ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1246.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1246/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem , proti žalované I. T., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 33.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 18 C 298/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č. j. 25 Co 286/2005-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č. j. 18 C 298/2002-48, ve spojení s usnesením ze dne 11. 3. 2005, č. j. 18 C 298/2002-58, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 33.500,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č. j. 25 Co 286/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že v roce 1991 pronajal žalobce svoji nemovitost (dům v P. 4 ) žalované a jejímu manželovi za nájemné ve výši 4.000,- Kč měsíčně, od něhož měla být odečtena hodnota stavebních a udržovacích prací, na nichž se s nájemci dohodl. Z obsahu listiny označené jako „Záznam o projednání skončení dočasného užívání rod. domku , P. 4 “, opatřené datem 25. 7. 1992 (dále „předmětná listina“), vzaly soudy obou stupňů dále za prokázáno, že v ní je žalobcem uvedeno, že žalovaná a její manžel opustí ve dnech 25. a 26. 7. 1992 označenou nemovitost, kterou užívají na základě smlouvy ze dne 22. 11. 1991, že dluží žalobci k datu 25. 7. 1992 celkem 33.000,- Kč za dobu pronájmu od 11/1991 do 08/1992 včetně, že k této částce se připočítává 500,- Kč za zničenou skříň, že od částky 33.000,- Kč bude odečtena hodnota prací, které manžel žalované vykonal podle smlouvy ze dne 22. 11. 1991, že předmětná listina je opatřena podpisem žalované a obsahuje její prohlášení, že „souhlasí co do obsahu a výše vyčíslených částek a dalších náležitostí“, a že se v ní objevuje dvakrát částka 33.000,- Kč, která je v obou případech přepisována z původní částky 23.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná listina nesplňuje náležitosti platného uznání dluhu žalovanou, a že nemůže zakládat běh desetileté promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč.zák. Uvedl dále, že uznání dluhu je jednostranným právním úkonem dlužníka, adresovaným věřiteli, který musí vedle obecných náležitostí (§34 a násl. obč.zák.) splňovat náležitosti stanovené pro tento právní úkon. Vzhledem k tomu, že je pro něho stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (§40 odst. 1 obč.zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu i výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. V dané věci však nelze – ani za pomoci výkladu (§35 odst. 2 obč.zák.) – z obsahu předmětné listiny takovýto projev vůle žalované dovodit, stejně tak ani to, že by se zavazovala žalobci zaplatit určitý dluh; neobsahuje-li tato listina její závazek (příslib) dluh žalobci uhradit, nelze ji považovat za uznání dluhu ve smyslu ustanovení §585 obč.zák. (v této souvislosti odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 779/2002). Podle názoru odvolacího soudu nelze za uznání dluhu považovat ani výpověď žalované při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 13. 7. 2004 (na níž poukazoval žalobce) o tom, že je možné, že nějaký dluh vznikl, ale určitě se nejednalo o částku požadovanou žalobcem. Odvolací soud neshledal důvodným ani argument žalobce, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč.zák. Poukázal na to, že institut promlčení sleduje za cíl zakotvení právní jistoty v právních vztazích; v dané věci žalobce podal žalobu až po 10 letech od sepisu předmětné listiny, ačkoliv mu nic nebránilo podat ji dříve. Pokud tak neučinil, jde mu to k tíži a námitka promlčení vznesená žalovanou má tak právem aprobované účinky v podobě nevymahatelnosti jeho pohledávky. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalobce je – za situace, kdy tříletá promlčecí doba k uplatnění jeho nároku na dlužné nájemné začala běžet nejpozději dnem 1. 9. 1992 a subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění jeho nároku na náhradu škody nejpozději dnem 25. 7. 1992, a kdy žaloba v dané věci byla podána dne 25. 7. 2002 – promlčena, a nelze mu ji vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou, přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (nezastoupen advokátem) dovolání, které doplnil podáním ze dne 16. 3. 2006, učiněným prostřednictvím právního zástupce, který mu byl ustanoven soudem. V tomto podání je (s odkazem na obsah dovolání podaného žalobcem) uvedeno, že žalobce považuje za otázku zásadního právního významu to, zda předmětná listina splňuje náležitosti uznání dluhu podle §585 obč.zák. či nikoliv. Otázka zásadního právního významu je formulována tak, „zda nedílnou součástí uznání dluhu ve smyslu ustanovení §588 (míněno zřejmě §558) ObčZ musí být písemné a výslovné vyjádření vůle dlužníka dluh, který dlužník uznává, též i zaplatit“. Za další takovou otázku je označena otázka, „zda k námitce promlčení učiněné dlužníkem je soud povinen přihlédnout i pokud tato námitka je v rozporu s dobrými mravy“, jakož i otázka, „zda soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, pokud tento rozpor účastník řízení namítne“. Dovolatel má za to, že v dané věci bylo uplatnění námitky promlčení ze strany žalované ryze účelové, a že se snažil všemi pro něho dostupnými prostředky domoci se ochrany svých práv. V této souvislosti poukazuje na to, že se odvolací soud (soud prvního stupně) nevypořádal s „faktickou“ otázkou, zda vůbec mohl uplatnit své nároky dříve, aniž by šlo o formální uplatnění práva podáním žaloby vůči osobě, která se zdržuje na neznámém místě. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jako první označuje dovolatel za otázku zásadního právního významu otázku, „zda nedílnou součástí uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč.zák. musí být písemné a výslovné vyjádření vůle dlužníka dluh, který dlužník uznává, též i zaplatit“. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 12. 2. 2002, sp.zn. 33 Odo 507/2001, a rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp.zn. 33 Odo 779/2002 /na který odkázal odvolací soud/, uveřejněné pod C 1065 a C 1663 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15 a 23, dále např. jeho rozsudek ze dne 23. 1. 2007, sp.zn. 29 Odo 1297/2004), je ustálena v názoru, že obsahem uznání dluhu podle §558 obč.zák. musí být i vyjádření příslibu dlužníka zaplatit dluh, který uznává. Z uvedeného je zřejmé, že označená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže, neboť jde o otázku judikaturou Nejvyššího soudu již vyřešenou, a její výklad zaujatý odvolacím soudem, je s touto judikaturou v souladu.
Pokud jde o druhou z označených otázek - „zda k námitce promlčení učiněné dlužníkem je soud povinen přihlédnout i pokud tato námitka je v rozporu s dobrými mravy“, je třeba uvést, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, a již proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp.zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura č. 11/2000, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp.zn. 25 Cdo 2905/99, uveřejněný pod C 1058 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002) připouští, že námitka promlčení vznesená dlužníkem může být za určitých okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Odvolací soud se v dané věci zabýval posouzením námitky promlčení vznesené žalovanou z pohledu uvedeného ustanovení, přičemž takovýto rozpor neshledal, tj. dospěl k závěru, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, a na základě toho k ní při posouzení důvodnosti žaloby přihlédl. Předkládá-li dovolatel proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení, je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být relevantní ani třetí z označených otázek, tj. „zda soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, pokud tento rozpor účastník řízení namítne“, neboť odvolací soud se v souzené věci - jak vyplývá z výše uvedeného – zabýval otázkou, zda námitka promlčení vznesená žalovanou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu