ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1228.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1228/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně L. G., zastoupené advokátem , proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 227/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2006, č.j. 20 Co 567/2005-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.891,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, č.j. 6 C 227/2004-59, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 100.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, č.j. 20 Co 567/2005-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že dne 8. 4. 2002 byla mezi žalobkyní (jako věřitelkou) a žalovaným (jako dlužníkem) uzavřena písemná smlouva o půjčce (dále též „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“), jejímž předmětem byla částka 100.000,- Kč, a že tato částka byla žalobkyní poskytnuta žalovanému, který ji však nevrátil. Dovodil, že z obsahu smlouvy vyplývá, že jejími účastníky jsou fyzické osoby, že žalovaný (nikoliv jiná fyzická osoba téhož jména, příjmení a adresy či obchodní společnost M.K. M.K., .) si předmětnou částku půjčil za účelem jejího použití jako vkladu při výrobě paletového zboží pro firmu E. I., a že mezi účastníky bylo ujednáno, že žalovaný půjčenou částku vrátí nejpozději do jednoho roku od jejího poskytnutí, a to v měsíčních splátkách v takové výši, aby dluh byl v dohodnuté době vyrovnán. Ujednání ve smlouvě, podle kterého „věřitel při nezaplacení splátek má nárok vybrat si dlužnou částku z platby materiálu E.“, shledal odvolací soud neurčitým a tudíž i neplatným (§37 odst. 1 obč. zák.). Přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, který na danou věc aplikoval ustanovení §657, §658 a §517 odst. 1 věty první obč. zák. a dovodil, že žalovaný nesplnil svoji povinnost ze smluvního závazkového vztahu mezi účastníky, když půjčenou částku řádně a včas nevrátil, a protože je v prodlení se splněním dluhu, je povinen zaplatit i úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání; jeho přípustnost ani uplatněné dovolací důvody neoznačil odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, … neboť jde o nesprávné právní posouzení věci, které vedlo k nesprávným závěrům a tím i k nesprávnému rozhodnutí“. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká „nesprávné zjištění skutkového stavu“ a neprovedení jím navržených důkazů, zpochybňuje jeho závěr, že na straně dlužníka vystupoval jako fyzická osoba a namítá, že ve skutečnosti šlo o vztah dvou podnikatelských subjektů, a že dlužníkem byla obchodní společnost M.K. M.K., za kterou jednal jako její jednatel, jak vyplývá z okolností uváděných v dovolání. Uvádí, že ve skutečnosti šlo o simulovaný právní úkon a poukazuje na důkazy, jimiž svoje tvrzení dokládá. Dovolatel dále namítá, že „činěné právní úkony, jak jeho, tak paní G. trpí především neshodou vůle a projevu, protože obě smluvní strany shodně projevily něco zcela jiného, než co ve skutečnosti chtěly“, že žalobkyně nepředložila předmětnou smlouvu opatřenou originálními podpisy účastníků, a neprokázala, že by částku, která je předmětem sporu skutečně poskytla. Závěrem poukázal na to, že odvolací soud rozhodl ve věci v nepřítomnosti žalovaného a jeho právního zástupce, ačkoliv tento se řádně omluvil a nedal svolení, aby bylo rozhodnuto bez jeho účasti. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání je nepřípustné, odkázala na obsah svých předchozích podání, vyvracela skutkové námitky dovolatele a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, pouze obecně namítá nesprávné právní posouzení věci, konkrétně existence smluvního vztahu mezi účastníky vzniklého na základě předmětné smlouvy.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to
i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků zachycená v listině datované 8. 4. 2005, je proto otázkou skutkovou. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud jednal
a vydal rozhodnutí ve věci v jeho nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti jeho právního zástupce.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř.
a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.875,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 940,50 Kč, po zaokrouhlení 941,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. září 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu