ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1001.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1001/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2007 o dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 3 To 136/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 1 T 4/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 1 T 4/2007, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [bod 1) výroku rozsudku], jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „nejméně od začátku roku 2005 do 1. 8. 2006, v T., v rodinném domu, nejméně 1 x za měsíc slovně i fyzicky napadal, psychicky deptal a vyhrožoval své manželce O. N., kdy po častých hádkách házel po manželce kusy nábytku a bil ji do hlavy, zakazoval jí bez svého svolení vykonávat různé činnosti v domácnosti, dále od 1. 8. 2006 do 11. 9. 2006 po přestěhování do bytu v obci R., se jeho agrese vystupňovala, kdy slovně a fyzicky napadal svoji manželku, přičemž dne 6. 9. 2006 opětovně napadl svoji manželku, a to tím způsobem, že po vyvolané hádce nejdříve slovně a následně i fyzicky svoji manželku bil údery a fackami do hlavy, obličeje, trupu a končetin, čímž jí způsobil hematomy v oblasti očí a tváře, v důsledku čehož musela vyhledat lékařské ošetření a následné vyšetření krční páteře ve FN v B., a dále k opakovanému fyzickému napadení došlo 10. 9. 2006 v odpoledních hodinách, kdy ji zezadu narazil na kuchyňskou linku, přičemž hlavou udeřila o poličku, kroutil jí ruce dozadu, udeřil ji smetáčkem přes pravé zápěstí, udeřil ji dvakrát do hlavy a fackoval ji, v důsledku čehož O. N. dne 11. 9. 2006 vyhledala ošetření u praktického lékaře v R., kde zkolabovala a její stav vyžadoval nutný převoz na Krizové centrum FN B., současně toto jednání pociťovala jako těžké příkoří a v souvislosti s tímto slovním a fyzickým napadáním a hrubým jednáním navštěvuje O. N. psychiatrickou ambulanci v B.“.
Dále byl uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [bod 2) výroku rozsudku], který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „nejméně od července roku 2004 do 30. 7. 2006 v T., v rodinném domu, směřovala jeho agrese, fyzická i psychická, proti jeho synovi J. N., kterého v průběhu tohoto období bezdůvodně několikrát do týdne bil surově pohlavky do temene hlavy, přičemž mu vyčítal, že pomalu jí, v důsledku čehož se u nezletilého objevily neurotické projevy a obavy z fyzického napadání, které pociťoval jako těžké příkoří“.
Za to byl odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. N., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 3 To 136/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 3 To 136/2007 (a proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 1 T 4/2007) podal obviněný P. N. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovil názor, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen, a to jak po stránce formální, tak po stránce materiální. Vyjádřil přitom přesvědčení, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání odpovídá pouze přestupku. V této souvislosti připomněl svoji výpověď, v níž připustil, že nezletilému udílel výchovné pohlavky, když ten velmi pomalu jedl, současně však zdůraznil, že toto jednání nelze považovat za výrazně společensky nebezpečné. K tomu dále uvedl, že z provedeného dokazování naopak vyplývá, že se o syna staral a hrál si s ním, jelikož na rozdíl od manželky měl dostatek času se synovi věnovat. Podle jeho slov skutečnost, že se nedopustil jednání společensky nebezpečného, vyplývá i z výpovědí jejich sousedů z bytového domu v R., a z výpovědí jeho rodičů. Dále namítl, že rovněž formální stránka skutkové podstaty daného trestného činu nebyla jeho jednáním naplněna, neboť za týrání lze považovat jednání, které velmi výrazným způsobem zasahuje do fyzické či psychické integrity poškozeného, a to po delší dobu, takže u něj dochází k traumatizujícím zkušenostem, a takto tomu v posuzovaném případě jistě nebylo, o čemž má svědčit zájem nezletilého o jeho osobu po vzetí do vazby potvrzovaný zejména prarodiči.
V další části odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že několik let, a to až do konce srpna 2006, bydlel s manželkou u jeho rodičů v jejich rodinném domku v T., jenž je dispozičně uspořádán tak, že by si rodiče jakéhokoli náznaku psychického nebo fyzického násilí z jeho strany vůči manželce povšimli. Podobně ani jejich sousedé z bytového domu v R., do kterého se nastěhovali na konci srpna 2006, si nevšimli ničeho, co by napovídalo o tom, že se dopouští psychického nebo fyzického násilí na manželce a nezletilém synovi. Vzhledem k tomu, že se jedná o panelový dům, je velmi pravděpodobné, že pokud by k páchání násilí tak, jak je popsala jeho manželka došlo, slyšeli by sousedé z jejich bytu odpovídající hluk.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl obviněný k závěru, že se v tomto případě nejedná o trestný čin, neboť společenská nebezpečnost jeho jednání byla podle jeho mínění nalézacím i odvolacím soudem vysoce nadhodnocena, a to zejména ve srovnání s jinými obdobnými případy, a došlo tak k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Napadl pak i výrok o trestu s tím, že jeho jednání, bylo-li by skutečně trestné, není natolik závažné, aby nebylo možné použití výchovného trestu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí zrušil.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co se v obecné rovině vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zrekapituloval dovolací námitky obviněného, konstatoval, že výhrady obviněného nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný se prioritně domáhá zjištění pro něj příznivějších skutkových okolností, přičemž tak činí prostřednictvím prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje, polemiky se skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, a konečně jednostranným zdůrazňováním těch skutkových okolností, které mu mají podle jeho mínění prospívat, a tak ve svém souhrnu v podstatě pouze prezentuje, že došlo k porušení trestně procesních zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a až sekundárně dovozuje nedostatek formálních a materiálních znaků skutkových podstat trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Dále státní zástupce poznamenal, že námitky obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Následně dodal, že ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu.
K výtce obviněného stran možného použití výchovného trestu státní zástupce uvedl, že i v této části je dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť proti pravomocnému výroku o uložení trestu, který byl obviněným v daném případě rovněž napaden, je sice možno dovolání podat s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento dovolací důvod (obviněným formálně, ale ani fakticky neuplatněný) však spočívá jedině v uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy není naplněn námitkami v tom smyslu, jak je prezentoval obviněný, že uložený trest je příliš přísný. I kdyby výrokem o trestu byla porušena např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby.
Státní zástupce poté konstatoval, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu (trest odnětí svobody) v rámci příslušné trestní sazby (dva až osm let). Pokud jde o námitky obviněného stran výroku o trestu, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu.
Závěrem státní zástupce shrnul, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Upozornil přitom na skutečnost, že toto rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje (také) proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky primárně směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zejména skutkový závěr, podle něhož svoji manželku a nezletilého syna velmi dlouhou dobu napadal způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), přičemž prosazuje vlastní (podstatně odlišnou a pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní verze skutkového stavu věci – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, že skutky byly vadně právně posouzeny jako trestné činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce obviněného stran možného uložení výchovného trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten obviněný formálně ani věcně neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci příslušné trestní sazby stanovené za trestné činy, jimiž byl uznán vinným). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva, stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nad rámec uvedených závěrů Nejvyšší soud stručně dodává následující skutečnosti:
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b) tr. zák. naplní ten, kdo pokračuje v páchání takového činu po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b) tr. zák. naplní ten, kdo pokračuje v páchání takového činu po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob.
Týráním se rozumí zlé nakládání (se svěřenou osobou, resp. s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném domě), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato soba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1984 Sb. roz. tr.]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1273 s.]. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984 Sb. roz. tr.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „nejméně od začátku roku 2005 do 1. 8. 2006… nejméně 1x za měsíc slovně i fyzicky napadal, psychicky deptal a vyhrožoval své manželce…, kdy po častých hádkách házel po manželce kusy nábytku a bil ji do hlavy, zakazoval jí bez svého svolení vykonávat různé činnosti v domácnosti,… od 1. 8. 2006 do 11. 9. 2006… se jeho agrese vystupňovala, kdy slovně a fyzicky napadal svoji manželku, přičemž dne 6. 9. 2006 opětovně napadl svoji manželku, a to tím způsobem, že po vyvolané hádce nejdříve slovně a následně i fyzicky svoji manželku bil údery a fackami do hlavy, obličeje, trupu a končetin, čímž jí způsobil hematomy v oblasti očí a tváře, v důsledku čehož musela vyhledat lékařské ošetření a následné vyšetření krční páteře ve FN v B.,… k opakovanému fyzickému napadení došlo 10. 9. 2006 v odpoledních hodinách, kdy ji zezadu narazil na kuchyňskou linku, přičemž hlavou udeřila o poličku, kroutil jí ruce dozadu, udeřil ji smetáčkem přes pravé zápěstí, udeřil ji dvakrát do hlavy a fackoval ji, v důsledku čehož… vyhledala ošetření u praktického lékaře v R., kde zkolabovala a její stav vyžadoval nutný převoz na Krizové centrum FN B., současně toto jednání pociťovala jako těžké příkoří a v souvislosti s tímto slovním a fyzickým napadáním a hrubým jednáním navštěvuje … psychiatrickou ambulanci v B.“, a dále „nejméně od července roku 2004 do 30. 7. 2006… směřovala jeho agrese, fyzická i psychická, proti jeho synovi…, kterého v průběhu tohoto období bezdůvodně několikrát do týdne bil surově pohlavky do temene hlavy, přičemž mu vyčítal, že pomalu jí, v důsledku čehož se u nezletilého objevily neurotické projevy a obavy z fyzického napadání, které pociťoval jako těžké příkoří“.
Z těchto skutkových zjištění nalézacího soudu potvrzených v řádném přezkumném řízení odvolacím soudem je zřejmé, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud jde o objektivní stránku těchto trestných činů, nutno zejména zdůraznit, že jednání dovolatele vykazuje výše uvedené charakteristické rysy „týrání“. Fyzická a psychická agrese dovolatele ve vztahu k jeho manželce se vyznačovala vysokým stupněm hrubosti a bezcitnosti i delší dobou trvání, navíc měla následky v podobě tělesných zranění a neurotických obtíží poškozené. Ve vztahu k synovi sice nebyly fyzické útoky dovolatele tak brutální, ale byly hrubé, citelné, bezohledné, déletrvající a byly též spojeny s dlouhodobým působením psychických útrap. Bezcitnost a razantnost jednání dovolatele i v tomto případě dosáhla intenzity vyvolávající u nezletilého stav, jenž pociťoval jako těžké příkoří, což potvrzují i závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie znalce PhDr. J. M., z nichž také vyplývá, že v psychickém obraze nezletilého byla zjištěna rezidua prožitého hrubého zacházení a týrání ze strany otce.
Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, je možné v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně.
K materiální stránce trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětné (zjištěné) skutky. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěných skutků (viz shora) je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán (třeba dodat, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti byl vysoký).
Lze tak konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když v jednání dovolatele shledal naplnění všech zákonných znaků uvedených trestných činů. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2007
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý