ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.826.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 826/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007 o dovolání obviněného P. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, sp. zn. 8 To 392/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 60/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2004, sp. zn. 4 T 60/2004, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a byla mu stanovena zkušební doba v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena jako další podmínka pro osvědčení povinnost nadále řádně plnit vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi a podle svých sil a možností v průběhu zkušební doby uhradit dluh na výživném vzniklý v předcházejícím období.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 se obviněný trestného činu dopustil tím, že počínaje měsícem září 1991 nejméně do převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání dne 30. dubna 2004, neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi O. K., ačkoliv mu tato povinnost plyne ze zákona o rodině, přičemž její výše byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. listopadu 1988, sp. zn. 15 P 229/88, který nabyl právní moci dne 20. ledna 1989, částkou 300,- Kč, splatnou vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněného dítěte MUDr. E. K., takže za uvedené období dluží 45.600,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, jež bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2005, sp. zn. 8 To 121/2005, dle §253 odst. 3 tr. řádu odmítnuto. K dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 11 Tdo 381/2006, předmětné usnesení Městského soudu v Praze zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak poté, co dospěl k závěru, dle něhož napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání obviněného podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2004, sp. zn. 4 T 60/2004, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem v §253 odst. 3 tr. řádu pro takové rozhodnutí.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze pak následně projednal dne 12. října 2006 a usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. V. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 19. ledna 2007.
V dovolání odkázal obviněný na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, protože Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2004, sp. zn. 4 T 60/2004, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), konkrétně dle písm. d), tedy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Dovolatel brojí proti zamítavému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, sp. zn. 8 To 392/20, který odůvodnil své rozhodnutí tím, že soudem prvního stupně nebyla závažným způsobem porušena procesní ustanovení, a že soud prvního stupně nepochybil, když konal hlavní líčení dne 28. června 2004 v nepřítomnosti obviněného, neboť se jednalo již o opakovaně odročené hlavní líčení, kdy předchozím omluvám ze strany obhajoby bylo vyhověno. Dovolatel namítá, že jednání nařízeného na termín 28. června 2004 se chtěl účastnit, ale znemožnil mu to zdravotní stav jeho dcery B. L., se kterou musel neplánovaně navštívit nemocniční zařízení za účelem pooperačního ošetření. Tvrdí, že soud neakceptoval jeho omluvu prostřednictvím právního zástupce, nikdy nebyl soudem vyzván k doložení řádného lékařského potvrzení, přičemž soud prvního stupně rozhodl v jeho nepřítomnosti – uznal ho vinným. Dovolatel poukazuje na to, že u jednání dne 28. června 2004 chtěl s MUDr. K. věc urovnat, resp. dluh na výživném uhradit.
Namítá, že soud mu svým postupem zároveň znemožnil uhradit dlužné výživné a využít ustanovení §214 tr. zák., tedy splnit svou povinnost dodatečně dříve než soud prvního stupně započal vyhlašovat rozsudek. V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, sp. zn. 8 To 392/2006, zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dle státního zástupce dovolatel naplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, když brojil proti tomu, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoli se prostřednictvím obhájce řádně omluvil a požádal o odročení jednání prvoinstančního soudu, přičemž v důsledku postupu soudu tak nemohl uhradit dlužné výživné, což chtěl učinit právě u jednání dne 28. června 2004. Dovolatel rovněž právně relevantně v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že „Městský soud v Praze odůvodnil své usnesení o zamítnutí odvolání ze dne 12. října 2006, č. j. 8 To 392/2006, tím, že soudem prvního stupně nebyla závažným způsobem porušena procesní ustanovení, že soud prvního stupně nepochybil, když konal hlavní líčení dne 28. 6. 2004 v mé nepřítomnosti, neboť se jednalo již o opakovaně odročené hlavní líčení, kdy předchozím omluvám ze strany obhajoby bylo vyhověno. Přesto, že mi byl uložen trest v dolní hranici zákonné trestní sazby, nemohu se s postupem Obvodního soudu Prahu 2 a postupem odvolacího soudu ztotožnit. Jednání nařízeného na den 28. června jsem se chtěl účastnit, zdravotní stav mé dcery B. L. mi to však neumožnil. Uvedeného dne jsem musel s mojí dcerou neplánovaně navštívit nemocniční zařízení za účelem pooperačního ošetření, protože několik dní před jednáním se má dcera podrobila operaci dolní končetiny z důvodu úrazu.“
Argumentaci obviněného týkající se porušení zákona v souvislosti s jeho neúčastí v hlavním líčení považuje státní zástupce v návaznosti na obsah spisových materiálů za neopodstatněnou. Splnění podmínek pro postup, kdy je možné konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, dle státního zástupce soudy obou stupňů podrobně zkoumaly a rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí. Státní zástupce nemá vzhledem k charakteru konkrétních námitek uplatněných dovolatelem a k údajům uvedeným v rozhodnutích obou soudů a v dovolání obviněného pochybnost, že obviněný převzal osobně obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení, a že byla zachována pětidenní lhůta ve smyslu ustanovení §198 odst. 1 tr. řádu. Nepochybuje rovněž, že obviněný osobně převzal usnesení o zahájení trestního stíhání pro předmětný skutek, který má náležitosti stanovené v §160 odst. 1 tr. řádu a byl k tomuto skutku vyslechnut orgány přípravného řízení. Rovněž nezpochybňuje, že obviněný byl řádně a s dodržením třídenní lhůty upozorněn podle §166 odst. 1 tr. řádu na možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění dokazování. Dle názoru státního zástupce Obvodní soud pro Prahu 2 oprávněně dospěl také k závěru, že byly splněny i další tzv. materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a sice, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného a účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez jeho přítomnosti. První z materiálních podmínek shledává státní zástupce za splněnou, protože soud prvního stupně měl za situace, kdy byl obviněný ze spáchání deliktu, který mu byl kladen za vinu, usvědčován výpovědí svědkyně MUDr. E. K., se kterou korespondoval i obsah rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 P 229/88 ze dne 29. listopadu 1988, jakož i samotná výpověď obviněného ze dne 30. dubna 2004, dostatek podkladů k rozhodnutí o vině i trestu obviněného i bez jeho osobní účasti u hlavního líčení. Státní zástupce dovozuje, že nepřítomností obviněného nebyl nijak zkrácen ani účel trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, kterým je především náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele. Řízení musí mít i výchovný vliv, který v projednávaném případě lze spatřovat především v sankci uložené obviněnému. Státní zástupce se domnívá, že s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, nebylo možno předpokládat, že by projednání věci s osobní účastí obviněného v hlavním líčení výrazněji posílilo výchovný vliv řízení.
K námitce obviněného, že hlavního líčení se údajně nemohl zúčastnit, protože musel se svou dcerou neplánovaně navštívit nemocniční zařízení za účelem jejího pooperačního ošetření, a že svou neúčast na hlavním líčení omluvil a současně požádal o odročení jednání soudu prvního stupně, uvedl několik poznámek. Zejména upozorňuje na to, zda obviněný svou neúčast u hlavního líčení omluvil či nikoli, není z pohledu shora citovaných ustanovení trestního řádu upravujících podmínky konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti relevantní a tato skutečnost má pouze význam pro možnost „číst některé z důkazů provedených v přípravném řízení“. Tuto námitku dle státního zástupce je nutno přezkoumat z hlediska, zda nebylo porušeno ústavní právo obviněného na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se tak mohl vyjádřit ke všem důkazům. Měl přitom současně na zřeteli, že obviněného nelze nutit k výpovědi ani k vlastní obhajobě. Státní zástupce dospěl k závěru, že zmíněné ústavní právo obviněného nebylo nijak zkráceno. Poukázal na to, že tvrzení obviněného o okolnostech, které mu údajně zabránily v účasti na hlavním líčení dne 28. června 2004, bylo přinejmenším účelové, o čemž svědčí závěr odvolacího soudu (str. 2 odst. 3, str. 3 odst. 1 usnesení Městského soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 8 To 392/2006): „Pokud jde o hlavní líčení konané dne 28. 6. 2004 v 11.00 hod., tak z protokolu o hlavním líčení je patrno, že obhájce omluvil obžalovaného těsně před zahájením tohoto hlavního líčení s tím, že klient se nemůže dostavit k hlavnímu líčení, neboť v současné době je v K. n. V., kam jel za nemocnou dcerou a porouchalo se mu auto. Soud I. stupně nepochybil, když tuto omluvu neakceptoval jako řádně učiněnou a v žádném případě pak nelze přehlédnout, že obhájce neuváděl, že by obžalovaný v tento den vezl nemocnou dceru do nemocnice za účelem pooperačního ošetření, jak uvádí ve svém odvolání, přičemž ale již neuvádí, o jakou nemocnici se mělo jednat a ani toto tvrzení nedoložil řádným lékařským potvrzením. Je přitom zcela jednoznačně povinností obviněného, pokud z takového důvodu žádá o odročení hlavního líčení, toto lékařským potvrzením doložit, což se do dnešního dne (tedy s odstupem více jak dvou a čtvrt roku od termínu hlavního líčení do vydání pravomocného rozhodnutí soudu II. stupně) nestalo. Pokud obžalovaný dále namítá, že tímto jednáním ze strany soudu I. stupně mu bylo i znemožněno, aby dlužnou částku před vynesením rozsudku vyrovnal, nic mu nebránilo v tom, aby toto sdělil svému právnímu zástupci a aby i z tohoto důvodu bylo požádáno o odročení hlavního líčení, což ze strany obžalovaného učiněno nebylo a dlužné výživné neuhradil do současné doby, jak uvedl u veřejného zasedání před odvolacím soudem.“ Navíc hlavnímu líčení byl přítomen obhájce obviněného.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nejen v té části, ve které dovolatel právně relevantně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ale i ve svém celku, a to podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Tento postup navrhl státní zástupce také z toho důvodu, že uvedené rozhodnutí by zcela evidentně bylo možné učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, a není třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 1 tr. řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu/, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné hůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
Dále se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Bylo již konstatováno, že v dovolání odkázal obviněný na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, protože Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2004, sp. zn. 4 T 60/2004, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), konkrétně dle písm. d), tedy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.
V předmětné věci se tudíž posouzení namítaného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu odvíjí od posouzení důvodu dovolání dle písm. d) uvedeného zákonného ustanovení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je přitom dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. řádu.
Podle §202 odst. 2 tr. řádu se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. řádu). Podle §202 odst. 3 tr. řádu, nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. řádu.
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. řádu), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.
Obviněný v dovolání vytkl, že hlavní líčení bylo dne 28. června 2004 konáno v jeho nepřítomnosti, ač se jej chtěl účastnit, ale znemožnil mu to zdravotní stav jeho dcery B. L., se kterou musel neplánovaně navštívit nemocniční zařízení za účelem pooperačního ošetření. Soud dle něj neakceptoval jeho omluvu prostřednictvím právního zástupce, nikdy nebyl soudem vyzván k doložení řádného lékařského potvrzení, u jednání dne 28. června 2004 chtěl s MUDr. K. věc urovnat, resp. dluh na výživném uhradit, takže soud mu svým postupem zároveň znemožnil uhradit dlužné výživné a využít ustanovení §214 tr. zák., tedy splnit svou povinnost dodatečně dříve než soud prvního stupně započal vyhlašovat rozsudek.
Námitky obviněného nemohou obstát.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 4 T 60/2004 vyplývá, že obviněný byl k hlavnímu líčení stanovenému na den 28. června 2004 předvolán (č. l. 43 v. v.), a to dne 18. června 2004, řádně mu byla též doručena obžaloba, jak je patrno z dodejky založené na č. l. 39. Byl-li obviněný k hlavnímu líčení předvolán vz. č. 6a kanc. ř., dostalo se mu mimo jiné i poučení, že hlavní líčení se může konat v jeho nepřítomnosti. Z těchto zjištění současně plyne, že k hlavnímu líčení byl obviněný včas a řádně předvolán.
Dle protokolu o hlavním líčení u Obvodního soudu pro Prahu 2, konaném dne 28. června 2004 (č. l. 46), obhájce omluvil neúčast obviněného, který mu „telefonoval, že se nemůže dostavit k dnešnímu hlavnímu líčení, neboť je v současné době v K. n. V., kam jel za nemocnou dcerou a porouchalo se mu auto.“
Nalézací soud na to vyhlásil usnesení, dle něhož podle §202 odst. 2, 3 tr. řádu bude hlavní líčení probíhat bez přítomnosti obžalovaného. Soud tak učinil poté, co dvakrát k omluvě obviněného hlavní líčení dne 31. května 2004 odročil (viz protokol o hlavním líčení ze dne 31. května 2004 a k omluvě obhájce pak hlavní líčení nařízené na den 21. června 2004 přeložil na termín 28. června 2004 (viz č. l. 43 v. v.).
Pokud za těchto okolností soud prvního stupně usnesením rozhodl tak, že hlavní líčení provede v nepřítomnosti obviněného, a to s poukazem na splnění podmínek dle §202 odst. 2, 3 tr. řádu, nelze, než jeho závěry akceptovat. Soud v hlavním líčení podle §207 odst. 2 tr. řádu četl výpověď obžalovaného, vyslechl svědkyni MUDr. E. K., za podmínek §213 odst. 1 tr. řádu četl listinné důkazy.
Soud I. stupně jednal v nepřítomnosti obviněného poté, co ho předvolal vz. č. 6a kanc. ř., čímž mu dal najevo, že v jeho nepřítomnosti lze jednat a rozhodnout, a obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil. Splněny byly i předpoklady, že obviněný byl již v přípravném řízení vyslechnut, byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování. Nezanedbatelné též je, že s ohledem na konkrétní situaci soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Soud I. stupně, konal-li hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, postupoval ve shodě s podmínkami uvedenými v ustanovení §202 tr. řádu a své povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 13 tr. řádu části věty za středníkem tr. řádu zjevně neporušil. Je evidentní, že dovolání obviněného se opírá o okolnosti, které jsou z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného nerozhodné.
Nejvyšší soud se v této souvislosti ztotožňuje s argumentací soudu odvolacího, v níž tento vyložil důvody, pro které námitkám obviněného vyhovět nelze: „Pokud jde o hlavní líčení konané dne 28. 6. 2004 v 11.00 hod., tak z protokolu o hlavním líčení je patrno, že obhájce omluvil obžalovaného těsně před zahájením tohoto hlavního líčení s tím, že klient mu telefonoval, že se nemůže dostavit k hlavnímu líčení, neboť v současné době je v K. n. V., kam jel za nemocnou dcerou a porouchalo se mu auto. Soud I. stupně nepochybil, když tuto omluvu neakceptoval jako řádně učiněnou a v žádném případě pak nelze přehlédnout, že obhájce neuváděl, že by obžalovaný v tento den vezl nemocnou dceru do nemocnice za účelem pooperačního ošetření, jak uvádí ve svém odvolání, přičemž ale již neuvádí, o jakou nemocnici se mělo jednat a ani toto tvrzení nedoložil řádným lékařským potvrzením. Je přitom zcela jednoznačně povinností obviněného, pokud z takového důvodu žádá o odročení hlavního líčení, toto lékařským potvrzením doložit, což se do dnešního dne nestalo. Pokud obžalovaný dále namítá, že tímto jednáním ze strany soudu I. stupně mu bylo i znemožněno, aby dlužnou částku před vynesením rozsudku vyrovnal, nic mu nebránilo v tom, aby toto sdělil svému právnímu zástupci a aby i z tohoto důvodu bylo požádáno o odročení hlavního líčení, což ze strany obžalovaného učiněno nebylo a dlužné výživné neuhradil do současné doby, jak uvedl u veřejného zasedání před odvolacím soudem.“ Pro uvedené nelze omluvu neúčasti obviněného na předmětném hlavním líčení považovat za řádnou omluvu ve smyslu §202 odst. 2 tr. řádu.
I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 28. června 2004 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu I. stupně nebyl nekorektní. Obviněný, který byl upozorněn, že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji neúčast řádně neomluvil a dále ani (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1500/2004) nepožádal o odročení předmětného hlavního líčení (viz spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 4 T 60/2004, č. l. 46). Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Dovolací soud již zmínil, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Obviněný nezpochybnil správnost závěrů o jeho vině, jeho námitky směřovaly proti výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ale zřetelně plyne, že bylo svědomitě přihlédnuto ke všem hlediskům rozhodným pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (§31 odst. 1 tr. zák.).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman