ECLI:CZ:NS:2007:15.TDO.1316.2006.1
sp. zn. 15 Tdo 1316/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. Z. F., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 60/2004, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 T 60/2004, byl obviněný Ing. Z. F. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako generální ředitel společnosti T. R. a. s., se sídlem v R., K., IČ, porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, a to tím způsobem, že úmyslně nezabránil plnění společnosti T. R. a. s. za přijaté faktury č. ze dne 18. 3. 1999 v částce 2.608.876,10 Kč (s DPH), č. ze dne 9. 4. 1999 v částce 8.476.661,30 Kč (s DPH), č. ze dne 11. 5. 1999 v částce 3.993.393,80 Kč (s DPH), č. ze dne 8. 6. 1999 v částce 11.042.224,90 Kč (s DPH), č. ze dne 14. 7. 1999 v částce 6.045.100,- Kč (s DPH), které vystavila společnost P. s. r. o, se sídlem R., K., IČ, jako plnění provize za obchod uskutečněný mezi společnostmi T. R. a. s. a Š. J. s. r. o., a kterou fakturovala na základě uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to jak z pozice generálního ředitele společnosti T. R. a. s., tak i z pozice bývalého jednatele společnosti P. s. r. o., že finanční přínos pro společnost T. R. a. s. díky obchodnímu případu „T. R. a. s. – Š. J. s. r. o.“ z přelomu roku 1998/1999 byl jen 60.000,- Kč a také, že na uvedeném obchodním případu se společnost P. s. r. o. nijak nepodílela a na provizi tak nemá nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P. s. r. o. za společností T. R. a. s., protože společnost T. R. a. s. měla naopak pohledávku za společností P. s. r. o., došlo postupně v R. dne 31. 3. 1999, dále 15. 4. 1999 a 19. 5. 1999 a 21. 6. 1999 a konečně dne 3. 8. 1999 k uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito společnostmi, a daným jednáním způsobil dnes již neexistující společnosti T. R. a. s. škodu v celkové výši 32.166.259,10 Kč“.
Za tento trestný čin byl podle §255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., obviněnému uložil podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze i rozsudku Okresního soudu v Rakovníku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení shledal v závěru soudů obou stupňů, že jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele společnosti T. R., a. s., vyplývala z manažerské smlouvy a z ustanovení §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). V souvislosti s tím konstatoval, že byl do funkce vedoucího zaměstnance - generálního ředitele společnosti jmenován jednostranným právním úkonem, a nemohl tak smluvně převzít povinnost spravovat majetek zaměstnavatele. Dále vyjádřil názor, že k naplnění zákonného znaku „podle zákona … uloženou povinnost spravovat cizí majetek“ dojde v případě, že pachatel poruší povinnost, kterou má ze zákona upravujícího nikoli pracovní kázeň ustanovení §73 odst. 1 písm. a), d), příp. §74 písm. g) zák. práce, nýbrž správu majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2004. Podle vyjádření obviněného došlo ve věci rovněž k nesprávnému hmotně právnímu posouzení smluv o obchodní spolupráci společnosti T. R., a. s., a společnosti P., s. r. o., z období přelomu let 1998 a 1999, neboť podle těchto smluv měla společnost T. R. a. s. platit společnosti P. s. r. o. šestiprocentní provizi ze všech svých obchodních případů bez ohledu na to, zda se společnost P. s. r. o. na konkrétním případu podílela či nikoliv.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud bez dalšího zrušil obě napadená rozhodnutí. Vyjádřil dále souhlas s tím, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru není pochyb o odpovědnosti generálního ředitele a místopředsedy představenstva společnosti za opatrování majetku společnosti, vědom si však rozhodnutí senátu 7 Tdo, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal, a zejména nedostatečných podkladů pro vyjádření, navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud byly v trestním spise doloženy důkazy, z nichž by vyplývala povinnost obviněného k ochraně majetku společnosti, jejímž byl generálním ředitelem, podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl. Dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.
V návaznosti na uvedené je třeba konstatovat, že věc byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1102/2006, postoupena podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stalo se tak proto, že senát Nejvyššího soudu 5 Tdo, jemuž byla nyní posuzovaná věc podle rozvrhu práce přidělena, dospěl k odlišnému právnímu závěru než senát 7 Tdo v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, neboť podle jeho názoru znak „porušení povinnosti opatrovat či spravovat majetek“ trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jakož i §74 písm. g) zák. práce (senát 7 Tdo v uvedeném rozhodnutí vyslovil právní názor opačný, tj. že povinnost, která je sankcionována ustanovením §255 tr. zák., nevyplývá z ustanovení o základních povinnostech zaměstnanců podle §73 odst. 1 zák. práce, resp. z ustanovení o základních povinnostech vedoucích zaměstnanců podle §74 zák. práce), přičemž otázka aplikace §255 odst. 1 tr. zák. v tomto smyslu, a tudíž ani rozdílnost právních názorů stran této problematiky dosud nebyla vyřešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl (ve shodě se senátem 5 Tdo) k závěru, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Velký senát shledal, že většina námitek obviněného po obsahové stránce odpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Jedná se zejména o námitky, podle nichž jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele nevyplývala z manažerské smlouvy ani z ustanovení §74 písm. g) zákoníku práce, a podle kterých byl do funkce vedoucího zaměstnance jmenován jednostranným právním úkonem, a proto takovou povinnost nemohl ani smluvně převzít.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podstatou tohoto trestného činu je zaviněné (úmyslné) jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické osobě (rodič, poručník, opatrovník dítěte aj.) nebo právnické osobě (obchodní společnosti, družstvu, územně samosprávnému celku aj.), resp. státu (státní organizaci či organizační složce státu). Společným jmenovatelem všech uvedených vztahů je, že určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby. Tato správa či opatrování se projevuje v alespoň částečné delegaci oprávnění spojených s výkonem vlastnického práva k věcem náležejícím do majetku nebo výkonem jiných práv náležejících k jiným majetkovým hodnotám zahrnutým do majetku (pohledávkám aj.). Takto bývají z vlastnického práva typicky delegována oprávnění užívat věci náležející k majetku určitým způsobem nebo s nimi nakládat. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byla povinna. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek bylo třeba posoudit, zda dovolateli byla zákonem či smlouvou uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek společnosti T. R., a. s. Jako první bylo nutné určit jeho postavení v této společnosti, a zejména vyhodnotit předběžnou otázku, zda byl jejím zaměstnancem. Teprve po vyřešení této otázky (srov. §9 odst. 1 tr. ř.) bylo možno zabývat se jeho povinnostmi ve vztahu k majetku společnosti.
Jak již shora uvedeno, dovolatel se podle rozsudku Okresního soudu v Rakovníku dopustil jednání spočívajícího v tom, že jako generální ředitel společnosti T. R., a. s., porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, neboť jako generální ředitel T. R., a. s., úmyslně nezabránil plnění této společnosti za přijaté faktury vystavené společností P., s. r. o., jejichž obsahem byla provize za obchody, uskutečněné mezi společnostmi T. R., a. s., a Š. J., s. r. o., na základě uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to jak z pozice generálního ředitele společnosti T. R., a. s., tak i z pozice bývalého jednatele společnosti P., s. r. o., že finanční přínos pro společnost T. R., a. s., díky obchodnímu případu „T. R., a. s., – Š. J., s. r. o.,“ z přelomu roku 1998/1999 byl jen 60 000,- Kč, a také, že na uvedeném obchodním případu se společnost P., s. r. o., nijak nepodílela a na provizi tak nemá nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P., s. r. o., za společností T. R., a. s. Vzhledem k tomu, že společnost T. R., a. s., měla naopak pohledávku za společností P., s. r. o., došlo postupně k uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito společnostmi, a daným jednáním způsobil společnosti T. R., a. s., škodu v celkové výši 32.166.259,10 Kč.
V tzv. právní větě výroku rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, označil tedy obě možné alternativy spáchání daného činu, aniž by uvedl, kterou z nich (či obě) kladl obviněnému za vinu. Stejně tak lze výroku odsuzujícího rozsudku vytknout, že neuvádí citaci zákonného ustanovení, které měl obviněný svým počínáním porušit, jakožto podkladu k závěru o naplnění znaku porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat či spravovat majetek jiného. Tento nedostatek odstranil nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 15 rozsudku) a obdobně i odvolací soud (str. 5 rozsudku), když shodně uvedly, že obviněnému jako generálnímu řediteli, tedy vedoucímu zaměstnanci T. R., a. s., vyplývala povinnost spravovat (opatrovat) majetek zaměstnavatele z manažerské smlouvy a také přímo z §74 písm. g) zák. práce.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že manažerská smlouva uzavřená mezi společností T. R., a. s., a obviněným jakožto generálním ředitelem téže společnosti (č. l. 25 a násl.) upravila povinnosti ředitele v článku I. Podle něj byl dovolatel povinen vykonávat funkci generálního ředitele s právy a povinnostmi vyplývajícími ze stanov akciové společnosti, z obchodního zákoníku, zákoníku práce a dalších obecně závazných právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. Stanovy akciové společnosti T. R., a. s. (č. l. 34 a násl.) vymezily postavení generálního ředitele v čl. 23. Generální ředitel je podle jeho výslovného ustanovení zaměstnancem společnosti, který řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu představenstvem a stanovami společnosti. Generální ředitel společnosti T. R., a. s., s výše uvedeným postavením byl tedy zaměstnancem společnosti a nikoli jejím statutárním či jiným orgánem, jehož postavení by upravoval obchodní zákoník. Na manažerskou smlouvu a postavení obviněného proto nepřicházela v úvahu aplikace §66 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a tedy ani přiměřená aplikace ustanovení téhož zákona o mandátní smlouvě. V posuzovaném případě je tak vzhledem k dikci manažerské smlouvy (srov. též preambuli „… uzavřeli dnešního dne ve smyslu ustanovení §244 zákoníku práce … tuto smlouvu o individuálních pracovních a mzdových podmínkách…“ nebo její čl. VII „…Organizace bude řediteli, stejně jako každému jinému zaměstnanci …“), jakož i obsahu stanov společnosti T. R., a. s., nepochybné, že generální ředitel společnosti byl jejím zaměstnancem a jeho vztah k zaměstnavateli byl pracovním poměrem právně regulovaným zákoníkem práce. Odsuzující rozsudek tak byl založen na správném vyřešení této otázky. Obviněným namítaná okolnost, že jeho pracovní poměr byl založen jmenováním, na tomto závěru nic nemění, neboť jmenování je relevantní právní skutečností zakládající pracovní poměr (dvoustranný právní vztah) vedoucích zaměstnanců k zaměstnavateli (srov. §27 odst. 4 zák. práce). Lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že jmenování, jakožto jednostranný právní úkon nelze ztotožnit se smlouvou (dvoustranným právním úkonem), na právní vztah dovolatele se společností T. R., a. s., a jeho obsah však tato okolnost neměla vliv.
Pokud jde o to, zda byla obviněnému uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek zaměstnavatele zákonem ve smyslu ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. je možno uvést následující:
Zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob na základě různých zákonných ustanovení, např. rodiče vůči svým dětem (viz §37a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – „jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře“), obdobně pěstoun či opatrovník vůči majetku dítěte, správce dědictví ustanovený soudem (viz §175r odst. 2 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – „správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu“), dále člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této společnosti nebo družstva (viz např. §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – „členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…“), správce konkursní podstaty, nucený správce banky, likvidátor obchodní společnosti, osoby oprávněné činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem státu (viz §14 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů – „majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností…“) aj. Povinnost ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. tedy nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd.
Z hlediska naplnění znaku povinnosti „zákonem uložené“ je podstatné, aby taková povinnost byla pachateli uložena konkrétním ustanovením zákona, tedy nikoli předpisem podzákonné právní síly (nařízením vlády, vyhláškou ministerstva aj.). Potom je nerozhodné, na základě jaké právní skutečnosti došlo ke vzniku uvedeného právního vztahu osoby k opatrovanému či spravovanému majetku, tj. na základě volního jednání (např. jmenováním či uzavřením pracovní, manažerské aj. smlouvy), právní události (např. zrozením dítěte) či z protiprávního stavu.
Zákoník práce účinný v době činu (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ukládal zaměstnancům povinnosti ve vztahu k majetku zaměstnavatele. Podle §73 odst. 1 písm. d) zák. práce totiž byli zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle §74 písm. g) zák. práce pak vedoucí zaměstnanci byli dále povinni zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. K tomu je třeba dodat, že obdobnou úpravu obsahuje i nyní účinný zákoník práce (viz ustanovení §301 a násl. zákona č. 262/2006 Sb.). Z formulace povinností stanovených zaměstnancům a vedoucím zaměstnancům (§73 a §74) je přitom zřejmé, že upravují povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele a nikoli spravovat. Přestože se tyto dva pojmy obsahově překrývají, jde z hlediska trestního práva o alternativní znaky skutkové podstaty, přičemž je evidentní, že zaměstnanci, a to ani vedoucí zaměstnanci, nejsou těmito ustanoveními pověřeni správou majetku zaměstnavatele, nýbrž jeho opatrováním.
Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedené argumentace vyplývá, že povinnost opatrovat cizí majetek může pro konkrétní subjekt – zaměstnance vyplývat ze zákoníku práce.
Velký senát přitom považuje za potřebné konstatovat, že má-li se pojem zákonem uložená povinnost opatrovat cizí majetek uvedený v ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. opírat o zákoník práce, musí zde současně existovat pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V tomto pracovním poměru je stanovení (vymezení) určitého pracovního zařazení zaměstnance pak rozhodující pro závěr, zda zákoníkem práce uložená povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele má v konkrétním případě povahu zákonného znaku opatrovat cizí majetek uvedeného v ustanovení §255 tr. zák. Úprava zákoníku práce je totiž zcela obecná, přičemž má-li ze zákona vyplývat pro určitý případ povinnost opatrovat majetek jiného, pak tato povinnost musí být vymezena konkrétně a jednoznačně. Z tohoto pohledu úprava zákoníku práce sama nevyhovuje požadavku na konkrétní vymezení předmětné povinnosti bez toho, že je bráno v úvahu, jaké postavení a pravomoci má zaměstnanec ve vztahu k určitému majetku zaměstnavatele. V daných souvislostech je třeba také připomenout subsidiární úlohu trestní represe.
Nelze tedy dovodit, že by zákoník práce, resp. jeho ustanovení z hlediska citovaného zákonného pojmu dopadal obecně na všechny zaměstnance (pracovníky) a na veškerý majetek zaměstnavatele, se kterým přicházejí do styku. Obecnou povinnost podle §73 popřípadě též §74 zák. práce je třeba vždy konfrontovat s postavením zaměstnance (pracovníka), které vyplývá z jeho pracovní smlouvy či jiného právního aktu. Jestliže na základě toho má povinnost a současně je oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírá obchodní vztahy), pak v takovém případě se obecná povinnost podle §73, příp. též §74 zák. práce stává konkrétní ve smyslu naplnění zákonného znaku „zákonem uložená povinnost opatrovat majetek jiného“ podle §255 odst. 1 tr. zák.
Je proto možno uvést, že Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pokládá za správný právní názor, podle kterého znak „porušení povinnosti opatrovat či spravovat majetek“ trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jakož i §74 písm. g) zák. práce. Pro závěr, že tomu tak bylo v konkrétním případě, je však vždy nutné důsledně vycházet z postavení zaměstnance a jeho vztahu k majetku zaměstnavatele, na němž měla být způsobena škoda, jak vyplývají z pracovního poměru.
V posuzovaném případě je nutno vzít v úvahu zjištění, že dovolatel měl postavení generálního ředitele společnosti T. R., a. s. (vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 zák. práce). Přitom podle manažerské smlouvy měl vykonávat uvedenou funkci s právy a povinnostmi vyplývající ze stanov akciové společnosti, z obchodního zákoníku, ze zákoníku práce a dalších obecně závazných právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. V důsledku toho se obecné povinnosti vztahující se k majetku zaměstnavatele ve smyslu citovaných ustanovení zákoníku práce staly pro dovolatele zcela konkrétními a v tomto smyslu i z hlediska ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. zákonem uloženými.
Se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům proto nelze považovat závěr soudů obou stupňů, podle něhož měl dovolatel zákonem uloženou povinnost opatrovat cizí majetek, za vadný.
Dále je třeba v souvislosti s postavením dovolatele ve společnosti T. R., a. s., a již opakovaně citovanou manažerskou smlouvou připomenout, že podle článku 23 stanov obchodní společnosti jmenované společnosti, na něž manažerská smlouva rovněž odkazuje, generální ředitel řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu představenstvem a stanovami společnosti, přičemž mu mimo jiné přísluší viz článek 23.3.b) zabezpečovat řízení společnosti podle krátkodobých, střednědobých a i dlouhodobých cílů a záměrů schválených představenstvem. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že imanentním prvkem řídící funkce (řídící činnosti) je povinnost řádně spravovat a opatrovat majetek subjektu, v němž je tato řídící funkce vykonávána. Je totiž zřejmé, že tyto povinnosti jsou základní podmínkou a předpokladem pro realizaci dalších povinností a současně oprávnění, která pojem řízení zahrnuje. Tomu ostatně svědčí i bod VIII předmětné manažerské smlouvy obsahující ujednání označené jako konkurenční úmluva, jímž se dovolatel zavázal mimo jiné k tomu, že nebude zprostředkovávat pro jiné osoby obchody na úkor společnosti a nebude postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor společnosti nebo pro sebe nebo cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu.
Soud prvního ani druhého stupně proto nepochybil, jestliže dovodil, že dovolatel také smluvně převzal povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek (majetek společnosti T. R., a. s.).
Dovolateli bylo naproti tomu nutno přisvědčit stran výhrad uplatněných k výkladu smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi společností T. R., a. s., a společností P. s. r. o. Lze skutečně dovodit, že pokud se obchodní společnost T. R., a. s., zavázala zaplatit společnosti P. s. r. o. provizi ve výši 6 % z hodnoty všech realizovaných obchodních případů, pak za situace, kdy smlouva nestanoví blíže výklad pojmu realizované obchodní případy, je možno konstatovat, že se jedná o všechny obchodní případy uskutečněné společností T. R., a. s., a to bez ohledu na to, zda se společnost P. s. r. o. na konkrétním případu podílela či nikoli. V tomto smyslu nelze za správný považovat opačný názor vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně tento soud sám v odůvodnění předmětného rozhodnutí dovodil viz č. l. 714 – 715, že „T. R., a. s., měl platit 6 % provizi P. s. r. o. ze všech svých obchodů bez ohledu na to, zda P. s. r. o. se na konkrétním případu podílel či nikoli.“
Přes uvedené zjištění velký senát shledal, že závěr soudů obou stupňů o vině dovolatele trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. může obstát. Soud prvního i druhého stupně totiž správně vyhodnotil podstatu skutku odvíjející se od náležitého posouzení obchodních případů mezi společnostmi T. R., a. s., a Š. J. s. r. o. V tomto směru se velký senát ztotožnil s hodnotícími úvahami a závěry rozvedenými v rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž ve shodě s těmito závěry zdůrazňuje, že skutečný objem uvedeného obchodu nebyl v řádech stovek milionů korun, nýbrž v řádech desítek tisíc korun a právě z tohoto skutečného objemu obchodu měla být vypočítána provize společnosti P. s. r. o. V tomto smyslu tedy nesprávný výklad smlouvy o spolupráci uzavřené mezi společnostmi T. R., a. s. a P. s. r. o. uvedený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu neměl pro posouzení věci určující význam.
Za tohoto stavu věci nemohly námitky, jež dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, obstát.
Velký senát tedy uzavírá, že ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že dovolatel úmyslným jednáním minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. porušil podle zákona mu uloženou a smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. V příčinné souvislosti s tímto jednáním byla škoda velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák. způsobená jinému – společnosti T. R., a. s. Přitom tato okolnost vzhledem ke své závažnosti podstatně zvýšila stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Důvodně byl proto dovolatel uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem velký senát podané dovolání jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl. V souladu s ustanovením §265 r odst. 1 písm. c) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, a to vzhledem k souhlasu stran s tímto způsobem proj ednání věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý
15 Tdo 1316/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. Z. F., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 60/2004, takto: Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 T 60/2004, byl obviněný Ing. Z. F. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako generální ředitel společnosti T. R. a. s., porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, a to tím způsobem, že úmyslně nezabránil plnění společnosti T. R. a. s. za přijaté faktury ze dne 18. 3. 1999 v částce 2.608.876,10 Kč (s DPH), ze dne 9. 4. 1999 v částce 8.476.661,30 Kč (s DPH), ze dne 11. 5. 1999 v částce 3.993.393,80 Kč (s DPH), ze dne 8. 6. 1999 v částce 11.042.224,90 Kč (s DPH), ze dne 14. 7. 1999 v částce 6.045.100,- Kč (s DPH), které vystavila společnost P. s. r. o, jako plnění provize za obchod uskutečněný mezi společnostmi T. R. a. s. a Š. J. s. r. o., a kterou fakturovala na základě uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to jak z pozice generálního ředitele společnosti T. R. a. s., tak i z pozice bývalého jednatele společnosti P. s. r. o., že finanční přínos pro společnost T. R. a. s. díky obchodnímu případu „T. R. a. s. – Š. J. s. r. o.“ z přelomu roku 1998/1999 byl jen 60.000,- Kč a také, že na uvedeném obchodním případu se společnost P. s. r. o. nijak nepodílela a na provizi tak nemá nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P. s. r. o. za společností T. R. a. s., protože společnost T. R. a. s. měla naopak pohledávku za společností P. s. r. o., došlo postupně dne 31. 3. 1999, dále 15. 4. 1999 a 19. 5. 1999 a 21. 6. 1999 a konečně dne 3. 8. 1999 k uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito společnostmi, a daným jednáním způsobil dnes již neexistující společnosti T. R. a. s. škodu v celkové výši 32.166.259,10 Kč“.
Za tento trestný čin byl podle §255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., obviněnému uložil podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze i rozsudku Okresního soudu v Rakovníku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení shledal v závěru soudů obou stupňů, že jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele společnosti T. R., a. s., vyplývala z manažerské smlouvy a z ustanovení §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). V souvislosti s tím konstatoval, že byl do funkce vedoucího zaměstnance - generálního ředitele společnosti jmenován jednostranným právním úkonem, a nemohl tak smluvně převzít povinnost spravovat majetek zaměstnavatele. Dále vyjádřil názor, že k naplnění zákonného znaku „podle zákona … uloženou povinnost spravovat cizí majetek“ dojde v případě, že pachatel poruší povinnost, kterou má ze zákona upravujícího nikoli pracovní kázeň [ustanovení §73 odst. 1 písm. a), d), příp. §74 písm. g) zák. práce], nýbrž správu majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2004. Podle vyjádření obviněného došlo ve věci rovněž k nesprávnému hmotně právnímu posouzení smluv o obchodní spolupráci společnosti T. R., a. s., a společnosti P., s. r. o., z období přelomu let 1998 a 1999, neboť podle těchto smluv měla společnost T. R. a. s. platit společnosti P. s. r. o. šestiprocentní provizi ze všech svých obchodních případů bez ohledu na to, zda se společnost P. s. r. o. na konkrétním případu podílela či nikoliv.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud bez dalšího zrušil obě napadená rozhodnutí. Vyjádřil dále souhlas s tím, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru není pochyb o odpovědnosti generálního ředitele a místopředsedy představenstva společnosti za opatrování majetku společnosti, vědom si však rozhodnutí senátu Tdo, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal, a zejména nedostatečných podkladů pro vyjádření, navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud byly v trestním spise doloženy důkazy, z nichž by vyplývala povinnost obviněného k ochraně majetku společnosti, jejímž byl generálním ředitelem, podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl. Dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.
V návaznosti na uvedené je třeba konstatovat, že věc byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1102/2006, postoupena podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stalo se tak proto, že senát Nejvyššího soudu Tdo, jemuž byla nyní posuzovaná věc podle rozvrhu práce přidělena, dospěl k odlišnému právnímu závěru než senát Tdo v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, neboť podle jeho názoru znak „porušení povinnosti opatrovat či spravovat majetek“ trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jakož i §74 písm. g) zák. práce (senát Tdo v uvedeném rozhodnutí vyslovil právní názor opačný, tj. že povinnost, která je sankcionována ustanovením §255 tr. zák., nevyplývá z ustanovení o základních povinnostech zaměstnanců podle §73 odst. 1 zák. práce, resp. z ustanovení o základních povinnostech vedoucích zaměstnanců podle §74 zák. práce), přičemž otázka aplikace §255 odst. 1 tr. zák. v tomto smyslu, a tudíž ani rozdílnost právních názorů stran této problematiky dosud nebyla vyřešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Velký senát shledal, že většina námitek obviněného po obsahové stránce odpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Jedná se zejména o námitky, podle nichž jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele nevyplývala z manažerské smlouvy ani z ustanovení §74 písm. g) zákoníku práce, a podle kterých byl do funkce vedoucího zaměstnance jmenován jednostranným právním úkonem, a proto takovou povinnost nemohl ani smluvně převzít.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podstatou tohoto trestného činu je zaviněné (úmyslné) jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické osobě (rodič, poručník, opatrovník dítěte aj.) nebo právnické osobě (obchodní společnosti, družstvu, územně samosprávnému celku aj.), resp. státu (státní organizaci či organizační složce státu). Společným jmenovatelem všech uvedených vztahů je, že určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby. Tato správa či opatrování se projevuje v alespoň částečné delegaci oprávnění spojených s výkonem vlastnického práva k věcem náležejícím do majetku nebo výkonem jiných práv náležejících k jiným majetkovým hodnotám zahrnutým do majetku (pohledávkám aj.). Takto bývají z vlastnického práva typicky delegována oprávnění užívat věci náležející k majetku určitým způsobem nebo s nimi nakládat. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byla povinna. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek bylo třeba posoudit, zda dovolateli byla zákonem či smlouvou uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek společnosti T. R., a. s. Jako první bylo nutné určit jeho postavení v této společnosti, a zejména vyhodnotit předběžnou otázku, zda byl jejím zaměstnancem. Teprve po vyřešení této otázky (srov. §9 odst. 1 tr. ř.) bylo možno zabývat se jeho povinnostmi ve vztahu k majetku společnosti.
Jak již shora uvedeno, dovolatel se podle rozsudku Okresního soudu v Rakovníku dopustil jednání spočívajícího v tom, že jako generální ředitel společnosti T. R., a. s., porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, neboť jako generální ředitel T. R., a. s., úmyslně nezabránil plnění této společnosti za přijaté faktury vystavené společností P., s. r. o., jejichž obsahem byla provize za obchody, uskutečněné mezi společnostmi T. R., a. s., a Š. J., s. r. o., na základě uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to jak z pozice generálního ředitele společnosti T. R., a. s., tak i z pozice bývalého jednatele společnosti P., s. r. o., že finanční přínos pro společnost T. R., a. s., díky obchodnímu případu „T. R., a. s., – Š. J., s. r. o.,“ z přelomu roku 1998/1999 byl jen 60 000,- Kč, a také, že na uvedeném obchodním případu se společnost P., s. r. o., nijak nepodílela a na provizi tak nemá nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P., s. r. o., za společností T. R., a. s. Vzhledem k tomu, že společnost T. R., a. s., měla naopak pohledávku za společností P., s. r. o., došlo postupně k uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito společnostmi, a daným jednáním způsobil společnosti T. R., a. s., škodu v celkové výši 32.166.259,10 Kč.
V tzv. právní větě výroku rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, označil tedy obě možné alternativy spáchání daného činu, aniž by uvedl, kterou z nich (či obě) kladl obviněnému za vinu. Stejně tak lze výroku odsuzujícího rozsudku vytknout, že neuvádí citaci zákonného ustanovení, které měl obviněný svým počínáním porušit, jakožto podkladu k závěru o naplnění znaku porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat či spravovat majetek jiného. Tento nedostatek odstranil nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 15 rozsudku) a obdobně i odvolací soud (str. 5 rozsudku), když shodně uvedly, že obviněnému jako generálnímu řediteli, tedy vedoucímu zaměstnanci T. R., a. s., vyplývala povinnost spravovat (opatrovat) majetek zaměstnavatele z manažerské smlouvy a také přímo z §74 písm. g) zák. práce.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že manažerská smlouva uzavřená mezi společností T. R., a. s., a obviněným jakožto generálním ředitelem téže společnosti (č. l. 25 a násl.) upravila povinnosti ředitele v článku I. Podle něj byl dovolatel povinen vykonávat funkci generálního ředitele s právy a povinnostmi vyplývajícími ze stanov akciové společnosti, z obchodního zákoníku, zákoníku práce a dalších obecně závazných právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. Stanovy akciové společnosti T. R., a. s. (č. l. 34 a násl.) vymezily postavení generálního ředitele v čl. 23. Generální ředitel je podle jeho výslovného ustanovení zaměstnancem společnosti, který řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu představenstvem a stanovami společnosti. Generální ředitel společnosti T. R., a. s., s výše uvedeným postavením byl tedy zaměstnancem společnosti a nikoli jejím statutárním či jiným orgánem, jehož postavení by upravoval obchodní zákoník. Na manažerskou smlouvu a postavení obviněného proto nepřicházela v úvahu aplikace §66 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a tedy ani přiměřená aplikace ustanovení téhož zákona o mandátní smlouvě. V posuzovaném případě je tak vzhledem k dikci manažerské smlouvy (srov. též preambuli „… uzavřeli dnešního dne ve smyslu ustanovení §244 zákoníku práce … tuto smlouvu o individuálních pracovních a mzdových podmínkách…“ nebo její čl. VII „…Organizace bude řediteli, stejně jako každému jinému zaměstnanci …“), jakož i obsahu stanov společnosti T. R., a. s., nepochybné, že generální ředitel společnosti byl jejím zaměstnancem a jeho vztah k zaměstnavateli byl pracovním poměrem právně regulovaným zákoníkem práce. Odsuzující rozsudek tak byl založen na správném vyřešení této otázky. Obviněným namítaná okolnost, že jeho pracovní poměr byl založen jmenováním, na tomto závěru nic nemění, neboť jmenování je relevantní právní skutečností zakládající pracovní poměr (dvoustranný právní vztah) vedoucích zaměstnanců k zaměstnavateli (srov. §27 odst. 4 zák. práce). Lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že jmenování, jakožto jednostranný právní úkon nelze ztotožnit se smlouvou (dvoustranným právním úkonem), na právní vztah dovolatele se společností T. R., a. s., a jeho obsah však tato okolnost neměla vliv.
Pokud jde o to, zda byla obviněnému uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek zaměstnavatele zákonem ve smyslu ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. je možno uvést následující:
Zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob na základě různých zákonných ustanovení, např. rodiče vůči svým dětem (viz §37a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – „jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře“), obdobně pěstoun či opatrovník vůči majetku dítěte, správce dědictví ustanovený soudem (viz §175r odst. 2 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – „správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu“), dále člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této společnosti nebo družstva (viz např. §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – „členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…“), správce konkursní podstaty, nucený správce banky, likvidátor obchodní společnosti, osoby oprávněné činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem státu (viz §14 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů – „majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností…“) aj. Povinnost ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. tedy nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd.
Z hlediska naplnění znaku povinnosti „zákonem uložené“ je podstatné, aby taková povinnost byla pachateli uložena konkrétním ustanovením zákona, tedy nikoli předpisem podzákonné právní síly (nařízením vlády, vyhláškou ministerstva aj.). Potom je nerozhodné, na základě jaké právní skutečnosti došlo ke vzniku uvedeného právního vztahu osoby k opatrovanému či spravovanému majetku, tj. na základě volního jednání (např. jmenováním či uzavřením pracovní, manažerské aj. smlouvy), právní události (např. zrozením dítěte) či z protiprávního stavu.
Zákoník práce účinný v době činu (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ukládal zaměstnancům povinnosti ve vztahu k majetku zaměstnavatele. Podle §73 odst. 1 písm. d) zák. práce totiž byli zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle §74 písm. g) zák. práce pak vedoucí zaměstnanci byli dále povinni zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. K tomu je třeba dodat, že obdobnou úpravu obsahuje i nyní účinný zákoník práce (viz ustanovení §301 a násl. zákona č. 262/2006 Sb.). Z formulace povinností stanovených zaměstnancům a vedoucím zaměstnancům (§73 a §74) je přitom zřejmé, že upravují povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele a nikoli spravovat. Přestože se tyto dva pojmy obsahově překrývají, jde z hlediska trestního práva o alternativní znaky skutkové podstaty, přičemž je evidentní, že zaměstnanci, a to ani vedoucí zaměstnanci, nejsou těmito ustanoveními pověřeni správou majetku zaměstnavatele, nýbrž jeho opatrováním.
Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedené argumentace vyplývá, že povinnost opatrovat cizí majetek může pro konkrétní subjekt – zaměstnance vyplývat ze zákoníku práce.
Velký senát přitom považuje za potřebné konstatovat, že má-li se pojem zákonem uložená povinnost opatrovat cizí majetek uvedený v ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. opírat o zákoník práce, musí zde současně existovat pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V tomto pracovním poměru je stanovení (vymezení) určitého pracovního zařazení zaměstnance pak rozhodující pro závěr, zda zákoníkem práce uložená povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele má v konkrétním případě povahu zákonného znaku opatrovat cizí majetek uvedeného v ustanovení §255 tr. zák. Úprava zákoníku práce je totiž zcela obecná, přičemž má-li ze zákona vyplývat pro určitý případ povinnost opatrovat majetek jiného, pak tato povinnost musí být vymezena konkrétně a jednoznačně. Z tohoto pohledu úprava zákoníku práce sama nevyhovuje požadavku na konkrétní vymezení předmětné povinnosti bez toho, že je bráno v úvahu, jaké postavení a pravomoci má zaměstnanec ve vztahu k určitému majetku zaměstnavatele. V daných souvislostech je třeba také připomenout subsidiární úlohu trestní represe.
Nelze tedy dovodit, že by zákoník práce, resp. jeho ustanovení z hlediska citovaného zákonného pojmu dopadal obecně na všechny zaměstnance (pracovníky) a na veškerý majetek zaměstnavatele, se kterým přicházejí do styku. Obecnou povinnost podle §73 popřípadě též §74 zák. práce je třeba vždy konfrontovat s postavením zaměstnance (pracovníka), které vyplývá z jeho pracovní smlouvy či jiného právního aktu. Jestliže na základě toho má povinnost a současně je oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírá obchodní vztahy), pak v takovém případě se obecná povinnost podle §73, příp. též §74 zák. práce stává konkrétní ve smyslu naplnění zákonného znaku „zákonem uložená povinnost opatrovat majetek jiného“ podle §255 odst. 1 tr. zák.
Je proto možno uvést, že Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pokládá za správný právní názor, podle kterého znak „porušení povinnosti opatrovat či spravovat majetek“ trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jakož i §74 písm. g) zák. práce. Pro závěr, že tomu tak bylo v konkrétním případě, je však vždy nutné důsledně vycházet z postavení zaměstnance a jeho vztahu k majetku zaměstnavatele, na němž měla být způsobena škoda, jak vyplývají z pracovního poměru.
V posuzovaném případě je nutno vzít v úvahu zjištění, že dovolatel měl postavení generálního ředitele společnosti T. R., a. s. (vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 zák. práce). Přitom podle manažerské smlouvy měl vykonávat uvedenou funkci s právy a povinnostmi vyplývající ze stanov akciové společnosti, z obchodního zákoníku, ze zákoníku práce a dalších obecně závazných právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. V důsledku toho se obecné povinnosti vztahující se k majetku zaměstnavatele ve smyslu citovaných ustanovení zákoníku práce staly pro dovolatele zcela konkrétními a v tomto smyslu i z hlediska ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. zákonem uloženými.
Se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům proto nelze považovat závěr soudů obou stupňů, podle něhož měl dovolatel zákonem uloženou povinnost opatrovat cizí majetek, za vadný.
Dále je třeba v souvislosti s postavením dovolatele ve společnosti T. R., a. s., a již opakovaně citovanou manažerskou smlouvou připomenout, že podle článku 23 stanov obchodní společnosti jmenované společnosti, na něž manažerská smlouva rovněž odkazuje, generální ředitel řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu představenstvem a stanovami společnosti, přičemž mu mimo jiné přísluší [viz článek 23.3.b)] zabezpečovat řízení společnosti podle krátkodobých, střednědobých a i dlouhodobých cílů a záměrů schválených představenstvem. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že imanentním prvkem řídící funkce (řídící činnosti) je povinnost řádně spravovat a opatrovat majetek subjektu, v němž je tato řídící funkce vykonávána. Je totiž zřejmé, že tyto povinnosti jsou základní podmínkou a předpokladem pro realizaci dalších povinností a současně oprávnění, která pojem řízení zahrnuje. Tomu ostatně svědčí i bod VIII předmětné manažerské smlouvy obsahující ujednání označené jako konkurenční úmluva, jímž se dovolatel zavázal mimo jiné k tomu, že nebude zprostředkovávat pro jiné osoby obchody na úkor společnosti a nebude postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor společnosti nebo pro sebe nebo cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu.
Soud prvního ani druhého stupně proto nepochybil, jestliže dovodil, že dovolatel také smluvně převzal povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek (majetek společnosti T. R., a. s.).
Dovolateli bylo naproti tomu nutno přisvědčit stran výhrad uplatněných k výkladu smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi společností T. R., a. s., a společností P. s. r. o. Lze skutečně dovodit, že pokud se obchodní společnost T. R., a. s., zavázala zaplatit společnosti P. s. r. o. provizi ve výši 6 % z hodnoty všech realizovaných obchodních případů, pak za situace, kdy smlouva nestanoví blíže výklad pojmu realizované obchodní případy, je možno konstatovat, že se jedná o všechny obchodní případy uskutečněné společností T. R., a. s., a to bez ohledu na to, zda se společnost P. s. r. o. na konkrétním případu podílela či nikoli. V tomto smyslu nelze za správný považovat opačný názor vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně tento soud sám v odůvodnění předmětného rozhodnutí dovodil [viz č. l. 714 – 715], že „T. R., a. s., měl platit 6 % provizi P. s. r. o. ze všech svých obchodů bez ohledu na to, zda P. s. r. o. se na konkrétním případu podílel či nikoli.“
Přes uvedené zjištění velký senát shledal, že závěr soudů obou stupňů o vině dovolatele trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. může obstát. Soud prvního i druhého stupně totiž správně vyhodnotil podstatu skutku odvíjející se od náležitého posouzení obchodních případů mezi společnostmi T. R., a. s., a Š. J. s. r. o. V tomto směru se velký senát ztotožnil s hodnotícími úvahami a závěry rozvedenými v rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž ve shodě s těmito závěry zdůrazňuje, že skutečný objem uvedeného obchodu nebyl v řádech stovek milionů korun, nýbrž v řádech desítek tisíc korun a právě z tohoto skutečného objemu obchodu měla být vypočítána provize společnosti P. s. r. o. V tomto smyslu tedy nesprávný výklad smlouvy o spolupráci uzavřené mezi společnostmi T. R., a. s. a P. s. r. o. uvedený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu neměl pro posouzení věci určující význam.
Za tohoto stavu věci nemohly námitky, jež dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, obstát.
Velký senát tedy uzavírá, že ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že dovolatel úmyslným jednáním [minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.] porušil podle zákona mu uloženou a smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. V příčinné souvislosti s tímto jednáním byla škoda velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák. způsobená jinému – společnosti T. R., a. s. Přitom tato okolnost vzhledem ke své závažnosti podstatně zvýšila stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Důvodně byl proto dovolatel uznán vinným trestným činem porušování povin nosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem velký senát podané dovolání jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl. V souladu s ustanovením §265 r odst. 1 písm. c) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, a to vzhledem k souhlasu stran s tímto způsobem projednání věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý
15 Tdo 1316/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. Z. F., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 60/2004, takto: Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 T 60/2004, byl obviněný Ing. Z. F. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako generální ředitel společnosti T. R. a. s., se sídlem v R., K., IČ, porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, a to tím způsobem, že úmyslně nezabránil plnění společnosti T. R. a. s. za přijaté faktury č. ze dne 18. 3. 1999 v částce 2.608.876,10 Kč (s DPH), č. ze dne 9. 4. 1999 v částce 8.476.661,30 Kč (s DPH), č. ze dne 11. 5. 1999 v částce 3.993.393,80 Kč (s DPH), č. ze dne 8. 6. 1999 v částce 11.042.224,90 Kč (s DPH), č. ze dne 14. 7. 1999 v částce 6.045.100,- Kč (s DPH), které vystavila společnost P. s. r. o, se sídlem R., K., IČ, jako plnění provize za obchod uskutečněný mezi společnostmi T. R. a. s. a Š. J. s. r. o., a kterou fakturovala na základě uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to jak z pozice generálního ředitele společnosti T. R. a. s., tak i z pozice bývalého jednatele společnosti P. s. r. o., že finanční přínos pro společnost T. R. a. s. díky obchodnímu případu „T. R. a. s. – Š. J. s. r. o.“ z přelomu roku 1998/1999 byl jen 60.000,- Kč a také, že na uvedeném obchodním případu se společnost P. s. r. o. nijak nepodílela a na provizi tak nemá nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P. s. r. o. za společností T. R. a. s., protože společnost T. R. a. s. měla naopak pohledávku za společností P. s. r. o., došlo postupně v R. dne 31. 3. 1999, dále 15. 4. 1999 a 19. 5. 1999 a 21. 6. 1999 a konečně dne 3. 8. 1999 k uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito společnostmi, a daným jednáním způsobil dnes již neexistující společnosti T. R. a. s. škodu v celkové výši 32.166.259,10 Kč“.
Za tento trestný čin byl podle §255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., obviněnému uložil podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze i rozsudku Okresního soudu v Rakovníku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení shledal v závěru soudů obou stupňů, že jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele společnosti T. R., a. s., vyplývala z manažerské smlouvy a z ustanovení §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). V souvislosti s tím konstatoval, že byl do funkce vedoucího zaměstnance - generálního ředitele společnosti jmenován jednostranným právním úkonem, a nemohl tak smluvně převzít povinnost spravovat majetek zaměstnavatele. Dále vyjádřil názor, že k naplnění zákonného znaku „podle zákona … uloženou povinnost spravovat cizí majetek“ dojde v případě, že pachatel poruší povinnost, kterou má ze zákona upravujícího nikoli pracovní kázeň ustanovení §73 odst. 1 písm. a), d), příp. §74 písm. g) zák. práce, nýbrž správu majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2004. Podle vyjádření obviněného došlo ve věci rovněž k nesprávnému hmotně právnímu posouzení smluv o obchodní spolupráci společnosti T. R., a. s., a společnosti P., s. r. o., z období přelomu let 1998 a 1999, neboť podle těchto smluv měla společnost T. R. a. s. platit společnosti P. s. r. o. šestiprocentní provizi ze všech svých obchodních případů bez ohledu na to, zda se společnost P. s. r. o. na konkrétním případu podílela či nikoliv.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud bez dalšího zrušil obě napadená rozhodnutí. Vyjádřil dále souhlas s tím, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru není pochyb o odpovědnosti generálního ředitele a místopředsedy představenstva společnosti za opatrování majetku společnosti, vědom si však rozhodnutí senátu 7 Tdo, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal, a zejména nedostatečných podkladů pro vyjádření, navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud byly v trestním spise doloženy důkazy, z nichž by vyplývala povinnost obviněného k ochraně majetku společnosti, jejímž byl generálním ředitelem, podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl. Dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.
V návaznosti na uvedené je třeba konstatovat, že věc byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1102/2006, postoupena podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stalo se tak proto, že senát Nejvyššího soudu 5 Tdo, jemuž byla nyní posuzovaná věc podle rozvrhu práce přidělena, dospěl k odlišnému právnímu závěru než senát 7 Tdo v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, neboť podle jeho názoru znak „porušení povinnosti opatrovat či spravovat majetek“ trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jakož i §74 písm. g) zák. práce (senát 7 Tdo v uvedeném rozhodnutí vyslovil právní názor opačný, tj. že povinnost, která je sankcionována ustanovením §255 tr. zák., nevyplývá z ustanovení o základních povinnostech zaměstnanců podle §73 odst. 1 zák. práce, resp. z ustanovení o základních povinnostech vedoucích zaměstnanců podle §74 zák. práce), přičemž otázka aplikace §255 odst. 1 tr. zák. v tomto smyslu, a tudíž ani rozdílnost právních názorů stran této problematiky dosud nebyla vyřešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl (ve shodě se senátem 5 Tdo) k závěru, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Velký senát shledal, že většina námitek obviněného po obsahové stránce odpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Jedná se zejména o námitky, podle nichž jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele nevyplývala z manažerské smlouvy ani z ustanovení §74 písm. g) zákoníku práce, a podle kterých byl do funkce vedoucího zaměstnance jmenován jednostranným právním úkonem, a proto takovou povinnost nemohl ani smluvně převzít.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podstatou tohoto trestného činu je zaviněné (úmyslné) jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické osobě (rodič, poručník, opatrovník dítěte aj.) nebo právnické osobě (obchodní společnosti, družstvu, územně samosprávnému celku aj.), resp. státu (státní organizaci či organizační složce státu). Společným jmenovatelem všech uvedených vztahů je, že určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby. Tato správa či opatrování se projevuje v alespoň částečné delegaci oprávnění spojených s výkonem vlastnického práva k věcem náležejícím do majetku nebo výkonem jiných práv náležejících k jiným majetkovým hodnotám zahrnutým do majetku (pohledávkám aj.). Takto bývají z vlastnického práva typicky delegována oprávnění užívat věci náležející k majetku určitým způsobem nebo s nimi nakládat. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byla povinna. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek bylo třeba posoudit, zda dovolateli byla zákonem či smlouvou uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek společnosti T. R., a. s. Jako první bylo nutné určit jeho postavení v této společnosti, a zejména vyhodnotit předběžnou otázku, zda byl jejím zaměstnancem. Teprve po vyřešení této otázky (srov. §9 odst. 1 tr. ř.) bylo možno zabývat se jeho povinnostmi ve vztahu k majetku společnosti.
Jak již shora uvedeno, dovolatel se podle rozsudku Okresního soudu v Rakovníku dopustil jednání spočívajícího v tom, že jako generální ředitel společnosti T. R., a. s., porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, neboť jako generální ředitel T. R., a. s., úmyslně nezabránil plnění této společnosti za přijaté faktury vystavené společností P., s. r. o., jejichž obsahem byla provize za obchody, uskutečněné mezi společnostmi T. R., a. s., a Š. J., s. r. o., na základě uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to jak z pozice generálního ředitele společnosti T. R., a. s., tak i z pozice bývalého jednatele společnosti P., s. r. o., že finanční přínos pro společnost T. R., a. s., díky obchodnímu případu „T. R., a. s., – Š. J., s. r. o.,“ z přelomu roku 1998/1999 byl jen 60 000,- Kč, a také, že na uvedeném obchodním případu se společnost P., s. r. o., nijak nepodílela a na provizi tak nemá nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P., s. r. o., za společností T. R., a. s. Vzhledem k tomu, že společnost T. R., a. s., měla naopak pohledávku za společností P., s. r. o., došlo postupně k uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito společnostmi, a daným jednáním způsobil společnosti T. R., a. s., škodu v celkové výši 32.166.259,10 Kč.
V tzv. právní větě výroku rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, označil tedy obě možné alternativy spáchání daného činu, aniž by uvedl, kterou z nich (či obě) kladl obviněnému za vinu. Stejně tak lze výroku odsuzujícího rozsudku vytknout, že neuvádí citaci zákonného ustanovení, které měl obviněný svým počínáním porušit, jakožto podkladu k závěru o naplnění znaku porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat či spravovat majetek jiného. Tento nedostatek odstranil nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 15 rozsudku) a obdobně i odvolací soud (str. 5 rozsudku), když shodně uvedly, že obviněnému jako generálnímu řediteli, tedy vedoucímu zaměstnanci T. R., a. s., vyplývala povinnost spravovat (opatrovat) majetek zaměstnavatele z manažerské smlouvy a také přímo z §74 písm. g) zák. práce.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že manažerská smlouva uzavřená mezi společností T. R., a. s., a obviněným jakožto generálním ředitelem téže společnosti (č. l. 25 a násl.) upravila povinnosti ředitele v článku I. Podle něj byl dovolatel povinen vykonávat funkci generálního ředitele s právy a povinnostmi vyplývajícími ze stanov akciové společnosti, z obchodního zákoníku, zákoníku práce a dalších obecně závazných právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. Stanovy akciové společnosti T. R., a. s. (č. l. 34 a násl.) vymezily postavení generálního ředitele v čl. 23. Generální ředitel je podle jeho výslovného ustanovení zaměstnancem společnosti, který řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu představenstvem a stanovami společnosti. Generální ředitel společnosti T. R., a. s., s výše uvedeným postavením byl tedy zaměstnancem společnosti a nikoli jejím statutárním či jiným orgánem, jehož postavení by upravoval obchodní zákoník. Na manažerskou smlouvu a postavení obviněného proto nepřicházela v úvahu aplikace §66 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a tedy ani přiměřená aplikace ustanovení téhož zákona o mandátní smlouvě. V posuzovaném případě je tak vzhledem k dikci manažerské smlouvy (srov. též preambuli „… uzavřeli dnešního dne ve smyslu ustanovení §244 zákoníku práce … tuto smlouvu o individuálních pracovních a mzdových podmínkách…“ nebo její čl. VII „…Organizace bude řediteli, stejně jako každému jinému zaměstnanci …“), jakož i obsahu stanov společnosti T. R., a. s., nepochybné, že generální ředitel společnosti byl jejím zaměstnancem a jeho vztah k zaměstnavateli byl pracovním poměrem právně regulovaným zákoníkem práce. Odsuzující rozsudek tak byl založen na správném vyřešení této otázky. Obviněným namítaná okolnost, že jeho pracovní poměr byl založen jmenováním, na tomto závěru nic nemění, neboť jmenování je relevantní právní skutečností zakládající pracovní poměr (dvoustranný právní vztah) vedoucích zaměstnanců k zaměstnavateli (srov. §27 odst. 4 zák. práce). Lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že jmenování, jakožto jednostranný právní úkon nelze ztotožnit se smlouvou (dvoustranným právním úkonem), na právní vztah dovolatele se společností T. R., a. s., a jeho obsah však tato okolnost neměla vliv.
Pokud jde o to, zda byla obviněnému uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek zaměstnavatele zákonem ve smyslu ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. je možno uvést následující:
Zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob na základě různých zákonných ustanovení, např. rodiče vůči svým dětem (viz §37a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – „jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře“), obdobně pěstoun či opatrovník vůči majetku dítěte, správce dědictví ustanovený soudem (viz §175r odst. 2 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – „správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu“), dále člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této společnosti nebo družstva (viz např. §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – „členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…“), správce konkursní podstaty, nucený správce banky, likvidátor obchodní společnosti, osoby oprávněné činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem státu (viz §14 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů – „majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností…“) aj. Povinnost ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. tedy nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd.
Z hlediska naplnění znaku povinnosti „zákonem uložené“ je podstatné, aby taková povinnost byla pachateli uložena konkrétním ustanovením zákona, tedy nikoli předpisem podzákonné právní síly (nařízením vlády, vyhláškou ministerstva aj.). Potom je nerozhodné, na základě jaké právní skutečnosti došlo ke vzniku uvedeného právního vztahu osoby k opatrovanému či spravovanému majetku, tj. na základě volního jednání (např. jmenováním či uzavřením pracovní, manažerské aj. smlouvy), právní události (např. zrozením dítěte) či z protiprávního stavu.
Zákoník práce účinný v době činu (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ukládal zaměstnancům povinnosti ve vztahu k majetku zaměstnavatele. Podle §73 odst. 1 písm. d) zák. práce totiž byli zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle §74 písm. g) zák. práce pak vedoucí zaměstnanci byli dále povinni zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. K tomu je třeba dodat, že obdobnou úpravu obsahuje i nyní účinný zákoník práce (viz ustanovení §301 a násl. zákona č. 262/2006 Sb.). Z formulace povinností stanovených zaměstnancům a vedoucím zaměstnancům (§73 a §74) je přitom zřejmé, že upravují povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele a nikoli spravovat. Přestože se tyto dva pojmy obsahově překrývají, jde z hlediska trestního práva o alternativní znaky skutkové podstaty, přičemž je evidentní, že zaměstnanci, a to ani vedoucí zaměstnanci, nejsou těmito ustanoveními pověřeni správou majetku zaměstnavatele, nýbrž jeho opatrováním.
Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedené argumentace vyplývá, že povinnost opatrovat cizí majetek může pro konkrétní subjekt – zaměstnance vyplývat ze zákoníku práce.
Velký senát přitom považuje za potřebné konstatovat, že má-li se pojem zákonem uložená povinnost opatrovat cizí majetek uvedený v ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. opírat o zákoník práce, musí zde současně existovat pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V tomto pracovním poměru je stanovení (vymezení) určitého pracovního zařazení zaměstnance pak rozhodující pro závěr, zda zákoníkem práce uložená povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele má v konkrétním případě povahu zákonného znaku opatrovat cizí majetek uvedeného v ustanovení §255 tr. zák. Úprava zákoníku práce je totiž zcela obecná, přičemž má-li ze zákona vyplývat pro určitý případ povinnost opatrovat majetek jiného, pak tato povinnost musí být vymezena konkrétně a jednoznačně. Z tohoto pohledu úprava zákoníku práce sama nevyhovuje požadavku na konkrétní vymezení předmětné povinnosti bez toho, že je bráno v úvahu, jaké postavení a pravomoci má zaměstnanec ve vztahu k určitému majetku zaměstnavatele. V daných souvislostech je třeba také připomenout subsidiární úlohu trestní represe.
Nelze tedy dovodit, že by zákoník práce, resp. jeho ustanovení z hlediska citovaného zákonného pojmu dopadal obecně na všechny zaměstnance (pracovníky) a na veškerý majetek zaměstnavatele, se kterým přicházejí do styku. Obecnou povinnost podle §73 popřípadě též §74 zák. práce je třeba vždy konfrontovat s postavením zaměstnance (pracovníka), které vyplývá z jeho pracovní smlouvy či jiného právního aktu. Jestliže na základě toho má povinnost a současně je oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírá obchodní vztahy), pak v takovém případě se obecná povinnost podle §73, příp. též §74 zák. práce stává konkrétní ve smyslu naplnění zákonného znaku „zákonem uložená povinnost opatrovat majetek jiného“ podle §255 odst. 1 tr. zák.
Je proto možno uvést, že Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pokládá za správný právní názor, podle kterého znak „porušení povinnosti opatrovat či spravovat majetek“ trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jakož i §74 písm. g) zák. práce. Pro závěr, že tomu tak bylo v konkrétním případě, je však vždy nutné důsledně vycházet z postavení zaměstnance a jeho vztahu k majetku zaměstnavatele, na němž měla být způsobena škoda, jak vyplývají z pracovního poměru.
V posuzovaném případě je nutno vzít v úvahu zjištění, že dovolatel měl postavení generálního ředitele společnosti T. R., a. s. (vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 zák. práce). Přitom podle manažerské smlouvy měl vykonávat uvedenou funkci s právy a povinnostmi vyplývající ze stanov akciové společnosti, z obchodního zákoníku, ze zákoníku práce a dalších obecně závazných právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. V důsledku toho se obecné povinnosti vztahující se k majetku zaměstnavatele ve smyslu citovaných ustanovení zákoníku práce staly pro dovolatele zcela konkrétními a v tomto smyslu i z hlediska ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. zákonem uloženými.
Se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům proto nelze považovat závěr soudů obou stupňů, podle něhož měl dovolatel zákonem uloženou povinnost opatrovat cizí majetek, za vadný.
Dále je třeba v souvislosti s postavením dovolatele ve společnosti T. R., a. s., a již opakovaně citovanou manažerskou smlouvou připomenout, že podle článku 23 stanov obchodní společnosti jmenované společnosti, na něž manažerská smlouva rovněž odkazuje, generální ředitel řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu představenstvem a stanovami společnosti, přičemž mu mimo jiné přísluší viz článek 23.3.b) zabezpečovat řízení společnosti podle krátkodobých, střednědobých a i dlouhodobých cílů a záměrů schválených představenstvem. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že imanentním prvkem řídící funkce (řídící činnosti) je povinnost řádně spravovat a opatrovat majetek subjektu, v němž je tato řídící funkce vykonávána. Je totiž zřejmé, že tyto povinnosti jsou základní podmínkou a předpokladem pro realizaci dalších povinností a současně oprávnění, která pojem řízení zahrnuje. Tomu ostatně svědčí i bod VIII předmětné manažerské smlouvy obsahující ujednání označené jako konkurenční úmluva, jímž se dovolatel zavázal mimo jiné k tomu, že nebude zprostředkovávat pro jiné osoby obchody na úkor společnosti a nebude postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor společnosti nebo pro sebe nebo cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu.
Soud prvního ani druhého stupně proto nepochybil, jestliže dovodil, že dovolatel také smluvně převzal povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek (majetek společnosti T. R., a. s.).
Dovolateli bylo naproti tomu nutno přisvědčit stran výhrad uplatněných k výkladu smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi společností T. R., a. s., a společností P. s. r. o. Lze skutečně dovodit, že pokud se obchodní společnost T. R., a. s., zavázala zaplatit společnosti P. s. r. o. provizi ve výši 6 % z hodnoty všech realizovaných obchodních případů, pak za situace, kdy smlouva nestanoví blíže výklad pojmu realizované obchodní případy, je možno konstatovat, že se jedná o všechny obchodní případy uskutečněné společností T. R., a. s., a to bez ohledu na to, zda se společnost P. s. r. o. na konkrétním případu podílela či nikoli. V tomto smyslu nelze za správný považovat opačný názor vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně tento soud sám v odůvodnění předmětného rozhodnutí dovodil viz č. l. 714 – 715, že „T. R., a. s., měl platit 6 % provizi P. s. r. o. ze všech svých obchodů bez ohledu na to, zda P. s. r. o. se na konkrétním případu podílel či nikoli.“
Přes uvedené zjištění velký senát shledal, že závěr soudů obou stupňů o vině dovolatele trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. může obstát. Soud prvního i druhého stupně totiž správně vyhodnotil podstatu skutku odvíjející se od náležitého posouzení obchodních případů mezi společnostmi T. R., a. s., a Š. J. s. r. o. V tomto směru se velký senát ztotožnil s hodnotícími úvahami a závěry rozvedenými v rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž ve shodě s těmito závěry zdůrazňuje, že skutečný objem uvedeného obchodu nebyl v řádech stovek milionů korun, nýbrž v řádech desítek tisíc korun a právě z tohoto skutečného objemu obchodu měla být vypočítána provize společnosti P. s. r. o. V tomto smyslu tedy nesprávný výklad smlouvy o spolupráci uzavřené mezi společnostmi T. R., a. s. a P. s. r. o. uvedený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu neměl pro posouzení věci určující význam.
Za tohoto stavu věci nemohly námitky, jež dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, obstát.
Velký senát tedy uzavírá, že ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že dovolatel úmyslným jednáním minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. porušil podle zákona mu uloženou a smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. V příčinné souvislosti s tímto jednáním byla škoda velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák. způsobená jinému – společnosti T. R., a. s. Přitom tato okolnost vzhledem ke své závažnosti podstatně zvýšila stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Důvodně byl proto dovolatel uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem velký senát podané dovolání jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl. V souladu s ustanovením §265 r odst. 1 písm. c) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, a to vzhledem k souhlasu stran s tímto způsobem projednání věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý