ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1179.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1179/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007 o dovolání obviněného T. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2007, sp. zn. 3 To 130/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 15/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2006, sp. zn. 12 T 15/2004, byl obviněný T. Š. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 a §250a odst. 1, 3 tr. zák., a za tuto a další sbíhající se trestnou činnost (z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2004, sp. zn. 3 T 212/2003) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že po vzájemné dohodě s odsouzeným M. D., dne 22. 4. 2002 v B., obžalovaný T. Š. oznámil Č. p., a. s., škodnou událost z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a dne 9. 4. 2002 k této pojistné události uplatnil odsouzený M. D. přímý nárok poškozeného, kdy celková výše požadovaného plnění byla 73 510,- Kč, a to přesto, že dopravní nehoda, na základě které mělo být uskutečněno požadované plnění, se nestala a byla fingována dne 4. 4. 2002 ve 22.45 hod. v B., kdy mělo dojít ke střetu již dříve havarovaných vozidel Škoda Favorit, jehož oprávněným držitelem byl obžalovaný T. Š., a Škoda Felicia Combi 1.9D, jehož oprávněným držitelem byl odsouzený M. D.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 28. června 2007, sp. zn. 3 To 130/2007, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, vůbec nedopustil. K dopravní nehodě vozidel skutečně došlo a dovolatel jejím ohlášením pouze plnil své povinnosti vůči pojišťovně. Druhého účastníka dopravní nehody neznal a neuzavřel s nim žádnou takovou dohodu, jak dovodily oba soudy. V jednání dovolatele tak nelze spatřovat ani nepřímý úmysl dopustit se pojistného podvodu. V neposlední řadě soudy nesprávně vycházely ze znaleckého posudku ohledně poškození auta a neprovedly ani navrhovaný výslech svědka M. D., a proto dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, která nesprávně právně posoudily.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a napadené usnesení Krajského soudu v Brně a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprostí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná konkrétní námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo zejména v důsledku nesprávně provedeného dokazování a způsobu zhodnocení jeho výsledků: konkrétně napadá vadné závěry vyvozené ze znaleckého posudku Ing. L. G. a neprovedení důkazu výslechem svědka M. D. Pokud dovolatel namítal nedostatek subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu, je zřejmé, že i tyto jeho námitky se opírají výhradně o polemiku se skutkovými závěry obou soudů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely zejména ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, specializace dopravní nehody, který vypracoval Ing. L. G., a dále též z listinných důkazů (protokolu o nehodě v silničním provozu na č. l. 60, oznámení obviněného o škodné události k pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na č. l. 65, uplatnění nároku poškozeného na č. l. 68). V neposlední řadě soudy nemohly přehlédnout ani zjištění vyplývající z trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 212/2003, v níž byl obviněný T. Š. pravomocně odsouzen za skutek, jehož se dopustil rovněž v souvislosti s fingováním dopravní nehody. Na podkladě provedených důkazů potom soudy dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného (str. 3 - 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 usnesení odvolacího soudu). Pokud soudy s ohledem na rozsah provedeného dokazování dospěly k závěru, že okruh zjišťovaných skutečností není nutno rozšiřovat provedením dalších důkazů (výslechem svědka M. D.), potom tento svůj postup také náležitě odůvodnily (srov. str. 3 - 4 rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík