ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.3225.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3225/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. J. H., zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 980.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 54/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2006, č. j. 61 Co 175/2006-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2005, č. j. 10 Co 832/2004-58, zrušil rozsudek ze dne 16. 9. 2004, č. j. 12 C 54/2004-40, kterým Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu na zaplacení částky 900.000,- Kč s příslušenstvím, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č. j. 12 C 54/2004-139, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 20.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 880.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o požadavku žalobce na náhradu škody, spočívající v tom, že žalobce v důsledku pochybení žalovaného nenabyl vlastnictví k nemovitosti. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný tím, že nezajistil doručení návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce Katastrálnímu úřadu K. V. dle darovací smlouvy ze dne 8. 5. 2001, k čemuž byl žalobcem (obdarovaným) a jeho babičkou (dárkyní) jako advokát zmocněn, odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle §24 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb. Pokud by žalovaný splnil tuto povinnost, stal by se žalobce vlastníkem daru, tj. ideálního podílu ve výši 13,61 % na nemovitosti v katastrálním území T., obci K. V. Hodnota daru byla znaleckým posudkem vyčíslena na 980.000,- Kč, z čehož hodnota věcného břemene, spočívajícího v doživotním bezplatném užívání nemovitosti, představovala částku 960.000,- Kč; rozdíl, tj. 20.000,- Kč je tak skutečnou škodou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j. 61 Co 175/2006-162, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, co do částky 60.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že součástí uvedené darovací smlouvy nebylo ujednání o zřízení věcného břemene v hodnotě uvažované soudem prvního stupně, neboť na základě ujednání ve smlouvě mohl žalobci vzniknout jen osobní závazek umožnit dárkyni užívání nemovitosti. Přesto shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným. Dospěl k závěru, že v posuzované věci je nezbytná aplikace §3 občanského zákoníku; dárkyně a žalobce pověřili v darovací smlouvě žalovaného sepsáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí a jeho doručením, avšak záhy po jejím podpisu dárkyně požádala žalovaného, aby návrh nedoručoval, přičemž ho ujistila, že o tom bude žalobce informovat; žalovaný se pak mohl oprávněně domnívat, že mezi účastníky uvedené darovací smlouvy je vše vyřízeno. Naproti tomu žalobce si mohl sám u katastrálního úřadu zjistit, zda je jeho vlastnické právo k předmětné nemovitosti vloženo, a mohl žalovaného vyzývat ke splnění jeho závazku z příkazní smlouvy. Odvolací soud zohlednil i princip proporcionality a to, že žalobce je vnukem dárkyně, předmětná nemovitost je stále v katastru vedena jako její vlastnictví a v případě jejího darování dceři (matce žalobce) je zřejmé, že tato nemovitost zůstane v majetku rodiny a jejím potencionálním dědicem bude žalobce. Dárkyně by navíc mohla trvat na vrácení daru s ohledem na chování obdarovaného (žalobce), který by byl nucen jí dar vrátit ve smyslu §630 občanského zákoníku a žádná škoda by mu tak nevznikla. S ohledem na výše uvedený závěr odvolací soud zamítl žalobu i ve zbývající části, o níž byla rozšířena při odvolacím jednání dne 3. 5. 2006 (připuštěno usnesením ze dne 3. 5. 2006).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Především nesouhlasí s aplikací §3 občanského zákoníku a namítá, že on nejednal v rozporu s dobrými mravy; uvádí, že nutně nemusí být dědicem majetku, neboť„ze strany jeho matky je určitá neshoda s jeho ženou“, což pak zřejmě vedlo k jednání dárkyně. Je toho názoru, že princip proporcionality, podle kterého rozhodoval odvolací soud, neodpovídá skutečnému stavu, přičemž odvolací soud se měl zabývat především jednáním žalovaného a nikoliv tím, jaké byly vztahy mezi příbuznými. Dále namítá, že pracoval mimo Českou republiku a o jednání žalovaného, kterým „ztratil“ 980.000,- Kč, nemohl vědět, neboť teprve po svém návratu dne 18. 6. 2003 se na katastrálním úřadě v K. V. dozvěděl, že dne 9. 10. 2002 došlo k převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti z jeho babičky na jeho matku. Odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil důsledně podle §628 a §630 obč. zák., podle kterého se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže jsou hrubě porušeny dobré mravy, což se v tomto případě nestalo; s babičkou a matkou stále „jedná slušně a má k nim dobrý vztah“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé do částky 880.000,- Kč s příslušenstvím a stejným způsobem rozhodl soud prvního stupně o této částce i v předchozím rozsudku, který byl následně zrušen usnesením odvolacího soudu, a proto se přípustností tohoto dovolání lze zabývat toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 31/2005, pod C 3080). Dovolatel namítá nesprávnou aplikaci §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti; uvažováno z hlediska §3 odst. 1 občanského zákoníku mají převážně funkci interpretační (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27/2004, pod C 2112/2004). Jedná se tedy o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Otázku, zda soud byl v posuzované věci oprávněn odepřít ochranu žalobcova práva na náhradu škody způsobenou jednáním žalovaného jako advokáta pro jeho rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, řešil odvolací soud v neprospěch žalobce - dovolatele. Je proto namístě posoudit, zda uvedená otázka je otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě jsou skutkové okolnosti i důvody, pro něž odvolací soud aplikoval §3 odst. 1 občanského zákoníku, natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Jestliže v dané věci odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) přihlédl jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného, a tyto okolnosti zhodnotil, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně správné právní východisko užité odvolacím soudem prosadilo v konkrétní věci (kterou ze zkoumaných okolností měl soud shledat v konkrétní věci za převažující nad jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým číslem 6 nebo ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3/2001, pod C 308/2001).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu