ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1049.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1049/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 o dovolání podaném obviněným R. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 97/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 152/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 4 T 152/2004, byl obviněný R. L. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 6. 7. 2003 v době okolo 21.45 hodin v P., u tenisového areálu jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia, zablokoval a znemožnil další jízdu osobnímu motorovému vozidlu zn. Mazda 323, které řídila poškozená K. B., ze svého vozidla vystoupil, vulgárně urážel a křičel na poškozenou, úderem pěstí urazil vnější zpětné zrcátko jejího vozidla a z místa odjel.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §53 odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč s tím, že podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, se stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené K. B. škodu ve výši 3.847,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se svým dalším nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §45a odst. 1 tr. zák. byla obviněnému zároveň uložena povinnost způsobenou škodu uhradit v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 97/2006, kterým podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl, že při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku a nezměněném výroku o náhradě škody, se obviněný odsuzuje podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Podle §45a odst. 1 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost uhradit způsobenou škodu v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29. 3. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ve své nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým toto rozhodnutí (rozsudek) napadl „v celém rozsahu“, tzn. ve všech výrocích. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel nejprve zabýval genezí jeho trestní věci a v tomto rámci též rozborem odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k učiněným skutkovým a právním závěrům. K inkriminovanému skutku, pokud se jej ovšem vůbec dopustil, pak dovolatel uvedl, že šlo o jednání zcela výjimečné a ve výjimečné životní situaci, kdy jeho otec byl velmi vážně nemocen a v nejistém očekávání případné život prodlužující transplantace. Za takové situace, navíc při cestě z lékařského zákroku (z nemocnice) bylo psychické zatížení dovolatele enormně vysoké. Příčinou konfliktu bylo za těchto okolností především nashromážděné napětí vzniklé z jiného důvodu. Že se v posuzovaném případě jednalo o právě takový konflikt, je podle dovolatele zjevné i z toho, že dovolatel je osobou s jinak bezúhonnou minulostí.
Dovolatel dále poukázal na to, že skutek i v podobě zjištěné soudem - jak je popsán ve výroku rozsudku - byl vadně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť ve skutečnosti se nejednalo o trestný čin, ale o správní delikt (přestupek). Podle názoru dovolatele je k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví zapotřebí nejen větší intenzita společensky rušivého jednání, ale především též motivace pachatele, který svým jednáním vyjadřuje pohrdání společností a jejími pravidly. O hrubou neslušnost nebo výtržnost podle §202 odst. 1 tr. zák. jde podle dovolatele v případech, že pachatel jedná z pohnutek, z nichž je možno dovodit závažnou a trvalejší neúctu k ostatním členům společnosti a neúctu k pravidlům společenského soužití nebo výrazně vyšší intenzitu závadového (protispolečenského) jednání. Za těchto okolností proto podle dovolatele výrok o vině trestným činem výtržnictví, jehož se měl dopustit jednáním uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nemůže v posuzovaném případě obstát. Podle dovolatelova přesvědčení soudy obou stupňů chybně kvalifikovaly skutek, jehož součástí není žádné zjištění, které by naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl uznán vinným a odsouzen. K naplnění předmětné skutkové podstaty pak podle dovolatele nedošlo jak z hlediska formálních znaků, tak ani vzhledem k absenci materiální stránky trestného činu (společenské nebezpečnosti).
Dovolatel zároveň vyslovil pochybnosti o správnosti soudy učiněných skutkových zjištění, neboť podle jeho přesvědčení nebyla spolehlivě zjištěna míra jeho účasti na předmětném skutku. Uvedený nedostatek měl pak podle něj nepochybně dopad na správnost (resp. nesprávnost) právní kvalifikace použité soudem. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem České republiky vykládán až příliš restriktivně, neboť otázka nesprávného zjištění skutku je ponechávána mimo rámec tohoto i jiného dovolacího důvodu. Podle dovolatele však nesprávné zjištění skutkového stavu nelze oddělovat od nesprávné kvalifikace skutku, jelikož jde o neoddělitelné kategorie. Tento názor konečně zastává i Ústavní soud, např. v rozhodnutí I. ÚS 4/04.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti byl podle dovolatele naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolací soud z podnětu dovolatelova řádného opravného prostředku (odvolání) neodstranil a nenapravil vytýkané vady, na nichž bylo založeno rozhodnutí soudu prvního stupně. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, z důvodů obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 97/2006 a současně zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 4 T 152/2004, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.
Soud prvního stupně doručil za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství (dne 6. 9. 2007). Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, jímž by nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila svá práva, na která výše citované ustanovení poukazuje, zejména právo k dovolání obviněného se vyjádřit. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný R. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, protože ve vztahu k výroku o vině, ohledně kterého ponechal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, jde o týž procesní stav jakoby odvolání (v této části) bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel zároveň odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem posledně uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám částečně interpretuje výsledky provedeného dokazování či poukazuje na jeho neúplnost (ohledně míry jeho účasti na zjištěném skutku), a na tomto základě dovozuje absenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jak po formální, tak po materiální stránce. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.
V judikatuře Ústavního soudu (např. v dovolatelem zmiňovaném nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně poukazováno na to, že důvody dovolání jsou Nejvyšším soudem vykládány značně restriktivně (zejm. §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), když rozhodnutí obecného soudu by bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod) v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 2 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 5 rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel, který se domáhal především přehodnocení zjištěného skutkového stavu věci způsobem pro sebe příznivějším, takový extrémní rozpor konečně ani nenamítal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkami, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely tak, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, neumožňovaly právní posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pro nedostatek formálních i materiálních podmínek. Podle názoru dovolatele se v jeho případě mohlo jednat toliko o přestupek ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že (mj.) napadne jiného. K výkladu znaků ustanovení o trestném činu výtržnictví považuje Nejvyšší soud za nezbytné současně připomenout, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Vzhledem k tomu, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití, je zákonodárcem vyjádřen požadavek, aby jednání, kterým je takový trestný čin spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo řádné občanské soužití. Tím se zároveň výtržnictví jako trestný čin odlišuje od přestupku. Jinými slovy, ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí být nutně výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. Z povahy zákonem chráněného zájmu totiž vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (k těmto otázkám srov. např. SR 2/2002 str. 56 Soudní rozhledy/C. H. BECK, RNs T 448/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, Svazek 19/2003).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je z rozhodnutí obou soudů zřejmé, že vycházely ze skutkového stavu věci v podobě stručně formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tj. že obviněný v inkriminovanou dobu v P. zablokoval svým vozidlem osobní automobil Mazda 323, jenž řídila poškozená K. B., kterou poté vulgárně urážel a křičel na ni, a nakonec úderem pěstí urazil vnější levé zpětné zrcátko jejího vozidla. Tím způsobil škodu ve výši 3.847,- Kč.
Z výše uvedeného zároveň vyplývá, že jednání obviněného proběhlo v několika bezprostředně na sebe navazujících fázích, kdy nejprve poškozené K. B. vozidlem, které řídil, zatarasil cestu a přinutil ji zastavit, tedy zabránil jí pokračovat v další jízdě. Poté vystoupil z vozidla, křičel na poškozenou a urážel ji. Nakonec zaútočil proti věci (vozidlu poškozené), kdy úderem pěstí urazil vnější zpětné zrcátko a způsobil tak poškozené škodu v soudem zjištěné výši. Jednání obviněného přitom bylo vedeno malichernými příčinami – nespokojeností se způsobem jízdy poškozené. Jestliže z vlastního rozhodnutí přistoupil k napadení („potrestání“) jiného účastníka silničního provozu způsobem vyznačujícím se vysokou mírou arogance, když mu jednak zabránil v další jízdě, urážel jej a nakonec úmyslně poškodil jeho vozidlo, lze mít za to, že zcela nepřijatelně zasáhl do koexistence občanských vztahů a v tomto smyslu zároveň závažným způsobem narušil veřejný klid a pořádek. Činu se přitom dopustil na místě veřejnosti přístupném - na ulici, tedy na místě, kde jeho jednání mohlo být sledováno (postřehnuto) větším okruhem osob, byť individuálně neurčených.
Tvrdí-li dovolatel, že jednal v silném rozrušení a pod psychickým tlakem podmíněným obavou o zdravotní stav jeho otce, je toto tvrzení v rozporu s logikou soudy zjištěného skutkového děje. Pokud by totiž jednal v intencích výše uvedené obavy, jistě by bylo jeho přednostním zájmem dopravit blízkého a nemocného příbuzného na místo určení a nepřerušovat jízdu jenom proto, aby napadl ženu, jejíž způsob jízdy se mu nelíbil. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pak nelze považovat za nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), neboť jednání dovolatele v jeho úvodní části obsahuje prvky omezování osobní svobody (svévolně donutil jiného účastníka silničního provozu k zastavení a zabránil mu, aby podle své svobodné vůle pokračoval v jízdě) a v jeho závěrečné části i poškozování cizí věci (když užitím fyzického násilí vůči vozidlu poškozené způsobil škodu ve výši několika tisíc korun).
Pokud za výše uvedených okolností dospěly soudy obou stupňů k závěru, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. tím, že se „dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti,“ je tento závěr věcně správný. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích pak nebylo možno podanému dovolání přiznat jakékoliv opodstatnění, a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části.
Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení mu předcházejícím nedošlo k vadám zakládajícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod přitom odvolací soud nezaložil ani svým vlastním rozhodnutím. Dovolání obviněného R. L. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler