ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2668.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2668/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. P., proti povinnému M. M., pro 30.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem spoluvlastnického podílu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 E 3947/2004, o dovolání procesní předchůdkyně povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2005, č. j. 14 Co 284/2005-14, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 12. 2004, č. j. 16 E 3947/2004-4, jímž Okresní soud v Chebu nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 26. 3. 2003, č. j. 11 C 131/2002-23, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2003, č. j. 13 Co 599/2003-42, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 3. 2004, č. j. 11 C 131/2002-60, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2004, č. j. 13 C 405/2004-69, k uspokojení pohledávky 30.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu ve výši 1/2
objektu bydlení č. p. 91 na p. č. st. 138 a pozemků p. č. st. 138 (zastavěná plocha a nádvoří) a p. č. 1002 (zahrada), vše v katastrálním území Ž., obci F. L. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uvedl, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá finanční situaci povinného a ani není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla procesní předchůdkyně povinného E. M., zemřelá dne, dovoláním. Nesouhlasí s vykonávanými rozsudky, nicméně je si vědoma, že při nařízení výkonu rozhodnutí soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučních titulů. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) však vytýká, že se nezabýval (ne)vhodností navrženého způsobu výkonu rozhodnutí, což považuje po právní stránce za otázku zásadního právního významu. Prosazuje, že s ohledem na výši vymáhané pohledávky a cenu nemovitostí, které mají být předmětem výkonu rozhodnutí, je navržený způsob výkonu rozhodnutí nevhodným „a jistě by se našel i zcela vhodnější způsob, přestože povinná je poživatelkou invalidního důchodu“. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za správné a spravedlivé. V době rozhodování soudů nebyla jiná možnost vedení výkonu rozhodnutí k uspokojení jí pravomocně přisouzené pohledávky, E. M. jí dobrovolně ničeho nesplatila, neměla ani vypořádané společné jmění manželů po rozvodu, sama ještě v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně uváděla, že nikde nepracuje a je vedena na úřadu práce jako nezaměstnaná. Navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1818/2006).
Výrazem ustálené soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 751/2006) je také to, že v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, není oprávněný povinen dokládat, že jím navržený způsob výkonu rozhodnutí je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že navržený způsob výkonu je ve smyslu §264 odst. 1 o. s. ř. nevhodný, protože lze úspěšně postihnout jiné jeho majetkové hodnoty způsoby, které se jeví být vhodnějšími. Jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor, odsouvá se její prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu rozhodnutí [§268 odst. 1 písm. h), §269 odst. 1 o. s. ř.]. Z toho plyne, že při nařízení výkonu rozhodnutí je „zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu relevantní, jestliže vyplývá z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo z jiného podání oprávněného, jestliže se soud dozví jinak – z úřední činnosti – o vhodnějším způsobu výkonu, anebo jestliže námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný uplatnil, měl-li takovou výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o. s. ř.). V žádném případě se nevyžaduje, aby nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí předcházely neúspěšné exekuce jinými způsoby uvedenými v §258 odst. 1 o. s. ř., popřípadě návrh na prohlášení o majetku povinného podle §260a a násl. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 179/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/2004 pod č. 58).
K nesouhlasu dovolatelky s podkladovými rozsudky se poznamenává, že soud v řízení o výkon rozhodnutí skutečně není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučních titulů, jejich obsahem je vázán a je povinen z nich při nařízení výkonu rozhodnutí vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné však v tomto stadiu řízení náklady nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu