ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.333.2005.1
sp. zn. 33 Odo 333/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Č. proti žalovanému L. H., zastoupenému advokátem o zaplacení 32.300,- Sk s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1904/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 30 Co 264/2002-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 4. června 2001, č. j. 8 C 1904/2000-38, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 8 C 1904/2000-48, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit Národnému úradu práce (právnímu předchůdci žalobce) 130.000,- Sk a smluvní pokutu ve výši 5 % z částky 160.000,- Sk za každý započatý kalendářní měsíc od 21. 11. 1997 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 17,6 % od 21. 12. 1997 do 6. 7. 1999 z částky 70.000,- Sk a od 7. 7. 1999 do zaplacení z částky 130.000,- Sk; současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 30 Co 264/2002-66, rozhodnutí soudu prvního stupně v části jeho výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 39.700,- Kč (správně 39.700,- Sk) a úrok z prodlení ve výši 17,6 % ročně z částky 12.200,- Sk od 11. 7. 2001 do 4. 12. 2001, z částky 24.700,- Sk za dobu od 5. 12. 2001 do 30. 6. 2002 a z částky 39.700,- Sk od 1. 7. 2002 nadále, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (§222a odst. 1 o. s. ř.); v části jeho výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 32.300,- Sk a úroky z prodlení ve výši 17,6 % ročně z částky 70.000,- Sk od 21. 12. 1997 do 6. 7. 1999, z částky 130.000,- Sk od 7. 7. 1999 do 9. 7. 2001, z částky 117.800,- Sk od 10. 7. 2001 do 14. 12. 2001, z částky 105.300,- Sk od 5. 12. 2001 do 30. 6. 2002 a z částky 90.300,- Sk od 1. 7. 2002 do zaplacení a dále zaplatit smluvní pokutu 5 % z částky 160.000,- Sk za každý započatý kalendářní měsíc od 21. 11. 1997 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalovaným a Okresním úřadem práce v Č. byla dne 11. 12. 1995 uzavřena smlouva o vytvoření společensky účelných pracovních míst (dále též „SÚPM“) a poskytnutí finančního příspěvku. Podle ní se žalovaný zavázal vytvořit dvě společensky účelná pracovní místa pro uchazeče o zaměstnání a absolventy v profesně-kvalifikační struktuře (uvedené v příloze č. 1 smlouvy) a zabezpečit jejich obsazování dle podmínek smlouvy po dobu pěti let (článek I. odst. 3 smlouvy). Článek I. odst. 5 smlouvy obsahuje závazek žalovaného oznámit ve lhůtě 5 kalendářních dnů uvolnění či zrušení společensky účelných pracovních míst a v téže lhůtě oznámit jejich obsazení. Okresní úřad práce se zavázal poskytnout žalovanému na dvě SÚPM návratný finanční příspěvek ve výši 100.000,- Sk a nenávratný finanční příspěvek ve výši 60.000,- Sk. Žalovaný se zavázal vrátit návratný finanční příspěvek nejpozději do pěti let od jeho poskytnutí ve sjednaných splátkách. Účastníky smlouvy bylo ujednáno, že při nezaplacení splátky ve sjednaném termínu se stává splatným neuhrazený zůstatek příspěvku ve lhůtě 30 dnů od nezaplacené splátky (článek IV. odst. 2 smlouvy). V článku V. smlouvy si její účastníci dohodli možnost odstoupení od smlouvy pro případ nedodržení dohodnutých podmínek. V případě, že pro porušení podmínek žalovaným odstoupí od smlouvy úřad práce, zavázal se žalovaný vrátit návratný i nenávratný finanční příspěvek do tří měsíců od odstoupení od smlouvy. V článku VI. smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit úřadu práce smluvní pokutu ve výši 5 % z poskytnutého finančního příspěvku za každý započatý měsíc, pokud poruší povinnosti obsažené v článcích I. odst. 3 a 5, II. odst. 2 a IV. odst. 1 smlouvy (tj. obsazovat po dobu pěti let dvě SÚPM za sjednaných podmínek, ve lhůtě pěti dnů oznámit změny týkající se existence SÚPM a jejich obsazování, předkládat vyjmenované doklady a hradit včas sjednané splátky). Úřad práce žalovanému podle smlouvy poskytl návratný finanční příspěvek 100.000,- Sk i nenávratný finanční příspěvek 60.000,- Sk. Žalovaný v dohodnutých termínech zaplatil pouze tři splátky a porušil povinnost informovat smluvní stranu o změnách týkajících se SÚPM. Právní předchůdce žalobce podáním ze dne 23. 2. 1999, jež bylo žalovanému doručeno dne 6. 4. 1999, odstoupil od smlouvy pro neplnění dohodnutých splátek (čl. IV. odst. 1 smlouvy). Žalovaný ve lhůtě tří měsíců od odstoupení od smlouvy poskytnutý (návratný a nenávratný) finanční příspěvek nevrátil.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně), že smlouva ze dne 11. 12. 1995 byla uzavřena platně, neboť splňuje náležitosti vůle a jejího projevu (srozumitelnost a určitost smluvního ujednání), jakož i formy, a není v rozporu s právními předpisy v tu dobu platnými na území Slovenské republiky (§3 zákona č. 83/1991 Sb. a tehdy platné vyhlášky č. 210/1994 Sb.). Právní předchůdce žalobce v souladu s platným smluvním ujednáním důvodně od smlouvy odstoupil pro porušení smluvních podmínek žalovaným a tento jeho právní úkon se stal perfektním v okamžiku, kdy se dostal do dispozice žalovaného, kterému tak vznikla povinnost vrátit mu oba poskytnuté finanční příspěvky a zaplatit smluvní pokutu. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřisvědčil obraně žalovaného, který tvrdil, že plnění ze smlouvy se stalo nemožným poté, co byl na něj na území Slovenské republiky spáchán pokus o podvod a stal se obětí dalších dvou trestných činů (krádeže a poškození věci - rozřezání pneumatik na autě) a co mu vážné onemocnění znemožnilo další podnikání. Odvolací soud konstatoval, že objektivní ani subjektivní nemožnost plnění (a tedy zánik závazku) nemůže způsobit tvrzená trestná činnost, jejíž obětí se měl žalovaný stát. Tvrzení o vážné chorobě žalovaný neprokázal; i kdyby se mu to však podařilo, nemohla by tato skutečnost působit faktickou a právní nesplnitelnost závazku. Odvolací soud postup soudu prvního stupně v řízení shledal bez vad. Žalovaným namítané nesplnění poučovací povinnosti soudem podle §118a a §119a o. s. ř. považoval za nepřípadné, protože tato poučovací povinnost směřuje pouze vůči účastníkům, kteří jsou u jednání soudu přítomni. Žalovaný se jednání u soudu konaného dne 4. 6. 2001, k němuž byl řádně a včas předvolán, a při němž bylo vyhlášeno rozhodnutí, bez omluvy nedostavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že stejně jako soud prvního stupně nedoplnil dokazování spisy Policie Slovenské republiky v Č. a spisem Okresního soudu v Trenčíně vedeným pod sp. zn. 1 T 3/01 a neprovedl důkazy o jeho zdravotním stavu. Těmito důkazy měla být prokázána faktická, objektivní, subjektivní a právní nemožnost plnění závazků ze smlouvy. Pro trestnou činnost na něm páchanou, kdy se bál o holý život, musel opustit území Slovenské republiky a nemohl dostát svým závazkům. Je přesvědčen, že ujednání o smluvní pokutě je ve smlouvě sjednáno neurčitě, a proto je ve smyslu §37 obč. zák. neplatné. Poukazuje na to, že porušení povinnosti ze smlouvy nezavinil, došlo k tomu v důsledku objektivních okolností, které nemohl ovlivnit. Navíc plnění, kterému nemohl dostát pro nedostatek ochrany ze strany státu, na něm vymáhá státní orgán. Žalobcův požadavek na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení je proto výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu řízení o dovolání žalovaného byl Národný úrad práce se sídlem Slovenská republika, s účinností ke dni 1. 1. 2004 zrušen (§9 zákona č. č. 453/2003 Z. z., o orgánoch štátnej správy v oblasti sociálnych vecí, rodiny a služieb zamestnanosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov, v platném znění) a do jeho práv a povinností vstoupil Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny v Č. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 21. 3. 2007, č. j. 33 Odo 333/2005-110, rozhodl, že v dovolacím řízení bude dále pokračováno s tímto procesním nástupcem žalobce (§107 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a dovolání žalovaného navrhl pro nedůvodnost zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání přípustné.
Žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ve výroku, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Dovolání v této části není subjektivně přípustné. K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 7/2000). Jestliže v posuzovaném případě odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla žalovanému uložena platební povinnost 39.700,- Ks s příslušenstvím, a v tomto rozsahu řízení zastavil, nezpůsobil mu tímto rozhodnutím (byť nepatrnou) újmu a zrušení tohoto dovoláním napadeného výroku by nemohlo přivodit pro žalovaného příznivější výsledek. Dovolací soud proto dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení částky 32.300,- Sk s blíže specifikovanými úroky z prodlení a smluvní pokuty ve výši 5 % z částky 160.000,- Sk za každý započatý kalendářní měsíc od 21. 11. 1997 do zaplacení. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozhodnutí, jež soud prvního stupně ve věci vydal, může být přípustnost dovolání dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) proto musí dovolací soud převzít skutkový stav, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky v něm uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Bez významu je proto výhrada žalovaného, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neprovedl navržený důkaz spisy Policie Slovenské republiky v Č. a Okresního soudu v Trenčíně a že nedoplnil dokazování za účelem zjištění jeho zdravotního stavu, neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Okolnost, že žalovaný uvedené dovolací námitky označil za dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., je nerozhodná, neboť (jak bylo vysvětleno) uplatnění tohoto dovolacího důvodu je v posuzovaném případě vyloučeno.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný především zpochybnil právní posouzení otázky určitosti ujednání o smluvní pokutě podle §37 obč. zák. odvolacím soudem, aniž ovšem jakkoli rozvedl důvody, pro které považuje napadený právní závěr za chybný. Právní otázka určitosti právního úkonu nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, publikované v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 8/1998, nebo Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 200, sp. zn. 21 Cdo 133/2000). Proto k jejímu řešení nelze rozsudku odvolacího soudu přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost.
Žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu též otázku, zda žalobou uplatněný výkon práva na smluvní pokutu a úroky z prodlení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Zjevně se tak stalo proto, že žalovaný tuto námitku v řízení nevznesl, tj. okolnosti, které by svědčily o tom, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, nebyly žalovaným tvrzeny (ani jinak nevyšly v řízení najevo), natož prokázány. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení nepodrobil posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu. Krom toho řešení této otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a tudíž není způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo rozhodnutí ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 23, 71 a 308). Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Totéž pak platí o výroku, kterým bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu