ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.405.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 405/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný M. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 83/2004, takto:
Z podnětu dovolání obviněného M. Ž. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 12 T 83/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. Ž. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 12 T 83/2004, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel obchodní společnosti B. e. , s. r. o., P. , převzal dne 6. 11. 2002 v hotelu V. v B. od Ing. M. B. jako zástupce obchodní společnosti C. – F. G. , a. s., P. , peněžní částku ve výši 100 000,- Kč jako zálohu na obstarání ojetého motorového vozidla, avšak toto ve sjednané lhůtě neobstaral, přijatou zálohu přes opakované urgence nevrátil a peníze použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil obchodní společnosti C – F. G. , a. s., P. , škodu ve výši 100 000,- Kč.
Za to byl obviněnému podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Současně byla obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, „aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.“ Obviněný byl rovněž podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázán k náhradě škody ve výši 80 000,- Kč poškozené obchodní společnosti C – F. G. , a. s., P.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný M. Ž. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 18. 1. 2007, jeho obhájci dne 24. 10. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 23. 10. 2006.
Citovaným rozhodnutím předcházel rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 12 T 83/2004, kterým byl obviněný Miroslav Židoň podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro shora popsaný skutek. Tento rozsudek však byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 520/2005, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, podal obviněný M. Ž. dne 27. 12. 2006 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle obviněného napadené usnesení a jemu předcházející odsuzující rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a navíc bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž by byly pro takové rozhodnutí splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
Obviněný M. Ž. v úvodu svého dovolání poukazuje na první rozsudek vynesený v této věci, kterým byl zproštěn obžaloby poté, co soud prvního stupně rozhodl ve shodě s ustálenou judikaturou o tom, že žalovaný skutek není trestným činem zpronevěry. Následně obviněný rozebírá odvolání státního zástupce podané proti zprošťujícímu rozsudku, přičemž upozorňuje na pochybení, kterých se měl státní zástupce dopustit při své argumentaci. V návaznosti na to pak obviněný vytýká odvolacímu soudu, že zrušil zprošťující rozsudek a dal soudu prvního stupně závazný pokyn k právní kvalifikaci žalovaného skutku jako trestného činu zpronevěry, aniž by se jakkoli vypořádal s obhajobou obviněného a s platnou judikaturou. V další části dovolání se obviněný zabývá usnesením odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, a odsuzujícím rozsudkem, který mu předcházel. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek, jímž byl uznán vinným, a to jako trestný čin zpronevěry, přestože podstatou tohoto trestného činu je úmyslné přisvojení si svěřené věci, tedy věci cizí, zatímco peníze, které obviněný převzal od poškozené obchodní společnosti, okamžikem převzetí přešly do majetku obchodní společnosti, za niž byl oprávněn jednat, a nemohly být tudíž pro obviněného cizí věcí svěřenou mu poškozenou obchodní společností. Peníze totiž převzal na podkladě kupní smlouvy uzavřené mezi poškozenou obchodní společností a obchodní společností, jejímž byl jednatelem, a to jako zálohu na kupní cenu za vozidlo, které měla jím zastupovaná obchodní společnost dodat poškozené obchodní společnosti. Obviněný je proto přesvědčen, že nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst.1, odst. 2 tr. zák., i když neopatřil vozidlo poškozené obchodní společnosti a nevrátil poskytnutou zálohu. V této souvislosti obviněný poukazuje na dvě shodně vyznívající rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaná pod sp. zn. 7 Tdo 928/2002 a sp. zn. 5 Tdo 216/2003, jež se zabývají touto právní otázkou.
Obviněný M. Ž. rovněž vytýká odvolacímu soudu, že zamítl odvolání obviněného podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli odvolací soud si byl vědom nesouladu mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozsudku, a sám se nepřípustně pokusil napravit zmíněné pochybení. Podle názoru obviněného odvolací soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž byl k takovému postupu oprávněn, a ohledně charakteru smlouvy uzavřené mezi obviněným M. Ž. jako zástupcem obchodní společnosti B. e. , s. r. o., a Ing. M. B. jako zástupcem obchodní společnosti C – F. G. , a. s., dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně. Zatímco ten, a to i v dřívějším zprošťujícím rozsudku, vyhodnotil uvedenou smlouvu ve shodě s provedenými důkazy jako smlouvu kupní, odvolací soud na základě stejných důkazů, které ale sám neprovedl, pokládá tuto smlouvu za obstaravatelskou podle §733 a násl. občanského zákoníku. Z toho pak odvolací soud dovodil, že částka ve výši 100 000,- Kč i poté, co ji převzal obviněný, byla stále majetkem poškozené obchodní společnosti. Z napadeného usnesení tak podle obviněného zřetelně čiší snaha odvolacího soudu, aby věc meritorně skončil odsuzujícím výrokem i přesto, že rozsudek soudu prvního soudu je vadný. Jak dále obviněný upozornil, soud prvního stupně nijak nedoplnil dokazování provedené před vynesením prvního (zprošťujícího) rozsudku ve věci a důkazy ani diametrálně odlišně neposoudil, zejména nezměnil své závěry ohledně charakteru předmětné smlouvy, přesto uznal dovolatele vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry. Z odůvodnění dalšího (odsuzujícího) rozsudku podle názoru obviněného vyplývá, že soud prvního stupně tak rozhodl pouze s ohledem na pokyn daný mu odvolacím soudem. Takový rozsudek podle názoru obviněného nemůže obstát, takže jej měl odvolací soud z podnětu podaného odvolání zrušit, a nikoli se v odůvodnění svého rozhodnutí nepřípustně snažit o odstranění jeho nedostatků, navíc bez toho, aby se odpovídajícím způsobem vypořádal s argumenty obhajoby.
Obviněný M. Ž. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. řádu zrušil napadené usnesení a taktéž rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265m tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. Ž. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolací argumentace z větší části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože dovolatel polemizuje s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a uplatňuje zcela irelevantní námitky směřující nikoli proti napadenému rozhodnutí, nýbrž proti rozhodnutím jiným. Takové námitky nelze obsahově podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Za relevantní námitku týkající se nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení, konkrétně výkladu právních úkonů z hlediska práva občanského, případně obchodního, státní zástupce považuje toliko námitku podaného dovolání, podle které charakter smlouvy je třeba posuzovat podle jejího obsahu, nikoli pouze podle názvu smlouvy nebo výrazů v ní použitých.
K této námitce státní zástupce především shrnul, co vyplývá ze skutkových zjištění ohledně uzavřené ústní dohody, dále srovnal, jak soudy obou stupňů posuzují tuto ústní dohodu, a poté poukázal na pochybení a opomenutí, kterých se při svém hodnocení dopustily. Podle státního zástupce soud prvního stupně, byť to výslovně nedeklaroval, vycházel z toho, že šlo o kupní smlouvu, a rozhodl o vině trestným činem zpronevěry jen s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu obsažený v jeho usnesení ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 520/2005, zatímco odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, konstatoval, že šlo o smlouvu o obstarání věci podle §733 občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu, podle něhož mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena smlouva o obstarání věci podle §733 občanského zákoníku, státní zástupce považuje přinejmenším za sporný, neboť odvolací soud pominul skutečnost, že podle skutkových zjištění šlo o smlouvu uzavřenou mezi dvěma obchodními společnostmi. Takové vztahy se v zásadě řídí obchodním zákoníkem. Navíc v případě uzavření obstaravatelské smlouvy je obstaravatel povinen podle §734 občanského zákoníku vydat písemné potvrzení, ve kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání. Podle státního zástupce však ze skutkových zjištění nevyplývá nejen existence takového potvrzení, ale ani to, že by poškozený požadoval jeho vydání nebo že by byla sjednána výše odměny za obstarání. Byla pouze sjednána kupní cena a její součástí byla zálohově vyplacená částka ve výši 100 000,- Kč.
V návaznosti na shora uvedené skutečnosti a s poukazem na ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 odst. 1 obchodního zákoníku, která stanoví, jak posuzovat právní úkon, případně projev vůle v občanskoprávních a obchodních vztazích, státní zástupce dospívá k závěru, podle něhož dosud zjištěné okolnosti v žádném případě neopravňují ke kategorickému závěru, jaký učinil odvolací soud, tj. že vůle obviněného a poškozeného směřovala k uzavření smlouvy o obstarání věci podle §733 občanského zákoníku. Stejně tak státní zástupce zatím nemohl bez výhrad přisvědčit tvrzení obviněného, podle něhož šlo o kupní smlouvu, protože ve smyslu §410 odst. 2 obchodního zákoníku se za kupní smlouvu nepovažuje smlouva, podle níž převážná část závazku strany, která má zboží dodat, spočívá ve vykonání činnosti. Jelikož charakter předmětné smlouvy má zásadní význam z hlediska trestní odpovědnosti obviněného, státní zástupce uzavírá, že skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě ve spojení se skutkovými zjištěními obsaženými v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů zatím neumožňují učinit právní závěr o tom, zda obviněný M. Ž. naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Závěrem svého vyjádření k podanému dovolání státní zástupce pro úplnost dodal, že v odsuzujícím rozsudku je vadně formulovaná povinnost obviněného, aby ve zkušební době nahradil škodu způsobenou trestným činem, která mu byla uložena podle §59 odst. 2 tr. zák., protože zde chybí výraz „podle svých sil“, čímž se tato povinnost stává kategorickou bez ohledu na objektivní možnosti obviněného.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně napadené dovoláním a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal uvedenému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou podat dovolání, učinil tak prostřednictvím obhájce, jak vyžaduje ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu, a dovolání, které splňuje obsahové náležitosti dané ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu, podal včas a na správném místě (§265e tr. řádu). Dovolání směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu].
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně i řízení, jež mu předcházelo, a to v rozsahu, který odpovídá opodstatněně uplatněným dovolacím námitkám. K námitkám jdoucím mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů nepřihlížel. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. Ž. je částečně důvodné.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. Ž. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu s tvrzením, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro tento postup.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že první z citovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr v otázce, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Druhý zmíněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu se vztahuje na případy, když došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání věci, a procesní strana tak byla zbavena přístupu k druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů podle citovaných ustanovení jsou ty námitky, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný M. Ž. a které směřují primárně proti porušení procesních pravidel. Takovými jsou zejména výtky obviněného týkající se postupu odvolacího soudu, který údajně nepřípustně hodnotil důkazy provedené pouze soudem prvního stupně, dále námitky proti nedostatečné argumentaci k uplatněné obhajobě v odůvodněních rozhodnutí obou soudů, tvrzení obviněného o nevypořádání se s platnou judikaturou, o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně vzhledem k jeho nedostatečnému odůvodnění a polemika obviněného s hodnocením důkazů. Zcela irelevantní pak jsou námitky dovolatele zaměřené proti jiným úkonům a rozhodnutím, než která mohou být předmětem přezkumu na podkladě podaného dovolání, např. proti důvodům odvolání státního zástupce podaného proti původnímu (zprošťujícímu) rozsudku soudu prvního stupně v této věci a proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen tento zprošťující rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nesprávně byl rovněž uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jestliže dovolatel v jeho rámci pouze poukazuje na zamítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí, přestože v této věci soud druhého stupně projednal odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je až po věcném přezkoumání napadeného rozsudku, a nikoli z důvodů procesních bez věcného přezkoumání věci.
Naopak, za opodstatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud argumenty obviněného M. Ž. , kterými vytýká nesprávné hmotně právní posouzení podstatné skutkové okolnosti případu, tedy charakteru smlouvy, jež byla uzavřena mezi ním jako jednatelem obchodní společnosti B. e. , s. r. o., a poškozenou obchodní společností C – F. G. , a. s.
Je nutné přisvědčit námitce dovolatele, s níž se ve svém vyjádření k podanému dovolání ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že přesné stanovení typu smlouvy uzavřené mezi obchodními společnostmi B. e. , s. r. o., a C. – F. G. , a. s., je rozhodující pro posouzení právní otázky, jaký charakter měla peněžní částka ve výši 100 000,- Kč, kterou předal svědek Ing. M. B. obviněnému M. Ž. , zda přešla do vlastnictví obchodní společnosti B. e. , s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný, a zda tedy byla pro obviněného cizí věcí, jejímž nevrácením obchodní společnosti C – F. G. , a. s., si ji obviněný přisvojil, a mohl tak spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
V posuzované věci soudy nižších stupňů shodně považovaly za cizí svěřenou věc peněžní částku ve výši 100 000,- Kč, kterou obviněný M. Ž. jako jednatel obchodní společnosti B. e. , s. r. o., převzal dne 6. 11. 2002 v hotelu V. v B. od Ing. M. B. jako zástupce obchodní společnosti C – F. G. , a. s., a to v podobě zálohy na nákup ojetého motorového vozidla, které ovšem v dohodnuté lhůtě deseti dnů ani později nedodal poškozené společnosti a poskytnutou zálohu nevrátil. Z formálního hlediska zde Nejvyšší soud především poznamenává, že označení obou obchodních společností je v rozsudku soudu prvního stupně i v usnesení odvolacího soudu nepřesné a neshoduje se s jejich názvy (obchodními firmami) podle obchodního rejstříku.
Za závažný nedostatek, který má vliv na otázku viny a právní kvalifikace posuzovaného skutku, však Nejvyšší soud považuje skutečnost, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly tím, na základě jaké smlouvy došlo k předání peněžní částky ve výši 100 000,- Kč obviněnému M. Ž. Jde přitom o podstatnou skutkovou okolnost, která musí být přiléhavě hmotně právně posouzena, byť nikoli podle trestního práva, nýbrž podle jiných právních odvětví upravujících otázky závazkových vztahů.
V popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není žádná zmínka o charakteru posuzované smlouvy, od něhož se odvíjí právní povaha předmětné peněžní částky. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, soudy nižších stupňů se shodují pouze v tom, že smlouva byla uzavřena ústně mezi dvěma podnikatelskými subjekty, ovšem zatímco soud prvního stupně ji ve svém rozsudku posoudil jako smlouvu kupní uzavřenou podle obchodního zákoníku, odvolací soud ji ve svém usnesení napadeném dovoláním posoudil jako smlouvu o obstarání věci podle §733 a násl. občanského zákoníku. Odvolací soud vysvětlil tento odlišný závěr tím, že obviněný M. Ž. převzal od Ing. M. B. peněžní částku ve výši 100 000,- Kč proto, aby pro poškozenou obchodní společnost zajistil do určitého data dodání konkrétního motorového vozidla, takže nemohlo jít o smlouvu kupní, nýbrž muselo jít o smlouvu o obstarání věci. Odvolací soud argumentoval rovněž zněním zálohové faktury, kterou obchodní společnost B. e. , s. r. o., vystavila poškozené obchodní společnosti C – F. G. , a. s. Na této faktuře je vedle jiných údajů uvedena věta: „Obstaravatel se zavazuje, že vozidlo nepochází z trestné činnosti, jsou k němu čtyři klíče a servisní knížka.“
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tvrzení odvolacího soudu, podle něhož závazek k dodání věci svědčí pro obstaravatelkou smlouvu a vylučuje vznik závazkového vztahu uzavřením kupní smlouvy, nemá oporu v příslušných hmotně právních předpisech, podle nichž je třeba smlouvu posoudit. Kupní smlouvou, bez ohledu na to, zda uzavřenou podle obchodního či občanského zákoníku, se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo, ale v okamžiku jejího sjednání ještě prodávající nemusí být vlastníkem věci, která má být dodána až v předem dohodnuté lhůtě. Tudíž ani zjištěná skutečnost, že motorové vozidlo objednané poškozeným mělo být dodáno do určitého data po zaplacení zálohy, ještě neznamená, že mezi obchodní společností zastoupenou obviněným M. Ž. a poškozenou obchodní společností zastoupenou Ing. M. B. nemohla být uzavřena kupní smlouva a že by muselo jít o smlouvu o obstarání věci. Rovněž vystavenou zálohovou fakturu nelze vzít bez dalšího za podklad určující typ uzavřené smlouvy. Faktura je pouze účetním dokladem a v tomto případě je navíc na faktuře, o kterou odvolací soud opírá svůj právní názor na povahu smlouvy, poškozená společnost označena jako kupující, a nikoli jako objednatel, takže ani z jejího textu nelze jednoznačně uzavřít, zda jde o fakturu vystavenou na základě smlouvy o obstarání věci či kupní smlouvy.
Pro určení charakteru uzavřené smlouvy je vždy rozhodující, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. K právnímu posouzení této otázky však ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně, která odvolací soud vyhodnotil jako správná a úplná, zatím chybí dostatečný podklad.
Vychází-li Nejvyšší soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, lze konstatovat, že v tomto případě došlo ke vzniku závazkového vztahu mezi dvěma obchodními společnostmi, a to C – F. G. , a. s., a B. e. , s. r. o., následujícím způsobem. Předseda představenstva první jmenované obchodní společnosti, tj. Ing. M. B. , kontaktoval jednatele druhé obchodní společnosti, tj. obviněného M. Ž. , na základě internetové nabídky a jejich osobní jednání vyústila v ústní dohodu, podle které měla obchodní společnost B. e. , s. r. o., dodat do deseti dnů od zaplacení zálohy ve výši 100 000,- Kč obchodní společnosti C – F. G. , a. s., předem dohodnutý typ ojetého motorového vozidla zn. B. , rok výroby 2001, černá metalíza, včetně dokladů k němu. Dohodnuta byla rovněž cena, kterou měla poškozená společnost zaplatit za toto vozidlo. Zálohu uhradil Ing. M. B. dne 6. 11. 2002 v hotovosti do rukou obviněného M. Ž. Smluvní strany si nedohodly podmínky pro vrácení zálohy v případě nedodržení lhůty k dodání vozidla. Účastníci smlouvy se rovněž nedohodli na žádné finanční odměně pro obchodní společnost B. e. , s. r. o., za dodání (obstarání) vozidla. Vozidlo nebylo dodáno ve sjednané lhůtě ani nikdy později. Poškozená obchodní společnost bezprostředně po uplynutí sjednané lhůty písemným podáním datovaným dnem 9. 12. 2002 a zaslaným doporučeně na adresu sídla obchodní společnosti B. e. , s. r. o., oznámila, že odstupuje od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a žádá vrátit zpět složenou zálohu ve výši 100 000,- Kč. Záloha jí ale vrácena nebyla a až po zahájení trestního stíhání byla poškozené společnosti v měsíci květnu 2003 vložena na její účet peněžní částka ve výši 20 000,-Kč k úhradě škody.
Jak tedy vyplývá z uvedených skutkových zjištění, předmětem smlouvy bylo dodání movité věci za předem dohodnutou kupní cenu a závazkový vztah vznikl mezi dvěma obchodními společnostmi. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že základem soukromoprávní úpravy společenských vztahů je občanský zákoník, ovšem závazkové vztahy vznikající mezi dvěma podnikatelskými subjekty se zásadně řídí obchodním zákoníkem. Ten totiž ve vztahu k občanskému zákoníku představuje zvláštní zákon, který upravuje ty otázky, jež jsou pro oblast podnikání více či méně specifické. Jen tehdy, nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského (§1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obchodní zákoník“). Pro správné posouzení toho, na základě jaké smlouvy mělo být v projednávané věci dodáno předmětné motorové vozidlo, bylo tudíž nutné objasnit, zda vznik závazkového právního vztahu souvisel s podnikatelskou činností obchodní společnosti B. e. , s. r. o. Podstatné je rovněž to, kdo měl být vlastníkem vozidla v okamžiku, kdy mělo být vlastnické právo k němu převedeno na poškozenou obchodní společnost. Jak již bylo shora uvedeno, prodávající nemusí být v okamžiku sjednání kupní smlouvy ještě vlastníkem věci, ale musí se jím stát do doby, kdy má dojít k přechodu vlastnického práva na kupujícího, pokud v této době nemá z jiného důvodu právo převést vlastnické právo na kupujícího (např. jako komisionář v případě komisionářské smlouvy podle §577 a násl. obchodního zákoníku). Jestliže obchodní společnost B. e. , s. r. o., nejprve sama nakoupila vytypovaná ojetá motorová vozidla a poté převedla vlastnické právo k nim ve sjednané lhůtě po doplacení kupní ceny na kupující, peníze poskytnuté ve formě zálohy na koupi vozidla poškozenou obchodní společností C – F. G. , a. s., přešly do majetku obchodní společnosti B. e. , s. r. o., a pro obviněného M. Ž. , jenž jako statutární orgán této obchodní společnosti byl oprávněn nakládat s jejím majetkem, předmětné peníze nemohly být nejméně do doby, kdy poškozená obchodní společnost odstoupila od smlouvy a dožadovala se vrácení složené zálohy, takovou věcí, kterou by obviněný mohl zpronevěřit na úkor poškozené obchodní společnosti C – F. G. , a. s. Z ustanovení obchodního zákoníku o kupní smlouvě totiž nevyplývá, že by se prodávající stával vlastníkem peněz, které přijme jako kupní cenu nebo zálohu na ni, teprve splněním závazku, tedy dodáním zboží kupujícímu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jednoznačný závěr o charakteru smlouvy, na jejímž podkladě obviněný M. Ž. převzal od Ing. M. B. peněžní částku ve výši 100 000,- Kč, je nezbytný právě pro úvahy o možných trestněprávních důsledcích posuzovaného činu. Podle dosavadní soudní praxe vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 23/2003 Sb. rozh. tr. totiž platí, že převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného.
Jak již výše Nejvyšší soud konstatoval, ze skutkového stavu věci popsaného ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, jaká smlouva předcházela předání peněžní částky ve výši 100 000,- Kč do rukou obviněného M.. Ž. , takže nelze vyloučit, že v okamžiku spáchání posuzovaného činu, pro který byl obviněný odsouzen, tyto peníze již patřily obchodní společnosti B. e. , s. r. o., a mohly být zpronevěřeny pouze na její úkor. Nelze zatím vyloučit ani druhou možnost, a to že skutečně mezi obviněným jako zástupcem obchodní společnosti B. e. , s. r. o., a Ing. M. B. jako zástupcem poškozené obchodní společnosti C – F. G. , a. s., byla uzavřena smlouva o obstarání věci podle §733 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jak to dovodil v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Obchodní zákoník totiž takový typ smlouvy nezná, proto lze i na závazkový vztah dvou obchodních společností použít v tomto případě občanský zákoník. Smlouva o obstarání věci je zvláštním podtypem smlouvy příkazní a ve většině případů dopadá na obstaravatelské služby, a nikoli na obstarání (resp. dodání) určité movité věci, byť ani to není vyloučeno. Navíc zákon v případě smlouvy o obstarání věci umožňuje, aby obstaratel ve vztahu k třetím osobám jednal jménem svým, nikoli jménem objednatele, a cena předmětu obstarání může v zahrnovat i odměnu za obstarání. O uzavření této smlouvy však musí obstaratel vydat objednateli písemné potvrzení, v kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání (§734 občanského zákoníku). Jde o jednostrannou povinnost obstaratele bez ohledu na skutečnost, zda objednatel požádá o vystavení uvedeného potvrzení. Stávající skutková zjištění v posuzovaném případě nevypovídají o tom, že by takové potvrzení obviněný M. Ž. jako jednatel obchodní společnosti B. e. , s. r. o., vystavil Ing. M. B. jako předsedovi představenstva poškozené obchodní společnosti C – F. G. , a. s. Naopak vyplývá z nich, že poškozená obchodní společnost dne 9. 12. 2002 podle §345 odst. 1, odst. 2 obchodního zákoníku písemně odstoupila nikoli od smlouvy o obstarání věci, nýbrž od smlouvy kupní uzavřené ústně s obchodní společností B. e. , s. r. o., jejímž předmětem byla dodávka konkrétního ojetého motorového vozidla ve lhůtě do 8. 12. 2002 za kupní cenu ve výši 1 270 0000,- Kč po splnění podmínky spočívající v zaplacení zálohy ve výši 100 000, Kč, protože i přes zaplacení zálohy dne 6. 11. 2002 nebylo toto vozidlo ve sjednané lhůtě dodáno.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud musel přisvědčil dovolací námitce obviněného M. Ž. , že hmotně právní posouzení smlouvy uzavřené mezi obchodní společností zastoupenou obviněným a poškozenou obchodní společností jako smlouvy o obstarání věci podle občanského zákoníku, jak to učinil odvolací soud, nemá oporu v rozhodných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, takže zatím nelze uzavřít, že stíhaný skutek, tak jak byl vymezen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným ke škodě obchodní společnosti C – F. G. , a. s.
Po zjištění, že dovolání obviněného M. Ž. je v uvedeném směru částečně důvodné, Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 12 T 83/2004, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně, který rovněž dospěl v rozhodné otázce týkající se povahy předmětné smlouvy, k nesprávnému právnímu závěru, a to i v dřívějším zprošťujícím rozsudku.
Městský soud v Brně bude v dalším řízení muset zaměřit svou pozornost na objasnění charakteru smlouvy uzavřené mezi obchodní společností B. e. , s. r. o., zastoupenou obviněným M. Ž. a poškozenou obchodní společností C – F. G. , a. s., zastoupenou Ing. M. B. Jak již Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, předmětná smlouva byla uzavřena pouze ústně. Za této situace lze její charakter zjistit jen z výpovědí účastníků a z dalších okolností. Obviněný využil svého práva a v průběhu trestního stíhání k věci nevypovídal. Svědeckou výpověď posléze odmítl i jeho otec, který měl být rovněž přítomen jednání v hotelu V. v B. Lze tedy čerpat jen z výpovědi svědka Ing. M. B. Jak je ovšem z jejího obsahu zřejmé, tato výpověď není ani ve spojení s vystavenými účetními doklady dostatečným důkazem k objasnění všech shora popsaných rozhodných skutečností. Výrazem toho je i fakt, že soudy nižších stupňů se tak diametrálně odlišují ve svých právních závěrech ohledně charakteru předmětné smlouvy. Bude tudíž nutné doplnit dokazování. Pokud jde o otázku, co bylo předmětem podnikání obchodní společnosti B. e. , s. r. o., lze mimo jiné vyjít z výpisu z obchodního rejstříku. Tento důkaz sice již soud prvního stupně provedl, ale náležitě ho nevyhodnotil ze všech zmíněných hledisek. Dále se nabízí výslech druhého ze společníků obchodní společnosti B. e. , s. r. o., L. P. , který zatím nevypovídal, a zejména důkaz účetnictvím této obchodní společnosti. Pokud se obchodní společnost B. e. , s. r. o., zabývala v rámci své podnikatelské činnosti dovozem ojetých motorových vozidel a jejich prodejem v České republice, musí to být patrné i z účetnictví této obchodní společnosti, a to včetně způsobu, zda tak činila jako kupující a prodávající nebo jako komisionář, obstaratel či jiný zprostředkovatel. V úvahu přichází rovněž výslech svědka M. Š. , který, jak je zřejmé ze zprávy Policie České republiky, Okresního ředitelství v O. , a z ověřené kopie záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení založených na č. l. 104 a 105 trestního spisu, měl s obviněným uzavřít obdobnou smlouvu pouze o několik dnů dříve. Z citovaných listin je patrné, že obviněný M. Ž. byl v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci zároveň v jiné trestní věci podezřelý ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v měsíci říjnu 2002 vylákal od poškozeného M. Š. v O. peněžní částku ve výši 100 000,- Kč jako zálohu na koupi ojetého motorového vozidla tov. zn. BMW. Přitom jak vyplývá ze zprávy Policie České republiky, obviněný M. Ž. údajně jednal jako zástupce obchodní společnosti B. e. , s. r. o., a jedinými doklady, které poškozenému předal, měly být zálohová faktura a příjmový pokladní doklad potvrzující převzetí zálohy. Z obsahu zprávy a záznamu je tedy zřejmé, že skutek, ač je posuzován jako jiný trestný čin, měl být spáchán obdobným způsobem jako skutek, který je předmětem tohoto trestního řízení. Výslech svědka M. Š. tak nepochybně může přispět k objasnění typu smlouvy, kterou obviněný uzavíral v případě, kdy zavazoval obchodní společnost B. e. , s. r. o., k dodání ojetých motorových vozidel těm, kteří o ně projevili zájem.
Podle výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně hmotně právně posoudí, jaká smlouva byla uzavřena mezi poškozenou obchodní společností C – F. G. , a. s., a obchodní společností B. e. , s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný M. Ž. V návaznosti na toto zjištění bez pochybností uzavře, zda záloha v podobě peněžní částky ve výši 100 000 Kč složená dne 6. 11. 2002 do rukou obviněného přešla do vlastnictví obchodní společnosti B. e. , s. r. o., nebo i nadále zůstala majetkem poškozené obchodní společnosti C – F. G. , a. s. Od tohoto zjištění se bude odvíjet závěr, zda jednání obviněného, který nepoužil složenou zálohu k nákupu objednaného motorového vozidla ani nevrátil poškozené obchodní společnosti C – F. G. , a. s., lze posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nebo se jedná pouze o nesplnění závazku z kupní smlouvy.
Ve svých úvahách se soud prvního stupně neopomene vypořádat i s tím, co rovněž vzal ve svých skutkových zjištěních za prokázané, tedy že dne 9. 12. 2002 poškozená obchodní společnost od smlouvy odstoupila pro nedodržení lhůty k dodání objednaného vozidla, ovšem ani poté jí obviněný nevrátil peněžní částku ve výši 100 000,- Kč. Obecně totiž řádným odstoupením od smlouvy smlouva zaniká a smluvní strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou smluvní stranou, je povinna vrátit toto plnění, které již není jejím majetkem. Pokud si tedy obviněný M. Ž. za uvedených okolností svévolně přisvojil předmětnou peněžní částku a odmítl ji vrátit obchodní společnosti C – F. G. , a. s., která mu ji poskytla jako zálohu, a nevrátil-li ji ani po účinném odstoupení od předmětné smlouvy poškozenou obchodní společností, mohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ke škodě obchodní společnosti C – F. G. , a. s., bez ohledu na to, zda šlo o kupní smlouvu nebo smlouvu jiného typu. Odstoupením od smlouvy totiž zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy (§351 odst. 1 obchodního zákoníku) a smluvní strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí (§351 odst. 2 obchodního zákoníku). Účinným odstoupením od smlouvy tedy obviněnému a obchodní společnosti B. e. , s. r. o., jejímž jménem jednal, zanikl právní důvod nadále disponovat s poskytnutým plněním v podobě zaplacené zálohy, tj. peněžní částky ve výši 100 000,- Kč, která se tak stala pro obviněného cizí věcí.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit i další vady, které nebyly vytýkány podaným dovoláním, ovšem je nutné se jich v novém meritorním rozhodnutí vyvarovat. Předně je zde rozpor ve skutkových zjištěních popsaných ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, a to pokud jde o otázku, kdo měl být trestným činem obohacen. Podle výrokové části rozsudku si obviněný M. Ž. peníze ponechal pro vlastní potřebu, podle skutkových zjištění plynoucích z odůvodnění téhož rozsudku je ponechal pro potřeby obchodní společnosti B. e. , s. r. o., za kterou jednal. Odvolací soud se v usnesení, jímž zamítl odvolání proti uvedenému rozsudku, s tímto rozporem nijak nevypořádal. V novém meritorním rozhodnutí bude tedy nutné odstranit zmíněnou nesrovnalost a jednoznačně uzavřít, kdo byl posuzovaným činem obohacen a kdo poškozen. Kdyby si totiž obviněný svévolně ponechal předmětnou peněžní částku pro vlastní potřebu, pak by bylo možné uvažovat o trestném činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaném na úkor majetku obchodní společnosti B. e. , s. r. o., za situace, jestliže by byl učiněn závěr, že šlo o zálohu poskytnutou na podkladě kupní smlouvy, která přešla do vlastnictví uvedené obchodní společnosti (viz rozhodnutí pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.), takže by nepřicházelo v úvahu spáchání trestného činu zpronevěry ke škodě majetku obchodní společnosti C – F. G. , a. s. Pro obviněného, byť byl společníkem a jednatelem obchodní společnosti B. e. , s. r. o., byl její majetek cizím svěřeným majetkem (viz §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku a přiměřeně též rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.), takže neoprávněným přisvojením si věcí (peněz) z takového majetku by mohl spáchat trestný čin zpronevěry ke škodě obchodní společnosti, jejímž jménem jednal.
Nejvyšší soud připomíná, že by zde nebyla porušena totožnost skutku, která je zachována, jestliže existuje úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, dále pokud existuje úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jestliže jsou jednání a následek alespoň částečné shodné a tato shoda spočívá v podstatných skutkových okolnostech (srov. rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Další vadou je, že rozsudkem soudu prvního stupně byla obviněnému M. Ž. s odkazem na ustanovení §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby ve zkušební době nahradil škodu způsobenou trestným činem. Soud prvního stupně ovšem v tomto výroku neuvedl, že obviněný musí tuto povinnost splnit „podle svých sil“, takže mu uložil povinnost nahradit škodu ve zkušební době bez ohledu na osobní, majetkové a výdělkové poměry obviněného, což je v rozporu s citovaným ustanovením trestního zákona. Odvolací soud nenapravil zmíněné pochybení. V novém řízení, pokud soud prvního stupně opět dospěje k výroku o vině a bude ukládat trest, jehož součástí bude i přiměřená povinnost k náhradě škody, musí ukládanou povinnost naformulovat ve shodě s ustanovením §59 odst. 2 věta druhá tr. zák. Konečně soud prvního stupně odstraní nedostatky v označení obchodních společností, kterých se týká skutkový děj.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a rovněž jsou povinny podle §265s odst. 2 tr. řádu respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného M. Ž. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y