ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.960.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 960/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání, které podal obviněný Z. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 4 To 212/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 192/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 T 192/2001, uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil skutkem blíže konkretizovaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za to mu byl uložen podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 12 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo potom rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., na náhradu způsobené škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně napadl odvoláním jednak obviněný Z. P. a jednak státní zástupce v neprospěch obviněného P. Z podnětu těchto odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 4 To 151/2005, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl. Podle §250a odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 12 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 týdnů. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. P. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 614/2006-II., tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 4 To 151/2005, a to ve výroku pod bodem II., kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak dovolací soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu se Krajský soud v Ostravě znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 4 To 212/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 T 192/2001. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněného Z. P. uznal vinným pomocí k trestnému činu podvodu „podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 2 tr. zák.“ (ve znění zákona 265/2001 Sb.), které se obviněný dopustil tím, že dne 20. 1. 1999 v N. J. v budově agentury České pojišťovny, a. s., oznámil odsouzený J. V. za obviněného Z. P. a odsouzený R. A. na žádost odsouzeného J. V. za pojištěného A. S., a to se záměrem získat pojistné plnění, na které nebyl právní nárok, prostřednictvím vyplněných tiskopisů „Dotazník pro poškozeného“ a „Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla“, že dne 12. 1. 1999 v 19.00 hod. na silnici mezi H. a H. zavinil dříve odsouzený R. A. jako řidič osobního vozidla tovární značky Škoda 100, dopravní nehodu s osobním vozidlem obviněného Z. P. tím, že při vyjíždění z místa ležícího mimo silnici přehlédl ze strany přijíždějící vozidlo tohoto obviněného, do kterého narazil svou přední levou částí vozidla, přičemž vozidlo obviněného Z. P. se po nárazu dostalo do protisměru a následně mimo vozovku, kde se u potoka převrátilo na střechu a poté zůstalo stát na kolech v potoku, což se však nezakládalo na pravdě, neboť dopravní nehoda se nestala uvedeným způsobem a na uvedeném místě, přičemž odsouzenému J. V. na základě jeho žádosti policisté Policie České republiky, Okresního ředitelství v N. J., skupiny dopravních nehod, po předložení dokladů, které mu po předchozí žádosti za tímto účelem zapůjčil dříve odsouzený R. A. dne 12. 1. 1999, vypracovali nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě a obviněný Z. P., vystupující jako fiktivní poškozený, dne 11. 2. 1999 neoprávněně převzal od České pojišťovny, a. s., v její agentuře v N. J. finanční částku ve výši 186 600,- Kč.
Za to byl obviněný Z. P. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. (ve znění zákona 265/2001 Sb.) k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 12 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 týdnů. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo potom rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., na náhradu způsobené škody.
Dne 25. 4. 2007 podal obviněný Z. P. prostřednictvím své obhájkyně proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho jednání z hlediska subjektivní stránky trestného činu podvodu a neučinily jednoznačný závěr o tom, že při převzetí peněz jednal se záměrem usnadnit hlavnímu pachateli spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Mezi právním posouzením skutku a doposud zjištěným skutkovým stavem tedy obviněný spatřuje zřejmý nesoulad, když navíc jeho úmysl údajně nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Jak dále obviněný namítá, ve skutkové i v právní větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu není vyjádřena forma zavinění a obviněný nesouhlasí se závěry odvolacího soudu i z toho důvodu, že podle jeho přesvědčení nebylo dostatečně prokázáno, kdo se měl popsaným jednáním obohatit. V této souvislosti obviněný upozorňuje, že nikdy nebyl vlastníkem předmětného osobního automobilu, a odvolací soud podle názoru obviněného pochybil, pokud jeho jednání posoudil jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Převzetí zmíněné částky, které fakticky znamenalo dokonání tohoto trestného činu, pak podle obviněného svědčí o jednání hlavního pachatele, popřípadě spolupachatele. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný shledává s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 142/2006 v tom, že odvolací soud opomněl uvést ve výroku o vině právní kvalifikaci posuzovaného skutku.
Závěrem svého dovolání proto obviněný Z. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 4 To 212/2006, v celém rozsahu a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obviněného Z. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru odvolací soud v tzv. skutkové větě dostatečně nevyjádřil subjektivní stránku trestného činu, k jehož spáchání obviněný poskytl pomoc. Ve spojení s odůvodněním napadeného rozsudku lze však podle státního zástupce dospět k jednoznačnému závěru o úmyslném jednání obviněného. Pokud jde o námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká nedostatečné vyjádření formy zavinění v tzv. právní větě citovaného rozsudku, považuje ji státní zástupce za nedůvodnou. Příslušná právní věta je totiž podle jeho názoru doslovnou citací zákonného ustanovení, které výslovně neuvádí formu zavinění. Státní zástupce dále zcela přisvědčil dovolacím námitkám obviněného, jimiž zpochybnil formu účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jak dále uvedl státní zástupce, jednání obviněného spíše odpovídá spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., byť jeho činnost měla ve srovnání s dalšími obviněnými v této trestní věci omezený význam. Protože však v posuzované věci podal dovolání toliko obviněný, nelze na podkladě takové námitky změnit napadený rozsudek, neboť zmíněná změna by byla v rozporu se zákazem reformace in peius uvedeným v ustanoveních §265p odst. 1 tr. řádu a §265s odst. 2 tr. řádu. Nadto právní rozlišení spolupachatelství a účastenství je již podle státního zástupce judikatorně vyřešeno, a proto se nejedná o otázku zásadního právního významu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, na který obviněný rovněž odkázal ve svém dovolání, nepovažuje ho státní zástupce za naplněný námitkami obviněného.
Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Z. P. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval tou částí dovolacích námitek obviněného Z. P., jejichž prostřednictvím s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýká odvolacímu soudu zřejmý nesoulad mezi jím učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. K citovanému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Tento dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Obviněný Z. P. ovšem v první části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů zřejmý nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku ve vztahu k subjektivní stránce pomoci k trestnému činu podvodu, dále popíral své zavinění s poukazem na jeho nedostatečnou oporu ve skutkových zjištěních a na neznalost rozhodných skutkových okolností včetně úmyslu hlavního pachatele a zpochybňoval své vlastnictví motorového vozidla, jehož se týkala fingovaná dopravní nehoda, přičemž obviněný argumentoval zneužitím jeho osobních údajů neznámou osobou. V uvedených směrech jde o procesní (skutkové) námitky, které nemohou založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. Obdobný závěr platí, pokud obviněný zpochybňoval argumenty obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, protože námitka zaměřená toliko proti důvodům rozhodnutí není přípustná (srov. §265a odst. 4 tr. řádu).
Mimo rámec uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je rovněž námitka obviněného Z. P., kterou soudům nižších stupňů vytýká nedostatečný rozsah dokazování, pokud jde o zjištění osoby, jež se měla uvedeným trestným činem obohatit. K tomu navíc Nejvyšší soud doplňuje, že obohacením se ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, a to ke škodě cizího majetku. Přitom k naplnění tohoto zákonného znaku spočívajícího v obohacení jiného, který je obsažen v citovaném ustanovení trestního zákona, postačí, jestliže je obohacena blíže neurčená osoba nebo skupina osob (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud taktéž neakceptoval ani ostatní dovolací námitky obviněného Z. P., které sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nejsou opodstatněné. Takovou je především výhrada obviněného spočívající v tom, že odvolací soud ve skutkové větě ve výroku o vině obsaženém v rozsudku tohoto soudu údajně dostatečně nevyjádřil subjektivní stránku pomoci k trestnému činu podvodu, jejímž spácháním byl uznán vinným. Navíc podle názoru obviněného odvolací soud ve skutkové i v právní větě neuvedl formu zavinění.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění (§3 odst. 3, §4 tr. zák.). Podvodný úmysl pachatele musí být již na počátku útoku proti cizímu majetku, přičemž pachatel si je vědom toho, že tímto jednáním uvádí konkrétní osobu v omyl s cílem obohatit sebe či jiného ke škodě cizího majetku. S uvedenými rozhodnými okolnostmi pak musí být přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] i ten, kdo poskytuje pomoc pachateli trestného činu podvodu [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Jak přitom vyplývá v posuzované věci z rozhodných skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný Z. P. měl – zjednodušeně vyjádřeno – umožnit odsouzenému J. V. oznámení pojistné události týkající se motorového vozidla obviněného (a to dne 20. 1. 1999 v N. J. v budově agentury České pojišťovny, a. s.), přičemž obviněný Z. P. jako fiktivní poškozený dne 11. 2. 1999 neoprávněně převzal od příslušné agentury České pojišťovny, a. s., finanční částku ve výši 186 600,- Kč. Tohoto jednání se obviněný dopustil (stejně jako další osoby, jimž poskytl pomoc ke spáchání trestného činu podvodu) se záměrem získat pojistné plnění, na které nebyl právní nárok. Ze zmíněného popisu skutkového děje je ve spojení s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz jeho str. 11) podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný Z. P. nepochybně věděl o neexistenci pojistné události, resp. o jejím předstírání, přesto si od České pojišťovny, a. s., převzal neoprávněně vyplacené pojistné plnění. Protože odvolací soud spatřoval v jednání tohoto obviněného účastenství ve formě pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (jde o tzv. účastenství v užším smyslu), nebylo v posuzované věci třeba, aby měl obviněný přesnou a podrobnou představu o protiprávním jednání hlavního pachatele (v tomto případě odsouzeného J. V.), zejména co se týče předmětu, rozsahu, místa a času spáchání trestného činu. Pokud jde o pomocníka (tj. obviněného), zcela totiž postačí, aby si uvědomoval trestný čin hlavního pachatele alespoň v podstatných rysech, resp. aby mu bylo zřejmé, že osoba, jíž je nápomocen ke spáchání trestného činu, ohrožuje nebo porušuje zájem chráněný trestním zákonem (obdobně srov. rozhodnutí pod č. 4686/1933 Sb. rozh. Vážný). K trestní odpovědnosti pomocníka se tedy nevyžaduje, aby výrok o vině odsuzujícího rozsudku obsahoval detailní popis trestného jednání pachatele (§9 odst. 1 tr. zák.), pokud je zde vyjádřena alespoň hrubá představa pomocníka o trestném činu pachatele, tj. jeho základní skutkové okolnosti týkající se zejména doby a místa spáchání trestného činu, k němuž směřovala pomoc, předmětu jeho útoku, obecného způsobu spáchání, typu trestné činnosti apod. Pomocník však nemusí vědět o konkrétním způsobu spáchání trestného činu pachatelem, protože ten závisí na jednání pachatele a pomocník již na něj nemá přímý vliv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, publikované pod č. T 914. v sešitu 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2006).
Na základě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný Z. P. naplnil svým jednáním jako pomocník též subjektivní stránku pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jeho námitka zpochybňující uvedený závěr je proto neopodstatněná.
Pokud jde o účastenství ve formě pomoci a jeho rozdíl od spolupachatelství, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pomoc spočívá v takovém jednání, kterým pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu. Z hlediska druhu pomoci se rozlišuje pomoc fyzická a pomoc psychická. První z nich spočívá především v odstraňování překážek a v opatření prostředků ke spáchání trestného činu. Psychickou pomoc pak lze spatřovat v poskytnutí rady, v utvrzování v předsevzetí spáchat trestný čin apod. Ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. uvádí toliko demonstrativní výčet forem pomoci, přičemž v praxi se vyskytují i další její formy s rozdílným stupněm společenské nebezpečnosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 104). Spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. na rozdíl od pomoci či jiných forem účastenství vyžaduje, aby ke spáchání trestného činu došlo společným jednáním, přičemž u spolupachatelů musí být dán úmysl směřující k takovému jednání. O společné jednání jde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr. a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu ve smyslu §89 odst. 1 tr. zák., ale jedná se toliko o určitou formu trestné součinnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 950, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003).
Jestliže tedy obviněný Z. P., jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, poskytl jinému (tj. odsouzenému J. V.) své doklady, aby jich bylo užito k sepsání podkladů pro neexistující dopravní nehodu, a následně přispěl k dokonání trestného činu podvodu převzetím neoprávněně vyplacené částky ve výši 186 600,- Kč od pojistitele, podle Nejvyššího soudu takové jednání obviněného nevykazuje znaky společného jednání spolupachatelů, neboť obviněný poskytl toliko fyzickou pomoc hlavnímu pachateli, byť dvěma časově oddělenými úkony, z nichž až druhý vedl k dokonání trestného činu podvodu. Pokud obviněný převzal na základě protiprávního jednání finanční prostředky, na které neměl právní nárok, neznamená to existenci spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Zmíněného jednání se přitom obviněný dopustil, jak již Nejvyšší soud výše konstatoval, v nepřímém úmyslu [srov. §4 písm. b) tr. zák.].
Navíc, jak je zřejmé z ustanovení §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. řádu, v dovolacím řízení, resp. v řízení po zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním platí zásada zákazu reformationis in peius, podle níž po rozhodnutí o dovolání podaném pouze ve prospěch obviněného nesmí dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V posuzované trestní věci byl obviněný Z. P. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona 265/2001 Sb.). Pokud by byla provedena změna v tom smyslu, jak požaduje obviněný v dovolání, musel by být v konečném důsledku uznán vinným jako spolupachatel trestného činu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., což by jednoznačně znamenalo změnu v jeho neprospěch, protože spolupachatelství je – při jinak stejných ostatních okolnostech – závažnější forma trestné součinnosti než účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. Již z toho důvodu tedy nemohl Nejvyšší soud akceptovat námitku obviněného poukazující na skutečnost, že jeho jednání odpovídá spíše spolupachatelství než účastenství ve formě pomoci.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který obviněný Z. P. ve svém dovolání rovněž uplatnil, Nejvyšší soud shledal opodstatněnými námitky obviněného, jimiž odůvodnil jeho existenci. Dovolací důvod podle citovaného ustanovení spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač ho soud měl pojmout do svého rozhodnutí, podle druhé jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. §120 odst. 3 tr. řádu). Obviněný důvodně poukázal na druhou alternativu. Jak je přitom patrné z výroku o vině napadeného rozsudku, Krajský soud v Ostravě sice v tzv. právní větě uvedl úplné slovní vyjádření právní kvalifikace jednání obviněného jako pomoci k trestnému činu podvodu se způsobením škody nikoli malé, avšak odvolací soud ji nedostatečně zohlednil v označení příslušného zákonného ustanovení. Konkrétně odvolací soud ve výroku o vině napadeného rozsudku citoval toliko ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a opomenul výslovně uvést též ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že odvolací soud pochybil, pokud právní kvalifikaci skutku uvedl pouze zákonným pojmenováním, aniž by úplně označil příslušné zákonné ustanovení, podle něhož kvalifikoval posuzovaný skutek [srov. §120 odst. 1 písm. c) tr. řádu], takže výrok o vině je neúplný. Naproti tomu ovšem nemohla zmíněná, důvodně uplatněná námitka vést ke zrušení a změně napadeného rozsudku. Podle názoru Nejvyššího soudu projednání dovolání jen v tomto rozsahu, v němž je dovolání obviněného Z. P. částečně důvodné, tj. za účelem doplnění chybějícího zákonného označení příslušného ustanovení (odstavce) ve výroku o vině, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. O právní kvalifikaci skutku totiž nelze mít žádných pochyb, neboť úplné slovní vyjádření trestného činu obviněného je obsaženo v tzv. právní větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a takové označení trestného činu nelze zaměnit s jiným trestným činem a je z něj patrná i příslušná trestní sazba. Současně by projednání dovolání obviněného v tomto rozsahu nemohlo mít ani judikatorní význam, protože se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která je v podstatě jen administrativním opomenutím. V rozsahu uvedené dovolací námitky tedy Nejvyšší soud shledal důvod k odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Z. P. podal proti odvolacímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které zčásti vycházelo z námitek, jež neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, zčásti byly shledány neopodstatněnými, zčásti pak byly námitky obviněného shledány důvodnými, a to pokud jde o neúplné označení zákonného ustanovení, podle něhož byl obviněný uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu. Současně je ovšem zcela zjevné, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (výroky o vině, o trestu a o náhradě škody nevzbuzují žádné pochybnosti a napadený rozsudek je podle nich vykonatelný), a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu (chybějící citace ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. je spíše administrativním nedostatkem). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného Z. P. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, přičemž jinak nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení, které mu předcházelo. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y