje lživé údaje (pokud jde o přítomnost Š. T. v bytě poškozeného při útoku na jeho osobu) a ve světle dalších provedených důkazů stojí zcela osamoceně. V této spojitosti obviněný upozornil, že poškozený verzi jeho výpovědi v průběhu trestního řízení opakovaně měnil (a to i v rámci jednoho výslechu), a polemizoval s tím, zda poškozený mohl za situace, kdy užívá návykové látky, vůbec v okamžiku údajného napadení vnímat a chápat dění kolem něj a zda je jeho popis událostí objektivní. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se nezabývaly otázkou ovlivnění osobnosti poškozeného návykovými látkami, a to zejména za situace, kdy u ostatních svědků snižovaly věrohodnost jejich výpovědí právě s odůvodněním, že jsou drogově závislí. Protože na místě činu nebyly zajištěny žádné pachové či daktyloskopické stopy, které by prokazovaly vinu obviněného, nejsou prý provedené důkazy postačující pro závěr, že se uvedeného skutku dopustil právě on. Stejně tak prý nebylo prokázáno, že se použitím násilí vůči poškozenému snažil po něm získat nějaký prospěch; za těchto okolností měl soud rozhodovat v jeho prospěch.
Na základě uvedených skutečností obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005. sp. zn. 61 To 483/2003, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T 70/2005, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby a současně proputí z výkonu trestu odnětí svobody.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupce”). Předeslal, že Nejvyššímu státnímu zastupitelství nebylo do dne vyhotovení vyjádření doručeno odůvodnění dovolání obviněného, proto se mohl vyjádřit pouze k dovolání doručenému Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 10. 2. 2006. Ve vztahu k tomuto podání státní zástupce zaujal názor, že nesplňuje obsahové náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., a konstatoval, že pokud by obviněný nereagoval na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad dovolání ve stanovené lhůtě, nebyl by na místě jiný postup než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. s odůvodněním, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného (včetně jeho dodatečného doplnění) je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Přestože některé senáty Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích v minulosti vyslovily názor, že obsahové vady podaného dovolání lze odstranit jen ve lhůtě stanovené pro podání dovolání, resp. že po uplynutí lhůty pro podání dovolání je možno pouze doplnit, nikoliv prvotně založit dovolací důvody, senát Nejvyššího soudu rozhodující v této věci respektoval nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 134/03, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, vztahující se k problematice podání tzv. blanketního dovolání a jeho dodatečného odůvodnění, a shledal, že podané dovolání splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l)tr. ř. je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud konstatoval, že ač jej obviněný v dovolání doručenému Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 10. 2. 2006 výslovně zmínil, v dalším textu (resp. v dodatečném odůvodnění podaného dovolání) jej nikterak blíže nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které jej měly naplňovat.
Z obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl dovoláním napadeným rozhodnutím z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zabývat.
Dalším důvodem dovolání, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl ten, jenž je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K zákonné formulaci tohoto dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné především uvést, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Některé (v dalším textu podrobněji zmíněné) námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých dovolacích argumentů brojil výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů. Do této kategorie námitek patří především ta jeho tvrzení, jestliže nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v nedostatečně provedeném dokazování s argumentem, že soud závěr o jeho vině opřel o nespolehlivé a nevěrohodné důkazy (zásadní výhrady obviněný vznesl zejména proti důkazní hodnotě svědecké výpovědi poškozeného J. B., úředního záznamu Policie ČR a fotorekognice), které měl navíc hodnotit v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů uvedenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (soud prý nepřihlédl k obsahu výpovědí v dovolání vyjmenovaných svědků, které podporovaly obhajobu obviněného, že se uvedeného trestného jednání nedopustil, neboť na místě činu vůbec nebyl).
Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tj. sekundárně) dovozoval nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly v tomto rozsahu výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ta tvrzení obviněného, jestliže se domníval, že za situace, kdy nebyly zajištěny žádné pachové či daktyloskopické stopy, které by bezpečně prokazovaly jeho vinu, měl soud rozhodnout v jeho prospěch. Takto formulované námitky obviněného svědčí o tom, že se domáhal aplikace zásady „in dubio pro reo“, která vyplývá z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo se tedy nikterak nedotýká otázky právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale týká se právě jen otázek skutkových.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že se předmětného skutku dopustil právě obviněný, soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
Pokud by obviněný uplatnil ve vztahu k výše uvedenému dovolacímu důvodu pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že obviněný spatřoval existenci deklarovaného dovolacího důvodu také ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Domníval se totiž, že nebyl splněn znak objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad.
K závěru o důvodnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jeho pachatele. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval v tom, že
„dne 24. 12. 2004 kolem 10:00 hodin v P. v bytě J. B., po něm požadoval drogy a když se dozvěděl, že poškozený žádné drogy nemá, požadoval vydání veškerých věcí a peněz a následně jej chytil za vlasy, na temeni hlavy, cloumal s ním, nožem uřezal vlasy v zátylku, jednáním mu způsobil rozsáhlou hlubokou lalokovitou řeznou ránu temenotýlní krajiny hlavy a následně z bytu utekl“.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku – v části, v níž se zabýval právní kvalifikací jednání obviněného – toliko uvedl, že „obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a to v daném případě násilí intenzivního za použití nože se způsobením středně těžkého poranění“. Závěr o vině opřel především o výpověď poškozeného J. B. (vědom si toho, že se jednalo o jediný přímý usvědčující důkaz), kterou považoval za zcela věrohodnou, logickou a korespondující s ostatními provedenými nepřímými důkazy. Nalézací soud uznal obviněného vinným v rozsahu podané obžaloby s tím rozdílem (srov. str. 7 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), že upřesnil dobu spáchání trestného činu (tj. dne 24. 12. 2004 kolem 10:00 hodin) a ze skutkové věty vypustil část ohledně vyhrůžek, o kterých jmenovaný poškozený již v hlavním líčení nevypovídal (vypovídal pouze o žádosti o vydání peněz a věcí, resp. drog).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že výrok o vině v napadeném rozsudku (jenž však na str. 1 odůvodnění svého usnesení neinpretoval zcela přesně) je správný a odůvodněný a jednání obviněného odpovídá i použitá právní kvalifikace; z výpovědi poškozeného a dalších okolností případu totiž jednoznačně plyne, že násilí ze strany obviněného mělo být prostředkem ke zmocnění se věcí poškozeného, resp. věcí v jeho bytě. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, pokud obhajobu obviněného odmítl jako nevěrohodnou a za základ výroku o vině vzal usvědčující výpověď poškozeného J. B. Měl za to, že jmenovaný poškozený u hlavního líčení přesvědčivě a logicky popsal průběh a důvod jeho napadení v bytě (navíc oproti skutkovému ději vyjádřenému ve výroku o vině uvedl, že od útočníka obdržel tzv. „hlavičku“ a před užitím nože byl jím stržen jakoby na zem, což bylo doprovázeno slovy „ať poškozený poslouchá, nebo bude zabit“) a zejména označil obviněného za jeho pachatele (srov. str. 3 odůvodnění).
Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit. Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu loupeže a k jeho pachateli.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
V posuzované trestní věci má význam to, že jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. To v podstatě znamená, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí být v případě tohoto trestného činu vždy prostředkem nátlaku na vůli napadeného a jako takové musí předcházet časově bezprostředně navazujícímu zmocnění se takové věci.
Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že obviněný byl pachatelem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.; popsaný skutek obviněného totiž neobsahuje žádné zjištění týkající se použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. aby bylo možno dospět k závěru, že obviněný použil násilí právě jakožto prostředku k nátlaku na vůli napadeného. Naopak obviněným použité násilí je ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně popsáno toliko jako následný (arg. „… a následně jej …“) způsob vyjádření jeho nespokojenosti poté, co poškozený jeho žádost o vydání drog, peněz a „veškerých věcí“ odmítl. Takto popsaná skutková zjištění tedy spíše svědčí o použití násilí ze strany obviněného jako určité formy odplaty za to, že poškozený jeho žádosti nevyhověl. Pak ale nelze dovodit, že takto popsaný útok obviněného (sice směřující proti fyzické integritě poškozeného, nikoliv však současně proti jeho svobodě a k zmocnění se cizí věci) odpovídal právní kvalifikaci jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 937/2002).
Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění veškerých znaků předmětného trestného činu ze strany obviněného, vyznívají nepřesvědčivě a především postrádají uvedení těch skutkových okolností, které zákon předpokládá u pachatele tohoto trestného činu. Pokud se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména požadavkem použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci). To však neučinil a naopak argumentoval shora zmíněnými skutečnostmi, které nalézací soud do popisu svých skutkových zjištění nepojal.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusil především soud druhého stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, s nímž se následně ztotožnil Městský soud v Praze, jednoznačně nevyplývá naplnění všech zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným [dlužno poznamenat, že na naplnění těchto znaků jmenovaného trestného činu nelze usuzovat ani z podané obžaloby, neboť popis skutku v žalobním návrhu by rovněž mohl svědčit pro závěr, že k použití násilí ze strany obviněného vůči poškozenému došlo až následně (arg. „… a když se dozvěděl, že …“) jako odplata za to, že poškozený nevyhověl jeho žádosti o vydání drog].
Nejvyšší soud vzhledem k těmto skutečnostem dospěl k závěru, že odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 61 To 483/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T 70/2005. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného M. B. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.). Dospěje-li k závěru, že zjištěný skutek nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., bude muset zvažovat jinou přiléhavou právní kvalifikaci. Aniž by Nejvyšší soud takovou kvalifikaci v současném stadiu řízení chtěl předjímat, z dosavadních skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že především následek způsobený obviněným poškozenému by zcela reálně svědčil pro závěr o trestném činu ublížení na zdraví minimálně podle §221 odst. 1 tr. zák.
Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného (ať už trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nebo trestným činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.) a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Na druhou stranu za pouhou konkretizaci jednání by však nebylo možno považovat takový posun ve skutkových zjištěních (v dané věci např. v časovém sledu událostí), který by již byl evidentně v neprospěch obviněného.
V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Rozhodnutí podle §265l odst. 4 tr. ř. o vzetí (resp. nevzetí) obviněného M. B. do vazby Nejvyšší soud učinil v samostatném usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a