ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.577.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 577/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 To 423/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 188/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 3 T 188/2004, byl obviněný J. L. (v usnesení odvolacího soudu je nepřesně označen jako „L.“) uznán vinným, že
„1.
dne 17. 4. 2004 v době kolem 17:00 hod. v P. – U. vstoupil do restaurace L. d. společně s dosud neztotožněnou ženou, po obsluze restaurace požadoval nalití alkoholického nápoje, což mu bylo odmítnuto z důvodu předchozí neshody s obsluhou, načež obžalovaný začal personál restaurace slovně urážet, rukou shodil z barového pultu skleničky na zem, následně uchopil půllitrovou sklenici, kterou hodil po servírce, již zasáhl do ruky, a poté, co do místnosti vstoupily z vedlejší místnosti jiné osoby, restauraci opustil,
2.
dne 10. 6. 2004 kolem 20:50 hodin v P., v bytě svého bratra V. L., kde byl na návštěvě, slovně napadl K. L., ke které následně přistoupil, dal jí nůž pod krk a vyhrožoval jí, že jí uřízne hlavu, poté, co ji V. L. začal bránit, kopl ještě poškozenou do ramene,
3.
dne 10. 6. 2004 kolem 21:50 hodin v P., šermoval nožem před obličejem poškozené A. E., následně držel nůž v oblasti jejího krku a požadoval po ní, aby se svlékla s tím, že když tak neučiní, že ji zabije, poškozená se však tomuto bránila, odstrkovala obžalovaného, načež obžalovaný nůž schoval, odhodil poškozenou na zeď a z místa odešel,
4.
dne 17. 5. 2004 kolem 19:30 hodin v P., obtěžoval poškozenou V. B., při návratu z restaurace tím, že jí zastoupil cestu, zval ji k sobě do bytu, chytal ji za rameno, osahával přes prsa, kousl do tváře, říkal jí, že má velké přirození, že se jí to bude líbit, načež si obžalovaný sám vyndal přirození z kalhot, to však už poškozená utekla,
5.
dne 13. 12. 2004 kolem 20:00 hodin v P. – U., vstoupil proti vůli majitele bytu R. V., do jeho bytu, kde také byla na návštěvě L. C., odkud byl jak slovně, tak přetlačováním R. V. vykazován, zatímco obžalovaný na adresu přítomných pronášel vulgární slova“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 1.), trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (bod 2.), trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (bod 3.), trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 4.) a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (bod 5.). Za to jej soud odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupkyně odvolání, jež Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném 23. 11. 2005 usnesením sp. zn. 5 To 423/2005 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. Ch. dovoláním, které v obecné rovině opřel o důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
V podrobnostech obviněný zaměřil své dovolací námitky proti postupu odvolacího soudu, projednal-li jeho odvolání ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti. Namítl, že před konáním uvedeného veřejného zasedání soud druhého stupně telefonicky i písemně informoval o tom, že se jej nemůže z důvodu nemoci zúčastnit, zaslal omluvu a potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 21. 11. 2005. Zároveň uvedl, že z jeho omluvy nelze dovozovat, že by souhlasil nebo dokonce požádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Tímto postupem odvolacího soudu mělo dojít ke zkrácení jeho práva na obhajobu, neboť mu byla znemožněna účast na veřejném zasedání a možnost se hájit. V dalším obviněný upozornil, že byl stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V závěru svého dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a poté přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 30. 5. 2006 konstatoval, že ač nelze z dostupného spisového materiálu dostatečně posoudit věrohodnost a důvodnost námitek obviněného, měl odvolací soud v každém případě důkladně zvážit, zda za (obviněným) popisované situace projednáním věci v době, kdy obviněný není pro nemoc schopen řízení se účastnit, nezkrátí jeho ústavní právo na obhajobu. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu není vůbec patrno, že by se soud touto otázkou jakkoli zabýval a jak ji vyřešil. Státní zástupce uzavřel, že za předpokladu správnosti tvrzení obviněného, jak jsou uvedena v jeho mimořádném opravném prostředku, je třeba jeho námitkám přisvědčit. Pro ten případ navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 To 423/2005, a rovněž všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž pak dodal, že s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Poukázal-li obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pak je třeba uvést, že jeho podstata spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Uplatnění citovaného dovolacího důvodu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále převážně jen „LZPS“).
Protože obviněný zaměřil své dovolací argumenty proti splnění zákonných podmínek pro konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, zabýval se Nejvyšší soud s odkazem na deklarovaný důvod dovolání posouzením otázky, zda v daném případě byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném za účelem projednání jeho odvolání u Městského soudu v Praze dne 23. 11. 2005.
Po přezkoumání všech relevantních skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, učinil tak opodstatněně.
Především je třeba poukázat na ustanovení §263 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, přičemž účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná.
Podle §263 odst. 4 tr. ř. platí, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v dovolání vytkl, že veřejné zasedání o jeho odvolání dne 23. 11. 2005 bylo v rozporu s platnou právní úpravou konáno v jeho nepřítomnosti. Právě tímto postupem soudu druhého stupně došlo podle názoru obviněného ke zkrácení jeho práva na obhajobu.
Výhrady obviněného vůči správnosti a korektnosti postupu odvolacího soudu nelze akceptovat.
