Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007, sp. zn. 33 Odo 687/2005 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.687.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.687.2005.1
sp. zn. 33 Odo 687/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. d. K. zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. b. d. P. zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 955.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 37/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2004, č. j. 15 Co 786/2003-170, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 9.014,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. května 2003, č. j. 21 C 37/2001-117, žalobu o zaplacení částky 955.062,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 18. 2. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí (rovněž žalobu zamítající) rozsudek ze dne 26. listopadu 2001, č. j. 21 C 37/2001-34, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 15 Co 118/2002-55, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci jde o závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal tím, že inkasoval od společnosti D. platby nájemného za užívání nebytových prostor, jež náležely od 12. 5. 1995 do vlastnictví žalobce. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce jako právnická osoba vznikl ke dni 12. 10. 1995 vyčleněním ze žalovaného družstva ve smyslu §29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v platném znění. Žalovaný jako pronajímatel uzavřel se společností D., spol. s r. o. jako nájemcem dne 24. 10. 1991 smlouvu o nájmu nebytových prostor (kanceláře, prodejny, skladu a sociálního zařízení) podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, nacházejících se v objektu čp. 2628 zapsaných pro k. ú. M. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) na dobu určitou do 24. 10. 1996. Smluvní strany si sjednaly nájemné a zálohy na služby ve výši 451.365,- Kč ročně. Nájemní smlouva byla za žalovaného podepsána I. B., předsedou jeho představenstva. Dodatkem č. 2 k této smlouvě bylo od 1. 4. 1993 změněno nájemné na částku 346.235,- Kč ročně. Žalovaný od společnosti D. přijal na nájemném podle této nájemní smlouvy za dobu od října 1995 do 24. 10. 1996 částku 328.970,60 Kč. Předmětný dům s nebytovými prostory přešel z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce ke dni 12. 10. 1995. Žalovaný, který popíral přechod vlastnického práva k nemovitosti, uzavřel se společností D. dne 20. 9. 1996 další smlouvu o nájmu nebytových prostor v předmětném domě na dobu určitou do 31. 12. 2000 za účelem provozování prodejny potravin za sjednané roční nájemné ve výši 523.185,- Kč. Společnost D. zaplatila žalovanému na nájemném za období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1997 celkem 641.635,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 1997, č. j. 39 C 110/96-56, který nabyl právní moci dne 17. 2. 1998, bylo určeno, že žalobce je s účinností od 12. 10. 1995 vlastníkem předmětného domu. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 24. 10. 1991 byla uzavřena platně v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění. Protože však ke dni 12. 10. 1995 žalovaný pozbyl vlastnické právo k předmětnému domu a do jeho práv a povinností vyplývajících z uvedené nájemní smlouvy vstoupil žalobce (§680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, dále jenobč. zák.“), příslušelo právo vybírat nájemné od uvedeného okamžiku žalobci a nikoli žalovanému. Jestliže žalovaný i přesto nadále nájemné od společnosti D. přijímal, bezdůvodně se na úkor žalobce ve smyslu §451 obč. zák. obohatil. Soud prvního stupně však požadavku na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení nevyhověl, neboť shledal důvodnou námitku promlčení, kterou uplatnil žalovaný. Žalobce se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, dozvěděl nejpozději 9. 11. 1998, kdy mu byly předloženy nájemní smlouvy, celkové vyúčtování a jednotlivé faktury. Konec subjektivní dvouleté promlčecí doby tak připadl na 9. 11. 2000 (§107 odst. 1 obč. zák.). Byla-li žaloba podána 19. 2. 2001, stalo se tak po marném uplynutí této promlčecí doby a právo na zaplacení částky 328.970,60 Kč se promlčelo. Ke dni podání žaloby přitom uplynula marně i objektivní tříletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. (poslední platba nájemného za sledované období byla žalovaným přijata 11. 11. 1996). Jelikož bezdůvodné obohacení nebylo získáno úmyslně, nečiní objektivní promlčecí doba deset let ve smyslu §107 odst. 2 věty druhé obč. zák. Nájemní smlouvu ze dne 20. 9. 1996 posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák., neboť žalovaný, který předmětný dům společnosti D. pronajal, nebyl v době uzavření smlouvy jeho vlastníkem. Jelikož žalobce nebyl smluvní stranou neplatné nájemní smlouvy a ničeho se mu podle ní nedostalo, nemohl se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatit přijetím plateb v celkové výši 641.635,- Kč, které mu na základě neplatné smlouvy poskytla společnost D. za užívání nebytových prostor. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, jsou si smluvní strany povinny vrátit navzájem vše, co podle této smlouvy dostaly (§457 obč. zák.). K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 15 Co 786/2003-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a z důkazů provedených v odvolacím řízení (výpisy z obchodního rejstříku žalovaného a společnosti D., zprávou Statutárního města O. ze dne 27. 1. 2004) navíc zjistil, že právní úkony představenstva žalovaného, pro které byla předepsaná písemná forma, podepisuje předseda (místopředseda) a další člen představenstva. Společnost D. měla v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání zprostředkování prací a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Nebytové prostory v předmětném domě, a to kancelář, prodejna, sklad a sociální zařízení jsou k tomuto účelu užívání stavebně technicky určeny. Příslušné kolaudační rozhodnutí přitom není k dispozici. Okolnost, že byl udělen souhlas příslušného obecního úřadu k uzavření nájemní smlouvy ze dne 24. 10. 1991, nebyla prokázána. Odvolací soud dovodil, že vzhledem ke stavebně technickému určení nebytových prostor a k předmětu podnikání společnosti D. se v posuzovaném případě jednalo o nájem nebytových prostor za účelem provozování obchodu a služeb, k němuž byl (ke dni uzavření smlouvy) pod sankcí neplatnosti vyžadován předchozí souhlas orgánu obce podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 24. 10. 1991 je absolutně neplatná pro absenci souhlasu příslušného orgánu obce ve smyslu §3 odst. 4 uvedeného zákona. Zmiňovanou nájemní smlouvu shledal neplatnou i pro nedostatek formy (§40 odst. 1 a 3 obč. zák.), neboť z písemného vyhotovení smlouvy je patrné, že byla za žalovaného podepsána pouze předsedou představenstva žalovaného družstva I. B., ačkoli byl v tu dobu u písemných právních úkonů nezbytný vedle jeho podpisu též podpis dalšího člena představenstva. Nájemní smlouvu uzavřenou 20. 9. 1996 odvolací soud posoudil rovněž jako absolutně neplatnou, nikoli však podle §39 obč. zák. Konstatoval, že předmět plnění byl v době uzavření nájemní smlouvy právně nemožný, neboť žalovaný v tu dobu nebyl vlastníkem předmětného domu a nesvědčil mu ani jiný titul zakládající právo dispozice s nebytovými prostory. Jelikož jsou obě nájemní smlouvy absolutně neplatné, jsou si smluvní strany povinny vrátit vše, co podle ní plnily (§451 a §457 obč. zák.). Protože žalobce nebyl smluvní stranou těchto neplatných nájemních smluv, nenáleží mu plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný na základě nich získal přijetím částek poskytnutých společností D. za užívání nebytových prostor v domě žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl nesprávnost právního názoru, že nájemní smlouva ze dne 24. 10. 1991 je absolutně neplatná pro absenci předchozího souhlasu příslušného orgánu obce podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. Polemizuje se závěrem, že nebylo prokázáno udělení předchozího souhlasu k pronájmu nebytových prostor a namítá, že se odvolací soud nezabýval možností udělení tohoto souhlasu konkludentním způsobem a že neprovedl jím navržený důkaz k prokázání této skutečnosti. Má zato, že odvolací soud nesprávně podmiňoval platnost nájemní smlouvy předchozím souhlasem orgánu obce, neboť přehlédl judikaturu Ústavního soudu České republiky, který zaujal stanovisko, že vázání nájemního vztahu k nebytovým prostorům užívaným za účelem provozování obchodu a služeb na udělení předběžného souhlasu správního orgánu je v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. To pak mělo za následek i zrušení ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, zákonem č. 302/1999 Sb. Z blíže rozvedených důvodů není srozuměn ani se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy pro absenci jejího podpisu dalším členem představenstva družstva. Za správný nepovažuje právní závěr odvolacího soudu, že není oprávněn požadovat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal přijetím plateb z neplatné nájemní smlouvy od společnosti D. za užívání nebytových prostor. Má zato, že v tomto případě nelze aplikovat §457 obč. zák., protože není splněn předpoklad vzájemného vrácení poskytnutého plnění. Jeho použití je vázáno na podmínku, aby společnost D. vrátila žalovanému bezdůvodné obohacení, jež nabyla užíváním předmětných nebytových prostor na základě neplatné smlouvy. Je přesvědčen, že vrácení takto získaného majetkového prospěchu není fyzicky ani právně možné, a proto je oprávněn podle §451 odst. 1 ve spojení s §126 odst. 1 obč. zák. požadovat po žalovaném vydání plnění, jež mu poskytla společnost D. a které měla správně poskytnout jemu coby vlastníku nemovitosti. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 2432/99, který v obdobné věci namísto §457 obč. zák. aplikoval §451 ve spojení s §126 obč. zák. Z uvedených důvodů žalobce navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/04 považuje pro danou věc za nerozhodné, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, bylo Ústavním soudem zrušeno. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nenáleží plnění, které žalovaný obdržel z neplatných nájemních smluv, je v souladu s §457 obč. zák. a konstantní judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99), neboť z neplatné smlouvy jsou zavázány ke vzájemné povinnosti pouze smluvní strany smlouvy, což ale nebrání vlastníku věci domáhat se ochrany svého práva podle §126 odst. 1 obč. zák. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jeno. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však tento soud nerozhodl jinak než svým předchozím rozsudkem. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska úvah o přípustnosti dovolání bez významu námitky, že v řízení nebylo prokázáno udělení předchozího souhlasu k uzavření nájemní smlouvy ze dne 24. 10. 1991 podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, že se soud nezabýval tím, zda uvedený souhlas byl udělen konkludentně, a že neprovedl žalobcem navržené důkazy. Jde totiž o uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., které nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 24. 10. 1991 je pro absenci předchozího souhlasu orgánu obce neplatným právním úkonem podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. Tato nastolená právní otázka však z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se nejedná o otázku, kterou by dovolací soud dosud nevyřešil, a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou soudní judikaturou a hmotným právem. Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozhodnutí ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/2005, zaujal právní názor, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před datem 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., bez předchozího souhlasu orgánu obce je absolutně neplatná. Okolnost, že ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., vyžadující předchozí souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly. Argumentace, že v daném případě šlo o protiústavní ustanovení, dokládaná nálezem Ústavního soudu České republiky, je sice namístě, ovšem z hlediska již nastalých právních skutečností nemůže obstát, protože absolutní neplatnost smlouvy nastala ex tunc, tedy od počátku, a pokud by byl přijat názor „zhojení“ takovéto neplatnosti (konvalidace), došlo by k opětovné nerovnosti či rozdílnosti právního režimu smluv o nájmu nebytových prostor, uzavřených před 3. 12. 1999 (před přijetím zákona č. 302/1999 Sb.), a to jednak těch, jejichž platnost byla posuzována před uvedeným datem, a jednak těch, jejichž platnost je posuzována po uvedeném datu. Za této situace již bylo nadbytečné zabývat se otázkou neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 10. 1991 pro nedostatek její formy ve smyslu §40 odst. 1 a 3 obč. zák. I kdyby dovolací soud dovodil, že odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně, nic by to nezměnilo na jeho závěru, že smlouva ze dne 24. 10. 1991 je neplatná z jiného (výše rozvedeného) právního důvodu. Žalobce předestřel ke kontrole rovněž správnost právního závěru odvolacího soudu, že mu nenáleží plnění, které žalovaný obdržel z neplatných smluv uzavřených 24. 10. 1991 a 20. 9. 1996, jež jsou absolutně neplatnými právními úkony, protože nebyl jednou z jejich smluvních stran (§457 obč. zák.). Ani tato otázka však není zásadně právně významná. Plnění z neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), jejímž důsledkem je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co plněním podle smlouvy nabyl, tedy vzájemná restituční povinnosti smluvních stran ve smyslu §457 obč. zák. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 13/2002, vyslovil, že v případě, kdy si strany plnily podle neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor, je podle §457 obč. zák. každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal; ten, kdo měl být nájemcem, je povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním nebytových prostor, a ten, kdo měl být pronajímatelem, je povinen vydat prospěch nabytý zaplacením nájemného. Obdobný závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005. Žalobcova argumentace, že aplikace §457 obč. zák. je zde vyloučena, jelikož vydání bezdůvodného obohacení získaného společností D. užíváním předmětných nebytových prostor na základě neplatných smluv není fyzicky ani právně možné, je tak lichá. V případech neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor na rozdíl od pronajímatele (žalovaného), který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce (společnost D.) není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000, dále jeho rozsudek ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, a rozsudek ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2235/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 11/2002). Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, není případný, neboť v něm byl řešen typově odlišný případ (vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy, jejímž předmětem byla odcizená věc). Úvaha o použití §126 odst. 1 obč. zák. v dané věci nepřichází v úvahu, neboť žalovaný nezadržuje neprávem žádnou věc žalobce, jejíhož vydání by se mohl domáhat. Vzhledem k řečenému je správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal přijetím plateb poskytnutých společností D. za užívání nebytových prostor v domě žalobce na základě neplatných nájemních smluv uzavřených mezi žalovaným a touto společností. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy, tedy to, co bylo inkasováno na nájemném za užívání nebytových prostor v domě žalobce, má žalovaný vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, tedy společnosti D.. Právem žalobce však bylo domáhat se po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získal plněním bez právního důvodu (žalovaný totiž usurpoval to, co náleželo žalobci jako vlastníku, tedy okupoval předmětnou nemovitost a nakládal s ní jako s věcí vlastní). Toto právo vycházející z jiné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení však žalobce v řízení neuplatnil. Protože napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam pro řešení otázek vytyčených žalobcem k dovolacímu přezkumu, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.) a z částky 1.439,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 30. října 2007 JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2007
Spisová značka:33 Odo 687/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.687.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 212/08
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13