ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.760.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 760/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 5 To 68/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 18/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 5 To 68/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2006, sp. zn. 1 T 18/2006, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků s výkonem ve věznici s ostrahou. Současně soud rozhodl o nároku poškozené Č. F., s. r. o., na náhradu škody. Stalo se tak na podkladě zjištění, že jako jednatel společnosti S., společnost s ručením omezeným, v úmyslu řádně nesplácet, vylákal dne 4. 5. 1995 v E., a. s., úvěr, který mu byl poskytnut ve výši 9 000 000,- Kč na základě úvěrové smlouvy, v žádosti o poskytnutí úvěru, podnikatelském záměru a ekonomické rozvaze uvedl nepravdivé údaje o ekonomické situaci společnosti S., společnost s ručením omezeným, která ve skutečnosti nevykazovala v daňových přiznáních žádné zisky a nepříznivá ekonomická situace mu byla jako jednateli společnosti známa, finanční prostředky byly bankou poukázány z úvěrového účtu banky na běžný účet společnosti S., společnosti s ručením omezeným, dne 14. 6. 1995 ve výši 5 000 000,- Kč, dne 29. 6. 1995 ve výši 1 800 000,- Kč, dne 2. 7. 1995 ve výši 2 200 000,- Kč, v souladu s obsahem úvěrové smlouvy použil částku 3 800 000,- Kč na koupi hotelu v B., poskytnuté finanční prostředky přes urgence banky nevrátil a způsobil tak škodu ve výši 9 000 000,- Kč, a to Č. F., s. r. o., která nesplacený úvěr od E., a. s., převzala.
K odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 5 To 68/2006, tak, že podle §257 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §257 odst. 1 písm. c) a §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněného V. V. pro výše popsaný skutek.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného V. V. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání namítla, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením skutku, respektive na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného, aniž by pro takové rozhodnutí byly dány zákonné podmínky. Podstatou námitek dovolatelky se stalo tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud vycházel z názoru (vyjádřeného též v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99, ze dne 7. února 2001, sp. zn. 8 Tz 303/2000, a dále též v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. listopadu 2003), že byl-li vylákaný úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožnila věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku získání dlužné částky zpět, nemohla být v období do 31. 12. 1997 naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, a že tím uvádí banku v omyl, neboť nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty. Dovolatelka naopak poukázala na právní názor vyjádřený v rozhodnutí č. 9/2005 Sb. rozh. tr., podle nějž trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v úmyslu jej řádně nesplácet v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění úvěru zástavu, jejíž hodnota byla stejná nebo i vyšší než výše poskytnutého úvěru. Zajišťovací instituty obecně slouží k zajištění pohledávky pro případ, že zajišťovaný závazek nebude včas splněn. Realizace zástavy však není automatická a ani k ní nemusí dojít. Existence zástavního práva má proto význam pouze z hlediska náhrady škody, způsobené řádným nesplácením úvěru. Znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. tak podle dovolatelky byly v posuzovaném případě naplněny již samotným poskytnutím úvěru na základě úvěrové smlouvy, když ze skutkových zjištění jasně vyplývá, že obviněný uzavřel úvěrovou smlouvu v situaci, kdy věděl, že úvěr nemůže splatit a ani jej splatit nechtěl. Obviněný ostatně obhajobu, že poskytnutý úvěr byl zajištěn zástavním právem ani v průběhu trestního řízení neuplatnil. K zástavní smlouvě, kterou banka neuzavřela s obviněným, ale s třetí osobou (původním vlastníkem zajišťované nemovitosti), se obviněný v průběhu řízení několikrát vyjádřil tak, že její obsah před uzavřením úvěrové smlouvy neviděl. Ve vztahu k hodnotě zastavené nemovitosti navíc nelze učinit nějaký jednoznačný závěr, když obsahem spisu jsou posudky na tři podstatně rozdílné peněžní částky, a rovněž kupní cena, za kterou byla nemovitost prodána společnosti S., je od těchto částek odlišná. Nebylo tak možno dovodit, že hodnota zajištěné nemovitosti byla stejná nebo vyšší než hodnota poskytnutého úvěru. Tím je podle dovolatelky relativizován i závěr odvolacího soudu vztahující se k významu takto poskytnuté zástavy pro posouzení společenské nebezpečnosti činu obviněného.
Dovolatelka dále namítla, že soud pochybil také ve svém závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti skutku snižuje doba, která od jeho spáchání uplynula. V posuzovaném případě obviněného se do doby od spáchání trestné činnosti do jejího soudního projednání nepromítly nedůvodné průtahy ve věci, ale okolnost, že skutek obviněného byl zjištěn až při vyšetřování jiné trestní věci. Odvolací soud tak pochybil, pokud dospěl k závěru, že nepřiměřená délka řízení podstatně snížila stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a průtahy poté nesprávně promítl do mírnější právní kvalifikace skutku. I v případě, že by v posuzované věci obviněného skutečně došlo k neodůvodněným průtahům, a tím i k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, bylo by možné tuto okolnost promítnout výlučně do rozhodování o trestu obviněného, jak správně dovodily ve své judikatuře Nejvyšší soud a Ústavní soud (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 687/205 a sp. zn. 8 Tdo 596/2005, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. II. ÚS 7/03, sp. zn. II. ÚS 527/03, sp. zn. III. ÚS 217/03, sp. zn. III. ÚS 95/04, sp. zn. IV. ÚS 8/03 a sp. zn. I. ÚS 554/04). Postup, kterým je délka řízení promítána do výroku o vině nebo je jejím důsledkem použití mírnější právní kvalifikace s přihlédnutím k §88 odst. 1 tr. zák., je v rozporu s ustáleným vnímáním pojetí materiálního znaku trestného činu. Společenská nebezpečnost skutku je pouze materiálním korektivem ve vztahu k formální skutkové podstatě trestného činu a stejně tak je třeba uplatňovat materiální pojetí důvodů vyšší trestní sazby. Hlediska pro určení společenské nebezpečnosti určuje ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., které obsahuje v podstatě taxativní výčet v úvahu přicházejících okolností. Dobu od spáchání trestného činu nebo nepřiměřenou délku trestního řízení přitom nelze do těchto okolností zahrnout, neboť je nezávislá na vůli pachatele a nemá žádný vztah k jeho jednání ani jeho následkům. Proto dovolatelka v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. V. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně do dne rozhodnutí tohoto soudu nevyjádřil.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení přezkoumávané části napadeného rozhodnutí předcházející a poté dospěl k závěru, že podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolatelka uplatnila tento dovolací důvod tvrzením, že v posuzované věci odvolací soud zastavil trestní stíhání obviněného V. V. z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., když dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného bylo promlčeno, aniž by k takovému rozhodnutí byly dány zákonné podmínky. Naplnění tohoto dovolacího důvodu dovolatelka opodstatnila poukazem na existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se potom stalo tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud vyšel z názoru, že existence zástavy má u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného vylákáním úvěru v době do 31. 12. 1997 význam pro naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty, neboť podle názoru dovolatelky může mít význam pouze z hlediska případné náhrady škody způsobené trestným činem a že zpochybnitelné jsou rovněž závěry odvolacího soudu o významu zástavy na stanovení stupně společenské nebezpečnosti skutku. Dále dovolatelka namítla, že odvolací soud do hodnocení společenské nebezpečnosti činu nesprávně zahrnul i skutečnost, že uplynula delší doba mezi spácháním trestného činu a rozhodnutím soudu o něm.
Z obsahu spisu vyplývá, že soudy při právním posouzení věci vycházely v zásadě ze stejných skutkových zjištění, jejichž podstata spočívala v tom, že obviněný V. V. jako jednatel společnosti S., s. r. o., vylákal dne 4. května 1995 u a. s. E. úvěr ve výši 9 000 000,- Kč, přičemž jednal v úmyslu tento úvěr řádně nesplácet, v žádosti o poskytnutí úvěru, podnikatelském záměru a ekonomické rozvaze uvedl nepravdivé údaje o ekonomické situaci společnosti S., a z finančních prostředků, které byly poukázány bankou na běžný účet společnosti S. dne 14. června 1995 ve výši 5 000 000,- Kč, dne 29. června 1995 ve výši 1 800 000,- Kč a dne 2. července 1995 ve výši 2 200 000,- Kč, použil v souladu s obsahem úvěrové smlouvy pouze částku 3 800 000,- Kč, a poskytnuté finanční prostředky ve výši 9 000 000,- Kč přes urgence nevrátil, čímž a. s. E. způsobil škodu v uvedené výši. Oproti soudu prvního stupně ovšem odvolací soud vyvodil jiný právní závěr v otázce právního posouzení výše popsaného skutku obviněného. Podle názoru odvolacího soudu totiž jednání obviněného vykazuje sice znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale nikoliv podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak dovodil soud prvního stupně, ale pouze podle ustanovení §250 odst. 1, 3 tr. zák. s tím, že v posuzovaném případě nebyla splněna materiální podmínka pro použití přísnější právní kvalifikace podle odstavce čtvrtého citovaného ustanovení. Stupeň společenské nebezpečnosti skutku podle odvolacího soudu snižuje jednak skutečnost, že k zajištění závazku z úvěrové smlouvy bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti, jejíž kupní cena by sice k 5. březnu 1999 činila pouze 1 900 000,- Kč, ale při včasné realizaci zástavy by byla nepochybně vyšší, jednak délka doby, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i zjištění, že obviněný neměl z trestné činnosti výrazný zisk a že před spácháním činu nebyl odsouzen. Jelikož trestní zákon, pokud jde o třetí odstavec skutkové podstaty trestného činu podvodu hrozí trestem odnětí svobody v trvání pouze od dvou do osmi let (oproti tomu ve čtvrtém odstavci zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody v trvání pět až dvanáct let), dospěl odvolací soud s ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. k závěru, že trestní stíhání obviněného je promlčeno, a proto jej podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako nepřípustné zastavil.
Nejvyšší soud předně uvádí, že si je vědom jistých názorových rozdílů dosavadní judikatury, pokud jde o význam existence zástavy pro naplnění formální stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného vylákáním úvěru v době do 31. prosince 1997, jak na to ve svém dovolání upozornila nejvyšší státní zástupkyně. Ve stručnosti lze připomenout, že Nejvyšší soud již judikoval, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nemohla být v době do 31. prosince 1997 naplněna, pokud byl úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která věřiteli umožnila dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět, byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, a že tím uvádí banku v omyl, neboť v důsledku takového jednání nemohla vzniknout škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99, rozhodnutí ze dne 7. února 2001, sp. zn. 8 Tz 303/2000, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). V rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004 (viz č. 9/2005 Sb. rozh. tr.), pak Nejvyšší soud vyslovil opačný právní názor, a to, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v úmyslu ho řádně nesplácet v době do 31. prosince 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako hodnota poskytnutého úvěru, přičemž poskytnutí takové zástavy není rozhodné z toho důvodu, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. byl dokonán již v době, kdy byl úvěr vyplacen a zástavní právo v případě realizace zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze jako náhrada této škody.
V posuzovaném případě se ovšem jedná o jinou situaci, neboť z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že otázkou, zda existence zástavy má či nemá vliv na naplnění formálního zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívajícího ve vzniku či existenci škody na cizím majetku, se odvolací soud nezabýval v tom smyslu, jak uvádí dovolatelka, a tedy nevyvodil z toho závěr podstatný pro právní posouzení věci, jenž by se tak mohl stát předmětem dovolacích námitek, a tudíž by pak podléhal přezkumné činnosti dovolacího soudu. Odvolací soud pouze konstatoval rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i rozhodovací praxi Ústavního soudu, aniž se přiklonil k některému z výše uváděných právních názorů, neboť své rozhodnutí založil na významu poskytnuté zástavy pro posouzení materiální podmínky vyšší trestnosti činu. Ostatně tato otázka byla také podstatou první dovolací námitky ze strany nejvyšší státní zástupkyně.
Nejvyšší soud pak přisvědčil této dovolací námitce zpochybňující závěry odvolacího soudu, jež se vztahují k aplikaci ustanovení o materiální podmínce použití vyšší právní kvalifikace posuzovaného trestného činu.
Lze připomenout, že základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu, přičemž podle ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož formální znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Materiálním korektivem formální skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona je jeho společenská nebezpečnost. Proto nemůže být trestným činem čin, který sice splňuje znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečným, resp. jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. nepatrný (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha. C. H. Beck, 2004, 12 s.). Podle ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
S ohledem na výše nastíněné pojetí trestného činu je třeba posuzovat i materiální okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. platí, že se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. určen formálními kritérii, která jsou však poměrně neurčitá. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností, však může mít v různých případech rozdílnou závažnost a vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy ze všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Všechny okolnosti důležité z hledisek uvedených v tomto ustanovení je nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich) hodnotit. Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl obžalovaný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze tedy v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, tento vzal při hodnocení materiální podmínky použití vyšší trestní sazby ve vztahu k ustanovení §250 odst. 4 tr. zák. v úvahu v podstatě čtyři okolnosti, a to, že k zajištění závazku ze smlouvy o úvěru bylo zřízeno zástavní právo, že od spáchání skutku uplynula již delší doba, a že obviněný sám neměl z trestné činnosti výrazný zisk a před spácháním činu nebyl soudně trestán. Proto dospěl k závěru, že tyto okolnosti výrazně snižují stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného činu. Význam dvou posledně jmenovaných okolností při hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti skutku pro společnost, tj. výši zisku z trestné činnosti a případnou předchozí bezúhonnost obviněného, dovolatelka nijak nezpochybňovala. Ani Nejvyšší soud o jejich možném významu vztahujícím se k posouzení naplnění materiální podmínky vyšší trestnosti činu nemá důvodu pochybovat a za situace, kdy z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že se nejednalo o okolnosti stěžejní pro právní závěry učiněné odvolacím soudem, se jimi dále nebylo nutno blíže zabývat.
Pokud odvolací soud v rámci posuzování materiální podmínky pro vyšší právní kvalifikaci skutku ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. pokládal za okolnost, která v posuzovaném případě výrazně snížila stupeň nebezpečnosti činu zástavu zřízenou k zajištění závazku z poskytnutého úvěru, tak Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. V obecné rovině platí, že okolnostmi významnými z hlediska naplnění materiální podmínky trestnosti činu, a stejně tak i materiální podmínky vyšší trestnosti činu, mohou být jen takové okolnosti, které existují v době spáchání činu. Jestliže ke spáchání trestného činu podvodu (v době do 31. 12. 2007) došlo v podstatě tak, že pachatel prostřednictvím úvěrové smlouvy vylákal u peněžního ústavu finanční prostředky, aniž měl v úmyslu je splácet a tím ke škodě peněžního ústavu obohatil sebe, popřípadě jinou osobu, pak v případě, kdy podvodně získaný úvěr byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která věřiteli reálně umožnila dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět, může mít tato okolnost (tj. zřízení zástavního práva zajišťujícího poskytnutý úvěr) význam i pro posouzení materiální podmínky vyšší trestnosti posuzovaného činu. Tak tomu bude zejména v situaci, když se věřitel skutečně již zcela uspokojil ze zřízeného zástavního práva a realizací zástavy získal zpět celou dlužnou částku anebo její podstatnou část, popřípadě mohl-li snadno a bez větších potíží tak učinit. Obecně tedy nelze proti promítnutí existence zajišťovacích prostředků na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu, byly-li poskytnuty k zajištění závazků, jejichž prostřednictvím byl spáchán trestný čin, nic namítat. Zajistí-li pachatel závazek, jehož prostřednictvím se dopustí trestného činu, některým ze zajišťovacích institutů upravených občanským nebo obchodním zákoníkem, může to vypovídat zejména o způsobu jeho jednání a okolnostech, za kterých byl čin spáchán, a tedy ovlivnit úvahy soudu o splnění materiální podmínky vyšší trestnosti činu ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., tzn. zda zjištěná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (tj. v posuzované věci způsobení škody velkého rozsahu) pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Hodnocením významu poskytnuté zástavy ve vztahu k materiální podmínce vyšší trestnosti činu obviněného se odvolací soud sice zabýval, avšak s jeho závěry se Nejvyšší soud nemohl zcela ztotožnit. Z obsahu spisu především nevyplývá, jaká byla ve skutečnosti hodnota nemovitosti zajišťující poskytnutý úvěr, tj. objektu hotelu v B., a zda s ohledem na její stav se poškozená E., a. s., skutečně mohla snadno a rychle uspokojit z výtěžku jejího prodeje. V souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru se vycházelo z hodnoty zastavované nemovitosti ve výši 11 705 000,- Kč, stanovené znaleckým posudkem znalce P. Š. ze dne 11. dubna 1995 (č. l. 23 a násl.). Obsahem spisu je ovšem též znalecký posudek znalce V. L. ze dne 2. února 1995, tedy vypracovaný pouhé dva měsíce předtím a vyhotovený pro účely prodeje předmětné nemovitosti, ve kterém se podává, že hodnota nemovitosti činí 5 256 220,- Kč, tj. méně než polovinu ceny stanovené výše uvedeným posudkem pro účely opatření úvěru (č. l. 33 a násl.), jakož i vyjádření realitní kanceláře k prodejní ceně nemovitosti ze dne 5. března 1999 (č. l. 15 a násl.), kde je stanovena její kupní cena ve výši 1 900 000,- Kč, tj. necelých 20 % ceny této nemovitosti stanovené pro účely získání úvěru. Z výpovědi svědka J. Z. (původního vlastníka zajištěné nemovitosti) vyplynulo, že společnosti S., s. r. o. byla nemovitost prodána za kupní cenu ve výši 3 800 000,- Kč. Tyto nejasnosti odvolací soud nechal v podstatě bez povšimnutí, i když jsou způsobilé vzbuzovat přinejmenším pochybnosti o tom, zda s ohledem na problematickou hodnotu zajištěné nemovitosti vůbec mohlo dojít jejím prodejem k uspokojení poškozené banky a v jakém rozsahu. Pokud odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí konstatoval, že postupně došlo k devastaci nemovitosti a v důsledku toho se snížila její hodnota, tak již neuvážil, že na tomto procesu se významnou měrou podílel sám obviněný, respektive společnost S., s. r. o., která, poté co jí byl poškozenou bankou poskytnut úvěr, nemovitost koupila od jejího původního vlastníka J. Z. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že původní nájemce opustil nemovitost (objekt hotelu) v průběhu roku 1995 a objekt tak byl již v tomto roce zcela k dispozici pro realizaci údajného podnikatelského záměru společnosti S. (č. l. 9 a násl.). Společnost se ovšem o rekonstrukci objektu a jeho následné uvedení do provozu nijak nesnažila a k jeho rekonstrukci nakonec vůbec nedošlo. Ostatně sám obviněný tuto skutečnost nijak nezpochybňuje. Spolu se snížením hodnoty zajištěné nemovitosti se potom úměrně snížily také šance poškozené E., a. s., na úspěšnou realizaci zástavy, pro případ, že obviněný nebude poskytnutý úvěr řádně splácet. Těmito okolnostmi, které naopak významně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, se však odvolací soud při svém rozhodování vůbec nezabýval. Závěr, že poskytnutá zástava v posuzované věci výrazně snížila stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je proto přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud rovněž přisvědčil i další dovolací námitce nejvyšší státní zástupkyně vztahující se k tvrzení odvolacího soudu, že stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného snižuje délka doby, která od jeho spáchání uplynula.
Nejvyšší i Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Podle článku 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324-2005-I., rozhodnutí ze dne 20. července 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. září 1994, sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. července 1997 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. července 2004). Soudy se v těchto souvislostech též zabývaly možnostmi nápravy a poskytnutí jisté satisfakce za porušení práva obviněného na spravedlivý proces způsobené zaviněnou nečinností příslušných orgánů činných v trestním řízení.
To však není posuzovaný případ obviněného. Lze zopakovat, že obviněný se dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že jako jednatel společnosti S., s. r. o., dne 4. května 1995 vylákal v E., a. s., úvěr ve výši 9 000 000,- Kč, který byl postupně ve dnech 14. června 1995, 29. června 1995 a 2. července 1995, zaslán na bankovní účet společnosti S., s. r. o., poskytnuté finanční prostředky nevrátil a ani to neměl v úmyslu, a způsobil tak škodu v uvedené výši. Proti obviněnému bylo pro tento skutek zahájeno trestní stíhání až usnesením ze dne 28. února 2005 (č. l. 2). Obžaloba byla ve věci podána dne 4. dubna 2006 (č. l. 406) a dne 30. května 2006 uznal Krajský soud v Praze obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu za to výše již uvedený trest. V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání se přitom podává, že důvodem časové prodlevy mezi dobou spáchání trestného činu a zahájením trestního stíhání obviněného, byla skutečnost, že orgány činné v trestním řízení získaly poznatek o spáchání trestného činu až v roce 2004, a to při prošetřování jiné trestné činnosti obviněného (srov. č. l. 3). První úkon proto orgány činné v trestním řízení v této věci učinily až dne 30. června 2004. V posuzovaném případě tak zjevně nedošlo k tzv. neodůvodněným průtahům, které by mohly založit porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pokud tedy odvolací soud v rámci hodnocení materiální podmínky přísnější právní kvalifikace skutku vzal mimo jiné v úvahu dobu, která od spáchání skutku uplynula, měl tím zjevně na mysli období mezi spácháním trestného činu a okamžikem, kdy tento trestný čin obviněného vyšel najevo a kdy orgány činné v trestním řízení zahájily proti obviněnému trestní stíhání. Jak již bylo výše řečeno, soud při určování stupně společenské nebezpečnosti činu přihlíží ke všem okolnostem případu, a to i k těm, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Všechny tyto okolnosti je však nutno posuzovat, stejně jako formální znaky některého z trestných činů ve zvláštní části trestního zákona, k okamžiku spáchání trestného činu. Jinak řečeno, na určení stupně společenské nebezpečnosti činu nemůže mít vliv okolnost, která stojí mimo osobu pachatele a jeho čin, a která neexistovala v době, kdy pachatel čin spáchal. Při promítnutí uvedeného na posuzovaný případ je zřejmé, že doba, která uplynula od spáchání trestného činu do jeho zjištění a objasnění, nemůže být při posuzování stupně společenské nebezpečnosti činu hodnocena jako okolnost, která snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. To platí i pro posuzování materiální podmínky použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Dobu, která případně uplyne od spáchání trestného činu do jeho zjištění a následného objasnění, zákon promítá do institutu promlčení (ustanovení §67 a násl. tr. zák.) a spojuje s ním zánik trestnosti činu a tím i trestní odpovědnosti jeho pachatele. Z hmotně právních důvodů promlčení vystupuje do popředí především hledisko účelu trestu. S délkou řízení se totiž vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Jestliže doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele (§24 a násl. tr. zák.).
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je z tohoto pohledu důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, když vytýkané vady mají svůj původ v řízení před soudem druhého stupně. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v intencích výše uvedeného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
Po zrušení uvedeného rozhodnutí se věc vrací do stádia řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Povinností tohoto soudu bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc znovu projednat ze všech hledisek, na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil. Soud se tedy v dalším řízení znovu zaměří především na objasnění materiální stránky posuzovaného trestného činu, a to zejména na materiální podmínku použití vyšší právní kvalifikace skutku. Soud se tak bude znovu zabývat hodnotou zastavené nemovitosti a v závislosti na tom také otázkou, do jaké míry by byla realizace poskytnuté zástavy schopna uspokojit nároky poškozené banky z nesplaceného úvěru. Po zhodnocení významu poskytnuté zástavy soud znovu posoudí všechny okolnosti činu obviněného a v návaznosti na to znovu uzavře, zda posuzovaný skutek vykazuje znaky trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. nebo naplňuje pouze, a to vzhledem k nižšímu stupni společenské nebezpečnosti činu, skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. Současně se pochopitelně neopomene vypořádat též s námitkami uplatněnými v podaném odvolání obviněného.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného v neprospěch obviněného, ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. se zde neuplatní. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík