Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.09.2007, sp. zn. 3 Tdo 961/2007 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.961.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.961.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 961/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání podaném obviněným J. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 8 To 50/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 51/2006, takto: Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2006, č. j. 10 T 51/2006-102 byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. (v úmyslné formě), kterého se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívající v tom, že „v době od 7. 6. 2003 do 30. 1. 2006 kromě celkové částky 3.400,-Kč řádně nepřispíval na výživu své dcery V. V., ačkoliv vyživovací povinnost mu ukládá zákon o rodině a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 1995, sp. zn. 15 C 442/94 je zavázán přispívat na její výživu částkou 700,- Kč měsíčně, a dle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 37 Co 147/2006, od března 2005 částkou 500,- Kč měsíčně splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky R. V. a po dosažení zletilosti k rukám dcery, za uvedenou dobu tak na výživném dluží 16.800,-Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněnému podle §213 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla součastně uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil v plné výši dlužné výživné a řádně platil běžné výživné. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 8 To 50/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 2. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že v inkriminované době se placení své zákonné vyživovací povinnosti nevyhýbal a dceři platil 100,- Kč měsíčně, když vyšší částku nebyl s ohledem na své poměry schopen platit. V uvedené souvislosti dovolatel oběma soudům vytkl, že při posuzování jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost se vůbec nezabývaly jeho životními náklady, které musel měsíčně vydat za nájemné, úhrady za léky a náklady na exekuce (pohledávky státu z předcházejících trestních řízení pro neplacení výživného). Za předpokladu, že by si soudy takto počínaly, pak by podle dovolatele musely dospět k závěru, že stanovené výživné nehradil nikoliv z nedbalosti či dokonce úmyslně, ale pouze z toho důvodu, že je nebyl schopen platit v soudem stanovené částce. Dovolatel zároveň poukázal na to, že teprve pokud by si soudy opatřily podrobnou lékařskou zprávu o jeho zdravotním stavu, mohly objektivně posoudit, zda byl schopen pracovat či nikoliv. Další pochybení soudů spočívalo podle dovolatele ve skutečnosti, že soudy neporovnaly poměry jeho dcery jako oprávněné osoby ve vztahu k jeho vlastním poměrům. Na tomto základě pak měly vyhodnotit reálně možný rozsah jeho vyživovací povinnosti. Dovolatel zdůraznil, že ve skutečnosti nebylo v jeho silách a možnostech přispívat na výživné své dcery vyšší částkou než 100,- Kč měsíčně. Tuto částku pak pravidelně na její výživné poukazoval. Za daných okolností proto podle dovolatele nebylo možno dovodit, že svoji zákonnou vyživovací povinnost zaviněně neplnil, a že tedy jednal ve formě úmyslu či nedbalosti. To současně znamená, že se trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. nemohl dopustit vzhledem k absenci jeho subjektivní stránky (zavinění). Napadené rozhodnutí je tak podle názoru dovolatele založeno na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 8 To 50/2007, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci zprošťujícím rozsudkem, eventuálně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil předseda senátu soudu prvního stupně (samosoudce) opis dovolání obviněného dne 21. 8. 2007 Nejvyššímu státnímu zastupitelství. K dnešnímu dni pak Nejvyšší soud České republiky neobdržel písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně využívá práva k dovolání obviněného se vyjádřit, popř. práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu. Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování či polemizuje s jeho obsahem a rozsahem, přičemž na tomto základě současně činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. V aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedení pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod) v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkou, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou jeho zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) či nedbalosti (§5 tr. zák.), ačkoliv zavinění v některé z obou uvedených forem je nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům: V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. To znamená, že po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí vždy zabývat a ve výroku rozsudku ji vyjádřit. Zaviněné neplnění vyživovací povinnosti by mělo být soustavné, tzn. mělo by trvat po delší dobu (srov. např. R 49/1992). Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení zákona o rodině. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se zpravidla nevyžaduje, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím soudu. Pokud o otázce výše a rozsahu vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení již pravomocně rozhodnuto, pak soud v trestním řízení není při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného vázán rozhodnutím, jímž byla tato povinnost (včetně rozsahu výživného) stanovena (srov. R 11/1984, str. 76, B 3/1983-16). Povinností soudu v rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. přitom je, aby při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, bral zřetel na všechny okolnosti případu a přitom vycházel z kritérií vyplývajících z §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“). Podle citovaného ustanovení soud zkoumá nejen odůvodněné potřeby oprávněného, ale rovněž možnosti a majetkové poměry povinného. Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že v tzv. skutkové větě výroku soudu prvního stupně chybí v popisu skutku vyjádření úmyslného zavinění obviněného, jestliže soud v daném případě z právního názoru o úmyslné formě zavinění vycházel (viz tzv. právní věta výroku a též odůvodnění rozsudku /str. 4/). Soud se v rámci formulace skutku omezil v podstatě jen na to, že obviněný v inkriminovaném období od 7. 6. 2003 do 30. 1. 2006, mimo částky 3.400,- Kč řádně nepřispíval na výživu své dcery V. V., ačkoliv mu tuto povinnost ukládá zákon o rodině, a podle rozhodnutí soudu tak měl činit nejprve částkou 700,- Kč a od března 2005 částkou 500,- Kč k rukám matky R. V. a po dosažení zletilosti k rukám dcery, takže na výživném za uvedenou dobu dlužil 16.800,- Kč. Z takto provedené formulace skutku přitom nijak nevyplývá, že by obviněný zároveň vědomě jednal za okolností, kdy současně byl reálně schopen svou vyživovací povinnost plnit buď ve výši stanovené mu soudem v občanském soudním řízení, anebo podle svých aktuálních poměrů ve výši a rozsahu odpovídajícím jednotlivým hlediskům uvedeným v ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Popis skutku se tak dostal do rozporu s tzv. právní větou výroku, podle níž obviněný „úmyslně neplnil svoji zákonnou povinnost vyživovat jiného.“ Podle skutkových zjištění, která soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů učinil k poměrům (příjmům) obviněného (dovolatele) a shrnul na str. 3 - 4 svého rozsudku, měl obviněný (dovolatel) v rozhodném období pravidelný příjem jednak ze sociálních dávek, jednak z částečného invalidního důchodu, a dále měl jako vyučený instalatér i přes své zdravotní omezení možnost přivýdělku v rámci provádění jednoduchých a fyzicky méně náročných instalatérských prací. Měl tudíž možnost opatřit si finanční prostředky případně i z jiných zdrojů. Odvolací soud po provedeném přezkumu skutkové závěry soudu prvního stupně plně akceptoval a sám rovněž neměl pochybnosti, že výsledky dokazování spolehlivě svědčí o tom, že obviněný byl v inkriminované době schopen přispívat na výživu své dcery částkou 700,- Kč a od března 2005 částkou 500,- Kč měsíčně (viz str. 2 usnesení). Ze soudy zjištěného skutkového stavu věci dále plyne, že obviněný (dovolatel) si byl své vyživovací povinnosti vědom a znal i možné trestně právní důsledky jejího neplnění. Pokud se za výše popsaných okolností sám rozhodl, že tuto povinnost bude plnit jen z malé části (tj. ve výši pouze 100,- Kč měsíčně), pak lze dovodit, že vyživovací povinnost vůči své dceři řádně, tj. v soudem určené výši plnit nechtěl, ač tak učinit mohl. Ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je tedy dáno jeho zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, na jehož základě rozhodoval soud prvního stupně a následně soud odvolací, umožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. V tomto smyslu je třeba považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, přičemž Nejvyšší soud neshledal námitky dovolatele, a to ani v jinak relevantně uplatněné části dovolání, jakkoliv opodstatněnými. Odvolací soud však pochybil v tom, že neupravil vlastním postupem (§258 odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř.) tzv. skutkovou větu uvedenou ve výroku rozsudku nalézacího soudu, aby přesně a výstižně vyjadřovala skutkový stav věci, ze kterého oba soudy vycházely při právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchaného v úmyslné formě (§4 tr. zák.). Tato vada však (z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil shora) neměla v posuzovaném případě na správnost právního posouzení skutku takový dopad, aby bylo možno učinit závěr, že pro ni napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát, a že by proto bylo nespravedlivé na jejich právní moci trvat. Projednání dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, by v posuzovaném případě zjevně nemohlo nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného (např. v podobě použití jiné /mírnější/ právní kvalifikace skutku či jiného rozhodnutí o trestu), přičemž projednávaná otázka nemá zásadní význam ani po právní stránce. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolaní řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného J. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 12. září 2007 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/12/2007
Spisová značka:3 Tdo 961/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.961.2007.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28