ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1246.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1246/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2007 o dovolání podaném obviněným Mgr. M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 5 To 221/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 11/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 5 To 221/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 25 T 11/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 25 T 11/2007, byl obviněný Mgr. M. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., za který mu byl podle §249a odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 70.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o něm rozhodl tak, že je usnesením ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 5 To 221/2007, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný Mgr. M. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním podaným ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Podle názoru dovolatele skutek, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a ani žádného jiného trestného činu. Nesouhlasil s právním závěrem soudů nižších stupňů, že by T. F. byla osobou oprávněnou užívat byt nacházející se v budově v S. ulici, v P. Obviněný zdůraznil, že vlastnické právo společnosti A., s. r. o., se vztahuje k celé budově obytného domu, nikoli ke konkrétnímu bytu. T. F. vykonávala v uvedené společnosti funkci jednatelky a současně byla její společnicí s padesátiprocentním podílem, což ji však podle obviněného nestaví do pozice vlastníka nemovitosti. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že k tomu, aby T. F. užívala byt k soukromým účelům oprávněně, musela by prvně uzavřít písemnou smlouvu o užívání části domu, např. nájemní. V protikladu k absenci právního důvodu k užívání bytu T. F. zdůraznil obviněný jeho vlastní oprávnění, ba přímo povinnost, jednat ve prospěch vlastníka nemovitosti, a to na základě smlouvy o správě nemovitostí ze dne 7. 2. 2002, uzavřené mezi společnostmi A., s. r. o., a H., s. r. o., jejímž byl on jednatelem i jediným společníkem. Obviněný dále ve svém dovolání brojil proti naplnění materiální stránky trestného činu. Uvedl, že i v případě, kdyby skutek vykazoval všechny formální znaky, nejednalo by se o trestný čin z toho důvodu, že jednání dovolatele postrádalo nezbytný stupeň společenské nebezpečnosti. O tom podle názoru obviněného svědčí jeho počínání při nakládání s bytem po vystěhování T. F. Byt pronajal panu Mgr. M. F. za vyšší než obvyklé nájemné, o čemž informoval jednatelku společnosti, T. F., která pronájem schválila. Další námitkou dovolatel napadl skutkové zjištění soudu týkající se časového úseku, v němž měl být trestný čin spáchán. Skutková věta zasazuje skutek do časového období od 13. 5. 2005 do 31. 5. 2005. Obviněný byl však přesvědčen, že správně k němu mohlo dojít nejdříve dne 19. 5. 2005, kdy došlo k otevření předmětného bytu za asistence policie. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí obsahově navazujících a aby buď sám ve věci rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, nebo aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že zároveň Nejvyšší soud vysloví závazný právní názor, kterým vyloučí trestnost skutku.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantními námitkami se pak bylo možno zabývat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl dle jeho názoru v předcházejícím řízení dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze jakkoli zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Jednání, které obvodní soud kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., spočívalo v tom, že Mgr. M. H. v době od 13. 5. 2005 do 31. 5. 2005 jako jednatel společnosti H., s. r. o., se sídlem P., V Z., spravující na základě smlouvy o správě nemovitostí ze dne 7. 2. 2002 dům v P., S., vystěhoval z bytu, nacházejícího se v uvedeném domě a náležejícího společnosti A., s. r. o., a její spolumajitelce a jednatelce T. F. jednak věci patřící společnosti A., s. r. o., jednak osobní věci jednatelky společnosti a jejího zesnulého manžela N. F., vyměnil zámek od bytu a byt pronajal další osobě.
Námitky zpochybňující naplnění znaku „oprávněné osoby“ a materiální stránky trestného činu odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud je posoudil jako důvodné.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Nejvyšší soud předesílá, že se jedná o samostatnou skutkovou podstatu. Objektem, tj. zákonem chráněným zájmem, je zde zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Právní praxe považuje za oprávněnou osobu především vlastníka domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň uživatelem (srov. nález Ústavního Soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, publikovaný pod č. 182/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Oprávnění vlastníka věc užívat vyplývá z jeho vlastnického práva. Není-li vlastník současně také uživatelem domu, bytu nebo nebytového prostoru, mohou být dále osobami oprávněnými ve smyslu citovaného ustanovení nájemce a podnájemce (srov. k tomu §663 až §720 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský zákoník“, a §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů), přičemž nájem i podnájem se může týkat části domu, bytu nebo nebytového prostoru. Oprávněné osobě pak neoprávněně brání v užívání bytu zejména ten, kdo prostřednictvím jakéhokoliv neoprávněného zásahu do práva oprávněné osoby této znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. např. znemožňuje vstup do bytu výměnou zámku, zabraňuje v praní prádla apod. (č. 8/1999 Sb. rozh. tr.). Poněvadž trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru je trestným činem úmyslným, musí zavinění pachatele ve formě přímého či nepřímého úmyslu [§4 písm. a), b) tr. zák.] zahrnovat i znaky objektivní stránky trestného činu.
V posuzované věci je nesporné, že vlastníkem budovy na ulici S., v P., byla v rozhodném období společnost A., s. r. o., (výpis z katastru nemovitostí je založen na č. l. 31 trestního spisu). V souladu s ustanoveními občanského zákoníku (viz §133 odst. 2) nabyla tato obchodní společnost vlastnické právo k budově vkladem do katastru nemovitostí vedeného u příslušného katastrálního úřadu (Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha). Jelikož společnost A., s. r. o., jakožto obchodní společnost je právnickou osobou s právní subjektivitou (srov. §56 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obchodní zákoník“), je způsobilá mít v konkrétních právních vztazích příslušná práva a povinnosti (viz §18 občanského zákoníku). Fyzické osoby, byť by se jednalo o společníky nebo členy statutárního či jiného orgánu společnosti, nemohou bez dalšího vystupovat v právních vztazích namísto obchodní společnosti. Každý společník obchodní společnosti s ručením omezeným má nepochybně práva a povinnosti, jejichž rozsah je určován výší obchodního podílu společníka, přičemž tato výše se určuje podle poměru vkladu k základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§114 odst. 1 obchodního zákoníku). Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným představuje jak míru účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti, tak míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti, i když se obchodní podíl vyjadřuje v penězích a má tudíž majetkový aspekt, je souborem majetkových a nemajetkových práv a povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 2 Odon 46/97, publikované pod č. 99, sešit 14, ročník 1998, časopisu Soudní judikatura). Podstatou práva nájmu bytu je však ve smyslu §685 a násl. občanského zákoníku přenechání bytu pronajímatelem za nájemné do užívání nájemci na základě nájemní smlouvy. Právo nájmu bytu je totiž vázáno na fyzickou osobu, jehož prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba svou potřebu bydlení. U právnické osoby však nelze uvažovat o potřebě bytu k bydlení jí samotné jako subjektu občanskoprávních vztahů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 213/97 a ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99). Z ustanovení obchodního zákoníku však nelze dovodit vázanost nebo snad dokonce spojení výkonu práv společníka s konkrétní částí majetku společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 4289, sešit 1, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Podle citovaného rozhodnutí obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nelze spojovat s konkrétní částí základního jmění společnosti a nelze ani dovozovat, že jeho součástí je dokonce právo nájmu ke konkrétnímu bytu.
Zcela v rozporu s uvedenými rozhodnutími, z nichž vychází soudní praxe, je právní názor soudů obou stupňů rozhodujících v trestní věci obviněného Mgr. M. H. Oba soudy totiž založily svůj závěr o vině obviněného na tom, že poškozená T. F. na základě vlastnictví obchodního podílu ve společnosti A., s. r. o., byla oprávněna užívat byt v domě, jehož majitelem byla uvedená obchodní společnost (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 usnesení odvolacího soudu). Závěr soudů o právu poškozené byt užívat z titulu společnice majitele nemovitosti A., s. r. o. tak nemá za daných skutkových okolností oporu v žádném hmotně právním ustanovení platného právního řádu.
Vada v právním posouzení skutku, resp. jeho části týkající se vzniku práva nájmu k bytu poškozené T. F. z titulu vlastnictví obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, jež byla majitelem nemovitosti, byla odvolatelem vytčena zcela právem. V této části tedy Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, a proto zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit, že za určitých okolností nelze zcela vyloučit možnost užívání bytu osobami, které např. vykonávají funkci statutárního orgánu obchodní společnosti, v domě, jež společnost vlastní. V posuzované věci totiž mohlo T. F. svědčit užívací právo k bytu z titulu výkonu funkce jednatelky společnosti A., s. r. o. Z obsahu provedeného dokazování totiž vyplývá, že tento byt byl využíván jednak k provozování činnosti obchodní společnosti A., s. r. o., k přechovávání dokumentů a písemností nezbytných k podnikání. Rovněž sám obviněný předmětný byt využíval k jednání s nájemníky jednotlivých bytů v domě, přičemž si tak počínal na základě zmocnění k výkonu funkce správce nemovitosti. Např. svědkyně Ž. V. vypověděla, že v dotčeném bytě prováděl obviněný vyúčtování nájemného (č. l. 197 trestního spisu). Současně však poškozená T. F. uvedla, že se v bytě zdržovala po dobu, kdy přijela do České republiky za účelem zajištění podnikatelské činnosti ve společnosti A., s. r. o., tedy bylo-li třeba v P. zařídit určité obchodní záležitosti. V bytě měla rovněž své osobní věci, byt byl zařízen k bydlení (následně byl jako zařízený pronajat svědkovi Mgr. M. F.). Z toho lze usuzovat, že byt byl vyčleněn pro podnikatelské aktivity společnosti A., s. r. o., současně však byl využíván i pro účely bydlení (byť nešlo o trvalé bydlení), a to T. F. jako jednatelkou společnosti. Tento způsob užívání bytu tak postačoval k naplnění jeho účelu, neboť podle stanoviska soudní praxe i právní teorie je bytem místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení (srovnej č. 90/2003 Sb. rozh. civ.).
V dané věci tak nešlo o typickou situaci vyloučení práva užívání bytu společníkem, resp. jednatelem obchodní společnosti, jež vlastní bytový dům, tedy z jiného důvodu, než ze kterého vycházely soudy nižších stupňů. Po vyřešení otázky možnosti vzniku práva užívat předmětný byt poškozenou, jež tvoří jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., bude nutné zabývat se materiální stránkou tohoto trestného činu. Dovolací soud se neztotožnil s hodnocením stupně společenské nebezpečnosti jako „rozhodně vyššího než nepatrného“ (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), a naopak shledal dovolatelovu námitku absence materiální stránky trestného činu důvodnou.
Účelem dané skutkové podstaty je ochrana nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Cílem tohoto ustanovení je přitom poskytnout ochranu zejména osobám užívajícím dům, byt nebo nebytový prostor plnohodnotně, v celém rozsahu tohoto užívacího práva (např. dlouhodobě, soustavně apod.) tak, aby se dalo uvažovat o trvalém uspokojování potřeby bydlet. V posuzované věci se o takové plnohodnotné užívání bytu nejednalo. T. F. sama tvrdila, že se v bytě zdržovala dvakrát až třikrát do roka (viz její výpověď u hlavního líčení, č. l. 183), a byt byl dále využíván i k vyřizování některých administrativních záležitostí spojených s obchodní činností společnosti A., s. r. o. Protože tedy nešlo o typický případ zásahu do práva užívání bytu, k jehož ochraně slouží uvedená skutková podstata, bylo třeba tuto okolnost zohlednit při posuzování materiální stránky trestného činu, neboť stupeň společenské nebezpečnosti činu snižovala.
Stejný vliv na materiální stránku činu mělo i samotné počínání obviněného spočívající ve vystěhování osobních věcí poškozené T. F. a její přítelkyně, která s jejím souhlasem dočasně v bytě přebývala. Bylo prokázáno, že obviněný byt pronajal Mgr. M. F., což činil oprávněně jako jednatel společnosti H., s. r. o., jež byla správcem nemovitosti na základě smlouvy o správě nemovitostí ze dne 7. 2. 2002 založené na č. l. 33 a násl. Nový nájemce bytu řádně platil úhradu za užívání bytu, podle tvrzení obviněné dokonce vyšší nájemné, než bylo běžné. Obviněný tímto vlastníka nemovitosti, společnost A., s. r. o., nijak nepoškodil, naopak mu zajistil příjem a jednal tak v jeho prospěch. Z trestního spisu nevyplývá, že by společnost A., s. r. o., projevila nesouhlas s pronájmem bytu panu Mgr. M. F., neboť nečinila žádné kroky, kterými by se pokusila o zrušení nájemní smlouvy, vystěhování nájemníka apod. Sama poškozená jako jednatelka společnosti dodatečně souhlasila s dalším užíváním bytu novým nájemcem. Samozřejmě Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že obviněný určitým způsobem jednal tak, aby poškodil osobu jednatelky T. F., s níž měl zřejmě neshody. Určitým způsobem jí znesnadnil jednak možnost pobytu po příjezdu do České republiky, neboť si musela najít náhradní bydlení, zajistit si navrácení svých osobních věcí, jakož i listin týkajících se obchodní činnosti společnosti A., s. r. o., které obviněný nechal odvézt na velvyslanectví R. f. v P. Na druhé straně však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nikoli každé vybočení z obecných norem slušného chování, či dokonce poškozování osobních práv jednotlivce, může být považováno za protiprávní ve smyslu trestního zákona. Trestní represe je krajním prostředkem určeným k ochraně nejdůležitějších celospolečenských zájmů a oprávněných zájmů a práv osob a dalších subjektů a její použití přichází v úvahu tam, kde prostředky jiných právních odvětví k ochraně nepostačují. Podmínkou trestnosti protiprávního jednání je kromě naplnění formálních znaků určitého trestného činu také stupeň společenské nebezpečnosti, který u dospělých pachatelů musí být vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Nejvyšší soud proto zaujal jednoznačné stanovisko, že materiální stránka trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. v posuzované věci nebyla naplněna, jelikož stupeň nebezpečnosti pro společnost, přestože není vyloučeno naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost. Neodpovídal totiž ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tedy na podkladě dovolání obviněného v rozsahu a z důvodů uvedených v tomto mimořádném opravném prostředku přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a předcházející řízení a zjistil, že dovolání je důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil podle §265 odst. 1 rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového řízení bude nejprve třeba zabývat se naplněním formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, v případě, že soud dospěje k závěru, že všechny znaky předmětný skutek obsahuje, bude nutné dále vyhodnotit i materiální stránku trestného činu s ohledem na právně závazný názor dovolacího soudu uvedený výše (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová