ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.244.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 244/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. D., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 1639/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 23 Co 322/2006-279, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu „860.266,- Kč s 3,5% úrokem z částky 156.081,- Kč od podání žaloby do zaplacení a s 2,5% úrokem z částky 352.485,- Kč od 20. 1. 2005 do zaplacení“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy jako dělník v pilařském provozu na dobu určitou od 18. 9. 2000 do 31. 1. 2001. Dne 8. 11. 2000 řezal na zkracovací pile prkénka na palety a při této činnosti zachytil rukou o kotouč pily a utrpěl těžký úraz ruky, kdy došlo k amputaci čtyř prstů levé ruky. V důsledku pracovního úrazu byl v pracovní neschopnosti od 8. 11. 2000 do 25. 10. 2001 a od 26. 10. 2001 mu byl přiznán Č. s. s. z. plný invalidní důchod. Úraz utrpěl ve věku 50 let. V důsledku ztráty 4 prstů na levé ruce je vyřazen ze zaměstnání, coby levák je těžce omezen v možnosti práce. Není schopen sebeobsluhy a potřebuje při dalších činnostech pomoc další osoby. Stále trpí poúrazovými obtížemi a bolestmi v pahýlu levé ruky jak při větší zátěži, tak při změně počasí. Nemůže se věnovat svým koníčkům, trpí depresemi a psychickými problémy z obavy z budoucnosti. Vzhledem k míře postižení, kdy je plně invalidní, vyloučen ze svých aktivit a zaměstnání, na doporučení znalce požadoval zvýšit základní bodovou sazbu z titulu ztížení společenského uplatnění na šestinásobek. V souvislosti s pracovním úrazem vznikla žalobci věcná škoda 700,- Kč na věcech, na pořízení rehabilitačních pomůcek 448,- Kč a za péči manželky o něj 60.000,- Kč, náklady léčení 11.600,- Kč, náklady cestovného do různých zdravotnických zařízení 10.180,- Kč a náklady na léky 4.263,- Kč. Z důvodu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti požadoval 19.115,- Kč.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 14. 2. 2005, č.j. 13 C 1639/2002-188, uložil žalovanému, aby „zaplatil žalobci 860.266,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení z částky 156.081,- Kč, jdoucím od 23. 11. 2002 do zaplacení a s 2,5% úrokem z částky 352.485,- Kč, jdoucím od 20. 1. 2005 do zaplacení“, žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 3,5% úroku z prodlení z částky 156.081,- Kč od 8. 11. 2002 do 22. 11. 2002 do zaplacení, zamítl; uložil dále žalovanému zaplatit České republice „na účet OS v Kolíně“ na nákladech řízení „zálohované znalečné“ 17.100,- Kč a soudní poplatek ve výši 34.412,- Kč a žalobci na nákladech řízení 59.407,- Kč „na účet“ advokátky. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce utrpěl dne 8. 11. 2000 pracovní úraz tím, že při řezání prkének zachytil rukou o kotouč pily a v důsledku toho došlo k amputaci 4 prstů na levé ruce. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 8. 11. 2000 do 25. 10. 2001, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod. Protože podle závěrů znaleckých posudků doc. MUDr. V. S., MUDr. H. a PhDr. K. ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce došlo ke dni 24. 5. 2002, nároky žalobce posuzoval podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. V souladu se znaleckými posudky přiznal soud žalobci bolestné ve výši 383 body (45.960,- Kč). „Ztotožnil se s názorem znalců“, že je namístě zvýšit bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění (stanovené na 1950 bodů) o 50% podle §6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb.; uzavřel, že „poškození žalobce lze nepochybně kvalifikovat jako případ, jehož mimořádné okolnosti odůvodňují zvýšit odškodnění ZSU, neboť v daném případě se jedná o osobu, která dosáhla věku 50 let, zdravotní poškození ho pak vyřadilo z pracovního procesu zejména s ohledem na jeho levorukost, není schopen sebeobsluhy, potřebuje výpomoc, trpí poúrazovými obtížemi, bolestni pahýlu levé ruky, nemůže vykonávat práce a věnovat se svým zálibám tak, jak před úrazem, má časté deprese a obavy z budoucnosti“ a s ohledem na tyto skutečnosti mu přiznal bodové ohodnocení ve výši 2925 bodů (351.000,- Kč). Ve vztahu k věcné škodě přiznal žalobci náhradu za poškození pracovního oblečení ve výši 700,- Kč a za péči manželky 66.000,- Kč, na nákladech léčení přiměřené přilepšení ke stravě celkem 11.600,- Kč, na léky 4.263,- Kč a na rehabilitační pomůcky 448,- Kč, na nákladech na cesty do zdravotnických zařízení 10.180,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v rozhodném období 19.115,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č.j. 23 Co 322/2006-279, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že „žalobu co do částky 351.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, do částky 336.092,- Kč s 3,5% úrokem ročně z částky 229.788,- Kč a 2,5% úrokem ročně z částky 259.488,- Kč od 20. 1. 2005 do zaplacení, jakož i ve výrocích souvisejících o nákladech řízení“ rozsudek potvrdil, a uvedl, že „do částky 173.174,- Kč zůstává rozsudek soudu I. stupně nedotčen“; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 41.711,- Kč k rukám advokátky a že „ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že tento poplatek činí 20.372,- Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje“. Odvolací soud neshledal důvodným odvolání žalovaného, směřovalo-li do nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, neboť z dokladů zaměstnavatele „přehled mezd“ byl zjištěn měsíční průměrný výdělek 6.837,- Kč, za 11,5 měsíce pracovní neschopnosti by příjem žalobce činil 78.620,- Kč a na nemocenských dávkách mu bylo vyplaceno 59.513,- Kč, takže rozdíl činí 19.115,- Kč. Rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že i částky přiznané žalobci jako věcná škoda a účelně vynaložené náklady spojené s léčením byly stanoveny správně. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že nároky na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví je třeba posoudit podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť „za ustálený lze zdravotní stav poškozeného považovat tehdy, když jsou stabilizována všechna tělesná a duševní poškození zdraví a nelze jednotlivé škody na zdraví posuzovat a odškodňovat odděleně“, a podle závěrů znaleckých posudků došlo ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce až ke dni 24. 5. 2002. Nesouhlasil však se soudem prvního stupně v tom, že podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. („i když to z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zcela jednoznačně nevyplývá“) hodnocení ztížení společenského uplatnění tak, jak bylo znalci vyčísleno a zvýšeno o 50%, dále zvýšil na další jednonásobek. Odvolací soud dovodil, že „v posuzované věci nejsou dány důvody pro toto zvýšení, neboť se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když již ve znaleckém posudku znalci přihlíželi ke zvlášť těžkým následkům poškození na zdraví a základní bodové hodnocení bylo zvýšeno o 50%“; všechna omezení v běžném životě tak, jak byla žalobcem uváděna, jsou zohledněna právě již v základním a o 50% zvýšeném bodovém ohodnocení a nebyly shledány důvody pro další zvyšování tohoto odškodnění. Co do částky 351.000,- Kč, která představovala další zvýšení odškodnění, žalobu zamítl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti „výroku I., a to v té části, kde byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba se do částky 351.000,- Kč s příslušenstvím zamítá“), žalobce namítá, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, „neboť samo základní odškodnění včetně 50% zvýšení nepostačuje ke kompenzaci následků úrazu, s nimiž se žalobce bude nucen vyrovnávat po celý zbytek svého života“. Možnosti jeho dalšího uplatnění jsou prokazatelně zčásti trvale ztraceny a zčásti podstatně omezeny. Při rozhodování o odškodnění za ztížení společenského uplatnění „je třeba důsledně vycházet z principu proporcionality mezi přiznanou výší náhrady a závažností způsobené škody na zdraví, třebaže právní úprava v §444 odst. 1 obč. zák. a ani úprava v ust. §7 vyhl. č. 440/2001 Sb. bližší postup pro stanovení přiměřeného odškodnění za ZSU nestanoví“. Při úvaze o zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je rozhodující objektivní posouzení toho, jak se v důsledku tělesného poškození snížila kvalita života poškozeného. Za případ hodný mimořádného zřetele je třeba, podle dovolatele, považovat takový případ, kdy se jedná o nevratné a trvalé poškození zdraví, v důsledku kterého je poškozený podstatně omezen ve svém dosavadním způsobu života, nebo je možnost jeho další seberealizace trvale ztracena. Těmto závěrům a uvedenému principu proporcionality právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl, neboť „dovolání neobsahuje žádnou právní argumentaci, kterou by dovolatel naplnil podmínky náležitostí a důvodů dovolání, stanovených v §241a o.s.ř.“, a dovolatel ve svém dovolání zaměňuje hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních s nesprávným právním posouzením věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovoláním napadený výrok rozsudku bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že žalobci nepřiznal zvýšenou náhradu za ztížení společenského uplatnění, přestože podle jeho názoru jsou v důsledku utrpěného úrazu „jeho možnosti dalšího uplatnění prokazatelně zčásti trvale ztraceny a zčásti podstatně omezeny“, a namítá, že „za případ hodný mimořádného zřetele je třeba, považovat takový případ, kdy se jedná o nevratné a trvalé poškození zdraví, v důsledku kterého je poškozený podstatně omezen ve svém dosavadním způsobu života, nebo je možnost jeho další seberealizace trvale ztracena“.
Určování výše náhrady v jednotlivých případech, jakož i výše, do které lze poskytovat náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, se stanovuje (srov. též zmocnění obsažené v ustanovení §203 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006), vzhledem k tomu, že ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce došlo ke dni 24. 5. 2002, podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, kterou byla s účinností od 1. 1. 2002 nahrazena vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“).
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§5 odst. 1 vyhlášky). Pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě [§6 odst. 1 písm. c) vyhlášky].
Výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§7 odst. 1 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (§7 odst. 3 vyhlášky).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění ztížení společenského uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§3 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění; jsou tedy „omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti“.
Zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (nejvýše o 50 %) předpokládá [stejně jako zvýšení bodového ohodnocení bolestného podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky] existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky. Zvýšení bodového ohodnocení škody podle tohoto ustanovení v konkrétním případě předpokládá, že ohodnocení škody na zdraví podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky plně nevyjadřuje důsledky zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného, neboť škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, jež jsou charakterizovány jako takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Půjde tedy o takové případy, kdy lékař při stanovení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění dospěje k závěru, že s ohledem na následky škody na zdraví, které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s přihlédnutím k věku poškozeného i jeho předpokládanému uplatnění v životě, je třeba bodové ohodnocení podle příloh č. 2 a 4 vyhlášky zvýšit. Použití zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky předpokládá, že jsou již naplněny předpoklady uvedené v ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky.
Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (který přísluší pouze soudu) pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že musí jít o zcela výjimečné případy hodné mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2887/2006, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, a obdobně ve vztahu k ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., jež bylo obsahově shodné, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2497/2004, nebo ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005).
Ve vztahu mezi zvýšením ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky a ustanovením §7 odst. 3 vyhlášky platí, že zatímco zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky vyjadřuje, že oproti bodovému ohodnocení škody podle přílohy č. 2 a 4 vyhlášky je třeba s ohledem na zvlášť těžké následky škody na zdraví bodové ohodnocení škody zvýšit, tak zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je možné, jen jedná-li se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Samotná okolnost, že v konkrétním případě došlo u poškozeného ke zvlášť těžkým následkům škody na zdraví (které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě), pro postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky nestačí. Pro použití citovaného ustanovení je nezbytné, aby se navíc jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Případem „hodným mimořádného zřetele“ podle §7 odst. 3 vyhlášky je např. nevratné a trvalé poškození zdraví, v důsledku něhož došlo k omezení funkčnosti jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle (ledvin) jako celku (srov. ve vztahu k ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., jež bylo obsahově shodné, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
Z uvedených právních názorů odvolací soud v posuzované věci vycházel. Dovodil-li, že „nejsou dány důvody pro toto zvýšení, neboť se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když již ve znaleckém posudku znalci přihlíželi ke zvlášť těžkým následkům poškození na zdraví a základní bodové hodnocení bylo zvýšeno o 50%“, a že „všechna omezení v běžném životě tak, jak byla žalobcem uváděna, jsou zohledněna právě již v základním a o 50% zvýšeném bodovém ohodnocení“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Dovolatel sice správně poukazuje na to, že při rozhodování o odškodnění za ztížení společenského uplatnění „je třeba důsledně vycházet z principu proporcionality mezi přiznanou výší náhrady a závažností způsobené škody na zdraví“, přehlíží však, že tento princip nestojí izolovaně od shora uvedených hledisek, jež umožňují, aby každé rozhodnutí o těchto nárocích co nejvíce odráželo konkrétní okolnosti případu a nejednalo se jen o ničím nezdůvodněnou libovůli při rozhodování o výši odškodnění.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci požadované mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění nenáleží, je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., neboť, i když by žalovaný měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud s ohledem na okolnosti projednávané věci žalovanému toto právo nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu