ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3015.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3015/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) Ing. M. V., a b) RNDr. L. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 12. 2005, sp.zn. 39 Co 261/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 12 C 8/2003 (žalobců Ing. M. V. a RNDr. L. K., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané žalobkyněmi u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 3. 2. 2005, č.j. 12 C 8/2003-346. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se, aby bylo žalované České republice – Ministerstvu vnitra uloženo vydat žalobkyním do jejich podílového spoluvlastnictví každé z nich jednu ideální polovinu budovy čp. 499, pozemku parc. č. 677 a stavby bez čísla popisného a bez evidenčního čísla (na pozemku parc. č. 677) v katastrálním území P. – K. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 29. 10. 2005, sp.zn. 39 Co 261/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. O nákladech řízení odvolacího soudu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně správně se soustředil na objasnění toho, na koho přešla část majetku někdejší firmy B. a M. se sídlem v P. X, znárodněné v roce 1946, když také vyhláškou ze 7. 3. 1946 č. 1199/1946 Úředního listu I bylo specifikováno, která část majetkové podstaty uvedené firmy byla převedena do S. ÚP z., n.p., k 1. 1. 1946. Soud prvního stupně přitom pokládal za zjištěno, že stavební pozemek č. 677 v katastrálním území K., zastavěný truhlářskou dílnou a továrnou čp. 499, byly k 1. 1. 1946 vyňaty ze S. ÚP z., n.p., a byly začleněny do národního podniku I., z něhož byly k 1. 6. 1951 převedeny do pravomoci ministra národní bezpečnosti.
Odvolací soud proto sdílel názor soudu prvního stupně za to, že tu k odnětí vlastnického práva k majetku podniku B. a M. (závod na zpracování dřeva, značka „A.“, se sídlem v P. X) včetně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, došlo mimo rozhodné období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), vymezené ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyň dne 11. 5. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň (zastoupených advokátem) bylo podáno dne 28. 6. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby „dovolací soud připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 29. 12. 2005 a poté tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“. Podle názoru dovolatelek směřuje jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, když tento rozsudek řešil základní právní otázku tohoto sporu (zda ke znárodnění firmy B. a M. /právních předchůdců žalobkyň/ došlo v období po 25.2.1948) v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání dovolatelek vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelky uplatňují, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky rozhodně nesouhlasily s právním závěrem odvolacího soudu, že proces znárodnění firmy B. a M. byl dovršen již před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že tento závěr neodpovídá právním závěrům, které byly vyjádřeny v rozsudku dovolacího soudu, vydaného v této právní věci dne 5. 11. 2002 (28 Cdo 793/2002 Nejvyššího soudu); kromě toho tento výsledný právní závěr odvolacího soudu v této právní věci je odlišný i od právního závěru zaujatého dovolacím soudem v rozsudku z 26. 2. 1998, 2 Cdon 453/96, v němž byla řešena otázka jiné části téhož podniku (téže firmy) B. a M., která je v P. – S., když toto rozhodnutí dovolacího soudu vycházelo z výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze 16. 5. 1855, čj. 7.298/1955-302-5, jímž došlo k vymezení znárodněné majetkové podstaty uvedeného podniku, takže tu proces znárodnění byl dovršen až po 25. 2. 1948.
Dovolatelky zejména poukazovaly na to, že soudy obou stupňů zdůrazňovaná vyhláška č. 1199/1946 Úředního listu I neobsahuje vůbec konkrétní určení nemovitostí v katastrálním území K., o něž jde v tomto řízení; dovolatelky z toho dovozují, že tyto „nemovitosti v K. byly vlastnictvím fyzických osob – pánů B. a M.“ a podniku nepatřily; nikdy nesloužily k účelům, pro které údajně měly být znárodněny. Tyto nemovitosti byly ostatně výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu z roku 1952 (č. 302/23.569/52 /který ovšem nebyl podepsán příslušným ministrem s jeho ústavní odpovědností/) vyňaty ze znárodnění.
Dovolatelky posléze ještě dodávaly, že nutnost aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ vyplývá i z faktu, že za znárodněný majetek tu nebyla poskytnuta náhrada.
Ve vyjádření k dovolání dovolatelek navrhovalo Ministerstvo vnitra na žalovanou Českou republiku, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Podle názoru této žalované postupovaly soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 5. 11. 2002 (28 Cdo 975/2002 Nejvyššího soudu) v souladu se závěry dovolacího soudu a objasnily v tomto dalším řízení doplněním dokazování, jakým způsobem a na jaký subjekt přešla část majetku firmy B. a M. v P. X, prohlášené vyhláškou č. 76/1946 Ú.l. za znárodněnou podle dekretu č. 100/1945 Sb., když tato právní úprava předpokládala začlenění majetkové podstaty podniku, jako znárodněného, do národního podniku. Nebylo tu v dalším řízení vyvráceno, že k odnětí vlastnického práva k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, došlo mimo rozhodné období, jež je vymezeno v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. nikoli v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
Přípustnost dovolání dovolatelek, podaného 28. 6. 2006 proti rozsudku odvolacího soudu z 29. 12. 2005, potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) z 3. 2. 2005, bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, který v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 12 C 8/2003 Obvodního soudu pro Prahu 8), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku rozhodnou v této právní věci (tj. výkladu ustanovení §1 odst. 1 a §6 zákona č. 87/1991 Sb.) anebo jinou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo (zcela totožná otázka) dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci rozhodovaly soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 5. 11. 2002 (28 Cdo 793/2002 Nejvyššího soudu). Dovolací soud v tomto svém předchozím rozhodnutí dovozoval (i s odkazem na rozhodnutí uveřejněná již pod č. 100 a č. 101/1950 dříve vydávané Sbírky rozhodnutí čs. soudu), že tu bylo třeba mít na zřeteli, že stát se stával vlastníkem a národní podnik správcem nemovitosti, které byly převedeny do správy národního podniku podle ustanovení §15 dekretu č. 100/1945 Sb., dnem převzetí nemovitosti ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 tohoto dekretu. V daném případě však ve vyhlášce č. 76/1946 Úředního listu I o vyhlášení znárodnění podniku B. a M., závod na zpracování dřeva, značka „A.r“, se sídlem v P. X, nebylo stanoveno nic o převedení majetku firmy do správy národního podniku a kterého národního podniku. Nebylo tedy zatím všestranně a zevrubně objasněno, zda, kdy a jakým způsobem (např. rozhodnutím, opatřením, listinou a pod.) a na jaký subjekt přešla část majetku firmy B. a M. v P. X (uváděné v žalobě žalobkyň) prohlášené vyhláškou č. 76/1946 Úředního listu I za znárodněnou podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění a některých průmyslových podniků, když tato právní úprava předpokládala začlenění majetkové podstaty určitého podniku, jako znárodněného, do národního podniku (srov. k tomu již i rozhodnutí uveřejněné pod č. 101/1950 Sbírky rozhodnutí čs. soudu)“.
Vycházeje z těchto právních závěrů dovolacího soudu odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 12. 2005 (sp.zn. 39 Co 261/2005 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, uváděl: “V řízení bylo prokázáno, že sporné nemovitosti, představující část majetku podniku B. a M., závody na zpracování dřeva, značka „A.“, se sídlem v P. X, tj. podniku právních předchůdců žalobkyň, který byl, s účinkem doručení, prohlášen vyhláškou ze dne 27. 12. 1945, č. 76/1946 Úředního listu I, za znárodněný zestátněním podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., byly převedeny vyhláškou ministra průmyslu ze 7. 3. 1946, č. 1199/1946 Úředního listu I., ke dni 1. 1. 1946 na S. ÚP z., národní podnik (účast podniku D. pro e. d. a d. v., zapsané společenstvo s.r.o. se sídlem v P., byla – co by část majetkové podstaty téhož podniku – převedena vyhláškou ministra průmyslu ze 7. 3. 1946 č. 738/1946 – Úředního listu I ke dni 1. 1. 1946 na Č. z. d., národní podnik). Pak byly sporné nemovitosti dále převedeny dohodou k 1. 1. 1950 na I., národní podnik, z něhož byly následně Ministerstvem lesů a dřevařského průmyslu vyjmuty a k 1. 6. 1951převedeny do pravomoci ministra národní bezpečnosti (doklad č. 302/23.569/1952). Bez zřetele na to, že výměr ze dne 16. 5. 1955, č.j. 7.248/1955-302.5, nebyl vydán samotným ministrem, bylo znárodnění nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, realizováno jejich popsaným začleněním k 1. 1. 1946 do S. ÚP z., národní podnik, i když v něm tyto nemovitosti ani nebyly uvedeny (srov. též rozhodnutí uveřejněná pod č. 100 a č. 101/1950 Sbírky rozhodnutí čs. soudů). Z tohoto pohledu proto není důvodná námitka žalobkyň, že za tyto nemovitosti nebyla poskytnuta náhrada, když k přechodu vlastnického práva na stát došlo mimo rozhodné období, tj. před 25. 2. 1948“.
Za těchto uvedených okolností, dokládajících, že odvolací soud ve svém rozsudku (potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé) vycházel v dalším řízení ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 a §226 občanského soudního řádu z právních závěrů, uvedených ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, jakož i z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (na kterou poukazoval i dovolací soud), věnovaných aplikací a interpretaci ustanovení §1, §5 odst. 1 a 4, §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením §13 odst. 2 a §15 dekretu č. 100/1945 Sb., nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelek, které se dovolávaly přípustnosti svého dovolání, že by totiž odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a protože, jak bylo již shora uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovolání, ani právní otázku, která by byla rozhodována jednotlivými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně (co do výkladu obecně závazných právních předpisů), nebylo možné shledat u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nemohl proto dovolací soud posoudit dovolání dovolatelek jako dovolání přípustné podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat důvodnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě dovolatelky ostatně uplatňovaly (jak to vyplývalo z obsahu jejich dovolání) neúplnost a vadnost skutkových zjištění a vady při hodnocení provedených důkazů, což však nelze pokládat za dovolací důvody ve smyslu zejména ustanovení §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), když tu také nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by bylo vzato za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované ČR – Ministerstvu vnitra v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu