ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1015.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1015/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2007 o dovolání, které podal obviněný P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 5 To 150/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 105 T 48/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 105 T 48/2006, byl obviněný P. Č. uznán vinným trestným činem podplácení dle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil s obviněným R. V., tím, že „dne 18. 3. 2006 v době kolem 23.25 hodin v H., na parkovišti před Obchodním domem P., v podnapilém stavu, poté, co byli dostiženi hlídkou Policie ČR obvodního oddělení Havířov-Město ve služebním vozidle zvláštního barevného provedení a označení, řízeném pprap. T. S. v doprovodu nstržm. V. K. ve služebních stejnokrojích, před nimiž v osobním motorovém vozidle tov. zn. BMW 730 l, řízeném P. Č. ujížděli, a byli vyzváni k předložení dokladů, P. Č. policistům sdělil, že mu byl řidičský průkaz odebrán v důsledku uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel a obrátil se na ně s žádostí, aby se nějak dohodli na místě, že u sebe má 50.000,- Kč, na což policisté nereagovali a následně se pprap. T. S. odebral spolu s R. V. ke služebnímu vozidlu za účelem ověření jeho totožnosti, přičemž R. V. jej vyzval, aby do hlášení uvedl, že vozidlo řídila jeho sestra s tím, že pokud budou chtít, mohou dostat vozidlo stejné tovární značky jako je jejich služební automobil a upozornil ho rovněž, že P. Č. má u sebe hodně peněz, avšak pprap. T. S. na jeho nabídku opět nereagoval a i s ohledem na podnapilost obou kontrolovaných raději požádal o součinnost hlídku Policie ČR, obvodního oddělení Havířov-Podlesí, přičemž oba byli následně převezeni na služebnu Obvodního oddělení Policie ČR Havířov-Město.“
Za tento trestný čin byl obviněný P. Č. odsouzen podle §161 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 103 T 92/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu stran obviněného R. V.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný P. Č. a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 5 To 150/2007, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný P. Č. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g). tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že ze skutkového zjištění nalézacího soudu, podle něhož se měl na příslušníka policie obrátit s žádostí, aby se nějak dohodli na místě, že má u sebe 50.000,- Kč, nevyplývá, že z jeho strany šlo o nabídku úplatku. V souvislosti s tím uvedl, že toto jednání bylo projevem jeho ovlivnění alkoholem, že šlo o řeči, které pronesl nikoliv v úmyslu dosáhnout pro sebe nějakého zvýhodnění, spočívajícího např. v tom, že příslušník policie nedokončí svůj úkon, popřípadě od něho upustí. Výrok, aby se nějak dohodli na místě, nebyl podle jeho tvrzení nabídkou úplatku, ale snahou docílit vyřízení celé záležitosti na místě uložením blokové pokuty. V tomto smyslu vyzněl, podle jeho slov, i jeho druhý inkriminovaný výrok, že má u sebe 50.000,- Kč. K tomu dodal, že o existenci částky cca 48.000,- Kč, kterou měl u sebe, se zmínil příslušníkům policie až poté, kdy byl spolu s obviněným R. V. převezen na obvodní oddělení policie.
Závěr nalézacího a poté i odvolacího soudu, že se z jeho strany jednalo o nabídku úplatku nevyplývá podle jeho názoru z konkrétních objektivních skutečností, ale z výpovědi příslušníka policie, který jeho opilecké výroky „vyhodnotil tak, resp. že tomu rozuměl tak, že to je přímá nabídka úplatku.“ Obviněný přitom zdůraznil, že šlo pouze o domněnku svědka a nikoliv o jeho svědectví, které by se týkalo skutečností, jenž přímo vnímal svými smysly, a dále podotkl, že o tom, že z jeho strany nešlo o žádnou nabídku úplatku svědčí také fakt, že již na počátku jednání příslušníkům policie sám uvedl, že nemá řidičské oprávnění, protože mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Namítl, že rozhodnutí nalézacího soudu ani rozhodnutí odvolacího soudu se ve svém odůvodnění nezabývá subjektivní stránkou trestného činu, s tím, že pokud odvolací soud nezjistil, že (obviněný) z hlediska subjektivní stránky svým jednáním realizoval záměr dosáhnout pro sebe nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, pak jej měl zprostit obžaloby.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Požádal pak ještě, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného, poznamenal, že obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazovaní apod. Nicméně, zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“ předmětem dovolání (tj. právně relevantně jej namítne). V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že v případě jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Dále uvedl, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolacími námitkami primárně polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními a tyto námitky proto obsahově stojí mimo rámec jím zvoleného dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované věci neexistuje nesoulad (a už vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Napadená rozhodnutí tudíž netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný P. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům de facto vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zejména skutkový závěr, podle něhož – stručně řečeno – příslušníku policie nabídl úplatek proto, aby za své protiprávní jednání fakticky nebyl postižen), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že jeho jednání bylo snahou docílit vyřízení celé záležitosti na místě uložením blokové pokuty). Teprve sekundárně (následně) - z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní skutkové verze - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. názor, že skutek byl vadně právně posouzen jako trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá (primárně) správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec uvedených závěrů považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit ještě následující skutečnosti:
Trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b) tr. zák. naplní ten, kdo spáchá takový čin vůči veřejnému činiteli. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu.
Po subjektivní stránce je u trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Za nabídnutí úplatku se považuje jednání, kterým pachatel projevuje ochotu úplatu poskytnout proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Je jím jakýkoli, ať výslovný nebo konkludentní návrh na poskytnutí úplatku. Z časového hlediska může být nabídka úplatku formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo v budoucnu, a to jak před obstaráním věci obecného zájmu, tak i po obstarání věci obecného zájmu, o kterou se jedná [srov. přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1004 s.].
Veřejným činitelem je dle §89 odst. 9 tr. zák. mimo jiné příslušník ozbrojených sil, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
V návaznosti na to je třeba přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že z kontextu skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolatel nabídl policistovi, který vůči němu prováděl služební zákrok, určité peněžní plnění za tím účelem, aby jeho delikt fakticky ponechal bez povšimnutí a bez náležitého postihu (tedy v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu nabídl veřejnému činiteli úplatek).
Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka – úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Vadným proto není právní posouzení shora popsaných skutkových zjištění jako trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý