ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1191.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1191/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. č. P. 11, zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. M., jako správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. v P. 4 J. M. – Ch., státního podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 24 Cm 126/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28. dubna 2005, č. j. 13 Cmo 288/2004-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. května 2004, č. j. 24 Cm 126/2001-61, Městský soud v P. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Městská část P. 11), domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. v P. 4 J. M. – Ch., státního podniku v likvidaci) vyloučení objektu bydlení čp. 2140 a domu čp. 1861 (blíže specifikovaných výrokem) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dovodil, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ohledně objektu bydlení čp. 2140 (dále též jen „první smlouva“) i hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ohledně domu čp. 1861 (dále též jen „druhá smlouva“), obě uzavřené 23. května 1991 bezúplatně a týkající se sporných nemovitostí, jsou neplatné. jelikož jsou uzavřeny neexistujícími subjekty a za pozdějšího úpadce je podepsal V. V., jenž k tomu nebyl oprávněn (ředitelem státního podniku byl v té době Ing. K. U.). V souvislosti s jednáním V. V. soud poukazoval na ustanovení §20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
I kdyby se žalobkyni podařilo prokázat, že na ni první smlouvou přešlo právo hospodaření k nemovitostem, pak by vzhledem k datu uzavření této smlouvy nemohla s majetkem reálně hospodařit, takže by nemohla splnit podmínku stanovenou zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k přechodu majetku státu na obec. Žalobkyně nadto není obcí, takže podle uvedeného zákona nemohla nabýt vlastnictví.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 28. dubna rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a změnil jej co do výroku o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se v mezích své přezkumné činnosti vyslovil: 1/ k platnosti hospodářských smluv co do jejich podepsání a označení účastníků, 2/ k platnosti hospodářských smluv z hlediska práva disponovat s právem hospodaření nebo s právem obdobným právu hospodaření a 3/ k platnosti hospodářských smluv ve vztahu k podmínkám přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V tomto rámci formuloval následující závěry:
1/ K platnosti hospodářských smluv co do jejich podepsání a označení účastníků.
Potud odvolací soud - cituje ustanovení §24, §24f, §24g a §111 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) - korigoval závěry soudu prvního stupně o neurčitosti označení žalobkyně v hospodářských smlouvách, nemaje smlouvy z uvedeného důvodu za neplatné. Přisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že za pozdějšího úpadce podepsala smlouvy osoba nezapsaná v podnikovém rejstříku (V. V.), z čehož dovodil neplatnost smluv podle §24g hosp. zák.
2/ K platnosti hospodářských smluv z hlediska práva disponovat s právem hospodaření nebo s právem obdobným právu hospodaření.
V této souvislosti odvolací soud vyšel z ustanovení §1 hosp. zák. a §12 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, §1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích a §21 hosp. zák. Na tomto základě uzavřel, že sporné smlouvy uzavřela žalobkyně s pozdějším úpadcem se záměrem převést podle §347 hosp. zák. právo hospodaření, tedy v rozporu s tímto předpisem.
3/ K platnosti hospodářských smluv ve vztahu k podmínkám přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
V tomto směru odvolací soud citoval ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. a závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 6, ročníku 1996, části I., pod pořadovým číslem 131). Konkrétně poukázal na argumentaci Ústavního soudu, k výkladu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a k obsahu pojmu „právo hospodaření“, s tím, že jeho obsahem je nejen majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Přitom uvedl, že žalobkyně prokázala, že objekt bydlení čp. 2140 ještě 23. května 1991 pronajala pozdějšímu úpadci a vykonávala tak k němu právo obdobné právu hospodaření. Ohledně domu čp. 1861 však co do faktického žalobkynina hospodaření s nemovitostí nic tvrzeno nebylo.
S přihlédnutím k době převodu nemovitostí (23. května 1991) pak odvolací soud dospěl k závěru, že obě hospodářské smlouvy byly uzavřeny s cílem obejít zákon, jelikož žalobkyně nemovitosti k zabezpečení své činnosti prokazatelně nepotřebovala. Smyslem uzavření smluv bylo docílit toho, aby se žalobkyně stala vlastnicí nemovitostí, v rozporu s ideou zákona č. 172/1991 Sb., poskytnout obcím, jež nabyly formální samostatnosti jako právnické osoby, materiální předpoklady pro jejich samostatné hospodaření tím, že na ně stát převede majetek, který fakticky dlouhodobě užívaly a který pro svou činnost nadále nezbytně potřebují. Proto měl odvolací soud smlouvy za neplatné podle ustanovení §21 hosp. zák. (pro obcházení zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu, že smlouvy uzavřené mezi ní a pozdějším úpadcem jsou neplatné pro nedostatek jednatelského oprávnění osoby (V. V.) jednající jménem pozdějšího úpadce. Dovolatelka uvádí, že v daném případě je nesporné, že jmenovaný byl ke dni podpisu obou smluv jmenován ředitelem státního podniku a že jako ředitel nemohl (do svého zápisu v podnikovém rejstříku) činit úkony vůči třetím osobám jako ředitel, usuzuje však, že tak nepochybně mohl činit jako osoba, jež měla k pozdějšímu úpadci vztah založený jmenováním. Hospodářský zákoník - pokračuje dovolatelka - nepředepisoval, aby smlouvy uzavírané v jeho režimu byly podepisovány statutárními orgány a V. V. tedy jednal jako orgán organizace a nikoli jako její zástupce. I kdyby však jmenovaný jednal bez jakéhokoli zmocnění, oba účastníci smluvního vztahu následně jednali podle uzavřených smluv (konkrétně téhož dne uzavřeli smlouvu o užívání týchž nemovitostí, na jejímž základě byly nemovitosti také užívány).
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud závěr, že dodatečný souhlas musí mít stejnou formu jako úkon učiněný zástupcem, nezdůvodňuje, dodávajíc, že podle hospodářského zákoníku takový závěr ani zdůvodnit nelze. Hospodářský zákoník totiž neobsahoval ustanovení o formě dodatečného souhlasu; takový souhlas je nutno chápat jako jednostranný právní úkon, který může mít i konkludentní povahu, tj. povahu pouhého jednání, aniž by musel mít písemnou formu. Odvolací soud tedy pochybil, vyložil-li jednání V. V. jako odporující hospodářskému zákoníku a tedy jako úkon, který nemohl zavazovat organizaci, jejímž jménem V. V. jednal.
Dalšího právního pochybení se odvolací soud dopustil při analýze právních vztahů, které se řídí hospodářským zákoníkem ve vztahu k výkonu práva hospodaření s národním majetkem. V době uzavírání smluv platil zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku, jenž dal státním podnikům - na rozdíl od předchozí úpravy - značnou autonomii co do dispozice s majetkem, který jim byl svěřen. Na hospodaření s národním majetkem nebylo možné aplikovat vyhlášku č. 119/1988 Sb. a opačná úvaha soudu tak neobstojí.
V době, kdy byl majetkový převod prováděn, bylo sice upraveno právní postavení obcí (zákonem č. 367/1990 Sb., respektive zákonem č. 418/1990 Sb.), chyběla však úprava vlastnického práva obcí, včetně možnosti městských částí s majetkem samostatně hospodařit. Za této situace nelze podle dovolatelky dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o bezplatném převodu části národního majetku, se kterým hospodařil státní podnik, ve prospěch obce.
Smluvním stranám nezbylo nic jiného než použít smlouvu upravenou v §347 hosp. zák., neboť jejich vztah se uvedeným předpisem řídil.
Dovolatelka rovněž oponuje závěru odvolacího soudu, že obě smlouvy jsou neplatnými právními úkony ve smyslu ustanovení §21 hosp. zák., jelikož byly uzavírány se záměrem převést podle §347 hosp. zák. právo hospodaření a nikoli vlastnické právo. Má za to, že nejde o rozpor se zákonem, neboť zvláštní smlouva o převodu vlastnického práva ze státu na obec nebyla upravena v hospodářském zákoníku, jenž v té době neznal vlastnictví obce.
Podle dovolatelky též nelze - jak to učinil odvolací soud, uzavřel-li s odkazem na nálezy Ústavního soudu, že cílem smluvních stran bylo obejít zákon, jelikož k převodu došlo jediný den před účinností zákona č. 172/1991 Sb. - dělit smlouvy, na jejichž základě obce nabyly majetek, na ty, které byly uzavřeny v určitém delším časovém úseku před účinností zákona č. 172/1991 Sb. a na ty, které se účinnosti zákona datem svého uzavření blížily.
V závěru dovolatelka upozorňuje, že pod sp. zn. 35 Cm 182/2001 probíhá u soudu prvního stupně spor, jímž se vyloučení týchž nemovitostí domáhá z titulu vlastnického práva obec hlavní město P..
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá z příčin níže popsaných.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 48/2006“/ nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka sice dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu je však dovolání kritikou správností právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen (pro posouzení přípustnosti dovolání způsobilý) dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
V R 48/2006 Nejvyšší soud nicméně také uzavřel, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné (jako celek), jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
K zamítnutí žaloby vede (sám o sobě) závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou posuzované hospodářské smlouvy neplatné (podle ustanovení §21 hosp. zák. v rozhodném znění), jelikož z doby jejich uzavření se podává, že jimi byl obcházen účel zákona č. 172/1991 Sb. (smyslem jejich uzavření bylo docílit toho, aby obec nabyla vlastnictví k uvedenému majetku k 24. květnu 1991, kdy zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti).
Tomu dovolatelka oponuje tvrzením, že smlouvy, na jejichž základě obce nabyly majetek, nelze dělit na ty, které byly uzavřeny v určitém delším časovém úseku před účinností zákona č. 172/1991 Sb. a na ty, které se účinnosti zákona datem svého uzavření blížily. Přitom ovšem v dovolací argumentaci sama vychází z toho, že smlouva o převodu práva hospodaření byla uzavřena proto, že zvláštní smlouva o převodu vlastnického práva ze státu na obec nebyla upravena v hospodářském zákoníku, jenž v té době neznal vlastnictví obce.
Závěry, jež odvolací soud v dotčeném směru zformuloval, odpovídají judikatorním závěrům Ústavního soudu.
Tak již v nálezu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 3, ročníku 1995, části I., pod pořadovým číslem 13, Ústavní soud vysvětlil, že o obcházení zákona může jít i tehdy, je-li takový zákon v době příslušného právního úkonu platný, leč nikoli účinný. Z tohoto pohledu má význam právě časová souvislost právního úkonu s dobou, kdy dotčený zákon nabyl účinnosti.
Právní předpisy v rozhodném období vskutku nedovolaly (jak správně rozpoznala i dovolatelka), aby státní podnik převáděl majetek státu, k němuž má právo hospodaření, do vlastnictví obcí (potud jde o závěry známé a ustálené, pro něž důvod připustit dovolání dán není).
Označenému nálezu Ústavního soudu se neprotiví ani úsudek odvolacího soudu, že v době uzavření obou smluv pak muselo být smluvním stranám zřejmé, že podle zákona č. 172/1991 Sb., jímž stát určil, který majetek obcím přenechá, by se obec (hlavní město P.) vlasnicí majetku nestala, jakož i to, že takto převedené právo hospodaření se následujícího dne změní ve vlastnické právo obce. Záměr obejít uzavřením hospodářských smluv úpravu tehdy platného (přijatého 24. dubna 1991), leč nikoli ještě účinného, zákona č. 172/1991 Sb., z řečeného logicky ústí.
Důvod připustit dovolání pro zodpovězení otázky, jejíž řešení odvolacím soudem za daného skutkového stavu odpovídá judikatorní závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu, proto Nejvyšší soud neshledal.
Není-li splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé ohledně této otázky, jejíž řešení odvolacím soudem samo o sobě vede k zamítnutí vylučovací žaloby, pak ve světle R 48/2006 není důvod připustit dovolání pro řešení dalších otázek, na kterých napadené rozhodnutí samostatně spočívá rovněž. To platí bez zřetele k tomu, že v řešení otázky, zda od 1. května 1990 je vyhláška č. 119/1988 Sb. použitelná pro státní podniky, je napadené rozhodnutí zjevně v rozporu s ustálenou soudní praxí.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu