ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2403.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2403/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného m. L., zastoupeného advokátem proti povinnému M. S., pro 2.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 E 1461/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 6. 2006, č.j. 10 Co 117/2006-24, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 6. 2006, č. j. 10 Co 117/2006-24, a usnesení Okresního soudu v Lounech z 27. 1. 2006, č. j. 2 E 1461/2004-17,
se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení, jímž okresní soud ve výroku I. návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí (vykonatelného rozhodnutí O. ú. L., referátu dopravy a silničního hospodářství ze 7. 3. 2001, č. j. RD/614/2001/29 - 615/2001/30) prodejem nemovitostí zamítl a nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že oprávněným navržený způsob výkonu (tj. prodejem nemovitostí) je vzhledem k nepoměru výše pohledávky a ceny předmětů, z nichž měla být uspokojena, nevhodný.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež podle něj spočívá v nesprávném posouzení vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí, totiž prodejem nemovitostí. Oproti závěru vyslovenému odvolacím soudem a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu oprávněný argumentuje tím, že „podle zákona o obcích je povinnost vymáhat pohledávky z pokut uložených v přestupkovém řízení jeho zákonnou povinností a má právo volit ten způsob výkonu, který je pro ten který případ efektivní“; není povinností oprávněného zjišťovat majetkové poměry povinného za účelem volby způsobu výkonu rozhodnutí. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením
§238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že právní otázku vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou praxí.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Nařídit a provést výkon rozhodnutí lze jen způsoby uvedenými v tomto zákoně (§257 o.s.ř.). Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem (§258 odst. 1 o.s.ř.).
Výkon rozhodnutí lze nařídit jen na návrh oprávněného. V návrhu na výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky uvede oprávněný, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí proveden (§261 odst. 1, věty první a druhá, o.s.ř.).
Navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem (§264 odst. 1 o.s.ř.).
V projednávaném případě navrhlo oprávněné město výkon svého rozhodnutí ze 7. 3. 2001, č. j. RD/614/2001/29-615/2001/30, jímž byla povinnému uložena pokuta 2.000,- Kč. Oprávněný navrhl výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (§335 odst. 1,
§338 odst. 1, 3 o.s.ř.).
S odvolacím soudem lze souhlasit, že vhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky zkoumá soud v rámci věcného posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41,
a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Uvedený závěr se podává i z těch rozhodnutí, na něž odkazuje oprávněné město v dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, a ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1281/2004).
Výrazem ustálené soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 751/2006) je také to, že v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, není oprávněný povinen dokládat, že jím navržený způsob výkonu rozhodnutí je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil
a prokazoval, že navržený způsob výkonu je ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. nevhodný, protože lze úspěšně postihnout jiné jeho majetkové hodnoty způsoby, který se jeví být vhodnějšími. Jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor, odsouvá se její prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu rozhodnutí (§268 odst. 1 písm. h/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Z toho plyne, že při nařízení výkonu rozhodnutí je „zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu relevantní, jestliže vyplývá z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo z jiného podání oprávněného, jestliže se soud dozví jinak – z úřední činnosti – o vhodnějším způsobu výkonu, anebo jestliže námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný uplatnil, měl-li takovou výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.).
V žádném případě se nevyžaduje, aby nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí předcházely neúspěšné exekuce jinými způsoby uvedenými v §258 odst. 1 o.s.ř., popřípadě návrh na prohlášení o majetku povinného podle §260a a násl. o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 179/2003, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura 3/2004 pod č. 58).
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. (podobně jako ve věcech téhož oprávněného vedených u dovolacího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1817, 1818, 2082, 2407/2006) zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení soud prvního stupně rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu