ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2470.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2470/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. Z., a b) J. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) F. K., a 2) F. K., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 146/2001, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. ledna 2005, č. j. 5 Co 2985/2004-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. L.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. září 2004, č. j. 5 C 146/2001-191, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2005, č. j. 5 C 146/2001-240, určil, že vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, a to rodinného domku s výminkem, chléva, stodoly, sýpky, venkovních úprav, sestávajících z vodovodní přípojky, domácí vodárny, žumpy, zpevněné plochy, čelního oplocení, podezdívky, kamenného oplocení, vrat a vrátek se stav. parc. č. 63, pozemků parcelních čísel 76/1, 81, 82, 84, pozemků ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parcelních čísel 222/17, 1525, 1526, 1527, 2165, 2380/1, 2380/2, 2401/1, 2401/2, 2406, 2407 a 2408, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště S., na LV pro obec a kat. území M., a dále pozemku ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru parc. č. 291/5, zapsaného tamtéž na LV pro obec a kat. území K., vlastnicky připsané F. K. a F. K. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětné nemovitosti původně spoluvlastnili žalobci a J. B., a to žalobci společně v rozsahu jedné ideální poloviny, J. B. v rozsahu druhé ideální poloviny. Kupní smlouvou z 31. 12. 1997 (právní účinky vkladu 27. 7. 1999) J. B. převedl svůj spoluvlastnický podíl na žalovaného 1). Písemnou nabídku na odkoupení jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí za částku 250 000,- Kč J. B. žalobcům neučinil. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze 7. 9. 2000, č. j. 8 C 419/2000-37, „byl nahrazen projev vůle prvého žalovaného na straně prodávajícího v kupní smlouvě, podle které prvý žalovaný prodává žalobcům z titulu jejich předkupního práva jednu ideální polovinu ve výroku uvedených nemovitostí“. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) odvolání a poté, co se ze zdravotních důvodů nedostavil k jednáním před odvolacím soudem nařízeným na 16. 2. 2001, 28. 2. 2001, 14. 3. 2001 a 30. 3. 2001, 26. 7. 2001 odvolacímu soudu sdělil, že ideální polovinu nemovitostí daroval žalovanému 2). Darovací smlouvou z 5. 1. 2001 s účinky vkladu 17. 1. 2001 žalovaný 1) daroval ideální polovinu označených nemovitostí žalovanému 2) jako osobě blízké. Na podkladě skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými 5. 1. 2001 je od počátku podle §39 občanského zákona (dále „ObčZ“) neplatná pro rozpor s dobrými mravy. K tomu uvedl, že ze strany J. B. došlo k porušení předkupního práva. Nabídku na odkoupení jedné ideální poloviny nemovitostí za částku 250 000,- Kč, která musí být v písemné formě, neboť jde o úkon týkající se převodu nemovitosti, J. B. učinil v ústní formě jen ve vztahu k žalobci a). V uzavření darovací smlouvy mezi žalovanými soud viděl snahu žalovaného 1) vyhnout se závazku, který by mu vznikl z případného nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. 8 C 419/2000. Takové jednání hodnotil jako nemravné, příčící se dobrým mravům.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č. j. 5 Co 2985/2004-216, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. K námitce žalovaných, týkající se nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení s ohledem na probíhající řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 419/2000, o nahrazení projevu vůle, odvolací soud uvedl, že „otázka platnosti darovací smlouvy ze dne 5. 1. 2001 a otázka vlastnictví převáděné poloviny musela být řešena výrokem v tomto řízení, neboť nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy může být vysloveno jenom ve vztahu k tomu, kdo je vlastníkem nemovitosti. Aby mohl být takový rozsudek v katastru nemovitostí promítnut, musí být ten, jehož projev vůle jako prodávajícího se nahrazuje, v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán“. Nyní je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník ideální poloviny nemovitostí žalovaný 2). Změny tohoto zápisu lze docílit výrokem rozsudku v tomto řízení, jímž bude žalobě vyhověno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Podle názoru žalovaného 1), je-li u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 419/2000 (dříve 8 C 419/2000) vedeno řízení o nahrazení projevu vůle, tedy o plnění podle §80 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), není namístě rozhodovat o dané určovací žalobě podle §80 písm. c) OSŘ. Neplatnost darovací smlouvy mohli žalobci uplatnit v tomto dříve zahájeném řízení a soud by ji posoudil jako otázku předběžnou. Nic také nebránilo tomu, aby nabyvatel z darovací smlouvy byl „z titulu singulární sukcese vtažen do předchozího soudního řízení“. Žaloba v této věci proto měla být zamítnuta. Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam i pro „posouzení významu dosud nepravomocného rozsudku soudu nahrazujícího projev vůle ve vztahu k omezení smluvní volnosti“. Podle žalovaného 1) není-li o nahrazení projevu vůle pravomocně rozhodnuto, není smluvní volnost spoluvlastníka omezena a darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými nemůže být shledána neplatnou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že žalovaný 1) opakuje své názory, s nimiž se soudy vypořádaly, a ani neformuluje, v čem by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít po právní stránce zásadní význam. „Poukaz na skutečnost, že žalobci měli setrvat ve sporu pod sp. zn. 8 C 419/2000, s ohledem na singulární sukcesi není přípustný, a to právě pro povahu předkupního práva, které nedovoluje takový postup.“
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. l písm. b) OSŘ, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl stejně jako výrokem pod bodem II. rozsudku z 20. 5. 2003, č. j. 5 C 146/2001-77. Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 OSŘ, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud ČSR uvedl již v rozsudku z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaném pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) OSŘ.
Podle názoru dovolacího soudu se soudy obou stupňů neodchýlily od citovaného rozhodnutí, když dospěly k závěru, že v dané věci lze žalovat na určení práva podle §80 písm. c) OSŘ, neboť bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce - oprávněného spoluvlastníka domáhat se s úspěchem podle §603 odst. 3 ObčZ na žalovaném nabyvateli spoluvlastnického podílu splnění povinnosti, aby mu vzhledem k porušení předkupní práva nabídl spoluvlastnický podíl ke koupi. Jde o žalobu na určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu k nemovitostem, tj. věcného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí (§1 odst. l zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Jestliže nabyvatel spoluvlastnického podílu, který je povinen podle §603 odst. 3 ObčZ nabídnout oprávněnému spoluvlastníkovi spoluvlastnický podíl ke koupi, není v katastru nemovitostí jako spoluvlastník tohoto podílu zapsán, neboť převedl neplatnou darovací smlouvou podíl na další osobu, má oprávněný spoluvlastník naléhavý právní zájem na určení, že nabyvateli, jehož nahrazení projevu vůle projevu vůle se u soudu domáhá, náleží spoluvlastnický podíl. Teprve pak lze rozsudkem nahradit projev vůle nabyvatele nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi oprávněnému spoluvlastníkovi (§603 odst. 3 a §161 odst. 3 OSŘ) a vklad práva z kupní smlouvy o prodeji tohoto spoluvlastnického podílu (ze které byla nabídka ke koupi nahrazena rozhodnutím soudu) zapsat.
Z uvedeného je zřejmé, že v posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení práva podle §80 písm. c) OSŘ se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu a její řešení zásadní význam rozsudku odvolacího soudu nezaložilo. Rovněž námitka dovolatele směřující proti nesprávné aplikaci §3 odst. 1 ObčZ zásadní význam rozsudku nezaložila. Podle konstantní judikatury nelze za otázku zásadního významu považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro konkrétní posouzení věci v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu C 308).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a přísluší jim proto vůči žalovaným náhrada nákladů, které jim v tomto řízení vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Ty jsou dány odměnou advokáta 3 000,- Kč podle §1 odst. l, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 277/2006 Sb., a paušální náhradou hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem částkou 3 150,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu