ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1797.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1797/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) MUDr. J. P., CSc., b) A. P., c) MUDr. K. P., a d) MUDr. V. P., zastoupených advokátem, proti žalované A. K., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 372/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2005, č. j. 19 Co 7/2005-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 1.440,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. července 2004, č. j. 13 C 372/2003-45, vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalované stanovená rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. května 1993, sp. zn. 11 C 85/92, vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu „dvoupokojový byt s příslušenstvím, nacházející se v 1. podlaží domu na ulici Grohova č. 56 v B.“ (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), se mění tak, že je dále vázána jen na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. srpna 2005, č. j. 19 Co 7/2005-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se určuje, že povinnost žalované stanovená rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. května 1993, sp. zn. 11 C 85/92, vyklidit a vyklizený předat žalobcům dvoupokojový byt s příslušenstvím, nacházející se v prvním podlaží domu na ulici Grohova č. 56 v B., do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu, se mění tak, že je dále vázána jen na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše; současně citovaný rozsudek potvrdil v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud dovodil, že podle §80 písm. c/ o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru odvolacího soudu však uvedenou změnu poměrů, v jejímž důsledku by šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nelze založit na úvaze, že pokud by Městskému soudu v Brně bylo v řízení ve věci sp. zn. 11 C 85/92 známo, že manžel žalované v době rozhodování v této věci již v předmětném bytě nebydlel, tj. že se odstěhoval před 10. květnem 1993, jistě by žalované přisoudil už tehdy nižší formu bytové náhrady než je přiměřený náhradní byt. Potud se tedy odvolací soud s takto formulovaným názorem soudu prvního stupně obsaženým v jeho rozhodnutí neztotožnil. Přesto však dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v konečném důsledku správné, neboť v daném případě došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu bylo v rozporu s dobrými mravy. Z důkazů provedených v odvolacím řízení totiž zjistil, že na přelomu května a června 2005 odešla žalovaná pracovat do zahraničí a v souvislosti s tím umožnila bez souhlasu vlastníků předmětného domu užívání bytu cizím osobám, zejména ukrajinskému státnímu příslušníkovi L. R. Za této situace, a to rovněž s poukazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ a §719 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“), rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné – v tam uvedeném znění – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání namítla, že zásadní právní otázku, tj. otázku „pojmu a znaků podnájemního vztahu“, odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou i s hmotným právem. Uvedla, že odvolací soud posoudil její jednání jako „přenechání bytu do podnájmu“ i přes to, že v řízení nebyla prokázána existence pojmového znaku podnájemního vztahu, tj. přenechání bytu nájemcem do užívání cizí osobě za úplatu. Přitom úplatnost je podle dovolatelky pojmovým znakem podnájemního vztahu. Namítla, že pan R. užíval předmětný byt bez jakékoliv úplaty, a to navíc takovým způsobem, že v době její nepřítomnosti pouze občas do bytu docházel za účelem zalití květin, provedení drobných oprav a celkové kontroly fungování domácnosti. Z uvedeného podle dovolatelky rovněž vyplývá, že zde nešlo o přenechání bytu do užívání jiné osobě. Navíc má dovolatelka za to, že může sdílet společnou domácnost s jinou osobou, toto její právo je zcela nezávislé na pronajímateli a pronajímatel není oprávněn takovouto třetí osobu z užívání bytu vyloučit; uvedené právo jí přitom svědčí i přes to, že v bytě má tzv. právo bydlení podle §712 (odst. 6) obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítli, že úplata není pojmovým znakem podnájemního vztahu, že odvolací soud ani z provedených důkazů nevzal za zjištěno, že by ve vztahu mezi dovolatelkou a panem R. šlo o úplatný vztah, a že jde-li o způsob užívání bytu panem R., přichází dovolatelka s jinými (novými) skutečnostmi v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř. až v dovolání. Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil v souvislosti s užíváním předmětného bytu panem R.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se otázky vztahu mezi dovolatelkou a panem R. lze souhlasit s názorem žalobců, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). Správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna. Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedený právní názor zastává rovněž ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem došlo v daném případě ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu bylo ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Dovoláním byla správnost tohoto právního závěru zpochybněna. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňuje-li totiž dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
K dalším námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující. Ustálený výklad institutu podnájmu bytu vychází z toho, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu; toto právo však nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (srov. §712a obč. zák.). V rozsudcích ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, a dále např. v rozsudku ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. Vzhledem k výslovnému znění zákona (§719 odst. 1 věta první a druhá ve spojení s ustanovením §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, a to rozsudek ze dne 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, a usnesení ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1933/99, a dále R 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto nelze v poměrech projednávané věci přehlédnout ani následující právní závěry přijaté ustálenou soudní praxí. Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby nelze ztratit ze zřetele, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc zásadně pouze s vázaností na zajištění přístřeší (srov. §712 odst. 5 věta první a třetí obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení ve smyslu §712 odst. 6 obč. zák. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 uveřejněného pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud zastává názor, že uvedené právní závěry jsou s přihlédnutím k výše uvedenému aplikovatelné i na případ, kdy osoba, které svědčí právo na bydlení podle §712 odst. 6 obč. zák., přenechá byt do užívání jinému a kdy by jinak šlo o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák.
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že v posuzovaném případě došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku je trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovení §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 4 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu