ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1475.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1475/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. F. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 95/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2006, č. j. 12 Co 620/2005-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. dubna 2005, č. j. 14 C 95/2004-79, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 8, o velikosti 2+1, ve 3. poschodí domu č. p. 1675 v P., Dvořákova 25“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 12 Co 620/2005-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na základě zjištění, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž za zjištěno, že žalovanému se nedařilo v podnikání, že následně se přihlásil do evidence úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, že jeho manželka, která trpěla patnáct let onkologickým onemocněním, před třemi léty zemřela, že od dubna 2004 byl příjemcem dávek státní sociální podpory, že zpeněžoval svůj majetek v zájmu toho, aby mohl platit nájemné, že se pokoušel i o výměnu předmětného bytu za byt menší, což se mu nepodařilo s ohledem na nízkou atraktivitu bytu, že i v době před podáním žaloby měl potíže s včasnou úhradou nájemného a záloh na služby, že v létech 2000 a 2001 byla proti němu vedena u soudu prvního stupně řízení o zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby pod sp. zn. 62 Ro 925/2000 a sp. zn. 62 Ro 916/2001 a že předchozí řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 220/2001 bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť žalovaný zaplatil dlužnou částku nájemného. Dále zjistil, že i v průběhu tohoto řízení žalovaný dlužnou částku na nájemném uhradil, že dosud má dluh na poplatku z prodlení, který je však ochoten žalobci uhradit po jeho řádném vyúčtování, že v posledním období již platí nájemné řádně a včas, přičemž si upravil své majetkové poměry a lze tak předpokládat, že bude schopen řádně a včas platit nájemné i do budoucna. Na tomto skutkovém základě pak odvolací soud konstatoval, že jde o hraniční případ, neboť žalovaný i v době před podáním žaloby neplatil nájemné řádně a včas, předchozí řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo pravomocně zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby a dosud nebylo zaplaceno příslušenství již zaplaceného dluhu, avšak přesto – shodně se soudem prvního stupně – usoudil, že s ohledem na okolnosti na straně žalovaného, jeho sociální situaci a zaplacení dlužného nájemného jsou zde dány důvody, pro něž je na místě výkon práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy odepřít ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání zpochybnil správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Namítl, že se odvolací soud zcela opomenul „zabývat dobrými mravy také na straně dovolatele“, a to zvláště v situaci, kdy „město P. pronájmem městských bytů zajišťuje bytovou potřebu svých občanů“. Zdůraznil, že žalovaný měl problémy s hrazením nájemného a záloh na služby již od roku 1997, jeho dluhy neustále narůstaly a pronajímatel pak byl nucen domáhat se splnění povinností žalovaného vždy až prostřednictvím soudu; navíc žalovaný dlužné částky neuhradil ani poté, co mu byla povinnost k jejich zaplacení stanovena soudem a dovolatel je pak vymáhal exekuční cestou. V této souvislosti uvedl, že „liknavost žalovaného … jasně ilustruje platební morálku i obecně přístup k plnění povinností nájemce bytu ze strany žalovaného“, a tedy, že „především v chování žalovaného … lze spatřovat rozpor s dobrými mravy“. Dále namítl, že předchozí řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedené u soudu prvního stupně pro neplacení nájemného žalovaným bylo pravomocně zastaveno poté, co v důsledku dodatečného zaplacení dlužných částek vzal žalobu zpět. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že žalovaný mu ke dni podání dovolání stále dluží na poplatku z prodlení částku 24.259,- Kč. Na rozdíl od odvolacího soudu je přesvědčen – a to s ohledem na zkušenosti, které měl s žalovaným v minulosti – že žalovaný není schopen a ochoten hradit nájemné a zálohy na služby řádně a včas. Současně je toho názoru, že „zrušením rozhodnutí odvolacího soudu by byla otevřena cesta k naplňování práv pronajímatele – města P., jenž na jedné straně zamýšlí pronajímat byty řádným občanům a na straně druhé se snaží eliminovat nájemní vztahy s neplatiči a porušovateli nájemních smluv“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž rovněž na závěru, že z důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí je výpověď z nájmu bytu (podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) v rozporu s dobrými mravy. Správnost posléze zmíněného právního závěru byla dovoláním napadena. Zde však nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Pro úplnost však je zapotřebí připomenout, že ustálená soudní praxe dovodila, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný – ke dni rozhodnutí soudu o věci samé – nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V poměrech projednávané věci nelze ztratit ze zřetele, že při úvaze o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou judikaturou zohlednil jak okolnosti na straně nájemce (žalovaného), tak také okolnosti na straně pronajímatele (žalobce), a zabýval se tudíž otázkou, zda lze – s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu, tedy i k okolnostem na straně pronajímatele – po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu takto odepřena. Jestliže dovodil, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy přesto, že s ohledem na okolnosti uvedené v napadeném rozsudku se jedná o hraniční případ, nelze mu nic úspěšně vytýkat.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu