ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.490.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 490/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 5. 2007 o dovolání Nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 7 To 338/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 339/98, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 7 To 338/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného M. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 2 T 339/98, byl obviněný M. K. v řízení proti uprchlému uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 20. 11. 1995 v K., okres H., v advokátní kanceláři JUDr. P. K. pod záminkou zakoupení dostihového koně uzavřel se Z. M. smlouvu o zapůjčení finanční částky ve výši 335.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 20. 12. 1995, když roku 1996, v přesně nezjištěné době, vrátil pouze částku 100.000,- Kč, zatímco zbytek škody ve výši 235.000,- Kč neuhradil.
Za tento trestný čin byl obviněný M. K. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Z. M., bytem K., okres H., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadl obviněný M. K. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 7 To 338/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. podle §226 písm. e) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, spočívající v tom, že dne 20. 11. 1995 v K., okres H., v Advokátní kanceláři JUDr. P. K. pod záminkou zakoupení dostihového koně uzavřel se Z. M. smlouvu o zapůjčení finanční částky ve výši 335.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 20. 12. 1995, na základě které zapůjčené peníze převzal, avšak dostihového koně nezakoupil a peníze použil pro svoji potřebu a způsobil tak Z. M. škodu ve výši nejméně 335.000,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť zanikla trestnost činu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala Nejvyšší státní zástupkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že nelze souhlasit s názorem Krajského soudu v Brně ohledně zániku trestnosti činu obviněného M. K. z důvodu zániku nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák. (správně §65 tr. zák. – srov. §16 odst. 1 tr. zák). Podle tohoto ustanovení trestnost činu, který v době spáchání činu byl pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Změnou situace se pak rozumí podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy, v důsledku čehož již konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není vyšší než nepatrný. Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když pachatel přestal být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny jeho chování, pokud tím zároveň prokázal, že z jeho strany již nehrozí opakované spáchání trestného činu, a jeho postoj k ohroženému nebo porušenému chráněnému zájmu svědčí o jeho trvalé nápravě. V předmětné trestní věci však nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by měly za následek zánik nebezpečnosti činu pro společnost ve shora uvedeném smyslu. Pokud odvolací soud v této souvislosti poukázal na nepřiměřenou délku trestního řízení, pak podle státní zástupkyně je tato okolnost z hlediska §65 tr. zák. irelevantní, neboť na tyto případy by dopadal jiný důvod zániku trestnosti činu, a to promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 tr. zák., avšak v případě obviněného M. K. nebyly splněny podmínky pro promlčení trestního stíhání. Ze skutečnosti, že od spáchání činu uplynula delší doba, rovněž nelze mechanicky učinit závěr, že pachatel přestal být pro společnost nebezpečný. Takový závěr by musel být odůvodněn konkrétními pozitivními zjištěními o chování pachatele po spáchání činu. K chování obviněného M. K. však odvolací soud neučinil žádné konkrétní zjištění mimo konstatování o náhradě způsobené škody. K tomu je však třeba zdůraznit, že k náhradě škody mělo dojít až v prosinci 1997, tj. asi dva roky od spáchání činu, a teprve poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání.
Nad rámec těchto okolností pak státní zástupkyně podotkla, že odvolacím soudem zdůrazněná délka řízení byla navíc zapříčiněna z velké části i jednáním obviněného, který opustil místo svého bydliště, zdržoval se poté a v současnosti se také zdržuje na neznámém místě a s orgány činnými v trestním řízení nekomunikoval a stále nekomunikuje. V jeho případě rozhodně nebyly dány podmínky pro zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §65 tr. zák. Pro úplnost ještě dodala, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nebyl zcela výstižný ohledně vyjádření subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť z něho nevyplývá existence úmyslu směřujícího od počátku k nevrácení peněz. Nalézací soud pak neměl rozhodovat o náhradě škody, když poškozený M. výslovně prohlásil na č. l. 42 spisu, že s ohledem na vrácení peněz náhradu škody nepožaduje.
V závěru svého dovolání Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 7 To 338/2006, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný, proti kterému je trestní stíhání vedeno jako proti uprchlému, se k dovolání Nejvyšší státní zástupkyně do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání Nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda námitky vznesené Nejvyšší státní zástupkyní naplňují jí uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Dovolatelka v rámci mimořádného opravného prostředku namítla, že odvolací soud pochybil, když obviněného M. K. zprostil podle §226 odst. 1 tr. ř. obžaloby z důvodu, že zanikla trestnost jeho činu s ohledem na zánik nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. Přitom upřesnila, že pro zánik trestnosti nebyly splněny předpoklady, neboť nedošlo k pominutí nebezpečnosti činu pro společnost ani vzhledem ke změně poměrů, ani s přihlédnutím k osobě pachatele.
Okolnosti, které z obecného hlediska zákon uvádí jako důvody zániku trestnosti, lze přesněji označit jako důvody pro zánik trestní odpovědnosti. Jedná se o skutečnosti, které nastaly po spáchání trestného činu, ale dříve než o něm bylo pravomocně rozhodnuto, a které způsobují jednou provždy zánik práva státu na potrestání pachatele. Na základě těchto okolností zaniká oprávnění státu uznat pachatele vinným trestným činem, který spáchal, a uložit mu přiměřený trest a zároveň také zaniká odpovídající povinnost pachatele takový trest strpět. Důvody zániku trestnosti tedy vedou k zániku trestně právního vztahu, jenž je důsledkem vzniku pachatelovy trestní odpovědnosti nastupující po spáchaném trestném činu. Okolnosti způsobující zánik trestní odpovědnosti proto znamenají, že vůči pachateli nelze vyvozovat důsledky, které jinak vyplývají ze spáchání trestného činu. Trestní odpovědnost pak nastupuje jen tehdy, jestliže tyto podmínky nenastaly.
Podle §65 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Jde o zánik konkrétní nebezpečnosti určitého trestného činu, který již byl spáchán, což znamená, že v důsledku uvedených okolností určitý čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé skutkové podstaty a vykazoval stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), již postrádá tento stupeň. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. V důsledku změny situace pak musí zaniknout nebo se snížit na stupeň nepatrný konkrétní společenská nebezpečnost právě toho činu, který je předmětem rozhodování. Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když přestal být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a postoj pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě. Obě hlediska – změna situace a zřetel na osobu pachatele – uvádí zákon v §65 tr. zák. alternativně, a proto k zániku trestnosti zásadně postačí, způsobí-li zánik nebezpečnosti činu pro společnost splnění jen jednoho z těchto hledisek. Vzhledem k významu pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost se však zpravidla uplatní obě hlediska v úzké vzájemné souvislosti.
Z odůvodnění rozsudku soudu druhé instance Nejvyšší soud zjistil, že na straně 3 odůvodnění jako důvody pro své rozhodnutí v případě obviněného M. K. uvedl odvolací soud především dobu, která uplynula od podání obžaloby dne 8. 7. 1998 až do dne 15. 6. 2006, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, a shledal ve věci průtahy, způsobené především nedostatečnou činností okresního soudu, který až do vydání usnesení dne 30. 11. 2005 o tom, že se v dané trestní věci bude konat řízení proti uprchlému, prováděl zcela neefektivní úkony, a to „sporé dotazy na pobyt obviněného a urgence realizace příkazu k zatčení“. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k porušení práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jinak odvolací soud uvedl, že nalézací soud správně učinil skutková zjištění rozvedená ve skutkové větě jeho výroku o vině, nicméně při rozhodování již nepřihlédl k uhrazení dlužné částky obviněným v plné výši, jak to vyplývá z výpovědi poškozeného Z. M. ze dne 16. 2. 1998, v které uvedl, že mu obviněný celou dlužnou částku předal, a proto se také poškozený nepřipojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Vzhledem k této skutečnosti a s ohledem na odstup času odvolací soud shledal, že zanikla nebezpečnost trestného činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák., a proto obviněného podle §226 písm. e) tr. ř. zprostil obžaloby.
V návaznosti na to Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že toto odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je kusé a nepřesvědčivé, když se ani nevypořádalo s tím, zda zánik nebezpečnosti činu pro společnost nastal vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele, anebo s přihlédnutím k oběma těmto okolnostem. Jako hlavní důvod zániku nebezpečnosti činu pro společnost odvolací soud uvedl, že z výpovědi poškozeného Z. M. ze dne 16. 2. 1998 vyplývá, že obviněný M. K. uhradil poškozenému celou způsobenou škodu, když poškozený v této výpovědi uvedl, že mu obviněný celou dlužnou částku předal, a proto se také poškozený nepřipojil s nárokem na náhradu škody. Tato okolnost, byť má důležitý význam z hlediska posuzování postoje obviněného ke spáchanému činu, nemůže sama o sobě způsobit zánik nebezpečnosti činu pro společnost, a to ani z hlediska osoby pachatele, ani z hlediska změny situace. Okolnost, že obviněný uhradil způsobenou škodu je jen polehčující okolností ve smyslu §33 písm. h) tr. zák., zvláště když se přihlédne k tomu, že k náhradě škody podle zmíněné výpovědi poškozeného mělo dojít až koncem měsíce prosince 1997 (č. l. 42 spisu), tedy více jak po dvou letech od spáchání trestného činu podvodu, a teprve poté, co bylo opatřením tehdejšího vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování ze dne 17. listopadu 1997, ČVS: OVV-503/97, obviněnému M. K. sděleno obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. S přihlédnutím k této skutečnosti nelze učinit závěr, že obviněný jako pachatel trestného činu podvodu přestal být pro společnost nebezpečný a že došlo k jeho trvalé nápravě (srov. přiměřeně č. 21/1979-II. Sb. rozh. tr.).
Dále odvolací soud při posuzování zániku nebezpečnosti činu pro společnost zdůraznil časový odstup od doby spáchání skutku a délku řízení, kterou označil za nepřiměřenou, přičemž shledal ve věci průtahy, způsobené především nedostatečnou činností okresního soudu. Podle ustálené judikatury však důvodem zániku nebezpečnosti činu pro společnost nemůže být z hlediska změny poměrů ani délka trestního řízení, vedeného ohledně spáchaného činu, ani samotná delší doba, která od jeho spáchání uplynula. Správně již nejvyšší státní zástupkyně v dovolání zdůraznila, že na případy, kdy od spáchání činu uplynula delší doba a orgány státu zůstaly při realizaci jeho práva na potrestání pachatele nečinné, dopadá jiný důvod zániku trestnosti činu, a to promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 tr. zák. Podmínky promlčení však v předmětné trestní věci splněny nebyly a ani odvolací soud nic takového ve svém napadeném rozsudku neuvedl. Nelze také přehlédnout, že průtahy v řízení, na které poukazuje odvolací soud, vznikly zejména na počátku řízení, ale nejméně zčásti i v dalším řízení, v důsledku jednání obviněného, který si dne 23. 6. 1998 osobně prostudoval trestní spis a poté opustil místo svého bydliště a od té doby se nachází na neznámém místě, tedy uprchl. S ohledem na to nelze vyslovit, že průtahy v řízení, shledané v napadeném rozsudku odvolacím soudem jako jedna ze zásadních okolností způsobujících zánik trestnosti, byly zapříčiněny výhradně neefektivními úkony ze strany soudu prvního stupně. Pokud se obviněný s úspěchem po delší dobu vyhýbá trestnímu řízení, nelze bez dalšího vykládat tuto skutečnost zásadně jen v jeho prospěch a dokonce na ní založit závěr, že tato skutečnost významně přispěla k zániku nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přiměřenosti délky řízení i z hlediska možného postupu soudu, pokud shledá ve věci průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení, a to zejména z hlediska přístupu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“). Přiměřenost délky řízení je judikaturou Soudu posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému. Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zejména opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání, ale ani zproštění obžaloby vzhledem k zániku nebezpečnosti činu pro společnost. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho právem, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho právem na osobní svobodu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04). Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Soudu týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, §66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§27-9). Z rozhodnutí soudu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí vyplývá, že tak může postupovat nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud.
Nejvyšší soud proto považuje za potřebné znovu zdůraznit, že aplikace ustanovení §65 tr. zák. není podmíněna pouhým uplynutím delší doby od spáchání trestného činu, ale změnou situace. V období let 1995 až 2006 však nedošlo k takovým změnám sociálně politických podmínek, pro které by konkrétní společenská nebezpečnost činu spočívajícího v podvodném vylákání finanční částky 335.000,- Kč nebyla vyšší než nepatrná. Z těchto důvodů je závěr odvolacího soudu o zániku nebezpečnosti činu pro společnost podle §65 tr. zák. nesprávný, neboť v předmětné věci nebyly dány žádné okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že pominula nebezpečnost činu kladeného obviněnému M. K. pro společnost, a to ani z důvodů změny situace, ani z důvodů týkajících se osoby pachatele.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podané dovolání Nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. K. důvodným, a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 7 To 338/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých a Nejvyšším soudem zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude muset odvolací soud vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). V souvislosti s již shora zmíněnou náhradou škody poškozenému Z. M. ze strany obviněného M. K. považuje Nejvyšší soud za nutné ještě uvést, že odvolací soud, jak již bylo řečeno výše, vycházel při posouzení otázky výše škody z výpovědi poškozeného Z. M. ze dne 16. 2. 1998, v které uvedl, že mu obviněný celou dlužnou částku předal. Toto skutkové zjištění odvolacího soudu, ke kterému Krajský soud v Brně neprovedl v rozporu s ustanovením §263 odst. 6, 7 tr. ř. ve veřejném zasedání dne 2. 11. 2006 žádné dokazování (viz č. l. 126 spisu), je však v rozporu se závěry soudu prvního stupně, který ve svém rozsudku ve výroku o vině dospěl k závěru, že v přesně nezjištěné době v roce 1996 vrátil obviněný M. K. poškozenému pouze částku 100.000,- Kč, zatímco zbytek škody ve výši 235.000,- Kč neuhradil. K tomu Okresní soud v Hodoníně na straně 3 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vycházel z výpovědi poškozeného Z. M. v hlavním líčení ze dne 25. 5. 2006, kde poškozený tvrdil, že obviněný si od něj půjčil částku 335.000,- Kč a později mu z této částky vrátil jen 100.000,- Kč. K uvedenému rozporu ve skutkových zjištěních odvolacího a nalézacího soudu je třeba ještě dodat, že Okresní soud v Hodoníně výpovědí poškozeného Z. M. z přípravného řízení ze dne 16. 2. 1998 (č. l. 42 spisu), o kterou opřel své závěry odvolací soud, v hlavním líčení také neprovedl důkaz (č. l. 95 až 96, 103, 111 až 112 spisu). Rovněž s těmito skutečnostmi, stejně jako s dalšími námitkami nejvyšší státní zástupkyně uvedenými v dovolání, týkajícími se popisu skutku ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, zejména ohledně vyjádření subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., je odvolací soud povinen se v dalším řízení náležitě vypořádat.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud také za nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.