Z obsahu spisu je zřejmé, že veřejné zasedání bylo v této trestní věci nařízeno na den 23. 11. 2005 a obviněný i jeho obhájce byli o jeho konání řádně a včas vyrozuměni. Jak je patrné z tzv. doručenky založené na č. l. 153 spisu, bylo obviněnému zasláno vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání (vzor č. 7a tr. ř.; srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení) na adresu jeho trvalého bydliště. Jelikož tam nebyl dne 9. 11. 2005 zastižen (ačkoliv se zde trvale zdržuje), bylo mu oznámeno, že zásilka byla uložena a že si ji může ve stanovené lhůtě vyzvednout (obviněný tak učinil osobně dne 10. 11. 2005). Byl-li obviněný o konání veřejného zasedání vyrozuměn (zmíněným vzorem 7a tr. ř.), dostalo se mu mimo jiné i poučení, že veřejné zasedání se může konat v jeho nepřítomnosti.
Z obsahu spisu se dále podává, že dne 22. 11. 2005 obviněný doručil Městskému soudu v Praze písemnou omluvu (č. l. 155 spisu) své účasti na nařízeném veřejném zasedání z důvodu nemoci, kterou doložil lékařským potvrzením o pracovní neschopnosti ze dne 21. 11. 2005 (č. l. 156 spisu).
Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 11. 2005 (č. l. 162 spisu), odvolací soud po zahájení veřejného zasedání nejprve konstatoval omluvu obviněného a poté vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude provedeno v jeho nepřítomnosti. Veřejnému zasedání byl osobně přítomen obhájce obviněného JUDr. R. Ch., jenž proti postupu odvolacího soudu žádné námitky nevznesl a ani se nedomáhal případného odročení veřejného zasedání za účelem umožnění účasti obviněného. Jmenovaný obhájce toliko předložil odvolacímu soudu k provedení důkazu přečtením vyjádření zaměstnavatele Městské části P. ze dne 15. 6. 2005 a dvě vyhotovení vnitřního sdělení ze dne 13. a 16. června 2005 a přednesl závěrečný návrh.
Pokud za výše popsaných okolností soud druhého stupně dospěl k závěru, že účast obviněného při veřejném zasedání není nezbytná a usnesením rozhodl tak, že bude konáno v jeho nepřítomnosti, postupoval ve formální shodě s podmínkami uvedenými v ustanovení §263 tr. ř. Odvolací soud jednal v nepřítomnosti obviněného poté, co byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, avšak k tomuto jednání se (byť omluveně) nedostavil.
Procesní úkony, spočívající v účasti na veřejném zasedání, stejně jako případné omluvy z těchto jednání, jsou oprávněními zcela v dispozici obviněného. Samy o sobě však nejsou pro soud jasným signálem toho, že se obviněný chce veřejného zasedání osobně účastnit. Chtěl-li obviněný svá práva v řízení před soudem uplatnit, mohl tak učinit pouze tehdy, dostavil-li by se po řádném vyrozumění k veřejnému zasedání. Pokud se ze zdravotních důvodů k tomuto zasedání dostavit nemohl a přitom na své účasti při veřejném zasedání trval, měl odvolací soud požádat o jeho odročení. To však neučinil ani sám ani prostřednictvím svého obhájce.
Je tak evidentní, že dovolání obviněného se v tomto směru opírá o okolnosti, které je nutné z hlediska zákonných předpokladů pro konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného považovat za irelevantní.
Dále se Nejvyšší soud zabýval nepřítomností obviněného při veřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2005 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první LZPS. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Podle čl. 38 odst. 2 LZPS má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 LZPS není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, protože ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Dlužno ovšem dodat, že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného se svojí povahou i významem blíží hlavnímu líčení. Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní. Obviněný svoji neúčast sice omluvil, avšak sám o odročení hlavního líčení nepožádal a neuvedl ani, že na své účasti při veřejném zasedání trvá (neučinil tak ani prostřednictvím svého obhájce). Postup odvolacího soudu, který se za této situace rozhodl konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat. Soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud již zmínil, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Nad rámec výše řečeného je nutno dodat, že ke zkrácení práv obviněného uvedených v čl. 38 odst. 2 LZPS nemohlo dojít postupem odvolacího soudu i proto, že veřejné zasedání se konalo za přítomnosti jeho obhájce, jenž proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu, na jehož základě bylo rozhodnuto o projednání věci bez účasti obviněného, ničeho nenamítal.
S ohledem na výše citovaný §263 odst. 4 tr. ř. je zcela nepřípadné rovněž tvrzení obviněného, namítl-li, že o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti odvolací soud výslovně nepožádal, a argumentoval-li tím, že je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se absence jeho žádosti o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, pak obviněný patrně přehlédl, že taková žádost o konání jednání v nepřítomnosti obviněného se vztahuje pouze na hlavní líčení (srov. §202 odst. 5 tr. ř.). U veřejného zasedání se tato úprava zásadně uplatní pouze tehdy, je-li obviněný v době konání veřejného zasedání ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (srov. §263 odst. 4 tr. ř.); o takovou situaci se ovšem v posuzovaném případě nejednalo. Pokud jde o druhou z uplatněných námitek, pak je třeba dodat, že obviněným zdůrazňovaná výše trestní sazby stanovená trestním zákonem na konkrétní trestný čin, pro který je obviněný stíhán, je v tomto ohledu zcela irelevantní, neboť se vztahuje opět jen na hlavní líčení (srov. §202 odst. 4 tr. ř.).
Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k dovolacím námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nejde o procesní pochybení, na jehož základě by bylo možno přisvědčit tvrzení obviněného o porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a