ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.633.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 633/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007, o dovolání obviněné JUDr. E. T. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 13 To 259/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 49/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné JUDr. E. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. září 2005, sp. zn. 1 T 49/2004, byla obviněná uznána vinnou trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle §206 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Soud podle §53 odst. 4 tr. zák. stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen ve dvou měsíčních splátkách. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jeden) rok.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedeného trestného činu dopustila tím, že dne 10. června 2002 v Českých Budějovicích na tiskové konferenci, kterou sama svolala, konané v prostorách M. p., přítomným novinářům sdělila lživé informace o JUDr. M. S., které byly a jsou v rozporu se skutečností, a to konkrétně těmito slovy: „Zpochybňuji, že Bůh je moudrý a spravedlivý, že dopustí, aby bývalý předseda jihočeského krajského soudu M. S. mohl na této církevní fakultě přednášet. Je to právník s krvavýma rukama. V padesátých letech posílal kulaky do vězení. Mám rozsudky lidí, kteří za jeho působení byli odsouzeni z politických důvodu a ve vězení zemřeli“. Tato citace byla otištěna dne 11. června 2002 v Č. l. v článku V. L. s názvem „Právnička E. T. odjela na pražské arcibiskupství“ a dále dne 1. října 2002 vlastnoručně napsala do návštěvní kroniky putovní výstavy „Cesta ke svobodě a demokracii“ pořádané K. p. v. ČR a konané v Č. B. lživý zápis tohoto znění: „Hrůzné! Na teologické fakultě v Č. B. „přednáší“ právo JUDr. S. M., ten, který posílá lidi do kriminálu v padesátých letech! Právník s krvavýma rukama. Nikomu to nevadí. Udavač, zloděj majetku. JUDr. E. T., Č. B.“, což bylo a je v rozporu se skutečností, s čímž se seznámil předseda K. p. v. ČR JUDr. S. D., který o tomto zápisu informoval dopisem k rukám děkana Teologické fakulty v Č. B. ThDr. J. K., a současně takové informace byly v rodině, zaměstnání a u spoluobčanů způsobilé ohrozit dobrou pověst, důstojnost a čest JUDr. M. S., jako bývalého předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích a externího učitele na Teologické fakultě v Č. B.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 13 To 365/2005, částečně zrušil k odvolání obviněné uvedený rozsudek, a to ve výroku o trestu a vrátil věc soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. června 2006, č. j. 1 T 49/2004-489, při nezměněném výroku o vině, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 49/2004 ze dne 21. září 2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 365/2005 ze dne 24. ledna 2006, odsoudil obviněnou podle §206 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- (desetitisíc) Kč, přičemž podle §53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve dvou měsíčních splátkách, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 13 To 259/2006, byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla odsouzena za trestný čin pomluvy, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. září 2005, sp. zn. 1 T 49/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2006, č. j. 13 To 365/2005-476, podle §206 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč (desettisíc korun). Podle §53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti měsíčních splátkách a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců.
Obviněná podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 13 To 259/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. června 2006, sp. zn. 1 T 49/2004, v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu, které na výzvu soudu doplnila. Odkázala v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že její jednání bylo nesprávně kvalifikováno soudy obou stupňů jako trestný čin pomluvy ve smyslu §206 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolatelka poukazuje na to, že již opakovaně vytýká soudům obou stupňů, že její čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost a není proto trestným činem. V této souvislosti upozorňuje na to, že tyto námitky byly uplatněny v odvolání do rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. září 2005, sp. zn. 1 T 49/2004, ve kterém tento soud konstatuje, že „hodnocení nebezpečnosti trestného činu, tedy významem chráněného zájmu, je dobrá pověst a čest jednotlivce. Je zvyšován okolnostmi, za kterých je spáchán, kdy poškozený byl předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích a tedy osobou, která by svým chováním a vystupováním měla skýtat záruku bezúhonnosti a cti.“ Z toho dovolatelka vyvozuje, že v příčinném pozadí snížení cti a vážnosti poškozeného nebylo jednání obviněné, nýbrž jednání poškozeného. Dovolatelka zdůraznila, že ve svých výrocích specifikovala důvody a skutky, kterých se poškozený dopustil. Motivací jednání dovolatelky nemohla být vůle snížit čest a vážnost poškozeného, neboť ten tyto vlastnosti objektivně nevykazuje. Dovolatelka namítá, že s ohledem na uvedené existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu. Tvrdí, že soud neakceptoval racionální logický základ, důkazy hodnotil svévolně. Je toho názoru, že její výrok na tiskové konferenci dne 10. června 2002 je jejím osobním názorem, který je navíc podložen spisovým materiálem – rozsudky, které jsou uloženy v Okresním archivu v Českých Budějovicích. Tyto rozsudky však z Okresního archivu na žádost obviněné nebyly vyzvednuty ani v přípravném řízení ani před soudy obou stupňů, ač na těchto důkazech trvala. Navíc, za celé pětileté období neučinil soud dotaz na Okresní archiv v Českých Budějovicích, ač dovolatelka na tomto důkazu trvala již v přípravném řízení a poté před soudy obou stupňů, a proto nebylo možno prokázat správnost jejího tvrzení. Dovolatelka namítá, že uvedený skutek nevykazuje naplnění formálních znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou a domnívá se, že vyjádření vlastního názoru nevykazuje znaky trestného činu pomluvy ve smyslu §206 odst. 1, 2 tr. zák. Z toho dovolatelka usuzuje, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, plynoucími z dokazování a právními závěry soudů ve vztahu k výroku o trestu. Dovolatelka dále namítá, že peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, který má být zaplacen v deseti měsíčních splátkách, byl vyměřen dle nesprávného posouzení, což platí i pro výrok soudu, dle něhož dle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě trest vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. V návaznosti na dovolací námitky dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozsudky sp. zn. 1 T 49/2004 ze dne 26. června 2006 a č. j. 13 To 259/2006-504 ze dne 31. října 2006 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí prvoinstančnímu soudu.
K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedla, že v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem dovolatelka právně relevantně uplatnila námitku, jejímž prostřednictvím zpochybnila právní posouzení svého jednání jako trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a zpochybnila přitom naplnění jak formálního, tak i materiálního znaku trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byla uznána vinnou. Vytkla přitom, že nemohla být odsouzena pro prezentaci svého osobního názoru a dále to, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, jímž byla uznána vinou. Státní zástupkyně nesouhlasí s názorem dovolatelky, že její jednání nemůže být protiprávní za situace, kdy ji uvedená konstatování o JUDr. M. S. jsou jejím osobním názorem, který veřejně prezentovala. Státní zástupkyně v této souvislosti zdůraznila, že tím, že dovolatelka byla uznána vinnou trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. došlo sice k zásahu do výkonu jejího práva na svobodu projevu, avšak tento zásah je plně v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým zásahem bylo třeba ochránit práva a svobody druhých, morálku a zejména ochránit pověst a práva jiných. Státní zástupkyně shrnula, že obviněná šířila o poškozeném JUDr. M. S. nepravdivé údaje tiskem, přičemž tyto údaje nejenže byly způsobilé značně ohrozit vážnost napadaného u spoluobčanů nebo mu způsobit jinou vážnou újmu, ale v podstatě k takovému následku i došlo a obviněná se takového jednání dopustila v úmyslu nepřímém. Obviněná neměla v době, kdy šířila nepravdivé informace o poškozeném, žádným způsobem ověřeno, že by v rámci soudcovské moci rozhodl tak, jak prezentovala a uváděla přitom, že tyto skutečnosti je schopna in natura doložit, přičemž tomu tak ve skutečnosti nebylo, což je jednání protiprávní. Státní zástupkyně nesouhlasí s dovolatelkou, že stupeň nebezpečnosti skutku je nižší než nepatrný. Dle státní zástupkyně byl význam chráněného zájmu dotčen v podobě důstojnosti osobní cti dobré pověsti a způsob provedení činu spočívající v šíření tiskem nepravdivých a hanlivých tvrzení zpochybňujících politické, osobní, mravní a i odborné kvality poškozeného při výkonu jeho pedagogické činnosti poukazem na jeho záměrně zkreslenou soudcovskou minulost. Státní zástupkyně se domnívá, že rovněž nelze přehlédnout výrazy, které obviněná ve svých nepravdivých tvrzeních zvolila a jimiž se snažila přesvědčit veřejnost o tom, že poškozený nemůže působit ve funkci pedagoga na teologické fakultě proto, že se v totalitní době dopouštěl zákonem posvěcených zločinů, neboť nezákonně trestal obviněné z politických zločinů. Tím dle státní zástupkyně přesáhla přípustné meze pro uplatnění svého práva na svobodu projevu. Za nepřehlédnutelnou skutečnost pokládá státní zástupkyně rovněž fakt, že v důsledku jednání obviněné nedošlo pouze k ohrožení lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti poškozeného, ale dokonce k přímým zásahům do těchto sfér, a to jak v rovině zásahu těchto hodnot v rodině, zaměstnání, tedy u široké obce právnické veřejnosti a veřejnosti vůbec. Vzhledem k argumentaci uvedené ve svém vyjádření, státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněné Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako neopodstatněné. Současně státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu), shledal, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu), bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnou uplatněné námitky skutečně lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. US 412/02, II. US 651/02, III. US 282/03). V dovolání je možné vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním s cílem dosáhnout jejich změny a v návaznosti na to i jiného právního posouzení.
Nejnovější judikatura Ústavního soudu, zejména pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a nález sp. zn. IV. ÚS 216/04 (a obdobně i nálezy sp. zn. I ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03), nepřipuštění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Reflektuje tuto judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud do rámce dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadil i „zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními” (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006), čili „zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání” (viz usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 849/2006(.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 pak Ústavní soud výslovně uvedl: „Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. §265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem ČR aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. ... Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec.”
Vyjádřeno jinými slovy, interpretací dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Ústavní soud otevřel kromě přezkumu právního posouzení věci i prostor pro posouzení souladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jakož i pro posouzení vazby procesních vad řízení na právní posouzení věci.
K interpretaci §206 tr. zák. se Nejvyšší soud autoritativně vyslovil v kasačním rozsudku ze dne 1. září 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, přičemž uvedená věc má řadu analogických znaků s projednávanou věcí. Poté, co Nejvyšší soud v předmětném rozsudku konstatoval obsah §206 odst. 1 tr. zák., dle něhož trestného činu pomluvy se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, uvedl: „K tomu, aby mohl být údaj označen za nepravdivý, tj. v rozporu se skutečností, musí jít o údaj ověřitelný. Nelze tedy za něj považovat taková tvrzení, která jsou hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní úsudek jejich autora, tedy nikoli jako faktický údaj....Samotná nepravdivost údaje však pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. nestačí. Nepravdivý údaj musí být současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby, jíž se týká, u spoluobčanů. Znak značnou měrou je přitom nutno vykládat tak, že ne každá újma na vážnosti poškozeného musí mít nutně za následek trestněprávní odpovědnost pachatele podle §206 odst. 1 tr. zák. Tento znak je v další části ustanovení §206 odst. 1 tr. zák. příkladmo specifikován - zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Při respektování toho, co bylo uvedeno výše, to znamená, že ne každý údaj způsobilý poškodit někoho v zaměstnání musí nutně naplnit znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., neboť musí jít o poškození svou úrovní srovnatelné s ohrožením vážnosti, které se musí stát značnou měrou, resp. srovnatelné s jinou vážnou újmou. Záměrem zákonodárce při postihu deliktů poškozujících čest a dobrou pověst člověka zjevně bylo vyvozovat z takových útoků primárně odpovědnost podle občanského práva (§11 obč. zák.), resp. správního práva pro přestupek podle §49 odst. l písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. s tím, že jen útoky nejzávažnější povahy by měly zakládat odpovědnost trestněprávní“.
Při interpretaci §206 tr. zák. Nejvyšší soud položil důraz na odlišení tvrzení obsahujících faktický údaj, a tedy podléhajících verifikaci, a mezi hodnotícími výroky, dále vytyčil hranici způsobených důsledků nepravdivého tvrzení pojmem „útoku nejzávažnější povahy”, a konečně upozornil na subsidiární poměr trestněprávní k občanskoprávní a správněprávní odpovědnosti.
První skupinu argumentů dovolatelky tvoří tvrzení, dle něhož její výrok na tiskové konferenci dne 10. června 2002 je jejím osobním názorem, který je podložen rozsudky, uloženými v Okresním archivu v Českých Budějovicích. Inkriminované tvrzení obsahovalo výrok, dle něhož bývalý předseda jihočeského krajského soudu M. S. „v padesátých letech posílal kulaky do vězení. Mám rozsudky lidí, kteří za jeho působení byli odsouzeni z politických důvodů a ve vězení zemřeli,“ z čehož obviněná vyvodila v další části svého tvrzení hodnotící závěr: „Zpochybňuji, že Bůh je moudrý a spravedlivý, že dopustí, aby bývalý předseda jihočeského krajského soudu M. S. mohl na této církevní fakultě přednášet. Je to právník s krvavýma rukama.”
Tvrzení ve tvaru: „v padesátých letech posílal kulaky do vězení. Mám rozsudky lidí, kteří za jeho působení byli odsouzeni z politických důvodů a ve vězení zemřeli,” považuje Nejvyšší soud ve shodě se soudy obou instancí za výrok obsahující faktický údaj, jehož pravdivost (nepravdivost) lze ověřit, čili prokázat, zda je v souladu se skutečností anebo nikoli.
Dále dovolatelka vytýká nalézacímu i odvolacímu soudu nevyžádání rozsudků uložených v Okresním archivu v Českých Budějovicích, ač na těchto důkazech trvala. Tím zpochybňuje nestranný přístup soudu při hodnocení provedených důkazů, správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů.
Nalézací soud k ověření pravdivosti tvrzení obviněné na adresu poškozeného provedl vyčerpávající dokazování a přesvědčivě vysvětlil, proč nevyhověl jejím dalším důkazním návrhům. Krajský soud v Praze pak v usnesení ze dne 24. ledna 2006, č. j. 13 To 365/2005-476, postup Okresního soudu v Příbrami aproboval, a to po té, co konstatoval následující: „Namítá-li obžalovaná jejich neúplnost (rozuměj rozsudků vydaných poškozeným), jde opět o námitku lichou, neboť orgány činné v trestním řízení nebyly povinny vyžádat absolutně všechny rozsudky bývalého Lidového soudu v Českých Budějovicích, nýbrž pouze ty, které vydal právě JUDr. M. S. Ty pochopitelně nemohou jít číselnou řadou po sobě, neboť trestní věci byly tehdy vedeny pouze pod označením rejstříku „T“, což znamená, že i ostatní trestní věci, o nichž rozhodovali v té době i jiní soudci na tamním trestním úseku, musely být od tímto označením, avšak se zachováním číselné řady podle tzv. nápadu věcí u soudu, což v konečném důsledku znamená, že ani rozsudky, vydané poškozeným, nemohly jít číselně za sebou. Z takto opatřených rozsudků, tvořících součást spisového materiálu, je pak dostatečně patrno, že ani jeden z nich se netýká trestného činu, který by v roce 1968 či v roce 1990 podléhal přímo soudní rehabilitaci.“ Pro uvedené v dané věci Nejvyšší soud neshledal, že by obecné soudy ke svým zjištěním dospěly svévolně nebo že by opomenuly provést důkazy, které obviněná navrhovala. Se všemi jejími důkazními návrhy se oba soudy řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, vysvětlily zejména, proč návrhům na provedení důkazů z její strany nevyhověly.
Jediným konkrétním rozhodnutím, ve vztahu k němuž bylo lze posuzovat pravdivost tvrzení dovolatelky, je rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 1958, sp. zn. T 245/58. Uvedený rozsudek byl zrušen Vrchním soudem v Praze na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 19. července 1994, sp. zn. 2 Tz 9/1992, a to kvůli nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci. Krajský soud, u vědomí poplatnosti odůvodnění předmětného rozsudku dobové socialistické terminologii, poukazuje na skutečnost, že soud v dané věci nevyhověl návrhu obžaloby v celém rozsahu (jež kladla obžalovanému za vinu mnohem větší rozsah odcizených obilnin a dalších věcí) a uznal obžalovaného vinným pouze v rozsahu, jenž tento sám doznal.
Ve vztahu k tomuto jedinému ověřenému faktu nelze v souladu s nalézacím i odvolacím soudem výrok: „v padesátých letech posílal kulaky do vězení. Mám rozsudky lidí, kteří za jeho působení byli odsouzeni z politických důvodů a ve vězení zemřeli”, považovat za pravdivý.
Dovolatelka v dovolání pak nijak neupřesnila, v čem spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným hmotně právním posouzením skutku.
Vycházeje z již citovaného právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, považoval Nejvyšší soud za nezbytné zabývat se i otázkou relevance následků obviněnou proneseného tvrzení, jakož i příp. subsidiaritou trestněprávní k občanskoprávní a správněprávní odpovědnosti.
Na rozdíl od případu posuzovaném v rozsudku ze dne 1. září 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, v němž byly posuzovány toliko důsledky vyvolané obsahem soudního spisu, v předmětné věci nepravdivá tvrzení byla pronesena na tiskové konferenci a posléze publikována v tisku, a následně dalším skutkem, vyjádřena v písemné formě v kronice putovní výstavy „Cesta ke svobodě a demokracii” pořádané K. p. v. Tyto okolnosti zakládají odlišnost ve vztahu k rozsudku ze dne 1. září 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, a představují naplnění příslušného znaku skutkové podstaty trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1, 2 tr. zák.
Individuálním objektem trestného činu pomluvy je ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka, které mohou být pomluvou ohroženy, z pohledu rozsudku ze dne 1. září 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, ve vztahu k podmínce subsidiarity přitom musí jít o „útok nejzávažnější povahy”.
Posouzení daného momentu souvisí s námitkou dovolatelky, dle níž její jednání bylo nesprávně kvalifikováno soudy obou stupňů jako trestný čin pomluvy ve smyslu §206 odst. 1, 2 tr. řádu, přičemž poukázala na to, že její čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost a není proto trestným činem.
Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit je v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu a současně spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Trestným činem v obecném smyslu je podle §3 odst. 1 tr. zák. pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně.
Individuálním objektem trestného činu pomluvy je ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka, které mohou být pomluvou ohroženy. Sdělení nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, které je v rozporu se skutečností, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Musí jít o sdělení údaje nepravdivého, a proto sdělení pravdivých skutečností, byť k nim došlo v úmyslu ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů, není pomluvou. Při posuzování následku spočívajícího ve způsobilosti značnou měrou ohrozit vážnost osoby u spoluobčanů je nutno vzít v úvahu zejména postavení dotčené osoby, povahu sdělovaného údaje a způsob jeho šíření, přičemž k ohrožení vážnosti nemusí vůbec dojít, neboť stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý. Jedná se o trestný čin ohrožovací, přičemž k naplnění všech znaků objektivní stránky musí být tato ohrožovací schopnost dána ve značné míře, tzn. musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž k trestnímu postihu postačí i existence úmyslu eventuálního (§4 písm. b) tr. zák.), což zahrnuje stav, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
V předmětné věci vzhledem k nepravdivosti proneseného tvrzení, zároveň vzhledem k závažnosti jeho obsahu, a ke způsobu jeho šíření, Nejvyšší soud dospěl k závěru, dle něhož byly v dané věci jednáním dovolatelky naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1, 2 tr. zák., a to z pohledu všech požadavků, jež pro dovolací přezkum plynou ze zákonné úpravy a z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 1. září 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006), jakož i z relevantní judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03).
Nalézací i odvolací soud přitom v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily důvody, v jejichž důsledku v daném případě jednání obviněné dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek vyplývajících především z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu pomluvy dle §206 odst. 1, 2 tr. zák. Krajský soud v Praze tudíž při interpretaci a aplikaci pojmu pomluvy, obsaženém v zákonném vymezení skutkové podstaty trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1, 2 tr. zák., plně respektoval nezbytná interpretační a aplikační hlediska dopadající na předmětná zákonná ustanovení.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu jak namítané absence naplnění materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1, 2 tr. zák., tak i z pohledu námitek procesních vad v řízení před nalézacím i dovolacím soudem, dodržením hledisek plynoucích z příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu. Odvolací soud ve svém rozsudku dále plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněné správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1, 2 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman