ECLI:CZ:US:2003:4.US.8.03
sp. zn. IV. ÚS 8/03
Usnesení
IV. ÚS 8/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2002 čj. 7 Tdo 779/2002-443, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-404 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-399, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení jeho práv ústavně zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně právo na přístup k soudu, resp. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 12 Úmluvy).
Stěžovatel stručně rekapituluje průběh a výsledky trestního řízení a uvádí, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-399 zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 5. 2001 čj. 2 T 165/97-371 a trestní stíhání zastavil z důvodu amnestie prezidenta republiky. Stěžovatel však prohlásil, že trvá na projednání věci, a proto Krajský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-404, kterým uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví a pokusem trestného činu ublížení na zdraví (§202 odst. 1 a §8 odst. 1 k §221 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném v době spáchání trestného činu) bez uložení trestu. Stěžovatel napadl jak usnesení, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním, ve kterém poukázal na to, že trestní stíhání mělo být vzhledem k jeho délce zastaveno podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ke dni vynesení usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie trvalo déle než devět let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry dovolacího soudu a ve vztahu k odmítnutí dovolání proti usnesení krajského soudu pro nepřípustnost argumentuje námitkou, že podle ustanovení §265a odst. 2 písm. c) trestního řádu je usnesení o zastavení trestního stíhání rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, aniž by bylo blíže specifikováno, z jakého důvodu musí být trestní stíhání zastaveno. Po prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, a následným pokračováním trestního stíhání se usnesení o zastavení trestního stíhání neruší a prohlášení obviněného podle ustanovení §11 odst. 3 trestního řádu není opravným prostředkem, které by mělo vliv na právní moc usnesení o zastavení trestního stíhání. Ve vztahu k odmítnutí dovolání proti rozsudku o vině proto, že bylo podáno pro jiný důvod, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu, stěžovatel namítá, že využití práva na pokračování v řízení mu nemůže být přičítáno k tíži a skutečnost, že se dovolací soud nezabýval meritem věci, považuje za porušení práva na spravedlivý proces, případně za střet s právem na přístup k soudu za účelem projednání merita věci. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K ústavní stížnosti se dne 22. 10. 2003 vyjádřil předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, který uvedl, že se vzhledem k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. a), b) trestního řádu Nejvyšší soud ČR nemohl vůbec meritem věci zabývat. K výzvě Ústavního soudu o vyjádření i s ohledem na odlišnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR o ústavní stížností nastolené otázce, tj. o možnosti zastavit trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky jeho trvání, předseda senátu uvedl, že se ztotožňuje s názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 178/2002, když s obdobným názorem argumentují mj. také další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedená pod sp. 3 Tdo 110/2002, 3 Tdo 309/2003, 3 Tdo 627/2003. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tz 316/2001, zde bylo ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) trestního řádu [pozn. ÚS: nyní písm. j) citovaného ustanovení] aplikováno pouze z tohoto důvodu, že právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti se dostalo z důvodů výlučně zaviněných státem do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené době, neboť od 15. 4. 1994 do 25. 9. 2000 neučinil orgán činný v přípravném řízení žádný úkon. Tato situace však v projednávané věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 165/97 nenastala.
Ke způsobu odmítnutí dovolání stěžovatele pak předseda senátu Nejvyššího soudu ČR dále uvedl, že po prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, se usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu neruší, pouze pozbývá účinnosti, to však do té míry, že takové rozhodnutí nemůže vyvolávat účinky spojené s definitivním meritorním rozhodnutím ve věci; nicméně nadále tvoří zákonný podklad pro další pokračování v zastaveném řízení. Platí totiž, že účinky rei iudicatae nemohou zároveň vyvolat dvě naprosto meritorně odlišná rozhodnutí, protože pro tentýž skutek nelze zastavit trestní stíhání a současně obviněného uznat vinným. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že proti usnesení o zastavení trestního stíhání lze připustit dovolání tehdy, jde-li svou povahou o konečné rozhodnutí, tj. v případech, kdy obviněný podle §11 odst. 3 trestního řádu neprohlásí, že trvá na projednání věci a v již zastaveném trestním řízení se dále nepokračuje. Pokud obviněný přeruší kontinuitu rozhodovacího procesu prohlášením, že na projednání věci trvá, usnesení o zastavení trestního stíhání nelze napadnout mimořádným opravným prostředkem. V závěru svého vyjádření předseda senátu Nejvyššího soudu ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
K ústavní stížnosti se dne 21. 10. 2003 vyjádřila i předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Praze, která uvedla, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly uplatněny v odvolání stěžovatele, o kterém Krajský soud v Praze rozhodoval napadenými rozhodnutími a ve kterých vyjádřil svoje stanovisko a i nadále je přesvědčen, že těmito rozhodnutími žádná ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 2 T 165/97, Ústavní soud ověřil skutečnosti uváděné stěžovatelem a po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hodnocení ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR úzce souvisí s výkladem ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud ČR ve své dřívější rozhodovací praxi vyložil, že právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení. Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutí, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození (srov. usnesení NS ČR ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 Tdo 178/2002 a ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 6 Tdo 578/2002). Podle Nejvyššího soudu ČR tedy "v ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu) a do zásady legality (§2 odst. 3 trestního řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení. To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy" (srov. tamtéž).
Výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tak jak byl proveden Nejvyšším soudem ČR ve věci sp. zn. 6 Tdo 578/2002, byl podroben ústavnímu přezkumu ve věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 32/03 a Ústavní soud jej shledal zcela ústavně konformním (srov. usnesení ze dne 8. 7. 2003 čj. II.ÚS 32/03-10). Čtvrtý senát Ústavního soudu nemá důvod se od tohoto závěru odchylovat ani v projednávané věci.
Výtka stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR implikuje závěr, že Nejvyšší soud ČR hodnotil přípustnost trestního stíhání stěžovatele jen v časovém rozmezí po zastavení řízení a následném prohlášení obviněného, že na projednání věci trvá, a nezabýval se hodnocením celkové doby trvání trestního stíhání, dle názoru Ústavního soudu v obecné rovině nepostrádá jistou míru racionality, neboť takový rozsah hodnocení přípustnosti trestního stíhání z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR výslovně nevyplývá. Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených však "mlčení" Nejvyššího soudu ČR k celé délce trestního stíhání z hlediska její přiměřenosti ve vztahu k hodnocení přípustnost trestního stíhání však nelze považovat za skutečnost, která je způsobilá přivodit zásah Ústavního soudu. Postup Krajského soudu v Praze po výslovném prohlášení stěžovatele, že na projednání věci trvá, považuje Ústavní soud za postup v souladu s principy spravedlivého procesu, neboť vychází z toho, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo na rozhodnutí ve věci při zachování všech atributů řádného procesu. Pokud tedy Krajský soud v Praze v daném stádiu řízení pokračoval v trestním stíhání a ve věci rozhodl a pokud Nejvyšší soud ČR s ohledem na vývoj trestního řízení v jeho konečném stadiu dovolání odmítl s tím, že namítaný dovolací důvod nelze za dané situace uplatnit, neboť rozsudku předcházející trestní stíhání nebylo ze zákona nepřípustné (§11 odst. 1 trestního řádu), když obviněný sám požádal o pokračování v trestním řízení, Ústavní soud považuje tyto závěry za ústavně zcela konformní.
Stejný závěr Ústavní soud učinil i ohledně rozhodnutí dovolacího soudu v části týkající se odmítnutí dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, neboť nezjistil, že by postup soudu byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, když jeho argumentaci považoval za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou.
Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu