ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2466.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2466/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) B. B., b) S. H., c) A. K., d) K. R., e) J. E. S., a f) A. Š., zastoupených advokátem , proti žalovanému L. Z., zastoupenému advokátkou , o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 124/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. 19 Co 523/2005-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. července 2005, č. j. 11 C 124/2004-100, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt , I. kategorie, o velikosti 2+1, ve 4. nadzemním podlaží domu v k. ú. v P. v ulici Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 19 Co 523/2005-130, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že v bytě žila jako jeho nájemkyně až do své smrti dne 17. června 2003 teta žalovaného L. P., že dne 7. října 2003 podala žalobkyně B. B. u občanskosprávního odboru Ú. m. č. P. (dále jen „správní orgán“) návrh na zrušení údaje o trvalém pobytu žalovaného na adrese předmětného bytu z důvodu, že se na této adrese nikdy nezdržoval, že správní orgán tomuto návrhu nevyhověl a že k odvolání této žalobkyně odbor občanskosprávních agend Magistrátu Hlavního města Prahy jako odvolací správní orgán toto rozhodnutí potvrdil. Dále vzaly za zjištěno, že práce spojené s udržováním domácnosti, nákupy, praní prádla a dále pochůzky zajišťoval od roku 1996 do roku 2001 pro L. P. odbor státní sociální podpory Úřadu městské části P., že poté se o ni starala paní P. a že sousedky v domě (svědkyně D., J., M.) potvrdily, že L. P. žila sama a že žalovaného viděly docházet do bytu až po její smrti. Tvrzení svědků T., S. a N. o společném soužití žalovaného s L. P. soudy neuvěřily s ohledem na přátelský vztah těchto svědků k žalovanému a také proto, že toto tvrzení bylo v rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi. Ve vztahu k námitce žalovaného, že soud prvního stupně nehodnotil jeho pobyt mimo území republiky, odvolací soud konstatoval, že „žalovaný pracovní pobyt mimo republiku před soudem prvního stupně netvrdil, pouze do spisu založil listinný důkaz“; v rámci odvolacího řízení pak k této skutečnosti nelze přihlížet, neboť jde o nepřípustnou novotu (§205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/). Na tomto skutkovém základě oba soudy shodně dovodily, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn jeden ze dvou předpokladů (předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí), za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí L. P. /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Protože za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly, když v posuzované věci podle jejich názoru nebyly splněny předpoklady pro odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dále rovněž dovodily, že nejde ani o výjimečný případ, kdy lze vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu podmínit za použití §3 odst. 1 obč. zák. zajištěním bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Na existenci vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. usuzoval z toho, že „nebylo v několika případech postupováno v souladu s ust. §120 o. s. ř. (nebyly provedeny navržené důkazy)“, dále že „v rozporu s ust. §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy) nebo nebyly provedeny navržené důkazy“ a že „odvolací soud chybně posoudil, že tvrzení o pobytu žalovaného mimo území republiky je nepřípustnou novotou podle ust. §205a o.s.ř. a tuto skutečnost stejně jako soud prvního stupně vůbec nehodnotil“. Následně v dovolání podrobně rozvedl jím doložené důkazy a důkazy provedené soudem prvního stupně, obsáhle polemizoval se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy, na nichž své rozhodnutí založil, a zdůraznil, že „bydlení žalovaného v předmětném bytě nebylo vyvráceno ani nevěrohodnými a rozporuplnými výpověďmi svědků navržených žalobkyněmi ani žádnými jinými důkazy“. Současně namítl, že soudy obou stupňů nehodnotily skutečnost – přestože jím byla tvrzena – že v rámci svého podnikání se často a delší dobu zdržuje mimo republiku. Vzhledem k výše uvedenému vyslovil přesvědčení, že „v průběhu řízení došlo k protiústavnímu porušení zásad stran hodnocení důkazů“. Vzhledem k těmto okolnostem pak pokládal za nesprávný právní závěr, který soudy obou stupňů učinily ve vztahu k naplněnosti předpokladu jeho žití s nájemkyní ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí (§706 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Z důvodů uvedených v dovolání také zastává názor, že „by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby byl …vyklizen z bytu, v němž prožil polovinu svého života, bez toho, aby mu byla poskytnuta bytová náhrada“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel nejprve zpochybnil správnost skutkových zjištění významných pro posouzení naplněnosti předpokladu jeho žití s nájemkyní ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sám nabídl, správnost právního závěru, který v této souvislosti učinil odvolací soud. Vzhledem k obsahu dovolání tak uplatnil – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Navíc rovněž namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), stejně jako vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítl, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že v posuzované věci nejde o výjimečný případ, kdy lze vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu podmínit za použití §3 odst. 1 obč. zák. zajištěním bytové náhrady. Dovolatel správnost uvedeného právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných vyklizovanou osobou bez právního důvodu má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost – jak již bylo vyloženo – nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. podrobit dovolacímu přezkumu) odvolací soud dovodil, že vyklizení předmětného bytu užívaného žalovaným bez právního důvodu (neboť na něj smrtí nájemkyně L. P. právo nájmu předmětného bytu nepřešlo) nelze vzhledem k okolnostem projednávané věci podmínit zajištěním bytové náhrady, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu