ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.376.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 376/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání podaném obviněným M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 7 To 295/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 244/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 2 T 244/2005, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „jako zástupce mandatáře, spol. s r. o. R., uzavřel dne 17. 10. 2001 v sídle mandatáře s poškozenou P. Ž., mandátní smlouvu, v níž se zavázal učinit právní a jiné kroky vedoucí k zajištění koupě bytu do částky 250.000,- Kč v nejkratším možném termínu, maximálně do tří kalendářních měsíců od podpisu smlouvy s možným prodloužením na základě příkazu mandanta na dobu dalších dvou měsíců, přičemž na úhradu kupní ceny téhož dne od druha poškozené, pana J. V., převzal částku 80.000,- Kč, dne 9. 11. 2001 částku 130.000,- Kč a dne 14. 3. 2003 částku 90.000,- Kč, avšak žádný byt ke koupi v termínech uvedených ve smlouvě nezajistil a nenabídnul a peníze dosud nevrátil a nejméně 176.000,- Kč z nich použil ke škodě P. Ž. pro svoji potřebu.“ Za tento trestný čin byl obviněnému podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené P. Ž. na náhradě škody částku 176.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2006, sp. zn.7 To 295/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 23. 6. 2006 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl v odsuzujícím výroku i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je trestným činem úmyslným, a proto musí být pachateli prokázán jednak úmysl si cizí svěřenou věc přisvojit a jednak úmysl způsobit tak na cizím majetku škodu. Podle dovolatele však ze soudem provedeného dokazování vyplynulo, že žádný úmysl způsobit na cizím majetku škodu neměl, když svůj dluh vůči paní Ž. plně uznává a vždy uznával. Nemohl tedy mít úmysl jí přisvojením svěřených peněz způsobit škodu. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal rovněž na článek 14 předmětné mandátní smlouvy uzavřené dne 17. 10. 2001, na jehož základě lze podle jeho názoru dovodit, že svůj závazek sice nesplnil hned zajištěním bytu, který měl původně vyhlédnutý, ale až později zajištěním rodinného domku, čímž svůj závazek ve skutečnosti splnil a vznikl mu nárok na částku 150.000,- Kč.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle dovolatele v daném případě naplněn tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Odvolací soud podle dovolatele pochybil v tom, že odmítl provést výslech navrhovaného svědka M. N. toliko na základě své úvahy, jak by tento svědek pravděpodobně vypovídal, kdyby byl býval předvolán. To znamená, že bezdůvodně odmítl předvolat svědka a doplnit tak dokazování jeho výpovědí, když její obsah nepřípustně předem předjímal jen na základě vlastních spekulativních úvah. Podle názoru dovolatele přitom bylo provedení navrhovaného výslechu důkazem potřebným pro rozhodnutí o odvolání. Odmítnutí soudu provést nový navrhovaný důkaz pak mělo podle dovolatele za následek, že došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení obsažené v §2 odst. 5 tr. ř., neboť nevyslechnutím výše uvedeného svědka nemohl být řádně zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Proto nebyly splněny procesní podmínky k tomu, aby odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, tj. aby rozhodl o zamítnutí odvolání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky „dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou tolerancí pod tento dovolací důvod podřadit. Pokud jde o důvodnost dovolatelových námitek poukázal státní zástupce na to, že u trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je z hlediska úmyslu pachatele třeba vycházet z doby, kdy si přisvojuje cizí svěřenou věc, tzn. kdy obviněný použil svěřené peníze pro svoji potřebu. Jestliže dovolatel za stavu, kdy samotné převzetí peněz (doložené písemným potvrzením) mohl stěží zpochybnit, následně „uznával existenci dluhu vůči poškozené“, pak taková skutečnost podle státního zástupce závěr o jeho úmyslném zavinění nijak nezpochybňuje. Trestní odpovědnosti pachatele totiž nebrání ani dodatečná náhrada škody, což znamená, že tím spíše nemůže být jeho trestnost vyloučena pouhým uznáním existence nároku poškozeného. Zcela bezpředmětné jsou pak podle názoru státního zástupce námitky týkající se interpretace obsahu mandátní smlouvy. V dovolatelem citovaném článku 14 smlouvy se mj. hovoří o poskytnutí částky 150.000,- Kč realitní kanceláří mandantovi, přičemž ze skutkových zjištění učiněných v trestním řízení (ani z výpovědi samotného obviněného) naprosto nevyplývá, že by nějaká takováto částka byla poškozené poskytnuta. Uvedené ustanovení lze podle státního zástupce považovat za nejasné, avšak v žádném případě z něj nelze dovodit, že by si mandatář mohl bez dalšího ponechat ze svěřených peněz pro sebe částku 150.000,- Kč.
Nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by podle státního zástupce bylo dáno tehdy, jestliže by soud druhého stupně znemožnil některé ze stran přístup ke druhé instanci, protože by rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z formálních důvodů, ačkoliv správně měl provést meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dovolatelově věci však odvolací soud jeho odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto hlediska proto nepřicházelo použití výše uvedeného dovolacího důvodu v posuzovaném případě vůbec v úvahu. Pokud dovolatel na jeho základě fakticky brojí proti neúplnosti skutkových zjištění, pak podle státního zástupce taková námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce tak, že dovolací námitky uplatňované podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné a námitky podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají skutkové námitky dovolatele, v jejichž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování, popř. namítá, že dokazování bylo neúplné, jestliže odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka M. N., ačkoliv to obviněný (dovolatel) navrhoval. Pokud dovolatel poukázal dílem na to, že skutkový stav věci nebyl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu, je zřejmé, že se v daném směru de facto domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch. Dovolání tak bylo uplatněno částečně na procesním (§2 odst. 5 tr. ř.) a nikoliv hmotně právním základě.
S přihlédnutím k současné judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04) je třeba zároveň poznamenat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil názor, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem vykládán příliš restriktivně, a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzovaném případě však dovolatel takový extrémní nesoulad jednak nenamítal a jednak zjevně není dán, neboť soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na pečlivém rozboru provedených důkazů (viz zejména str. 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud rovněž vyložil, z jakých důvodů považoval doplnění dokazování výslechem navrhovaného svědka M. N. za nadbytečné (viz str. 2 rozhodnutí).
Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však považovat za právně relevantní tu část podaného dovolání, v jejímž rámci je poukazováno na to, že dovolatel nejednal v úmyslu způsobit poškozené P. Ž. škodu, když i podle zjištění soudů si byl vědom svého závazku a uznával jej, a že tento závazek později splnil zajištěním rodinného domku a vznikl mu tak nárok na částku 150.000,- Kč podle čl. 14 mandátní smlouvy uzavřené s poškozenou dne 17. 10. 2001.
Při posuzování opodstatněnosti této části dovolacích námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry je věc svěřena pachateli, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde tehdy, pokud pachatel s věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, tzn. vykonává k ní práva quasi-vlastnická, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele zahrnovat jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že předmětná věc (tj. peníze v hotovosti v částce 300.000,- Kč) byla dovolateli svěřena k přesně specifikovanému účelu, a to (na základě mandátní smlouvy) k zajištění koupě bytu ve stanoveném termínu a v předem vymezené lokalitě. Podle zjištění soudu prvního stupně však obviněný (dovolatel) se svěřenými penězi disponoval v rozporu s účelem svěření, neboť částku nejméně ve výši 176.000,- Kč použil ke škodě P. Ž. pro svoji potřebu (především na rekonstrukci kadeřnictví, viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně)). Poněvadž si dovolatel musel být vědom všech rozhodných skutečností, kdy především věděl k jakému účelu mu byly peníze poškozenou svěřeny, a že je tedy nemůže podle svého uvážení použít pro vlastní účely (pro sebe), musel být současně přinejmenším srozuměn i s tím, že z jeho jednání vznikne poškozené majetková újma (škoda). Absenci jeho úmyslu přitom nelze dovozovat z toho, že dovolatel svůj dluh vůči poškozené uznává, ani z obsahu předmětné mandátní smlouvy (viz č. l. 27 spisu), která neobsahuje žádné ustanovení (ani v dovolatelem zmiňovaném čl. 14) o tom, že by se svěřenými penězi mohl volně disponovat tím způsobem, že by je případně použil ve svém zájmu a ve svůj prospěch. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal i státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství. Z důvodů, které Nejvyšší soud shora rozvedl, proto nebylo přiznáno námitkám dovolatele žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm.a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
V dané věci nebyla prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu dovolatelem relevantně namítnuta, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek (odvolání) dovolatele zamítl po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) a nezbavil jej tedy práva na projednání věci ve druhé instanci. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel zároveň v podaném mimořádném opravném prostředku odkazuje. Takové vady však Nejvyšší soud nezjistil, neboť skutkový stav věci, z něhož oba soudy vycházely, umožňuje bez pochybností dovodit, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nejen po objektivní, ale i po subjektivní stránce.
Odvolacímu soudu nelze za těchto okolností vytknout, že zamítnutím odvolání obviněného podle §256 tr. ř. způsobil či neodstranil vadu uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler